ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.277.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 277/2012-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 5. 2012 o dovolání, které podala obviněná L. V., rozená B., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. 13 To 277/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 20 T 84/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná L. V. byla rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. 20 T 84/2010, uznána vinnou trestnými činy zpronevěry podle §248 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce „tr. zák.“), podvodu podle §250 odst. 1 a 2 tr. zák. a padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustila skutky popsanými pod body 1. a 2. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., jímž byla obviněná uznána vinnou trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 2. 2010, sp. zn. 20 T 13/2010, byla obviněná odsouzena podle §248 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Současně Okresní soud v Pardubicích podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu v trestním příkaze téhož soudu ze dne 26. 2. 2010, sp. zn. 20 T 13/2010, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
Z podnětu odvolání obviněné L. V. podaného proti citovanému rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. 13 To 277/2011, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněné uložil za trestné činy zpronevěry podle §248 odst. 1 a 2 tr. zák., podvodu podle §250 odst. 1 a 2 tr. zák. a padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nedotčen, a dále za sbíhající se trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., jímž byla obviněná uznána vinnou trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 2. 2010, sp. zn. 20 T 13/2010, a za pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250b odst. 1 a 3 tr. zák., kterou byla obviněná uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 2 T 98/2010, podle §248 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. zároveň Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích zrušil výroky o trestech v trestním příkaze Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 2. 2010, sp. zn. 20 T 13/2010, a v rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 2 T 98/2010, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tyto výroky, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Obviněná L. V. podala dne 13. 12. 2011 proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. 13 To 277/2011, prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřela o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), d) a g) tr. řádu. Obviněná ve svém dovolání výslovně nerozlišila námitky k jednotlivým uplatněným dovolacím důvodům, ale uvedla je jen souhrnně bez vztahu ke každému z nich. Podle názoru obviněné zásadní výpovědi svědků D. H. a D. T. byly učiněny mimo hlavní líčení podle §183a odst. 1 tr. řádu bez její přítomnosti. U dalšího hlavního líčení sice obviněná souhlasila s přečtením protokolů o těchto svědeckých výpovědích, avšak v danou dobu nebyla právně zastoupená a nevěděla o svém právu trvat na novém výslechu svědků. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněná upozornila, že na R. F. podala trestní oznámení pro neoprávněné zadržení vozidla zn. Mercedes Benz Sprinter, avšak Policie České republiky neučinila žádné kroky v této věci. Jak dále obviněná zdůraznila, uvedené vozidlo dala R. F. v rámci výměny za jiné neoprávněně zadržované vozidlo zn. Škoda Superb, přičemž neměla jinou možnost získat toto vozidlo. Jestliže jí R. F. nevrátil vozidlo zn. Mercedes Benz Sprinter, nebyla ho ani ona schopna vrátit leasingové společnosti. Pokud jde o skutek obsažený pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněná je přesvědčena, že soudy nižších stupňů mohly na základě znaleckých posudků zjistit pravost podpisu Š. K. na generální plné moci. Podle jejího názoru nebylo v řízení prokázáno, že by zaslala e-mailem podklady pro schválení leasingu nebo že by předávala plnou moc s nepravým podpisem Š. K.. Obviněná se také domnívá, že žalovaného jednání se spíše dopustila osoba, která běžně provádí leasingové transakce. Obviněná považuje výši uloženého trestu za nepřiměřeně přísnou a s ohledem na svou rodinnou situaci navrhla uložení trestu domácího vězení. V další části svého dovolání obviněná uplatnila námitky proti postupu státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Pardubicích Mgr. Jany Šumpichové, která v celém řízení nenavrhla vyslechnout ani jednoho svědka ve prospěch obviněné a byla podjatá. Tuto skutečnost obviněná dovozuje ze svého zjištění, podle něhož zmíněná státní zástupkyně po vynesení rozsudku odvolacího soudu potkala matku obviněné, pomlouvala před ní obviněnou a sdělovala jí podrobnosti z tohoto trestního řízení. Jak dále obviněná tvrdí, státní zástupkyně je údajně bývalou spolužačkou blízkého kamaráda M. K. a R. F. a domnívá se, že jim sdělila i skutečnosti, které zjistila v jiném trestním řízení vedeném proti bývalému partnerovi obviněné.
Závěrem svého dovolání obviněná L. V. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, aniž by označila soud, který se má znovu zabývat touto věcí. Obviněná doplnila své dovolání podáním ze dne 15. 3. 2012, které ovšem bylo učiněno až po uplynutí lhůty pro podání dovolání podle §265e tr. řádu, v níž lze měnit rozsah a důvody dovolání ve smyslu §265f odst. 2 tr. řádu, a navíc ho obviněná ani neučinila prostřednictvím obhájce ve smyslu §265d odst. 2 tr. řádu, proto k němu Nejvyšší soud nepřihlížel.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněné L. V. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, podle státního zástupce obviněná namítala podjatost státní zástupkyně bez specifikace učiněného rozhodnutí a zejména s odkazem na skutečnosti, které se obviněná dozvěděla zcela nepřezkoumatelným způsobem nebo si je hypoteticky dovodila. S ohledem na konstantní výklad citovaného dovolacího důvodu považuje státní zástupce její argumentaci za neopodstatněnou. Existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu pak obviněná založila jen na zpochybnění procesního postupu při výslechu svědků D. H. a D. T., jejichž výpovědi byly učiněny mimo hlavní líčení bez přítomnosti obviněné. Podle názoru státního zástupce není uvedená argumentace obviněné způsobilá naplnit zmíněný dovolací důvod, neboť její podstatou není tvrzení o konání hlavního líčení nebo veřejného zasedání bez účasti obviněné, ale patrně námitka o provedení důkazu v rozporu s ustanoveními §183a odst. 3 a §211 odst. 1 tr. řádu. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle názoru státního zástupce obviněná v rámci svých námitek napadla výlučně správnost učiněných skutkových závěrů a částečně uvedla svoji vlastní verzi průběhu skutkového děje. Proto závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněné, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněná L. V. podala dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinila tak prostřednictvím své obhájkyně (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), její dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněná L. V. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. b), d) a g) tr. řádu. První z uvedených dovolacích důvodů je dán tehdy, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod dovolání nelze použít, jestliže zmíněná okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a přesto ji před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítl. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu je naplněn, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Konečně existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je založena v případě, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K výkladu posledního z uvedených dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněná L. V. však v převážné části svého dovolání nesouhlasí zejména s rozhodnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s hodnocením provedených důkazů, popřípadě s nedostatečným rozsahem dokazování, přičemž předkládá vlastní verzi skutkového děje. Tím obviněná především zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaných činů tedy obviněná dovozuje v uvedených směrech nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněnou příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná apod.) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl nebo opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybněných dovolatelkou ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnila obviněná L. V., přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněná namítala nesprávnost právního posouzení spáchaných skutků, ale tento svůj názor částečně dovozovala i z námitek zaměřených proti rozsahu a hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak nevytýkala soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatelky o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněné L. V. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněná dopustila skutků tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení těchto skutků, jak se toho obviněná domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestných činů zpronevěry podle §248 odst. 1 a 2 tr. zák., podvodu podle §250 odst. 1 a 2 tr. zák. a padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Pokud jde o námitky obviněné L. V., které uplatnila proti druhu a výši uloženého trestu a v nichž považuje tento trest za nepřiměřeně přísný, přičemž se domáhá uložení trestu domácího vězení, uvádí Nejvyšší soud následující. Námitky proti druhu trestu a jeho výměře lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, o nějž však obviněná neopírá své dovolání. Navíc obviněné rozhodně nebyl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, ani jí nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně a vymezenou ustanovením §248 odst. 2 tr. zák. Jiné námitky vůči trestu totiž nejsou způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak je možné zejména namítat právní vady při ukládání souhrnného trestu či společného trestu za pokračování v trestném činu. Takové námitky však obviněná ve svém dovolání neuplatnila. Odvolací soud přitom obviněné uložil podle §35 odst. 2 a §248 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců, když jí hrozil podle citovaných ustanovení trest odnětí svobody od 6 měsíců až do 3 roků. Uložený trest odnětí svobody je tedy jen mírně nad dolní hranicí zmíněné trestní sazby, ačkoli byl obviněné ukládán celkem za 4 trestné činy (resp. jeden spáchaný ve stadiu pokusu). Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud nemohl přihlížet k těm námitkám podaného dovolání, v nichž obviněná poukazovala na nepřiměřenost vyměřeného trestu. Tento závěr nemůže být zpochybněn ani tvrzením obviněné, podle něhož jí měl být uložen trest domácího vězení, protože úvaha o druhu a výměře ukládaného trestu náleží především soudu prvního stupně, případně odvolacímu soudu, a Nejvyšší soud není oprávněn ji v řízení o dovolání jakkoli přehodnocovat, nejde-li o nepřípustný druh trestu nebo o výměru trestu stanovenou mimo zákonem vymezenou sazbu trestu ve smyslu již zmíněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
Pokud jde o další dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, který uplatnila obviněná L. V. ve svém dovolání, Nejvyšší soud považuje její námitku ohledně podjatosti státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Pardubicích Mgr. Jany Šumpichové za nezpůsobilou naplnit citovaný dovolací důvod. Obviněná ho totiž dovozuje ze skutečnosti, že jmenovaná státní zástupkyně nenavrhla provedení žádného důkazu ve prospěch obviněné a že po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu komentovala výsledky trestního řízení v soukromém rozhovoru s matkou obviněné a v rámci svého postavení státní zástupkyně neoprávněně sdělila údaje získané v trestním řízení dalším osobám, a to zejména těm, s nimiž udržuje nebo v minulosti udržovala přátelské vazby. K tomu ovšem Nejvyšší soud připomíná, že za vyloučený orgán lze ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu považovat toliko soudce, u kterého v době rozhodování ve věci samé (§265a odst. 2 tr. řádu) existovaly důvody vyloučení obsažené v ustanovení §30 tr. řádu, aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení postupem podle §31 tr. řádu. Proto zmíněný dovolací důvod není možné uplatnit vůči státnímu zástupci nebo zástupci jiné strany trestního řízení a nelze ho použít ani ohledně dalších pomocných osob, které se případně podílely na úkonech trestního řízení nespojených s meritorním rozhodnutím, např. asistenta soudce, vyššího soudního úředníka či zapisovatele (viz shodně Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 2084). I kdyby si tedy snad státní zástupkyně Mgr. Jana Šumpichová počínala způsobem uvedeným v ničím neprokázaném tvrzení obviněné, které je obsaženo v jejím dovolání, nemohl by tím být naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, protože rozhodnutí ve věci samé, vůči nimž směřuje dovolání obviněné, učinili soudci, u kterých nevznikly žádné důvody k vyloučení z rozhodování.
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi dovolacími námitkami obviněné L. V., jimiž zpochybnila postup soudu prvního stupně při provádění výslechů svědků D. H. a D. T. mimo hlavní líčení podle §183a tr. řádu, kterého se údajně nemohla účastnit. Podle obviněné pak u dalšího hlavního líčení nebyla soudem poučena o možnosti trvat na osobním výslechu těchto svědků. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle §183a odst. 1 tr. řádu může v řízení před soudem předseda senátu nebo jiný pověřený člen senátu výjimečně z důležitých důvodů vyslechnout obviněného, svědka, znalce nebo provést jiný důkaz mimo hlavní líčení či veřejné zasedání. Podle §183a odst. 3 tr. řádu takto provedený důkaz může být podkladem pro rozhodnutí v hlavním líčení, veřejném nebo neveřejném zasedání jen tehdy, byl-li proveden v souladu se zákonem, přičemž protokol o výpovědi svědka vyslechnutého mimo hlavní líčení lze přečíst k důkazu jen za splnění podmínek uvedených v §211 tr. řádu. Jak vyplývá v nyní posuzované věci z obsahu trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 20 T 84/2010 (viz jeho č. l. 350 až 355), k žádosti obviněné L. V. samosoudce soudu prvního stupně odročil hlavní líčení a postupem podle §183a odst. 1 tr. řádu vyslechl mimo hlavní líčení svědky D. H. a D. T., když takto postupoval po jejich zákonném poučení a za situace, že obviněná osobně doručila zmíněnou žádost o odročení hlavního líčení až v den, kdy se mělo konat toto hlavní líčení. Nejvyšší soud považuje takový postup soudu prvního stupně za správný a v souladu s ustanovením §2 odst. 4 tr. řádu, podle něhož se trestní věci musí projednávat urychleně bez zbytečných průtahů. V rámci odročeného hlavního líčení pak samosoudce soudu prvního stupně zjistil stanovisko obviněné k možnosti přečtení protokolů o svědeckých výpovědích jmenovaných svědků, kteří byli vyslechnuti mimo hlavní líčení, a jak je patrné z č. l. 374 trestního spisu, obviněná souhlasila s tímto procesním postupem. V dalším hlavním líčení, jehož se už obviněná osobně zúčastnila, tedy jednak byla seznámena s obsahem výpovědí jmenovaných svědků a jednak se k nim mohla vyjádřit. Proto u obviněné nelze dovodit porušení žádného ustanovení o její přítomnosti v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Ostatně obviněná ve svém dovolání ani neuvádí, které z ustanovení upravujících přítomnost obviněného (obžalovaného) v hlavním líčení či ve veřejném zasedání (§202, §233 odst. 1, §263 odst. 4 tr. řádu) mělo být v jejím případě porušeno. Proto námitky, v nichž obviněná tvrdila opak, považuje Nejvyšší soud za neopodstatněné.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněná L. V. podala proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. 13 To 277/2011, dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Ve zbylém rozsahu se pak dovolání obviněné opíralo o argumenty neodpovídající ostatním dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelky či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněné L. V. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. 5. 2012
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y