ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.246.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 246/2012-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. dubna 2012 o dovolání, které podala obviněná V. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 7 To 249/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 52/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 4. 2011, sp. zn. 2 T 52/2010, byli obvinění V. K., a M. M. nar., uznáni vinnými trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), kterého se dopustili ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Podkladem pro tento výrok se stalo zjištění, že mj. obviněná jako jednatelka společnosti PM STARS, s. r. o., ačkoliv věděla, že společnost je v úpadku formou insolvence nejméně v době od 5. 8. 2004 do 31. 12. 2005 uhradila fyzické osobě podnikající pod obchodním jménem M. M. SIDCO, IČ 43085326, s místem podnikání v Praze 9, Na Kačence 165, osobě M. M., trvale bytem tamtéž a společnosti INFOCzech, s. r. o., v níž byl obviněný M. M. společníkem a jediným jednatelem, celkovou částku 9.012.418,- Kč, přestože při poměrném uspokojení věřitelů mělo být uvedeným osobám uhrazeno pouze 2.900.208,- Kč, a to ke škodě vyjmenovaných věřitelů ve výši 6.112.210,- Kč. Za to byl obviněné V. K. uložen podle §256a odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, který byl podle §58 odst. 1 a 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Zároveň byl obviněné uložen podle §49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu právnické osoby na dobu dvou roků. Soud prvního stupně také rozhodl podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. o nároku poškozených na náhradu škody.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 7 To 249/2011, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná odvolání, která proti uvedenému rozsudku podali oba obvinění.
Usnesení Městského soudu v Praze napadla obviněná V. K. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřela o důvod uvedený v §256 odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněná namítla, že nebylo prokázáno její úmyslné zavinění při spáchání posuzovaného trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 3 tr. zák. s odůvodněním, že ve společnosti PM STARS, s. r. o., zastávala funkci jednatelky, nicméně její pozice byla chápána výlučně k výkonu administrativní práce, aniž by se podílela na rozhodovací činnosti. Tvrdila, že z výpovědí slyšených svědků vyplynulo, že fakticky uvedené pravomoci vykonávali společníci M. M. a P. V., přičemž ona sama byla pouhým realizátorem jejich rozhodnutí v otázkách hospodaření obchodní společnosti včetně plnění jejích finančních závazků. Dále se ohradila proti tomu, že by společnost uspokojovala pohledávky spoluobviněného M. M. a s ním propojených právnických osob v jeho prospěch. Vyplacené peníze totiž byly použity výlučně na nákup cigaret do automatů, tj. k zachování podnikatelské činnosti tak, aby mohl být vytvořen zisk. Docházelo tak k pouhému přeprodeji zboží, jež nakupoval spoluobviněný jako fyzická osoba, aniž by mu z těchto transakcí plynul jakýkoli příjem. Obviněná argumentovala tím, že bez provozování cigaretových automatů by společnost neměla šanci dosáhnout zisku a uspokojovat potom své věřitele. V této souvislosti obecně odkázala na judikaturu dovolacího soudu.
V závěru svého dovolání obviněná zpochybnila provedený znalecký posudek s tím, že neodpovídá reálné ekonomické situaci společnosti, neboť znalkyně při jeho zpracování neměla k dispozici veškeré účetní podklady. Ačkoliv zpracovatelka posudku připustila, že společnost měla i další pohledávky vůči třetím osobám, nepřihlédla k nim pro nedostatek dalších informací, což jí ovšem nebránilo při zohlednění pasiv společnosti. Závěr o výši škody jako obligatorního znaku kvalifikované skutkové podstaty posuzovaného trestného činu proto nemůže být podle dovolatelky správný. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu podle §265k odst. 1 tr. ř. a přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí podle §265 l odst. 1 tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvody, dovolatelka opřela jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod je tedy možné použít na případy, kdy skutek, pro který byl obviněný odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jakým byl uznán vinným, případně nemůže být posouzen vůbec jako trestný čin, neboť nenaplňuje znaky žádné ze skutkových podstat uvedených v trestním zákoně. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze dovodit tam, kde soudy určitou skutkovou okolnost posoudily podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Pro existenci tohoto dovolacího důvodu jsou proto nezbytné takové námitky, které směřují proti aplikaci hmotného práva, převážně trestního zákona, na skutkový stav, k němuž dospěly soudy nižších stupňů. Tvrzení dovolatele pak musí být podloženo konkrétními argumenty, jimiž bude podporovat svůj právní názor na vadný závěr soudů v právním posouzení skutku. Vytýkaná pochybení v rámci dovolání proto nemohou spočívat v nedodržení procesních ustanovení, tj. především v ustanovení trestního řádu včetně §2 odst. 5, 6 tr. ř., o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů.
Nejvyšší soud zjistil, že pokud některé z námitek uplatněných v dovolání odpovídaly definici a výkladu užitého dovolacího důvodu, nebyly opodstatněné.
Dovolatelka především zpochybnila existenci jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele, a to úmyslného zavinění. Vycházela ze své obhajoby založené na tvrzení, že ona sama pouze realizovala rozhodnutí společníků obchodní společnosti, v níž tak pouze formálně vykonávala funkci jednatelky, aniž by mohla sama jakkoli rozhodovat o způsobu podnikání včetně finančních otázek.
Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo jako dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného věřitele, a způsobí tím škodu velkého rozsahu. Jedná se o jeden z tzv. úpadkových deliktů, kterým je porušování práva věřitele na uspokojení jeho pohledávky odpovídající zásadám konkursního a vyrovnacího řízení (srov. tehdy platný zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů). Na rozdíl od trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák. se u trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. nemění celkový stav majetku použitelného k uspokojení věřitelů (reálně ani fiktivně), ale pachatel užije svůj majetek k uspokojení věřitelů nerovnoměrně. Zvýhodněný věřitel sice dostává to, co by mu nebýt insolvence dlužníka náleželo, ale za situace, kdy dlužník není schopen uspokojit všechny své věřitele, plným uspokojením jednoho z nich zmaří možnost třeba i jen částečného uspokojení ostatních věřitelů. Ustanovení §256a tr. zák. nevyžaduje, aby již bylo zahájeno konkursní nebo vyrovnací řízení (od 1. 1. 2008, kdy nabyl účinnosti zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, insolvenční zákon) a týká se jen splatných závazků. Pachatel tohoto trestného činu buď jedná se záměrem vyhnout se poměrnému uspokojení ostatních věřitelů a chce tím alespoň částečně zmařit plnění jejich pohledávek, nebo postačuje případ, kdy pachatel si je vědom toho, že jeho jednání může mít uvedený následek, a s jeho způsobením je srozuměn (viz č. 10/2003 Sb. rozh. tr.).
Ze soudy učiněných skutkových zjištění v této věci jednoznačně vyplynulo, že obviněná V. K. nevykonávala svou funkci jednatelky, tj. statutárního orgánu obchodní společnosti s ručením omezeným, pouze formálním způsobem, jak se snažila tvrdit v rámci své obhajoby. Z provedených důkazů (např. výpověď svědkyň A. K. a M. V., účetních společnosti i listin) jednoznačně vyplynulo, že obviněná V. K. fakticky prováděla činnost odpovídající její funkci jednatelky, pracovala s účetními podklady, podepisovala např. i splátkové kalendáře, předávala účetním podklady ke zpracování daňových přiznání, měla dispoziční právo k účtům společnosti, jež zakládala, tj. sama se aktivně podílela na běžném podnikatelském provozu obchodní společnosti a měla dostatečný přehled i o finančních otázkách včetně stavu majetku a závazků této společnosti. Pakliže s vědomím ekonomické situace právnické osoby, jejímž byla statutárním orgánem, učinila kroky k úhradě pohledávek spoluobviněného M. M. jako fyzické osobě, dále jemu jako osobě podnikající pod jménem M. M. SIDCO a společnosti INFOCzech, s. r. o., v níž byl společníkem a jednatelem, a to v celkové výši 9.012.418,- Kč, nelze jakkoli pochybovat o tom, že si musela být vědoma, že přednostně dochází k uspokojení vyjmenovaných subjektů, a to na úkor ostatních věřitelů, jejichž splatné pohledávky v rozhodné době převyšovaly platební schopnosti společnosti PM STARS, s. r. o. Soudy tak správně vyhodnotily otázku zavinění u obviněné V. K. tak, že jednala v nepřímém úmyslu ve smyslu ustanovení §4 písm. b) tr. zák. a uvedená dovolací námitka proto není důvodná. Nakonec i odvolací soud se totožnou výhradou obviněné již zabýval a proti jeho závěrům nelze nic namítat. Na podporu správnosti právního posouzení úmyslného zavinění v této věci Nejvyšší soud poukazuje na případ, kdy naplnění subjektivní stránky ve formě nepřímého úmyslu shledal u pachatele, který jednoznačně formálním způsobem vykonával funkci jednatele v obchodní společnosti, nijak se nepodílel na samotném podnikání, jež provozoval výlučně společník. Přestože se v dané věci jednalo o trestný čin daňový (§148 odst. 2 tr. zák.), jsou argumenty v něm vyslovené ve vztahu k zavinění pachatele použitelné i k vyvrácení obhajoby obviněné V. K.. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008, publikované pod č. T 1147, ve svazku 51 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha 2009.)
Odmítnout bylo třeba i výhrady obviněné, které směřovaly proti závěru soudů o existenci “zvýhodnění“ jmenovaných subjektů spjatých s osobou spoluobviněného M. M.. Jedná se rovněž o součást obhajoby, kterou v podstatě oba obvinění uplatňovali od počátku trestního stíhání. Aniž by dovolatelka výslovně citovala judikaturu, vychází evidentně ze soudní praxe, jež trestní odpovědnost za předmětný trestný čin vyloučila za situace, kdy insolventní dlužník, je-li jím právnická osoba, tedy její statutární orgán, sice plně uspokojil splatnou pohledávku jen některého z více svých věřitelů, ale učinil tak s odůvodněným předpokladem získání dalších prostředků potřebných k uspokojení splatných pohledávek ostatních věřitelů. Současně totiž Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí deklaroval, že citovaný předpoklad nebude připadat v úvahu tam, kde pachatel jako statutární orgán udržoval po delší dobu v provozu hospodářsky nefunkční obchodní společnost , která nebyla jako dlužník schopna plnit všechny své splatné závazky, přičemž bylo zřejmé, že se její ekonomická situace nezlepšovala a takové změně ani nic nenasvědčovalo. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1555/2005, publikované pod č. T 861 ve svazku 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck Praha 2006.)
O takový případ se totiž právě jednalo ve věci obviněných V. K. a M. M.. Z obsahu provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že nakupováním cigaret, jimiž se doplňovaly cigaretové automaty v provozovnách, v nichž byly umístěny, obchodní společnost PM STARS, s. r. o., nezvyšovala svůj podnikatelský zisk tak, aby mohla rychleji či vůbec plně uspokojit splatné pohledávky svých věřitelů. Jednalo se totiž prakticky o pouhé pokračování v podnikání, od něhož ale nebylo možné, natož odůvodněné, očekávat takový finanční příjem, který by po pokrytí běžných provozních nákladů mohl být použit k plnění existujících závazků společnosti. Bylo zjištěno, že společnost PM STARS, s. r. o., měla již od počátku své existence potíže s úhradou pohledávek, dostávala se do druhotné platební neschopnosti, uzavírala s věřiteli splátkové kalendáře, což ostatně potvrdila sama obviněná ve své výpovědi. Ve stavu insolvence se podle znaleckého posudku společnost nacházela již od 1. 4. 2004 až do konce zkoumaného období a o tom, že se úpadkový stav nezlepšil ani později svědčí usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 72 Cm 39/2004, jímž byla společnost zrušena s likvidací. Nedůvodnost obviněnou tvrzeného očekávaní zlepšení ekonomického stavu společnosti, pokračování v provozování cigaretových automatů a tedy neoprávněnost plné úhrady faktur s tím spojených, jež měla za následek poškození ostatních věřitelů, tak vyplývala již ze samotného způsobu podnikání této obchodní společnosti postaveného od počátku na závazcích z leasingových smluv bez zřejmého výhledu mimořádného finančního přínosu. Obviněná proto nemohla důvodně očekávat, že při pokračování ve stejném předmětu podnikání stávajícím způsobem dojde ke zvrácení ekonomické situace obchodní společnosti, jež by dovolila plně uspokojit existující finanční závazky. Musela být proto srozuměna se způsobením škodlivého následku v případě, kdy došlo k úhradě pohledávek spoluobviněnému M. M. a subjektům, v nichž podnikal na úkor jí známých věřitelů, jimž se nemohlo dostat plnění ve stejné míře z důvodu stavu insolvence společnosti PM STARS, s. r. o. Ani tato výhrada obviněné proto nemohla zvrátit správný právní závěr soudů o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byla dovolatelka uznána vinnou.
Překročením mezí dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla námitka, jíž obviněná zpochybňovala znalecký posudek vypracovaný společností VOX Consult, s. r. o., z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence. Její výhrady totiž v podstatě mají vztah k vlastnímu hodnocení závěrů odborného posouzení ekonomického stavu obchodní společnosti PM STARS, s. r. o., v rozhodném období a především ke způsobu, jakým se s tímto důkazem vypořádaly soudy obou stupňů. Obviněná sice uvedenou námitku vztáhla k otázce výše škody, jež měla být činem způsobena, ale založila ji výhradně na vlastním hodnocení stavu majetku a závazků společnosti. Především soud prvního stupně při doplňování původně vypracovaného znaleckého posudku věnoval otázce určení škody jako kvalifikačního znaku skutkové podstaty poměrně značnou pozornost a dostatečným způsobem reagoval i na obhajobu obviněných v tomto smyslu. V rámci hlavního líčení podrobným způsobem vyslechl zpracovatelku posudku Ing. Jindřišku Štenclovou a objasnil tak zásadní okolnosti významné pro určení výpočtu rozsahu škodlivého následku v dané věci. Samotnému hodnocení tohoto důkazu soudy tak nelze v zásadě nic vytknout, rovněž tak znalkyně naprosto logickým a akceptovatelným způsobem vysvětlila přístup k informačnímu zdroji pro vypracování posudku, jímž bylo účetnictví v elektronické podobě, a rovněž ke stavu majetku, kdy nebylo přihlíženo k pohledávkám, jež nebyly dobytné a s nimiž tak nemohli počítat ani obvinění jako s očekávaným příjmem. V době spáchání skutku byla platební neschopnost dlužníka vyjádřena v ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2007, podle něhož byl dlužník v úpadku, pokud měl více věřitelů a nebyl schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. Výsledky znaleckého zkoumání poskytly dostatečný a zřejmý podklad pro závěr o dlouhodobém stavu insolvence obchodní společnosti PM STARS, s. r. o.
Nad rámec dovolacího přezkumu a bez toho, aniž se sama obviněná v dovolání ohradila proti konkrétní výši dlužných částek u jednotlivých, ve výroku vyjmenovaných, věřitelů společnosti, může jen Nejvyšší soud upozornit na nesprávnost části výroku o vině. Výši dlužných částek soud prvního stupně evidentně chybně převzal z tabulky písemného znaleckého posudku, a to její části „poměrné uspokojení“, jež představovalo právě rozsah, v jakém měli mít jednotliví věřitelé uspokojení podle pravidel konkursního řízení. Odpovídající částky však jsou uvedeny v tabulce jako „rozdíl“ (viz posudek na č. l. 821-2 trestního spisu). Zmíněné pochybení soudu prvního stupně, které ponechal bez připomínky i odvolací soud, však neznamená takovou vadu, pro níž by bylo nutné přistoupit ke kasaci napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího rozsudku zejména proto, že částka, která by příslušela zvýhodněným věřitelům při respektování zásady poměrného uspokojení u všech věřitelů byla stanovena i popsána správně, a rovněž tak škoda způsobená protiprávním jednáním byla ve výroku o vině stanovena v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Představuje totiž rozdíl mezi částkou, kterou byla uspokojena pohledávka zvýhodněného věřitele, a částkou, která by tomuto věřiteli náležela při poměrném a rovnoměrném vypořádání v konkursu. Škoda je tedy finanční vyjádření toho, oč byli ostatní věřitelé poškozeni právě poskytnutím plnění zvýhodněnému věřiteli. (Srov. č. 6/2005-III. Sb. rozh. tr.)
Nejvyšší soud proto v rámci dovolacího řízení neshledal vytýkané vady v právním posouzení skutkových zjištění, k nimž rozhodující soudy dospěly, a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak nebyl naplněn. Podané dovolání proto odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení jemu předcházejícího. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. dubna 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová