ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.22.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 22/2012-66
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2012 o dovolání obviněného Ing. Ľ. B. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 4 To 45/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 3/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. Ľ. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 3 T 3/2010, byl obviněný Ing. Ľ. B.uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zák.“) a trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §35 odst. 1 a §248 odst. 3 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6,5 (šest a půl) roku nepodmíněně, přičemž podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu veškerých funkcí statutárních zástupců v orgánech obchodních společností, které podléhají zápisu do obchodního rejstříku, a to na dobu 10 (deseti) let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené organizaci, a to Family Frost, s. r. o., IČ: 45275769, se sídlem Praha 5, Zubatého 11 (dále jen „Family Frost“), částku 6.200.546,83 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená organizace se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného Ing. Ľ. B. a poškozené společnosti Family Frost, rozhodl rozsudkem ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 4 To 45/2011, tak, že z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek nalézacího soudu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného Ing. Ľ. B. uznal vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., kterých se dopustil tím, že jako jediný jednatel společnosti Family Frost, na různých místech na území České republiky, Slovenska, Německa, Maďarska, Chorvatska, Slovinska, Litvy, Ruska, Turecka, Polska, Španělska, Francie, Belgie, Nigérie, Nizozemska, Švýcarska a dalších států, v úmyslu použít svěřené finanční prostředky pro svoji potřebu:
1) v období od 8. 8. 2000 do 24. 10. 2000 z běžného účtu poškozené společnosti Family Frost, č. .............., vedeného u Komerční Banky, a. s., a v období od 25. 10. 2000 do 22. 12. 2005 z běžného účtu poškozené společnosti Family Frost, č. ............., vedeného u Komerční Banky, a. s., prováděl prostřednictvím platebních karet č. .......... a č. .................... platby v obchodních domech, prodejnách, restauracích apod., a tím neoprávněně bezhotovostními platbami ke škodě společnosti Family Frost čerpal prostředky ve výši nejméně 4.203.013,10 Kč, ačkoli jako jediný jednatel spol. Family Frost, měl mimo jiné ustanovením §567 odst. 1 obchodního zákoníku uloženou povinnost postupovat při zařizování záležitostí společnosti s odbornou péčí, ustanovením §135 odst. 2, §194 odst. 5 obchodního zákoníku povinnost vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a smlouvou o výkonu funkce jednatele ze dne 30. 6. 2000 povinnost postupovat při zařizování záležitostí společnosti s odbornou péčí a pečovat o veškeré majetkové hodnoty tak, aby byly vždy co nejúčelněji využity,
2) v období od 8. 8. 2000 do 24. 10. 2000 z běžného účtu poškozené společnosti Family Frost, č. ............, vedeného u Komerční Banky, a. s., a v období od 26. 10. 2000 do 7. 12. 2005 z běžného účtu poškozené společnosti Family Frost, č. ..............., vedeného u Komerční Banky, a. s., čerpal formou výběrů hotovosti z bankomatů prostřednictvím platebních karet č. .......... a č. .............., peněžní prostředky náležející poškozené společnosti a takto vybral celkově hotovost ve výši 4.734.347,10 Kč, postupně vrátil v uvedeném období od 15. 9. 2000 do 7. 4. 2005 celkem 1.525.976,51 Kč bezhotovostně, další částku ve výši 764.426.31 Kč vrátil prostřednictvím pokladny poškozené společnosti, přičemž neoprávněně takto vybral pro svoji potřebu ke škodě společnosti Family Frost peněžní prostředky v hotovosti v částce nejméně 1.855.861,28 Kč.
Za tyto trestné činy byl obviněný Ing. Ľ. B.odsouzen podle §35 odst. 1 a §248 odst. 3 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 4 (čtyři) roky. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností na dobu 5 (pěti) let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené společnosti Family Frost částku 5.430.789,30 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost Family Frost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání poškozené společnosti Family Frost zamítnuto.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 4 To 45/2011, podal obviněný Ing. Ľ. B.prostřednictvím obhájkyně JUDr. Soni Šámalové dovolání, a to do všech jeho výroků, z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podrobnostech dovolatel uvedl, že nalézací soud zcela pominul jeho tvrzení, že mu finanční prostředky náležely z titulu čerpání odměny a pohledávek za dotčenou společností, předem dohodnuté s jediným společníkem a jednatelem, panem D., který nejednal sám za sebe, nýbrž za společnost, a to i v pozici valné hromady. Podle názoru obviněného došlo k porušení dohody, jednalo se o domluvený způsob odměny, nikoliv o půjčku. Podle dovolatele není možné na základě tvrzení jednoho svědka, které je v rozporu s tvrzením obviněného, bez dalších indicií dospět k závěru o tom, že se skutek stal, v zaviněné formě, a že je obviněný vinný. Pokud pak soudy obou stupňů vycházely z dalších výpovědí svědků, pak tito nemohli ke skutku a vině obviněného ničeho vypovědět, neboť se většinou nacházeli v pozici podřízeného nebo v pozici, která neumožňovala informovat je o projednávaném případu. Jednalo se o jejich dojmy, nikoliv o znalost věci. K tíži dovolatele by neměl být vykládán způsob, ke kterému společnost přistoupila. Nebylo prokázáno, že by způsob této úpravy inicioval dovolatel. Záležitost měla být řešena v rovině občanskoprávní či obchodněprávní. Půjčku opakovaně schvalovalo vedení v Německu, vedle toho odcházely do Německa pravidelné raporty a měsíční a výroční zprávy. To, co je dovolateli přičítáno k tíži s ohledem na délku doby, po kterou bylo protiprávně jednáno, svědčí naopak ve prospěch dovolatele, neboť nic netajil a věc byla veřejná. Jsou-li dány pochybnosti o naplnění subjektivní stránky, je nutno v souladu se zásadou in dubio pro reo rozhodnout ve prospěch dovolatele. Dovolatel považuje výrok o vině a trestu v napadeném rozhodnutí za nezákonný. Podle dovolatele ani neexistuje škoda, která by měla být přiznána poškozené společnosti. Skutková zjištění stran způsobené škody jsou jako celek nepřezkoumatelná a nepřesná a pochybnosti měly být vyloženy ve prospěch obviněného. K tomu dále dovolatel uvedl, že se rozhodnutí odvolacího soudu opírá o výpovědi svědků, když jejich smysl v protokolech o jejich výsleších je v rozporu s výkladem použitým v odůvodnění rozhodnutí a v neprospěch obviněného. Jedná se např. o výpovědi S., Ch., P., P. a B. Namítal také, že není pravdou, že by nebyl ve vztahu ke společnosti kontaktní, naopak společnost i advokátní kancelář mu neodpovídaly. Dovolatel nebyl na útěku a neskrýval se, o svém stíhání se dověděl až po zadržení ve Velké Británii. Tato skutečnost by neměla být vykládána k jeho tíži. S případem nesouvisí a vytvořily o něm negativní dojem také důvody jeho odvolání ze slovenské Family Frost. Dovolatel se řídil pokyny auditora na uzavření smluv o půjčce. Výpověď svědka jednatele O. je ovlivněna tím, že původně měl pozici jednatele a generálního ředitele slíbenou již v roce 2000, ale do těchto pozic byl jmenován právě obviněný, čímž byl jeho vztah k obviněnému negativně ovlivněn. Motivací poškozené společnosti je úspora v jeho neprospěch – neochota vyplatit mu odměnu za práci na projektu expanze Family Frost a odstupné z důvodu konkurenční doložky, specifikované platnou smlouvou ze dne 5. 12. 2005, a přidělených odměn za rok 2005.
V závěru dovolání proto obviněný Ing. Ľ. B. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k a §265 l tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 4 To 45/2011, zrušil, a přikázal mu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného Ing. Ľ. B. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu do rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný Ing. Ľ. B.uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34, str. 257; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Závěr, že skutková zjištění by byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit.
Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí pachatel, který jinému způsobí značnou škodu tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud v tom je zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Taková povinnost může být uložena některým ustanovením zákona nebo určitou smlouvou. V povinnosti opatrovat cizí majetek je zdůrazněn spíše požadavek ochrany majetku před jeho znehodnocením či odcizením, zatímco v povinnosti spravovat cizí majetek lze spatřovat nutnost aktivnějšího přístupu povinné osoby k majetku, který předpokládá širší okruh možných majetkových dispozic (včetně jeho zcizování za odpovídající protihodnotu, investování, zhodnocování apod.). Z hlediska subjektivní stránky se pro trestní odpovědnost podle §255 odst. 1 tr. zák. vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§4 tr. zák.), přičemž postačí i úmysl nepřímý [§4 písm. b) tr. zák.], tj. pokud pachatel ví o tom, že porušuje svou zákonnou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a že tím jinému způsobí škodu nikoli malou, a je s tím srozuměn. Úmysl se tedy musí vztahovat jak k porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení škody na něm. Značnou škodou ve smyslu §255 odst. 2 písm. b) tr. zák. se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Při zjišťování výše škody způsobené na věci se vychází z obecných kritérií podle §89 odst. 12 tr. zák. Byla-li škoda způsobena na jiném majetku, než jsou věci, popřípadě na některých specifických věcech (např. nemovitostech, cenných papírech), vychází se rovněž z ceny majetku v době a místě činu, přičemž tato cena se určí podle zvláštních předpisů, zejména podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, a podle jeho prováděcí vyhlášky č. 540/2002 Sb. Z hlediska subjektivní stránky postačí způsobení těžšího následku uvedeného v §255 odst. 2 tr. zák. z nedbalosti [§6 písm. a) tr. zák.], protože zákon zde nevyžaduje zavinění úmyslné.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení) s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl (srov. §4 tr. zák.), který zásadně vznikne až později, nikoli hned při svěření věci. Značnou škodou se rozumí škoda ve výši nejméně 500 000 Kč. Z hlediska zavinění k této škodě postačí nedbalost [§6 písm. a) tr. zák.].
Právně relevantní námitky dovolatele spočívaly především v tom, že jsou-li dány pochybnosti o naplnění subjektivní stránky, je nutno v souladu se zásadou in dubio pro reo rozhodnout v jeho prospěch. Podle dovolatele ani neexistuje škoda, která by měla být přiznána poškozené společnosti. Skutková zjištění stran způsobené škody jsou jako celek nepřezkoumatelná a nepřesná a pochybnosti měly tedy být vyloženy v jeho prospěch.
Nalézací soud se vyjádřil k subjektivní stránce jednání obviněného Ing. Ľ. B. tak, že jednotlivé platby, které byly uskutečněny jak prostřednictvím platební karty v nejrůznějších provozovnách, obchodech, tak výběry z bankomatů, prováděné v hotovosti z prostředků společnosti Family Frost, byly prováděny ze strany obviněného zcela neoprávněně a obviněný si toho musel být vědom, a to zejména z toho důvodu, že neexistuje jediný relevantní doklad o tom, že by obviněný byl oprávněn využívat finanční prostředky náležející společnosti Family Frost pro své soukromé účely, když navíc podle jednacího řádu pro jednatele společnosti Family Frost nebyl jednatel dceřiné společnosti oprávněn poskytnout půjčku bez souhlasu mateřské společnosti jakékoli třetí osobě, v což je nutno počítat i osobu tohoto jednatele samotného (srov. str. 40 rozsudku nalézacího soudu). Rovněž z e-mailové korespondence mezi svědkem JUDr. N. a obviněným, týkající se jednání o náhradě způsobené škody, lze dovodit, že obviněný si byl vědom neoprávněnosti svého jednání, neboť v zásadě nezpochybňoval svou povinnost uhradit způsobenou škodu, přestože poslední uzavřená smlouva o půjčce nebyla doposud splatná, ale poukazoval na svou momentální finanční situaci, a věrohodné není ani jeho tvrzení, že jeho nadřízený mu opětovné navýšení půjčky v roce 2005 povolil s ohledem na údajnou zamýšlenou expanzi společnosti, neboť z provedených důkazů vyplynulo, že v témže roce byl obviněný odvolán z funkce pro delší dobu trvající špatné hospodářské výsledky společnosti (srov. str. 42 rozsudku). Odvolací soud dodal, že obsah e-mailové korespondence mezi JUDr. N. a obviněným Ing. B. svědčí o tom, že si byl vědom neoprávněnosti svého jednání, neboť svou povinnost uhradit způsobenou škodu v podstatě nezpochybňoval (srov. str. 50 rozsudku odvolacího soudu). Soudy nižších stupňů tak podle Nejvyššího soudu vyčerpávajícím způsobem popsaly naplnění subjektivní stránky jednání obviněného Ing. Ľ. B. a jejich závěry jsou v souladu s předloženým spisovým materiálem. Nejvyšší soud neshledal v projednávaném případě jakékoliv okolnosti, které by byly způsobilé zpochybnit naplnění subjektivní stránky stíhaných trestných činů, a proto v tomto směru nejsou námitky obviněného v dovolání důvodné.
Pokud se týká výše škody, odvolací soud uvedl, že již v předchozím usnesení, jímž byl zrušen původní rozsudek nalézacího soudu v této věci, konstatoval, že skutková zjištění týkající se výše způsobené škody jsou do určité míry nepřezkoumatelná a nepřesná, a tato situace zůstala i po provedení dalšího dokazování v podstatě beze změn (srov. str. 53 rozsudku odvolacího soudu), navíc s ohledem na časový odstup a na stanovisko poškozené společnosti je zřejmé, že další doplnění dokazování již není reálné (strov. str. 55 rozsudku odvolacího soudu). Při stanovení výše škody postupoval odvolací soud následovně. Vyšel z částky 6.058.874,32 Kč, kterou považuje za minimální celkový bezpečně prokázaný objem obviněným neoprávněně odčerpaných finančních prostředků. Dále vyšel z dosavadních skutkových zjištění nalézacího soudu pod bodem 2) výroku rozsudku, týkajících se škody způsobené neoprávněným čerpáním hotovosti prostřednictvím bankomatů, kterou nalézací soud, byť nepřesně, vyčíslil na 1.855.861,28 Kč, neboť rozsah zde uvedených položek nebyl v provedeném dokazování pokud jde o konkrétní položky zpochybněn, a její celkovou výši musel odvolací soud akceptovat z důvodu zásady zákazu reformationis in peius i přesto, že na jedné straně byla výsledná částka snížena nesprávně o částku 724.426,31 Kč namísto částky 764.426,31 Kč, ale na druhé straně zahrnovala neopodstatněně i odečet zápočtu pohledávky obviněného ve výši 628.085,- Kč. K závěru o minimální výši škody způsobené neoprávněnými bezhotovostními platbami pod bodem 1) rozsudku pak dospěl odvolací soud logicky tak, že od celkové výše obviněným uznané škody 6.058.874,32 Kč odečetl spolehlivě zjištěnou minimální škodu způsobenou neoprávněnými odběry v hotovosti pod bodem 2), tj. částku 1.855.861,28 Kč, a zjištěný rozdíl v částce 4.203.013,- Kč, který je nižší než škoda vyčíslená poškozenou společností, ale i než škoda vyčíslená v napadeném rozsudku, lze považovat za minimální škodu způsobenou neoprávněnými bezhotovostními platbami bez ohledu na to, že součet všech jednotlivých položek uvedených pod bodem 1) je vyšší, neboť nezahrnuje výlučně platby bezhotovostní, a nemusí nutně zahrnovat jen platby neoprávněné. Uvedeným způsobem se odvolací soud vypořádal v souladu se zásadou in dubio pro reo se skutečností, že s ohledem na nedostatečné podklady poškozené společnosti a na časový odstup nebylo možno veškeré neoprávněné operace zcela přesně konkretizovat (srov. str. 57 až 59 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud přezkoumal předestřený postup odvolacího soudu, kterým dospěl ke stanovení konečné minimální výše škody, přičemž ani v tomto případě neshledal v postupu odvolacího soudu žádné pochybení, když odpovídá provedenému dokazování, a to jak příslušným dokladům včetně vyčíslení poškozené společnosti, tak i svědeckým výpovědím (srov. např. svědecké výpovědi Ing. M.a O. – č. l. 2330 a J. P. – č. l. 2339). Odvolací soud postupoval logicky a náležitě popsal a odůvodnil postup, jakým stanovil s přihlédnutím i k zásadě in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) vzniklou škodu.
Podle námitek dovolatele měl dále nalézací soud zcela pominout jeho tvrzení, že mu finanční prostředky náležely z titulu čerpání odměny a pohledávek za dotčenou společností, předem dohodnuté s jediným společníkem a jednatelem, panem D., který nejednal sám za sebe, nýbrž za společnost, a to i v pozici valné hromady. Podle názoru obviněného došlo k porušení dohody, jednalo se o domluvený způsob odměny, nikoliv o půjčku.
Nalézací soud k tomu poznamenal, že vyslechnutí svědci nemají žádnou vědomost o tom, že by měl obviněný Ing. Ľ. B. dostat nějakou odměnu za tzv. expanzi firmy směrem na východ (srov. str. 41 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud doplnil, že na podporu argumentů nalézacího soudu je možno poukázat kupř. na to, že všichni svědci bez výjimky uvedli, že obviněný čerpání finančních prostředků poškozené vždy označoval za domluvenou půjčku, a nikoliv za odměnu za práci, a poté, kdy bylo toto jeho jednání zjištěno, formalizoval je neplatnými smlouvami o půjčkách, jimiž se zavazoval k vrácení peněz s úrokem, což by v případě, že by skutečně šlo o smluvený způsob odměňování, neměl důvod činit. Ze svědeckých výpovědí také shodně vyplynulo, že částka, na kterou byla každá tzv. půjčka uzavírána, vycházela vždy z aktuálního účetního stavu dluhu, na který se obviněný průběžně ptal, a s ohledem na něj poté pokaždé navýšil částku v nové smlouvě tak, aby jej převyšovala, což je rovněž zcela v rozporu s obhajobou obviněného, že každou částku určoval svědek D. vždy na základě obviněným vykázaného množství práce na projektu expanze. Uvedené skutečnosti jsou potvrzovány i listinnými důkazy, z nichž kupř. vyplývá, že přestože obviněný měl údajnou odměnu za práci na projektu expanze inkasovat již od roku 2000, toto čerpání finančních prostředků bylo formálně podchyceno až první smlouvou o půjčce, datovanou 1. 1. 2002, zatímco první výslovná zmínka o tzv. půjčce jednateli Ing. Ľ. B. se objevuje až ve výroční zprávě za rok 2003, což nasvědčuje pravdivosti výpovědi svědka JUDr. A. N., že v průběhu roku 2002 v souvislosti se záplavami vypracoval formulář smlouvy o půjčce, který byl bez jeho vědomí patrně obviněným zneužit, jakož i správnosti závěru, že první smlouva musela být sepsána dodatečně a antedatována. Odvolací soud dodal, že jak správně uvedl nalézací soud, obviněný v první reakci na sdělení, že poškozená společnost považuje uvedené „půjčky“ za neoprávněné čerpání bez právního důvodu a požaduje vrácení odčerpané částky, požadavek poškozené společnosti nijak nezpochybnil, pouze uvedl, že požadovanou částku není schopen v krátkém termínu splatit, což by v případě, že by peníze skutečně čerpal v rámci dohody o odměně za vykonanou práci, bezpochyby neudělal. Ještě při svém prvním výslechu před soudcem, který rozhodoval o jeho vazbě, se k podané obžalobě vyjádřil tak, že jde o půjčku schválenou valnou hromadou poškozené společnosti, kterou nezaplatil proto, že byl odříznut od finančních prostředků. Z provedeného dokazování také vyplynulo, že zasílané výroční zprávy v kritickém období nebyly překládány do němčiny (srov. str. 50 až 52 rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšším soudem bylo ze spisového materiálu k potvrzení závěrů soudů nižších stupňů dále zjištěno, že svědek N. D. ve své výpovědi uvedl, že obviněný Ing. Ľ. B. znal jednací řád, jelikož ho sám podepsal. Jmenovaný obviněný byl propuštěn, protože několikrát nedosáhl rozpočtových cílů. Teprve v této souvislosti byla zjištěna jeho pochybení, když finanční oddělení oznámilo, že Ing. Ľ. B. schválil sám sobě půjčku. Spolupracovníkům finančního oddělení tvrdil, že vše dohodl se svědkem N. D. Jak vyplývá z jeho svědecké výpovědi, ve skutečnosti tomu tak nebylo. Kromě toho z jednacího řádu a z pracovní smlouvy vyplývá konkrétní zákaz obchodů se sebou samým. O tom pan Ing. Ľ. B. věděl, neboť příslušné písemnosti vzal na vědomí svým podpisem. Ve firmě Family Frost zakazuje firemní politika schvalovat podobné půjčky (srov. č. l. 64 až 83, zejména č. l. 72 až 76 spisu). Skutečnost, že dovolatel obdržel již dne 28. 8. 1999 kopii „Jednacího řádu pro jednatele společnosti/Rules of Procedure for the Management Board“ v německém a anglickém jazyce, je zřejmá z Potvrzení na č. l. 221 (č. l. 227) spisu. Obviněný následně svůj podpis potvrdil i před soudem (srov. č. l. 2512 spisu). Je také pravda, že obviněný do protokolu o výslechu dne 1. 4. 2011 uvedl, že se jednalo o půjčky schválené valnou hromadou (srov. č. l. 2266 spisu). Ještě v dubnu roku 2011 tak hovořil jen o půjčkách, nikoliv o odměnách za odvedenou práci. O půjčkách hovořil i ve své výpovědi v hlavním líčení ze dne 24. 5. 2011 (viz č. l. 2313 až 2316 spisu).
Podle dovolatele není možné na základě tvrzení jednoho svědka, které je v rozporu s tvrzením obviněného, bez dalších indicií dospět k závěru o tom, že se skutek stal, v zaviněné formě, a že je odsouzený vinný. Pokud pak soudy obou stupňů vycházely z dalších výpovědí svědků, pak tito nemohli ke skutku a vině obviněného ničeho vypovědět, neboť se většinou nacházeli v pozici podřízeného nebo v pozici, která neumožňovala informovat je o projednávaném případu. Jednalo se o jejich dojmy, nikoliv o znalost věci. K tomu dále dovolatel uvedl, že se rozhodnutí odvolacího soudu opírá o výpovědi svědků, když jejich smysl v protokolech o jejich výsleších je v rozporu s výkladem použitým v odůvodnění rozhodnutí a v neprospěch obviněného. Jedná se např. o výpovědi S., Ch., P., P. a B. Výpověď svědka jednatele O. je ovlivněna tím, že původně měl pozici jednatele a generálního ředitele slíbenou již v roce 2000, ale do těchto pozic byl jmenován právě obviněný, čímž byl jeho vztah k obviněnému negativně ovlivněn.
Výpověď svědka Ing. M. O. mimo jiné vychází z jeho rozhovoru se svědkem D., který mu měl zcela kategoricky sdělit, že žádné půjčky společnost neposkytuje a poskytovat nebude (srov. str. 34 rozsudku nalézacího soudu). Také v případě JUDr. A. N. to byl přímo svědek D., který mu měl říci, že žádný souhlas s čerpáním finančních prostředků společnosti pro soukromé účely nebyl dovolateli udělen (str. 35 rozsudku nalézacího soudu). Jelikož svědecké výpovědi Ing. O. a JUDr. N. zachycují, co jim řekl sám svědek D., není možné uzavřít, že by se jednalo o jejich pouhé dojmy za současné neznalosti věci. Odvolací soud potvrdil, že nalézací soud nepochybil, když opřel svůj závěr především o výpověď svědka N. D., a správně poukázal na to, že věrohodnost této výpovědi potvrzují další skutečnosti vyplývající z provedených důkazů, především z výpovědí svědka Ing. M. O. i dalších svědků z řad zaměstnanců a externích spolupracovníků poškozené společnosti, ale i z listinných důkazů (srov. str. 49 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud se také zabýval výpověďmi svědků Ing. M. B., J. Ch., Ing. M. O., Ing. P. S., JUDr. A. N., J. P. a V. P. učiněnými u hlavního líčení dne 18. 5. 2010 (č. l. 2072 a násl. spisu) a dále dne 25. 5. 2010 (č. l. 2325 a násl. spisu) a neshledal, že by byly v rozporu se závěry odvolacího soudu a tendenčně zkresleny v neprospěch obviněného. Nejvyšší soud ani nezaznamenal, že by výpověď svědka Ing. M. O. byla ovlivněna údajným negativním vztahem jmenovaného svědka k dovolateli, když jeho výpověď byla věcná a v souladu s výpověďmi ostatních svědků, zaměstnanců společnosti Family Frost a ostatními ve věci shromážděnými a provedeným důkazy.
Podle dovolatele by neměl být vykládán k jeho tíži způsob, ke kterému společnost přistoupila. Nebylo prokázáno, že by způsob této úpravy inicioval dovolatel. Záležitost měla být řešena v rovině občanskoprávní či obchodněprávní. Půjčku opakovaně schvalovalo vedení v Německu, vedle toho odcházely do Německa pravidelné raporty a měsíční a výroční zprávy.
Nejvyšší soud k této námitce obviněného Ing. Ľ. B. poznamenává, že soudy nižších stupňů nebylo dovolateli kladeno za vinu, že řešení formou půjček byla jeho iniciativa. Ostatně i např. svědci Ing. M. O. či Ing. P. S. potvrdili, že obviněný Ing. B. jednal na základě doporučení auditorské společnosti (srov. str. 34 rozsudku nalézacího soudu). Také nalézací soud v závěrečné části svého rozsudku popisuje, že obviněný na popud auditorské společnosti KPMG vynaložil snahu „zlegalizovat“ či spíše zakrýt neoprávněné užívání firemních prostředků tím, že se společností uzavřel postupně sedm smluv o půjčce, ačkoli k takovému kroku nebyl podle vnitřních předpisů společnosti oprávněn, a že obviněný se z popudu auditorské společnosti pokusil dodatečně zakrývat neoprávněné užívání finančních prostředků společnosti postupným uzavíráním sedmi uvedených smluv o půjčce (srov. str. 41 rozsudku nalézacího soudu). Rovněž odvolací soud potvrdil, že dovolatel dodatečně na popud auditorské společnosti uzavřel sedm smluv o půjčkách, čímž se pokusil své neoprávněné jednání zakrýt (srov. str. 49 až 50 rozsudku odvolacího soudu). Navíc již také bylo soudy správně uvedeno, což potvrzují i vyslechnutí svědci, že do incidentu s dovolatelem odcházely do Německa zprávy, které ale nebyly přeloženy do německého jazyka (srov. k tomu i str. 52 rozsudku odvolacího soudu).
Dovolatel dále namítal, že není pravdou, že by nebyl ve vztahu ke společnosti kontaktní, naopak poškozená společnost i advokátní kancelář mu neodpovídaly. Obviněný nebyl na útěku a neskrýval se, o svém stíhání se dověděl až po zadržení ve Velké Británii. Tato skutečnost by neměla být vykládána k jeho tíži.
Oproti tvrzení dovolatele byly ze spisu zjištěny následující skutečnosti. Již v příkazu k zatčení ze dne 2. 11. 2009 bylo zdůrazněno, že se Ing. Ľ. B. odstěhoval z České republiky, na e-mailové adrese přestal být kontaktní a v místě svého bydliště v domovském státě prodal svůj byt a odstěhoval se i s rodinou na neznámé místo (srov. č. l. 49 až 50 spisu). Z podnětu k návrhu na vydání příkazu k zatčení a k návrhu na vydání zatýkacího rozkazu vyplývá, že se obviněný Ing. Ľ. B. nezdržoval na žádné z ustanovených adres, a to již od roku 2005. Byla provedena prověrka v místě jeho hlášeného trvalého bydliště v B., kde se již od roku 2007 nezdržoval (č. l. 55 až 57 spisu). Podle výpovědi svědka N. D. se tento svědek snažil s obviněným Ing. Ľ. B. několikrát dojít k dohodě ohledně splacení dlužné částky, poté se však veškerý kontakt přerušil, neboť pana B. nebylo najednou možné najít (srov. č. l. 75 spisu). Ani důkazy na č. l. 2279 až 2287, které dovolatel přiložil k odůvodnění své stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2011, sp. zn. 3 T 3/2010, nepodávají důkaz o tom, že by byl obviněný Ing. B. dostupný. Nekontaktnost dovolatele potvrzují také soudem vyslechnutí svědci, např. svědek Ing. M. O. (č. l. 2078 a 2328 až 2329 spisu).
Konečně podle názoru dovolatele byly také důvody jeho odvolání ze slovenské Family Frost v rozporu s fakty, s případem nesouvisí a vytvořily o něm negativní dojem.
V tomto ohledu se Nejvyšší soud ztotožnil s vyjádřením nalézacího soudu, který při odůvodňování uložení trestu zákazu činnosti obviněnému Ing. Ľ. B. uvedl, že obviněný již dříve působil ve slovenské společnosti Family Frost podléhající taktéž německé centrále, která musela být uzavřena pro špatné hospodaření, a jak vyplynulo z výpovědí některých svědků, hospodaření této společnosti bylo nejen ztrátové, ale došlo tam i k celé řadě zvláštních kroků, o kterých musel být obviněný informován, na což ukazuje i jeho vyjádření, které zaslal svědkovi JUDr. N. poté, kdy byl ze strany svědka jakožto advokáta zaměstnaného ve společnosti AK Felix a spol. vyzván k tomu, aby vrátil veškeré jemu poskytnuté plnění (srov. str. 44 rozsudku nalézacího soudu).
Dovolatel dále uváděl, že považuje výrok o vině a trestu v napadeném rozhodnutí za nezákonný. To, co je dovolateli přičítáno k tíži s ohledem na délku doby, po kterou bylo protiprávně jednáno, svědčí naopak ve prospěch dovolatele, neboť nic netajil a věc byla veřejná.
Ohledně výroku o vině se Nejvyšší soud vyjádřil již v podrobnostech shora, a proto na tuto část odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje. Pokud se týká úvah o druhu a výši trestu, odvolací soud ve svém rozsudku uvedl, že shodně s nalézacím soudem považoval za přitěžující okolnost téměř pětiletou dobu, po kterou se obviněný posuzované trestné činnosti dopouštěl, dále výši způsobené škody, která ve svém souhrnu přesahuje částku 6 miliónů Kč, a rovněž skutečnost, že obviněný se trestné činnosti dopouštěl jako jednatel a generální ředitel poškozené společnosti, a šlo tedy o závažné zneužití jeho významného postavení v poškozené společnosti a o hrubé porušení její důvěry. Zároveň však v souladu s námitkami uvedenými v odvolání obviněného odvolací soud přihlédl k tomu, že na obviněného se hledí jako na osobu bezúhonnou, a vycházeje z toho, že obviněnému je nutno ukládat trest úhrnný za dva trestné činy, a to trest v sazbě přísnějšího trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 tr. zák., která činí 2 až 8 let, uložil mu nepodmíněný trest odnětí svobody s ohledem na uvedené přitěžující okolnosti nikoliv při dolní hranici, ale ještě v dolní polovině uvedené trestní sazby, v trvání 4 let, pro jehož výkon obdobně jako soud nalézací, zařadil obviněného podle zmírňujícího ustanovení trestního zákona do mírnějšího typu věznice, tedy do věznice s dozorem. Shodně jako nalézací soud uložil dále dovolateli trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností na dobu pěti let, neboť obviněný se trestné činnosti dopustil v souvislosti s výkonem této funkce, přičemž dobu zákazu stanovil v polovině zákonné sazby, neboť má za to, že společně s uloženým nepodmíněným trestem odnětí svobody bude taková doba ke splnění účelu trestu dostatečná (srov. str. 60 až 61 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud se nad rámec dovolacích důvodů zabýval také trestem, který odvolací soud uložil obviněnému Ing. Ľ. B., přičemž přihlédl rovněž k jeho odůvodnění. V tomto směru považuje za nutné zdůraznit, že rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uložených trestů je v souladu s ustanoveními trestního zákona, neboť se jedná o tresty přiměřené, odpovídající právní kvalifikaci jednání dovolatele a všem zjištěným polehčujícím i přitěžujícím okolnostem. Odvolací soud v návaznosti na rozsudek nalézacího soudu správně posoudil jako přitěžující okolnost skutečnost, že dovolatel se stíhaného jednání dopouštěl při zneužití důvěry poškozené společnosti po dobu téměř pěti let, přičemž dostatečně zvážil i výši způsobené škody u každého z uvedených trestných činů. Na druhé straně nepominul ani skutečnosti svědčící ve prospěch obviněného, zejména jeho bezúhonnost a řádný život před spácháním posuzované trestné činnosti. Odvolací soud tak nepochybil, jestliže odsoudil obviněného Ing. Ľ. B. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s dozorem. Důvodně obviněnému uložil i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností na dobu pěti let. Správně také podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené společnosti Family Frost částku 5.430.789,30 Kč a důvodně podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozenou společnost Family Frost též odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 4 To 45/2011, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 3 T 3/2010, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném posouzení důvodů odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek nalézacího soudu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného Ing. Ľ. B. uznal vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Podle §256 tr. ř. pak současně zamítl odvolání poškozené společnosti Family Frost.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí napadené dovoláním a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného Ing. Ľ. B. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2012
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.