ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.335.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 335/2012-161
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 4. 2012 o dovoláních obviněného T. D. , obviněné P. D. , a obviněného J. V. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2011, sp. zn. 3 To 14/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 82/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných T. D., P. D. a J. V. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. – 26. 10. 2010, sp. zn. 7 T 82/2008, byl podle §45 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“) zrušen v celém výroku o vině a trestu v části týkající se obviněného T. D. rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. 11. 2004, č. j. 2 T 75/2004 – 279, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2005, č. j. 10 To 101/2005 – 304, a trestní příkaz Okresního soudu v Příbrami ze dne 13. 11. 2003, č. j. 2 T 147/2003 – 255, a znovu rozhodnuto tak, že se obvinění T. D., P. D. a J. V. uznávají vinnými pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 k §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, kterého se ve stručnosti dopustili tím, že v období od 25. 1. 1999 do 16. 7. 2001 na Celním úřadu v Příbrami deklarovali v celkem 399 případech při celním řízení o propuštění zboží do režimu volného oběhu celními deklaracemi, ve společném úmyslu zkrátit clo a daň z přidané hodnoty (dále DPH), za pomoci falešných faktur, znějících na neexistující belgické společnosti , s nepravdivě a účelově sníženými kupními cenami za vozidla různých továrních značek, přestože vozidla byla ve skutečnosti zakoupena na faktury od belgické obchodní firmy ETS MEACCI, za vyšší než deklarovanou cenu, a tímto jednáním obvinění způsobili a pokusili se způsobit Českému státu, zastoupenému příslušným celním úřadem, škodu, a to
obviněný T. D. zkrátil a pokusil se zkrátit clo o 2.310.231,- Kč a DPH o 9.379.660,- Kč, celkem způsobil a pokusil se způsobit škodu ve výši 11.689.891,- Kč,
obviněná P. D. zkrátila a pokusila se zkrátit clo o 1.323.592,- Kč a DPH o 5.876.850,- Kč, celkem tak způsobila a pokusila se způsobit škodu ve výši 7.200.442,- Kč,
obviněný J. V. zkrátil a pokusil se zkrátit clo o 2.053.145,- Kč a DPH o 6.893.505,- Kč, celkem tak způsobil a pokusil se způsobit škodu ve výši 8.946.650, Kč.
Za tento pokračující zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 k §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, byl obviněný T. D. odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 a 1/2 (šest a půl) roku, podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem, podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 250 (dvěstěpadesát) denních sazeb ve výši 3.000,- Kč jedné denní sazby a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců. Obviněná P. D. byla podle §240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 5 a 1/2 (pět a půl) roku, podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byla pro výkon trestu zařazena do věznice s dozorem, podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byla dále odsouzena k peněžitému trestu ve výměře 250 (dvěstěpadesát) denních sazeb ve výši 2.000,- Kč jedné denní sazby a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku jí byl stanoven pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců. Obviněný J. V. byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků, podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem, podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 250 (dvěstěpadesát) denních sazeb ve výši 2.500,- Kč jedné denní sazby a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců.
Vrchní soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněných T. D., P. D. a J. V., rozhodl rozsudkem ze dne 2. 9. 2011, sp. zn. 3 To 14/2011, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek u všech obviněných ve výrocích o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obvinění T. D., P. D. a J. V. se při nezměněném výroku o vině pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu, podle §21 odst. 1 k §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku odsuzují, a to obviněný T. D. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, přičemž podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem, obviněná P. D. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž podle §81 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon trestu podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byla stanovena zkušební doba v trvání pěti let, a obviněný J. V. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, přičemž podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2011, sp. zn. 3 To 14/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. – 26. 10. 2010, sp. zn. 7 T 82/2008, podal obviněný J. V. prostřednictvím obhájce Mgr. Radka Vachtla dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. V podrobnostech dovolatel uvedl, že od počátku trestního stíhání namítá nepřípustnost trestního stíhání z důvodu uvedeného v ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. V rozsudku vymezené útoky, které jsou dovolateli kladeny za vinu, jsou dílčími útoky pokračujícího trestného činu podle §148 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“). Pro tento skutek však již byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Příbrami ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 2 T 147/2003, který nabyl právní moci dne 10. 12. 2003. Tímto trestním příkazem byl odsouzen za celkem čtyři útoky, a to útoky uvedené v napadeném rozsudku pod č. 109, 123, 161 a 231. Současně poznamenal, že odůvodnění soudů nižších stupňů jsou pro svou stručnost nepřezkoumatelná, přičemž soudy se dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou týkající se nepřípustnosti trestního stíhání v projednávané věci. Uvedené dílčí útoky (109, 123, 161 a 231) měl spáchat v období od 10. 8. 1999 do 9. 5. 2000. První dílčí útok vymezený rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. – 26. 10. 2010, sp. zn. 7 T 82/2008, měl spáchat dne 25. 1. 1999 a poslední dne 5. 12. 2000. Dílčí útoky, pro něž byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Příbrami ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 2 T 147/2003, jsou dílčími útoky pokračujícího trestného činu ve smyslu §83 odst. 3 tr. zák. V dovolatelově případě je nutné za dobu spáchání trestného činu považovat nejpozději den 5. 12. 2000. Počínaje dnem 1. 1. 2002, tedy dnem účinnosti novely trestního řádu podle zák. č. 265/2001 Sb., obsahuje trestní řád ustanovení §12 odst. 12. V návaznosti na toto nové ustanovení potom došlo rovněž ke změně ustanovení §11 odst. 2 tr. ř., podle kterého lze od 1. 1. 2002 konat trestní stíhání ohledně zbylé části pokračujícího trestného činu v situaci, kdy existuje důvod uvedený v §11 odst. 1 tr. ř., týkající se jen některého dílčího útoku takového činu, který jinak zakládá nepřípustnost trestního stíhání. Vymezení skutku, jakož i samotný pojem skutku, je zejména pojmem hmotně právním, a tedy ustanovení §12 odst. 12 tr. ř. má mimo jiné i podstatné hmotně právní důsledky, například ve vztahu k §16 odst. 1, §89 odst. 3 tr. zák. aj. Podle názoru dovolatele se při posuzování trestnosti činu konkrétní čin pachatele musí nejprve podřadit pod souhrn všech v úvahu přicházejících trestněprávních norem účinných v době spáchání trestného činu, neboť trestnost činu se zásadně posuzuje podle doby jeho spáchání. Dovolatel měl poslední trestnou činnost vymezenou v napadeném rozsudku spáchat ke dni 5. 12. 2000, tedy před novelou provedenou zák. č. 265/2001 Sb. Stejný závěr platí i pro ustanovení §11 odst. 2 tr. ř. Jak dílčí útoky vymezené v rozsudku soudu prvního stupně, tak dílčí útoky, pro které byl pravomocně odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Příbrami ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 2 T 147/2003, byly spáchány před 1. 1. 2002. Právní úprava před 1. 1. 2002 pokládala tyto útoky pokračujícího trestného činu za jediný skutek. Pokud by nedošlo ke změně trestního řádu počínaje dnem 1. 1. 2002, muselo by být trestní stíhání dovolatele pro všechny zbývající útoky pokračujícího trestného činu ukončeného ke dni 5. 12. 2000 zastaveno. S ohledem na uvedené má dovolatel za to, že v jeho případě je na místě aplikace ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., neboť tato úprava, platná v době, kdy se měl dopustit pokračujícího trestného činu, je příznivější než současná právní úprava. Pojmové vymezení skutku ve vztahu k pokračujícímu trestnému činu, jak je vymezen v §89 odst. 3 tr. zák., má zásadní dopad a význam hmotně právní. Ustanovení §12 odst. 12 tr. ř. je ustanovením výkladovým, ve kterém je pro období od 1. 1. 2002 nově vyložen skutek pro případ pokračujícího trestného činu v návaznosti na nově koncipované ustanovení §11 odst. 2 tr. ř. Výkladový charakter §12 odst. 12 tr. ř. se přímo vztahuje k vymezení pokračování trestného činu podle §89 odst. 3 tr. zák. Jelikož pojem skutku není zákonem definován, má jakékoliv jeho vymezení hmotně právní dopad. Následně dovolatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 11 Tz 294/2001, jímž bylo, jak uvedl dovolatel, v podobné situaci zastaveno trestní stíhání.
Poté se dovolatel zabýval určením výše zkrácení daně a cla. Soud pominul činnost orgánů státní správy v době, kdy mělo dojít ke spáchání stíhané trestné činnosti. K závěru odvolacího soudu, že z hlediska daňových úniků je podstatné, co bylo na hranicích deklarováno, lze podle dovolatele souhlasit za podmínky, že obsahem deklarace je rozuměno nejenom její formální vyjádření v listinné podobě, ale i možnost fyzického přezkumu ze strany orgánů celní správy. Jestliže by orgán státní správy neměl z jakéhokoliv důvodu možnost se seznámit se stavem dováženého zboží, bylo by možno uvažovat o tom, že jediným podkladem je listinná deklarace dokládaná dovozcem. Takovýto postup by však neodpovídal rozsahu pravomocí celních orgánů, jak jsou vymezeny v zák. č. 13/1993 Sb., celní zákon. Orgány činné v trestním řízení byly ze strany obhajoby vyzývány k zajištění podkladů ohledně celního řízení, včetně doložení celními orgány pořizované fotodokumentace, a to za účelem zjištění skutečně vzniklé škody. Soudy zjišťovaly celní hodnotu vozidel pouze z obsahu tiskopisů získaných ve společnosti ETS MEACCI, aniž by posoudily i jiné skutečnosti. Podle dovolatele výpovědi pracovníků celních úřadů prakticky potvrzují jeho obhajobu v tom, že skutečné ceny dovážených vozidel vesměs odpovídaly jejich ceně uvedené ve fakturách předkládaných obviněnými, které pro účely celních řízení obdrželi od prodejců. Podle dovolatele údajné faktury vystavené ETC MEACCI nedokladují skutečnou cenu dovážených vozidel, když tyto listiny podle dovolatele nejsou pravými fakturami ETC MEACCI. Jelikož nebylo prokázáno, že by celní hodnota dovážených vozidel měla být ve výši odpovídající listinám označeným jako faktury ETC MEACCI, nebylo v řízení před nalézacím soudem prokázáno jakým způsobem a v jaké výši měl dovolatel zkrátit clo a DPH. Nalézací soud tak neřešil důkazy předložené obhajobou a fakticky ani žádným způsobem neodůvodnil, proč neprovedl další důkazy obhajobou navržené. Nalézací soud se vůbec nezabýval fotografickou dokumentací pořízenou celními orgány bezprostředně po dovozu vozidel, ani znaleckým posudkem vypracovaným obhajobou za účelem zjištění celní hodnoty vozidel na základě podkladů celní správy.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. ohledně J. V. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2011, sp. zn. 3 To 14/2011, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. – 26. 10. 2010, sp. zn. 7 T 82/2008, a vzhledem k tomu, že důvod zrušení týkající se tohoto odsouzeného prospívá i odsouzeným P. D., T. D. a P. K., zrušil podle §265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím §261 tr. ř. citovaná rozhodnutí i ohledně těchto obviněných a současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, podle §265m tr. ř. sám ve věci rozhodl ve smyslu §223 odst. 1 tr. ř. o zastavení trestního stíhání z důvodů nepřípustnosti [§11 odst. 1 písm. f) tr. ř.], když dřívější trestní stíhání obviněného J. V. pro týž skutek skončilo pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Příbrami ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 2 T 147/2003, který nabyl právní moci dne 10. 12. 2003, a toto rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno, neboť toto citované rozhodnutí zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté, event. podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2011, sp. zn. 3 To 14/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. – 26. 10. 2010, sp. zn. 7 T 82/2008, si podali dovolání také obviněný T. D. a P. D. prostřednictvím obhájce JUDr. Víta Širokého, a to shodně z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. Obvinění T. a P. D. také, stejně jako obviněný J. V., dovodili, že proti nim bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Jak obviněný T. D., tak obviněná P. D. své jednání započali dne 25. 1. 1999 a pokračovali v něm až do 16. 7. 2001. Obviněný T. D. byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 2 T 75/2004, v právní moci dne 22. 3. 2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2005, sp. zn. 10 To 101/2005, pro skutek, kterého se dopustil dne 8. 2. 2000 a který je jedním z dílčích útoků pokračujícího trestného činu ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák., pro který je vedeno toto trestní řízení. V případě obviněné P. D. bylo usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 1 T 87/2004, v právní moci dne 9. 11. 2004, podmíněně zastaveno její trestní stíhání pro skutky ze dnů 31. 5. 2000, 7. 7. 2000 a 7. 8. 2000, které jsou dílčími útoky pokračujícího trestného činu ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák., pro který bylo vedeno toto trestní řízení. U obou dovolatelů byly veškeré útoky (tj. i ty, o nichž již bylo pravomocně rozhodnuto) jednoho pokračujícího trestného činu spáchány před 1. 1. 2002, stejně jako tomu bylo v případě obviněného J. V. Také obvinění T. D. a P. D. poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 11 Tz 294/2001. Dovolatelé zopakovali, že ustanovení trestního řádu po novele týkající se pokračování v trestném činu (§11 odst. 2 tr. ř. a §12 odst. 2 tr. ř.) nemají pouze procesní účinky, nýbrž mají i velmi významné důsledky hmotně právní. Jestliže ke spáchání všech dílčích skutků pokračujícího trestného činu došlo před 1. 1. 2002, jako je tomu u obviněných T. a P. D., pak to, zda lze v takovém případě aplikovat zákon pozdější (tj. ve znění novely č. 265/2001 Sb.), včetně možnosti případného použití §37a tr. zák., anebo zákon účinný v době spáchání činu, odvisí pouze od posouzení věci z hlediska ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. (nově §2 odst. 1 tr. zákoníku), což platí i tehdy, nastala-li okolnost odůvodňující nepřípustnost trestního stíhání ohledně některého z dílčích útoků ve smyslu §11 odst. 1 tr. ř. až po 1. 1. 2002, byť by tomu ustanovení §11 odst. 2 tr. ř. po novele provedené zák. č. 265/2001 Sb. nebránilo. Pokud soudy použily pozdějšího zákona, tedy zák. č. 265/2001 Sb., dopustily se nepřípustného případu retroaktivity.
K pochybnostem týkajícím se výpočtu škody dovolatelé poznamenali, že opakovaně učinili návrh na doplnění dokazování s návrhem vyžádat od příslušného celního úřadu ke každému jednotlivému dovozu vozidel uvedených v obžalobě kompletní dokumentaci včetně fotodokumentace jednotlivých vozidel, rozhodnutí týkající se celní hodnoty zboží a způsobu jejího výpočtu, prohlášení deklaranta, rozhodnutí celního úřadu ve věci celní hodnoty zboží, výpočtů celní hodnoty automobilu, popisy a rozsah poškození automobilu, výpočty cla a daní a dodatečné platební výměry celního úřadu a výslech zaměstnanců celního úřadu, kteří se podíleli na rozhodování při propouštění vozidel do volného oběhu, když provedením těchto důkazů hodlala obhajoba zjistit skutečnou hodnotu automobilů dovážených do České republiky a poté navrhovala obrátit se na znalce s otázkou určení ceny automobilů a v návaznosti nato k otázkám určení cla či DPH. Rozsah nezaplaceného cla a DPH tak nebyl beze všech pochybností prokázán. Nebylo prokázáno, že celní hodnota dovážených vozidel byla vyšší než hodnota dovolateli deklarovaná nebo hodnota zjištěná celními orgány při jednotlivých dovozech. Dovolatelé si vyžádali od celního úřadu fotodokumentaci a obdrželi fotografie k celkem 176 dovezeným automobilům a následně nechali zpracovat a odvolacímu soudu předložili znalecký posudek o stanovení tržní ceny – celní hodnoty jednotlivých vozidel, z jehož závěrů je patrné, že lze vyčíslit celní hodnotu a následně i skutečně zkrácené clo a DPH, a to i u těch automobilů, kde není k dispozici fotodokumentace s tím, že teprve po takto stanoveném výpočtu by bylo na místě požádat příslušného znalce o výpočet zkráceného cla a DPH. Pro orientaci dovolatelé předložili odvolacímu soudu výpočet škody stanovené Ing. Stanislavem Kadlecem v předkládaném posudku č. 78/2011 ze dne 31. 5. 2011. Znalec u vymezených skutků stanovil celkovou škodu na 799.969,- Kč oproti škodě specifikované v těch samých případech nalézacím soudem na částku 5.802.201,- Kč. Dovolatelé navrhli vyžádat u stejného znalce doplnění znaleckého posudku ke stanovení celní hodnoty u dovozů i těch automobilů, kde nebyla k dispozici fotodokumentace a následně vyžádat doplnění znaleckého posudku Ing. Jana Žiačika k výši způsobené škody na clu a DPH, když uvedeným návrhům nebylo soudem vyhověno.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. ohledně T. D. a P. D. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2011, sp. zn. 3 To 14/2011, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. – 26. 10. 2010, sp. zn. 7 T 82/2008, a vzhledem k tomu, že důvod zrušení týkající se těchto odsouzených prospívá i odsouzenému J. V. a P. K., zrušil podle §265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím §261 tr. ř. citovaná rozhodnutí i ohledně tohoto obviněného a současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, podle §265m tr. ř. sám ve věci rozhodl ve smyslu §223 odst. 1 tr. ř. o zastavení trestního stíhání z důvodů nepřípustnosti [§11 odst. 1 písm. f) tr. ř.], když dřívější trestní stíhání obviněného T. D. pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 2 T 75/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 10 To 101/2005, a toto rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno a dřívější trestní stíhání obviněné P. D. pro týž skutek bylo pravomocným usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 1 87/2004 (právní moc dne 9. 11. 2004) zastaveno a toto rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno, neboť tato citovaná rozhodnutí zakládají překážku věci pravomocně rozhodnuté, event. podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž byla dovolání obviněných T. D., P. D. a J. V. doručena ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k nim vyjádřila tak, že pokud se dovolatelé od samého počátku předmětného trestního řízení staví na stanovisko, že důvody pro zastavení jejich trestního stíhání jsou zcela totožné jako v judikatorním rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tz 294/2001, pak jim nelze přisvědčit. Právě s poukazem na tam řešený případ nelze přijmout právní názor, že by jejich dřívější pravomocná odsouzení pro skutky, tvořící s nyní přisouzenou trestnou činností jeden pokračující trestný čin, tvořily překážku rei iudicatae ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., spojenou s povinností soudů zastavit jejich trestní stíhání podle §223 odst. 1 tr. ř., aniž by tomu zabránila procesní úprava, účinná od 1. 1. 2002 v ustanovení §11 odst. 2 tr. ř. ve spojení s ustanovením §12 odst. 12 tr. ř. s odpovídajícím hmotně právním dopadem jak do výroku o vině pokračujícím trestným činem, tak do výroku o společném trestu za pokračující trestnou činnost. Jak v označeném rozhodnutí judikoval Nejvyšší soud, při zúženém vymezení zásady „ne bis in idem“ po datu 1. 1. 2002, nově zakotveném v ustanovení §11 odst. 2 tr. ř., se účinky tohoto procesního ustanovení mohou zcela zákonitě vztahovat jen na ta meritorní rozhodnutí o pravomocně přisouzené pokračující trestné činnosti, která nabyla právní moci právě po datu 1. 1. 2002. Jak zcela správně v této souvislosti konstatoval soud nalézací, v posuzovaném případě, řešeném v označeném judikatorním rozhodnutí, se některé dílčí útoky pokračující trestné činnosti staly pravomocně přisouzenými ještě před datem 1. 1. 2002, a tedy ve vztahu ke zbývajícím útokům pokračujícího trestného činu tvořily překážku věci pravomocně rozsouzené, kterou bylo zapotřebí plně respektovat, a to za stavu v té době účinné procesní úpravy. Z toho důvodu, že její změna spojená se zúžením aplikace zásady „ne bis in idem“ podle §11 odst. 2 tr. ř., nastala až ode dne 1. 1. 2002, znamenalo by její zpětné použití zásah do právní jistoty odsouzeného cestou nepřípustné retroaktivity procesního předpisu. V případě všech dovolatelů, jak ostatně oni sami správně uvádějí, bylo o všech jejich dříve přisouzených pokračujících skutcích, spáchaných před datem 1. 1. 2002, pravomocně rozhodnuto až po datu 1. 1. 2002. Uváděné časové údaje P. a T. D. o tom, že páchání jejich pokračující trestné činnosti nebylo rozděleno procesním úkonem, uvedeným v §12 odst. 11 tr. ř., jsou z namítaného hlediska nepřípustnosti jejich trestního stíhání zcela bez významu. Takovým odkazem pouze potvrzují správnost v daném případě použitého postupu podle §37a tr. zák., resp. podle §45 odst. 1 tr. zákoníku při ukládání společného trestu za pokračující trestnou činnost, spáchanou za podmínek §89 odst. 3 tr. zák., resp. ve smyslu §116 tr. zákoníku, o kterou by při jejím pokračování o po (každém) sdělení obvinění podle §12 odst. 11 tr. ř. nešlo, neboť by se jednalo o dva samostatné trestné činy (popř. o více samostatných trestných činů). Otázka tzv. procesní stíhatelnosti činu, tedy postupu podle trestního řádu, účinného v době provádění jednotlivých úkonů trestního řízení, byla ze strany obou soudů zcela správně vyřešena ve prospěch trestního řádu účinného po datu 1. 1. 2002. V takto daném procesním rámci a v návaznosti na změnu hmotně právní úpravy v mezidobí od spáchání pokračující trestné činnosti a rozhodováním o ní soudy následně řešily otázku časové působnosti trestních zákonů do úvahy připadajících a tedy postupovaly při aplikaci tomu odpovídajících ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., resp. podle §2 odst. 1 tr. zákoníku. Šlo tedy výhradně o aplikaci hmotně právních předpisů, a to z hlediska trestnosti činu ve smyslu znaků tam uvedených skutkových podstat ve spojení s jejich mírou trestního postihu. Otázka časové působnosti trestních zákonů pak byla za podmínek ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. a §2 odst. 1 tr. zákoníku vyřešena ve prospěch zákona pozdějšího, tedy ve prospěch zákona č. 40/2009 Sb., který se stal pro všechny dovolatele příznivějším oproti hmotně právní úpravě, účinné v době ukončení jejich pokračující trestné činnosti.
Soudy nepochybily, pokud při stanovení celkové výše celního a daňového úniku vycházely ze znaleckého posudku Ing. Žiačika, který se při odpovídající odbornosti řídil porovnáním rozhodných cenových relací mezi fiktivními a skutečnými daňovými doklady a tedy těmi podklady, které byly z hlediska příslušné právní úpravy (zákona o DPH a celního zákona) rozhodnými. Pokud námitky dovolatelů ke zpochybnění znaleckého dokazování, provedeného ke stanovení rozsahu způsobeného trestného následku, směřují mimo rozhodnou právní úpravu, kterou byly soudy povinny se v uvedeném směru řídit, pak by mohli jen stěží úspěšně namítat, že nesprávnost právního posouzení jejich jednání plyne z vnitřního nesouladu mezi právním posouzením věci a vykonaným dokazováním, navíc ještě zatíženým vadou tzv. opomenutých důkazů.
Ze všech shora uvedených důvodů tedy závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud o dovoláních obviněných P. D., T. D. a J. V. rozhodl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. tak, že se jako zjevně neopodstatněná odmítají. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání, a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. jsou přípustná, byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňují náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. byly uplatněny zásadně v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněná.
Obvinění T. D., P. D. a J. V. shodně uplatnili dovolací důvod upravený v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné, tehdy jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 tr. ř., §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř., §231 odst. 1 tr. ř., §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř. Dovolací důvod se zde tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo podle §11a tr. ř., neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Trestní stíhání od 1. 1. 2002 není nepřípustné (srov. novelizaci trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb.), je-li vedeno jen pro dílčí útok jednoho a téhož pokračujícího trestného činu, který je považován za samostatný skutek (§89 odst. 3 tr. zák., §12 odst. 12 tr. ř.), pokud o tomto skutku nebylo pravomocně rozhodnuto; překážka věci rozhodnuté se zde neuplatní (§11 odst. 2 tr. ř.).
Obvinění T. D., P. D. a J. V. dále uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Uvedené závěry však s ohledem na obsah obou citovaných dovoláními napadených rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno Nejvyšším soudem v přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit.
Zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, spáchá-li takový čin nejméně se dvěma osobami a ve velkém rozsahu. Daní se rozumí povinná, zákonem stanovená peněžitá částka, kterou fyzická nebo právnická osoba odvádějí ze svých příjmů, ze zdanitelné činnosti, ze zdanitelných výrobků, z převodu či přechodu majetku nebo na základě jiných zákonem stanovených skutečností do veřejných rozpočtů, a to v zákonem stanovené výši a ve stanovených lhůtách. Clo je povinná platba stanovená právními předpisy, odlišná od daní a poplatků a vybíraná v přímé souvislosti s dovozem nebo vývozem zboží. Zkrácení je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň nebo clo než jaké měly být vyměřeny a zaplaceny, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Při zkrácení daně a cla jde zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová a celní povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá. Pachatel tedy příslušné výkazy či podklady pro stanovení uvedených povinných plateb zfalšuje, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím dosáhl nižšího výpočtu daně či dalších povinných plateb nebo aby vůbec zatajil, že má určitou daňovou a celní povinnost. Výši zkrácení představuje rozdíl mezi daní a clem, které má poplatník (povinná osoba) podle příslušných předpisů zaplatit, a nižší daní a clem, které mu byly vzhledem k trestné činnosti přiznány, vyměřeny, stanoveny, resp. které zaplatil (není-li podmínkou vyměření). Zkrátí-li pachatel více druhů povinných plateb, půjde o jeden skutek, jde-li se zřetelem k objektivním a subjektivním souvislostem o pokračování v trestném činu. Jsou-li splněny podmínky §116 tr. zákoníku, lze z hlediska posouzení, zda byla zkrácena daň a clo ve větším rozsahu, sčítat částky připadající na jednotlivé povinné platby, a to i za více zdaňovacích období u každé takové povinné platby. Naplnění znaku nejméně se dvěma osobami je třeba dovodit, jestliže se na činu pachatele aktivně podílí, i když různou měrou, ještě nejméně dvě další fyzické osoby (tedy s pachatelem celkem tři). Nevyžaduje se, aby mezi jejich vzájemnou součinností musela být určitá organizovanost, projevující se například v dělbě práce. Pokud jde o velký rozsah zkrácení daně nebo jiné povinné platby a vylákané výhody na některé z těchto povinných plateb, nelze sice přímo použít výkladové pravidlo §138 odst. 1 tr. zákoníku, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde nemají žádný význam, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o 5.000.000,- Kč. Ve vztahu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačí ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku nedbalost.
Pokud se týká shodně uplatněné námitky všech dovolatelů ohledně nepřípustnosti jejich trestního stíhání, nalézací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nejprve zabýval jednotlivými spisy Okresního soudu v Příbrami, ze kterých vyplynulo, a to ze spisu vedeném pod sp. zn. 1 T 87/2004, že dne 10. 6. 2004 byla na obviněnou P. D. podána obžaloba pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. a tohoto trestného činu se podle obžaloby dopustila ve dnech 31. 5., 7. 7. a 7. 8. 2000 celkem v šesti případech. Ve věci byl dne 15. 6. 2004 vydán trestní příkaz, kdy obviněná byla uznána vinnou a byl jí uložen podmíněný trest odnětí svobody s peněžitým trestem. Do trestního příkazu obviněná podala odpor a také podala návrh, aby soud ve smyslu §309 odst. 1 tr. ř. rozhodl o schválení narovnání a aby trestní stíhání bylo zastaveno. Obviněná připojila své prohlášení týkající se souhlasu s postupem podle §307 tr. ř. a výslovně prohlásila, že se trestné činnosti, která jí byla kladena za vinu, dopustila. Usnesením ze dne 26. 10. 2004 Okresní soud v Příbrami rozhodl, že se trestní stíhání podmíněně zastavuje a byla stanovena zkušební doba v trvání osmi měsíců. Usnesení nabylo právní moci dnem 9. 11. 2004. Podle spisu Okresního soudu Příbram sp. zn. 2 T 75/2004 byl rozsudkem ze dne 11. 11. 2004 obviněný T. D. uznán vinným z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil dne 8. 2. 2000, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců s odkladem na zkušební dobu v trvání dvou roků a peněžitý trest 50.000,- Kč. Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně usnesením ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 10 To 101/2005, odvolání obviněného zamítl. Ze spisu Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 147/2003 soud zjistil, že trestním příkazem ze dne 13. 11. 2003 byl obviněný J. V. odsouzen pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil ve dnech 10. 8., 1. 9., 25. 11. 1999 a 9. 5. 2000, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců s odkladem na zkušební dobu v trvání 30 měsíců a peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč. Trestní příkaz nabyl právní moci dnem 10. 12. 2003 (srov. str. 190 až 191 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud musel aplikovat ustanovení §45 odst. 1 tr. zákoníku. Zrušil výroky o vině a trestu ze shora uvedeného rozsudku a trestního příkazu Okresního soudu v Příbrami a tak vytvořil předpoklady pro následnou aplikaci ustanovení §45 odst. 1 tr. zákoníku a do výroku tohoto rozsudku, výroku o vině, zahrnul výroky o vině z uvedeného rozsudku a trestního příkazu (srov. str. 195 rozsudku nalézacího soudu). K námitkám obhajoby, která požadovala, aby soud trestní stíhání zastavil s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. 11 Tz 294/2001, nalézací soud upozornil, že citované rozhodnutí dopadá na jiné případy, protože z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu je zřejmé, že jde o případ, kdy se dílčí útoky staly před 1. 1. 2002, ale ohledně některých dílčích útoků bylo rozhodnutí o nich v právní moci již před 1. 1. 2002. Pravomocné rozhodnutí o některém z dílčích útoků pokračujícího trestného činu učiněné po 1. 1. 2002 nezakládá důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. ve vztahu ke zbývajícím dílčím útokům. Následně se nalézací soud zabýval zákonným vymezením ustanovení §11 odst. 2 tr. ř., §12 odst. 12 tr. ř. a §16 odst. 1 tr. zák. Na to nalézací soud navázal zdůvodněním, že trestnost předmětného trestného činu, pro který jsou obvinění trestně stíháni, pozdější právní úpravou v podstatě není dotčena. Oproti stavu v době páchání trestného činu se nezměnilo ani hmotně právní ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. o pokračování v trestném činu. Od trestnosti činu ve smyslu jeho hmotně právního posouzení podle trestního zákona, je třeba rozlišovat procesní stíhatelnost činu, tedy možnost konat o trestném činu řízení podle trestního řádu. Při aplikaci tohoto procesního předpisu platí, že orgány činné v trestním řízení postupují podle trestního řádu účinného v době provádění úkonu. Okresní soud v Příbrami rozhodoval o dílčích útocích pokračujícího trestného činu již za účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. a s ohledem na ustanovení §11 odst. 2 tr. ř. a §12 odst. 12 tr. ř. bylo oproti předchozí právní úpravě již vyloučeno, aby tato pravomocná rozhodnutí učiněná po novele mohla ve vztahu k dalším útokům pokračujícího trestného činu vyvolat účinek spočívající v překážce věci rozsouzené jako důvodu nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Pokud jde o případné hmotně právní důsledky je třeba vycházet z toho, že citovaná ustanovení (podle nichž se skutkem rozumí i dílčí útok pokračujícího trestného činu) nově vymezují pokračování v trestném činu, a protože je dána jejich spojitost s hmotně právním ustanovením §89 odst. 3 tr. zák., a proto nelze tuto skutečnost pominout při posuzování trestnosti činu (§16 odst. 1 tr. zák.). V takovém případě je pak třeba vycházet z komplexního porovnání trestnosti činu podle úpravy v době spáchání činu a úpravy provedené pozdějším zákonem. Jde o otázky, které již byly řešeny v judikatuře (srov. str. 198 rozsudku nalézacího soudu).
Nalézací soud také podtrhl významnou skutečnost spočívající v tom, že ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. upravuje časovou působnost trestního zákona jako hmotně právního předpisu. Současně je potřeba, jak také poznamenal nalézací soud, od trestnosti činu ve smyslu jeho hmotně právního posouzení podle trestního zákona rozlišovat procesní stíhatelnost činu, tedy možnost konat o trestném činu řízení podle trestního řádu (srov. str. 198 rozsudku nalézacího soudu). Otázka časové působnosti je předmětem hmotně právního předpisu, tj. trestního zákona a nově trestního zákoníku. Oproti tomu zásada ne bis in idem, spadá pod úpravu procesního předpisu, tj. trestního řádu. Při posuzování časové působnosti podle §16 odst. 1 tr. zák. (nyní §2 odst. 1 tr. zákoníku) je nezbytné vyjít z toho, že trestnost činu se posuzuje podle doby jeho spáchání. U pokračování v trestném činu, které tvoří jediný skutek, se za dobu spáchání činu považuje doba ukončení trestného činu. Podle souhrnu právních norem účinného v době, kdy byl spáchán poslední dílčí útok, se pak posuzují i všechny předcházející útoky, pokud však byly trestné i podle dřívějšího souhrnu právních norem. Přitom nezáleží na tom, zda by případně bylo posouzení podle předchozího zákona pro pachatele příznivější či nikoli. Tato zásada se však uplatní i po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. (účinné od 1. 1. 2002), neboť jak vyplývá ze znění ustanovení §37a tr. zák. (nyní §45 tr. zákoníku), novelizovaná ustanovení §11 odst. 2 a §12 odst. 12 tr. ř. pouze umožňují postupné projednávání dílčích útoků pokračujícího trestného činu a oddělené rozhodování o nich s tím, že v rozhodnutí podle §37a tr. zák. (nyní §45 tr. zákoníku) bude nakonec rozhodnuto odsuzujícím rozsudkem o celém pokračujícím trestném činu, byť o některých původně žalovaných dílčích útocích bylo rozhodnuto jiným rozhodnutím. Hmotně právní úpravu je v tomto nutné lišit od procesně právní úpravy, kde při aplikaci trestního řádu platí, že orgány činné v trestním řízení postupují podle trestního řádu účinného v době provádění úkonu. Okresní soud v Příbrami v rozhodnutích, na které poukazují obvinění v dovoláních, rozhodoval o dílčích útocích pokračujícího trestného činu obviněných T. D., P. D. a J. V. již za účinnosti zák. č. 265/2001 Sb., tj. v době, kdy ustanovení §11 odst. 2 a §12 odst. 12 tr. ř. vylučovala, aby pravomocná rozhodnutí jmenovaného soudu mohla ve vztahu k dalším útokům pokračujícího trestného činu vyvolat účinek spočívající v překážce věci rozsouzené jako důvodu nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. (k tomu také srov. závěr nalézacího soudu na str. 198 odůvodnění rozsudku).
Nalézací soud v úplném závěru odůvodnění svého rozsudku zapsal, že je potřeba vycházet z komplexního porovnání trestnosti činu podle úpravy v době spáchání činu a úpravy provedené pozdějším zákonem s tím, že jde o otázky, které již byly řešeny v judikatuře. V tomto postupu soudu všichni dovolatelé spatřují nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí a dospívají k závěru, že nalézací soud pochybil, jestliže neuvedl konkrétní judikaturu. Nejvyšší soud tedy pouze pro úplnost dodává, že vedle již citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 11 Tz 294/2001, je možné dovolatele odkázat na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 1962, sp. zn. 2 To 34/62, publikované pod č. 19/1962 Sb. rozh. tr., podle něhož při úvaze o použití §16 odst. 1 tr. zák. je třeba vždy posoudit, zda použití nového zákona jako celku – tzn. jak z hlediska ustanovení zvláštní části, tak i se zřetelem k ustanovením obecné části trestního zákona – je pro obžalovaného příznivější. Nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000, uveřejněný pod č. 12 ve sv. 21 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, stanoví, že podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Tato zásada odmítající zpětnou časovou působnost trestního zákona je promítnuta v §2 odst. 1 tr. zákoníku (dříve v §16 odst. 1 tr. zák.), podle kterého trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější.
Odvolací soud navázal na odůvodnění nalézacího soudu konstatováním, že pokud jde o nepřípustnost trestního stíhání z důvodu věci rozsouzené, soud prvního stupně se touto problematikou podrobně zabýval, přičemž současně se odvolací soud s jeho závěry plně ztotožnil a odkázal na ně. K tomu dále poznamenal, že polemika uvedená v obou odvoláních byla nepochybně odborně fundovaná, nicméně v konkrétní řešené věci je na místě potvrdit názor nalézacího soudu (srov. str. 5 až 6 rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud ve shodě s ustálenou judikaturou považuje právní úvahy ohledně nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu věci rozsouzené učiněné nalézacím soudem, které byly potvrzeny rozhodnutím odvolacího soudu, za zcela správné a odpovídající zákonu. Pokud se týká rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 11 Tz 294/2001, které bylo publikováno pod č. 49/2002 Sb. rozh. tr., nalézací soud správně zdůraznil, že toto rozhodnutí dopadá na jiné případy, a to takové, kdy se dílčí útoky staly před 1. 1. 2002, ale ohledně některých dílčích útoků bylo rozhodnutí o nich v právní moci již před 1. 1. 2002. Podle citovaného rozhodnutí se účinky ustanovení §11 odst. 2 tr. ř. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. vztahují jen na taková meritorní rozhodnutí o některém dílčím útoku pokračujícího trestného činu, která nabyla či nabudou právní moci až po dni účinnosti zákona č. 265/2001 Sb. (tj. po 1. 1. 2002). S ohledem na princip právní jistoty a ústavní vymezení principu ne bis in idem, jemuž odpovídala i zákonná úprava pokračujícího trestného činu v trestněprávních normách ve znění účinném do 31. 12. 2001, nelze novelizované znění §11 odst. 2 tr. ř. aplikovat zpětně. To znamená, že je nelze použít na rozhodnutí zakládající překážku trestního stíhání spočívající v překážce věci rozsouzené ohledně některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, která vznikla před 1. 1. 2002. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplynulo, že jeho předmětem mj. bylo posouzení, zda ustanovení §11 odst. 2 tr. ř., účinné od 1. 1. 2002, lze vztáhnou i na případy, kdy o části pokračujícího trestného činu bylo pravomocně rozhodnuto před 1. 1. 2002. V tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 11 Tz 294/2001, bylo o jednom z útoků rozhodnuto rozsudkem, který nabyl právní moci před 1. 1. 2002. V důsledku toho bylo před účinností novely trestního řádu vyloučeno konání trestního stíhání pro další dílčí útok téhož pokračujícího trestného činu, poněvadž se jednalo o týž skutek ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. (vyjma případu, kdy rozhodnutí zakládající překážku věci rozsouzené by bylo v řízení o mimořádných opravných prostředcích zrušeno). V zákonných ustanoveních o pokračování v trestném činu a překážce věci rozsouzené [§3 odst. 1 tr. zák., §89 odst. 3 tr. zák., §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., §12 odst. 11 tr. ř.] byl do 31. 12. 2001, tedy do účinnosti zákona č. 265/2001 Sb., vymezen rozsah ústavního principu zákazu ne bis in idem v zásadě tak, že došlo-li k pravomocnému meritornímu rozhodnutí o dílčím útoku pokračujícího trestného činu, bylo vyloučeno konat trestní stíhání o zbylé části tohoto pokračujícího trestného činu (kromě případu zrušení tohoto rozhodnutí v řízení o mimořádných opravných prostředcích). Opačný postup by byl zcela evidentně porušením principu ne bis in idem. Zákonná úprava (tj. trestní řád) v tomto smyslu do 31. 12. 2001 vymezovaly nepřípustnost trestního stíhání pro týž skutek v návaznosti na hmotně právní pojem skutku, aniž by procesní normy v tomto směru obsahovaly nějakou odchylku. Z tohoto pohledu je tedy nutno posuzovat možnost aplikace ustanovení §11 odst. 2 tr. ř. účinného dnem 1. 1. 2002 ve vztahu k okolnosti zakládající nepřípustnost trestního stíhání uvedené v §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., která nastala před účinností tohoto ustanovení, resp. k vyloučení tohoto důvodu nepřípustnosti trestního stíhání stran pravomocných meritorních rozhodnutí týkajících se některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu v případech, kdy trestní stíhání bylo pravomocně skončeno před 1. 1. 2002. Jestliže nyní ustanovení §11 odst. 2 tr. ř. vymezuje u pokračující trestné činnosti dosah zásady ne bis in idem jinak, a to tak, že v porovnání se stavem před 1. 1. 2002, se neuplatní ve vztahu k pravomocným meritorním rozhodnutím týkajícím se některého z dílčích útoků takové trestné činnosti (tedy došlo k jejímu zúžení), tak podle vysloveného názoru Nejvyššího soudu, tyto účinky ustanovení §11 odst. 2 tr. ř. se mohou vztahovat jen na meritorní rozhodnutí o takové trestné činnosti (o některém dílčím útoku pokračujícího trestného činu), která nabyla či nabudou právní moci po 1. 1. 2002. S ohledem na princip právní jistoty vyplývající z existence pravomocného rozhodnutí v trestní věci a ústavní zakotvení rozsahu principu ne bis in idem, jemuž odpovídala i zákonná úprava pojetí pokračujícího trestného činu v trestním zákoně a v trestním řádu, nelze ustanovení §11 odst. 2 tr. ř. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. aplikovat zpětně, tj. na rozhodnutí zakládající překážku konání trestního stíhání uvedenou v ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. (překážku věci rozsouzené) ohledně některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, která nabyla právní moci před 1. 1. 2002 (v podrobnostech dále srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 11 Tz 294/2001). Naproti tomu, byť Nejvyšší soud nepopírá zmíněné hmotně právní účinky ustanovení §11 odst. 2 tr. ř. ve smyslu citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 11 Tz 294/2001, nelze uvedený právní názor vztáhnout i na pozdější rozhodnutí, která byla učiněna a nabyla právní moci v období od 1. 1. 2002, což je výslovně v právní větě zmíněného publikovaného rozhodnutí uvedeno, když je zde zdůrazněno, že „účinky ustanovení §11 odst. 2 tr. ř. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. se vztahují jen na taková meritorní rozhodnutí o některém dílčím útoku pokračujícího trestného činu, která nabyla či nabudou právní moci až po dni účinnosti zákona č. 265/2001 Sb. (tj. po 1. 1. 2002).“ Dále se v právní větě tohoto judikátu uvádí: „S ohledem na princip právní jistoty a ústavní vymezení principu ne bis in idem, jemuž odpovídala i zákonná úprava pokračujícího trestného činu v trestněprávních normách ve znění účinném do 31. 12. 2001, nelze novelizované znění §11 odst. 2 tr. ř. aplikovat zpětně. To znamená, že je nelze použít na rozhodnutí zakládající překážku trestního stíhání spočívající v překážce věci rozsouzené ohledně některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, která vznikla před 1. 1. 2002.“ Jenom v tomto smyslu je třeba rozumět uvedenému výkladu hmotně právních účinků jinak ve své podstatě procesního ustanovení §11 odst. 2 tr. ř. To plyne ze zásady, že procesní předpisy je třeba vždy aplikovat od účinnosti nového zákona, přičemž je třeba také respektovat rozlišení jednoty skutku, jako hmotně právního pojmu, od totožnosti skutku, která je právě v tomto případě řešena, jako procesněprávního pojmu, na který je též třeba vztáhnout uvedenou zásadu o aplikaci procesněprávních předpisů, a to včetně vzniku překážky věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), kterou od účinnosti vedeného ustanovení §11 odst. 2 tr. řádu nemůže již zakládat později učiněné pravomocné rozhodnutí o dílčím skutku pokračujícího trestného činu, jako tomu bylo v posuzovaném případě, neboť se zde zdůrazňuje, že „týká-li se důvod uvedený v odstavci 1 jen některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé části takového činu konalo trestní stíhání“. Do účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. bylo vždy celé pokračování v trestném činu považováno za jeden trestný čin a jeden skutek, o kterém musí být meritorně rozhodnuto jedním rozhodnutím. Uvedená novela trestního řádu významně zasáhla do řešení případů pokračování v trestném činu, když do §11 tr. ř. doplnila odstavec 2, podle něhož, pokud se týká některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání jen některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé části takového činu konalo trestní stíhání. Současně do §12 tr. ř. doplnila odstavec 12, který stanoví, že „skutkem podle tohoto zákona se rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak“. Tím došlo u pokračování v trestném činu k zcela jinému procesnímu vymezení skutku v trestním řádu, než jak byl v těchto případech do této doby skutek na základě teorie trestního práva procesního, zejména pokud jde o totožnost skutku chápán. Zároveň je však třeba v té souvislosti zdůraznit, že z hlediska hmotně právního pojetí nedošlo ke změně v chápání pokračování v trestném činu, jak o tom svědčilo zejména jeho vymezení v tehdy platnému ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. (nyní §116 tr. zákoníku), které zákonodárce ponechal beze změny, i tehdy současně uzákoněné hmotně právní ustanovení §37a tr. zák. (nyní §45 tr. zákoníku) o ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu.
Z těchto důvodů na taková rozhodnutí o některém dílčím útoku pokračujícího trestného činu, která nabyla či nabudou právní moci až po dni účinnosti zákona č. 265/2001 Sb. (tj. po 1. 1. 2002), nelze vztáhnout ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., resp. §2 odst. 1 tr. zákoníku o časové působnosti trestních zákonů, která se vztahují pouze na hmotně právní ustanovení trestních zákonů. Jestliže totiž rozhodnutí o dílčím útoku pokračujícího trestného činu nabylo právní moci až po 1. 1. 2002, kdy už bylo účinné ustanovení §11 odst. 2 tr. řádu, nemohlo takové rozhodnutí vytvořit již překážku věci pravomocně rozhodnuté, a proto nemohlo mít ani zmíněné hmotně právní důsledky s ní spojené. Jak uváděli i sami dovolatelé ve svých mimořádných opravných prostředcích, všechna uvedená rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o jejich dílčích útocích spáchaných před 1. 1. 2002, byla učiněna a nabyla právní moci až po 1. 1. 2002 (srov. k tomu i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. července 2003 sp. zn. Pl. ÚS 6/2003, uveřejněné pod č. 18 ve sv. 30 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). S přihlédnutím ke všem těmto uvedeným důvodům nalézací soud správně dovodil, že pravomocné rozhodnutí o některém z dílčích útoků pokračujícího trestného činu učiněné po 1. 1. 2002 nezakládá důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. ve vztahu ke zbývajícím útokům (srov. str. 197 rozsudku nalézacího soudu). V návaznosti na to Nejvyšší soud námitky všech tří obviněných, pokud se dovolávali nepřípustnosti jejich trestního stíhání s ohledem na překážku rei iudicatae, neshledal důvodnými.
Další námitky dovolatelů se týkaly určení výše zkrácení daně a cla s tím, že rozsah nezaplaceného cla a DPH nebyl beze všech pochybností prokázán. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poznamenal, že ve věci byl vypracován znalecký posudek, v němž znalec stanovil výši způsobené škody, resp. u jednotlivých vozidel stanovil, o kolik bylo zkráceno clo a DPH. Byly vypracovány dva posudky, když první posudek vycházel z toho, že při výpočtu byly přiznány preference v souvislosti s dovozem vozidel původem z Evropské unie a druhý posudek pracoval bez těchto preferencí (srov. str. 187 rozsudku nalézacího soudu). Při stanovení výše škody soud vycházel ze znaleckého posudku, který pracoval s uznanými preferencemi vztahujícími se k vozidlům majícím původ v Evropské unii (srov. str. 191 rozsudku nalézacího soudu). V této věci nalézací soud již jednou vyhlásil rozsudek, a to ve dnech 9. – 11. 6. 2009 a tento rozsudek byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2010, sp. zn. 3 To 48/2009, zrušen a věc vrácena Krajskému soudu v Praze. Soud znovu pečlivě spočítal výši celkové způsobené škody a tak zjistil, že obviněný T. D. způsobil nebo se pokusil způsobit škodu na DPH ve výši 9.379.660,- Kč a na clu ve výši 2.310.231,- Kč, celkem 11.689.891,- Kč, obviněná P. D. způsobila nebo se pokusila způsobit škodu na DPH ve výši 5.876.850,- Kč a na clu ve výši 1.323.592,- Kč, celkem 7.200.442,- Kč a obviněný J. V. způsobil nebo se pokusil způsobit škodu na DPH ve výši 6.893.505,- Kč a na clu ve výši 2.053.145,- Kč, celkem 8.946.650,- Kč. Tímto nyní správně provedeným součtem došlo k tomu, že celková výše způsobené škody je jiná než je uvedeno v prvním rozsudku, kde byla celková škoda v případě obviněného D. uvedena v částce 11.394.815,80 Kč, v případě obviněné D. v částce 7.187.667,70 Kč a v případě obviněného V. v částce 9.116.616,40 Kč, ale celková výše škody, která je uvedena ve výroku tohoto rozsudku není v neprospěch obviněných T. D. a P. D., protože soud neměnil částky u jednotlivých útoků, ale šlo jen o početní chybu v případě prvého rozsudku (srov. str. 193 až 194 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud uvedl, že poté, co byl první rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 5. 2. 2010, sp. zn. 3 To 48/2009, a poté, co bylo dokazování doplněno jak u soudu prvního stupně, tak u odvolacího soudu, pokud jde o znalecký posudek a výslech znalce Ing. Stanislava Kadlece, lze konstatovat, že v dosavadním řízení byly splněny požadavky ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tedy že bylo postupováno tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Soud prvního stupně pak hodnotil provedené důkazy důsledně ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., tedy nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu, a ani doplněné dokazování před odvolacím soudem nevneslo do věci nic takového, co by zpochybnilo závěry soudu prvního stupně, a navíc odvolací soud neshledal důvody k dalšímu doplnění dokazování, ať jde o navržené listiny, když dosud shromážděné k posouzení věci postačují stejně jako jsou postačující dosud provedené výslechy svědků. Není důvodu k vyhledávání a slyšení dalších celníků kromě jiného též s ohledem na časový odstup, je-li k dispozici dostupná dokumentace. Další důkazy tedy již prováděny nebyly. Odvolací soud doplnil, že již soud prvního stupně uvedl, proč neprovedl navrhované důkazy, a to na str. 231 rozsudku. Též nebyl shledán důvod k dalšímu doplnění znaleckého zkoumání či k dalšímu výslechu znalce Ing. Jana Žiačika (srov. str. 5 rozsudku odvolacího soudu). Pokud jde o doplnění dokazování stran hodnoty dovezených vozidel či toho, co z vozidel zbylo, tak znalecký posudek Ing. Stanislava Kadlece obstaraný obhajobou manželů D. nevnesl do této trestní věci nový pohled. Znalecký posudek byl vypracován velmi podrobně a poctivě, stejně tak vyzněly i odpovědi znalce na otázky při jeho výpovědi u odvolacího soudu. Pro posouzení věci z hlediska daňových úniků však tento nový posudek význam nemá. Pro takové posouzení je podstatné to, co je či bylo na hranicích deklarováno. Odvolací soud dovodil, že podstatný je znalecký posudek Ing. Jana Žiačika, který vycházel z dokladů pro posouzení v celním řízení podstatných. Znalecký posudek Ing. Stanislava Kadlece vycházející z fotografií vozidel před 10 – 12 lety a na jejich základě určující teoretickou cenu těchto předmětů nemohl do věci vnést jiný náhled (srov. str. 6 rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud přezkoumal oba znalecké posudky, tj. jak znalecký posudek Ing. Jana Žiačika č. 05/08 (č. l. 6649 až 7070 spisu, sv. č. 24), tak i znalecký posudek Ing. Stanislava Kadlece č. 48/2011 (č. l. 9776 až 10132 spisu, sv. 33) předložený obhajobou, a ve shodě se soudy nižších stupňů dospěl ke správnosti závěrů znaleckého posudku Ing. Jana Žiačika. Znalec Ing. Žiačik postupoval při vyhotovování znaleckého posudku tak, že nejprve u jednotlivých dílčích útoků vyčíslil škodu na DPH, na clu a škodu, která by vznikla na DPH a na clu, pokud by celním úřadem nebyl stanovený vyšší vyměřovací základ než deklarovaný. Škoda na clu byla vyčíslena pro jednotlivé dílčí útoky jako rozdíl cla deklarovaného podle celní deklarace (stanoveného podle snížené faktury) a cla vypočteného z hodnoty uvedené na skutečné faktuře sazbou, přepočítacím kurzem a k datu podle původní celní deklarace. Škoda, která by vznikla na clu, pokud by celním úřadem nebyl stanoven vyšší vyměřovací základ než deklarovaný, byla vyčíslena pro jednotlivé útoky, kterých se týkala, pomocí platné sazby cla uvedené na jednotné celní deklaraci z rozdílu mezi původně deklarovaným vyměřovacím základem a vyšším vyměřovacím základem stanoveným příslušným celním úřadem. Škoda na DPH podle zadání byla vyčíslena pro jednotlivé dílčí útoky jako rozdíl DPH deklarované podle celní deklarace (stanoveného podle snížené faktury) a DPH vypočtené z hodnoty uvedené na skutečné faktuře sazbou, přepočítacím kurzem a k datu podle původní celní deklarace. Škoda, která by vznikla na DPH, pokud by celním úřadem nebyl stanoven vyšší vyměřovací základ než deklarovaný, byla vyčíslena pro jednotlivé útoky, kterých se týkala pomocí platné DPH z rozdílu mezi původně deklarovaným vyměřovacím základem a vyšším vyměřovacím základem stanoveným příslušným celním úřadem (srov. č. l. 6652 spisu). U hlavního líčení znalec Ing. Jan Žiačik dále doplnil, že doklady týkajícími se poškození vozidla se speciálně nezabýval a neměly vliv na jeho výpočet. Rozsah poškození v těchto dokladech neměl přímý vliv na výpočty posudku. Nepřímý vliv mohly mít, pokud by byla určována výchozí cena. Znalec se však zabýval při zpracování posudku cenami z obou faktur (srov. č. l. 8302 spisu).
Postup při určování celní hodnoty popsali ve svých výpovědích zaměstnanci příslušných celních orgánů E. K. a Ing. M. P. E. K., dříve ředitelka Celního úřadu v Příbrami, uvedla, že se nemůže vyjádřit k tomu, jakým způsobem byla na hraničním přechodu prováděna kontrola vozidel. Měla se dělat fotodokumentace, zda se skutečně dělala, nemohla říci, na Celním úřadě v Příbrami se však skutečně dělala. Z hraniční celnice dostali plánek vozidla s označením poškození, fotodokumentaci od nich neměli. Na hraniční celnici byla stanovena celní hodnota vozidla pro režim tranzitu, což se nemuselo shodovat s tím, co bylo posléze na Celním úřadě v Příbrami zjištěno (srov. č. l. 8314 spisu). Celní hodnota stanovená na hranici byla jen pro režim tranzitu a pro zajištění celního dluhu, na Celním úřadě v Příbrami začínali prakticky znovu, vozidlo kontrolovali, fotili ze tří stran, poté se zapsal do tiskopisu rozsah poškození, podle toho se stanovila zůstatková hodnota vozidel a porovnala se s katalogem. Pokud byla velká diference, tak s cenou dále pracovali, tedy v případě, že byla stanovena příliš nízká celní hodnota vozidla. Dovozce byl vyrozuměn, aby předložil další doklady, které by svědčily o správnosti deklarované ceny. Pokud deklaranti žádné doklady již nepředložili, byla stanovena cena podle celního zákona (srov. č. l. 8315 až 8316). Svědkyně dále vypověděla, že si myslí, že posléze dostali v projednávaném případě správné faktury, na něž byla vozidla skutečně zakoupena, a na základě nichž vydávali platební výměr, kdy následně obviněná P. D. požádala o splátky. Celní řízení bylo v rozhodné době prováděno podle zák. č. 13/1993 Sb., celního zákona. Celní hodnota vychází z prvotního dokladu, dokladu o ceně, z faktury. Pokud celní úřad nesouhlasil s hodnotou vozidla na faktuře, stanovil celní hodnotu podle metod, o nichž hovoří celní zákon. Výše cla a DPH se tak odvíjela buď z deklarované celní hodnoty, nebo z celní hodnoty stanovené celním úřadem (srov. č. l. 8316 spisu). Ing. M. P., v letech 1999 – 2001 náměstek ředitele Celního úřadu Příbram, také potvrdil, že v případě, kdy deklarovaná celní hodnota vozidla byla nápadně nízká, měli k dispozici několik metod, na základě nichž mohli celní hodnotu stanovit. Od nadřízených orgánů měli k dispozici tzv. ceník, kde byla uvedena hodnota vozidla s ohledem na typ vozidla a rok výroby (srov. č. l. 8348 spisu). V případech, kdy bylo zjištěno, že celní hodnota na celním prohlášení není v pořádku, byl vyzván deklarant, aby doložil další doklady. Pokud deklarant této možnosti nevyužije, nezbývá než použít jednu celní metodu k výpočtu hodnoty, o čemž je učiněn záznam a vydáno rozhodnutí. Postup výpočtu celní hodnoty byl stanoven celním zákonem (srov. č. l. 8350 spisu). Se svědeckými výpověďmi E. K. a Ing. M. P. koresponduje např. Výzva Celního úřadu Příbram k předložení dodatečného důkazu o celní hodnotě – rozhodnutí (č. l. 7575 spisu), kterým byl podle §73 odst. 1 celního zákona deklarant vyzván, aby předložil jakýkoliv dodatečný důkaz, který by osvědčoval, že deklarovaná celní hodnota zboží (v daném případě osobního automobilu Peugeot 206) odpovídá částce skutečně placené nebo která má být zaplacena za dovezené zboží a upravené podle §75 celního zákona. Na tuto Výzvu navazuje Rozhodnutí ve věci celní hodnoty zboží (č. l. 7577 až 7578 spisu) stanovící, že podle §73 odst. 3 celního zákona nemůže být celní hodnota určena na základě §66 a §67 celního zákona. K těmto listinným důkazům je dále připojen Protokol o ústním jednání (č. l. 7579 spisu), Předmět ústního jednání – zpochybnění celní hodnoty a její určení (č. l. 7580 spisu), Postup při stanovení celní hodnoty předmětného zboží (č. l. 7581 až 7582 spisu), Výpočet celní hodnoty automobilu (č. l. 7583 spisu), Popis a rozsah poškození automobilu (č. l. 7584 až 7585 spisu), Výpočet cla a daní (č. l. 7586 spisu) a Dodatečný platební výměr (č. l. 7587 až 7588 spisu).
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že podle ustanovení §73 odst. 1 celního zákona, je-li podáno celní prohlášení a celní orgán má pochybnosti o pravdivosti nebo přesnosti údajů o celní hodnotě uvedených v tomto celním prohlášení nebo v deklaraci údajů o celní hodnotě nebo má-li pochybnosti o pravosti dokladů, jimiž jsou tyto údaje doloženy, musí od deklaranta požadovat, aby ve lhůtě jím stanovené předložil dodatečný důkaz osvědčující, že prohlašovaná celní hodnota odpovídá částce skutečně placené nebo která má být zaplacena za dovezené zboží, upravená podle ustanovení §75 celního zákona. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, má-li celní orgán důvodné pochybnosti o prohlašované celní hodnotě i poté, co obdržel dodatečný důkaz podle odstavce 1, nebo tento dodatečný důkaz ve lhůtě jím stanovené neobdržel, může rozhodnout, že celní hodnota nemůže být určena podle §66 a §67 celního zákona. V ostatních případech je tedy postupováno podle ustanovení §66 a §67 celního zákona, kdy zejména podle odstavce 2 §66 celního zákona celní hodnotou dováženého zboží je převodní hodnota, to je cena skutečně placená nebo která má být zaplacena za zboží, prodané pro vývoz do tuzemska a podle odst. 1 §67 celního zákona cenou skutečně placenou nebo která má být zaplacena za zboží se rozumí celková platba uskutečněná, nebo která má být uskutečněna mezi prodávajícím a kupujícím ve prospěch prodávajícího za dovážené zboží a zahrnuje veškeré platby uskutečněné nebo jež se mají uskutečnit jako podmínka prodeje dováženého zboží kupujícím prodávajícímu nebo kupujícím třetí osobě k uspokojení závazku prodávajícího. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti a zejména právní úpravu obsaženou v tehdy platném a účinném celním zákoně, která jako základ pro určení celní hodnoty dováženého zboží stanovila převodní hodnotu, to je cenu skutečně placenou nebo která měla být zaplacena za zboží, prodané pro vývoz do tuzemska, Nejvyšší soud uzavírá, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud při stanovení výše škody vycházely právě a pouze ze znaleckého posudku Ing. Jana Žiačika, který určil výši škody v souladu s požadavky na určení celní hodnoty podle celního zákona a správně vycházel z částek, které podle provedeného dokazování obviněný za dovážená vozidla zaplatili, resp. měli zaplatit, a nikoli z částek, které byly dodatečně na základě fotografií a stručných popisů znalcem Ing. Stanislavem Kadlecem se značným časovým odstupem odhadnuty, a jež se logicky od cen stanovených na základě nabídky a poptávky při zakoupení dovážených vozidel mohou lišit a také se od nich ve zmíněném znaleckém posudku odlišují. Vzhledem k tomu se nemůže jednat ani o opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. listopadu 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172, ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. září 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22, ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další), nehledě k tomu, že odvolací soud k návrhu obviněných provedl důkaz znaleckým posudkem č. 48/2011 zpracovaný znalcem Ing. Stanislavem Kadlecem a ve veřejném zasedání konaném dne 2. 9. 2011 tohoto znalce vyslechl. Následně se pak jak již bylo uvedeno, s tímto znaleckým posudkem vypořádal i v odůvodnění svého rozsudku. Nejsou tedy důvodné námitky obhajoby o opomenutých důkazech, přičemž pro úplnost je třeba uvést, že nalézací soud se s tímto znaleckým posudkem nemohl vypořádat, neboť v době provádění hlavního líčení a vyhlášení rozsudku ze dne 25. – 26. 10. 2010, sp. zn. 7 T 82/2008, ještě nebyl k dispozici, a s ohledem na shora uvedené závěry odvolacího soudu a Nejvyššího soudu nelze nalézacímu soudu ani vytýkat, že nevyhověl návrhům obhajoby na vyžádání dokumentace od příslušného celního úřadu a nevyžádal sám takový znalecký posudek, neboť jde o důkaz, který nemůže s ohledem na shora rozvedené skutkové i právní závěry přispět k stanovení rozsahu zkráceného cla a DPH, a proto je zjevně nadbytečný.
Nejvyšší soud následně přezkoumal nad rámec námitek uvedených jednotlivými obviněnými i jednotlivé body výroku o vině nalézacího soudu a porovnal zde uváděné výše škod se znaleckým posudkem Ing. Žiačika. Zjistil přitom drobné a z hlediska i celkového zjištění rozsahu zkrácení cla a DPH, jakož i navazujícího právního posouzení nepodstatné zřejmé nepřesnosti (svou povahou převážně „překlepy“ či „součty“), a to v bodě 115), kde místo správné částky 875,70 Kč u snížení daňové povinnosti na clu bylo nesprávně uváděno 857,70 Kč (srov. str. 50 rozsudku nalézacího soudu a č. l. 6767 spisu), v bodě 175), kde je u daňové povinnosti na DPH místo správné částky 4531,50 Kč uváděna nesprávná částka 4352,50 Kč (srov. str. 76 rozsudku nalézacího soudu a č. l. 6826 spisu), v bodě 186), kde je u daňové povinnosti na clu místo správné částky 1.080,- Kč uváděna nesprávná částka 1.088,- Kč (srov. str. 82 rozsudku nalézacího soudu a č. l. 6837 spisu), v bodě 189), kde je špatně uvedená škoda ve výši 55.393,- Kč namísto škody ve výši 38.093,- Kč (srov. str. 83 rozsudku nalézacího soudu, č. l. 6839 spisu) a v bodě 283), kde je také uvedena nesprávná výše škody v částce 28.909,- Kč místo správné sumy 28.284,- Kč (srov. str. 125 rozsudku nalézacího soudu a č. l. 6937 spisu). Tyto skutečnosti z hlediska celkového shora uvedeného rozsahu zkrácení cla a DPH ve výroku rozsudku nalézacího soudu jen zcela drobné a nevýznamné nepřesnosti nemohou zpochybnit jinak správný způsob určení a výpočtu vzniklého rozsahu zkráceného cla a DPH, neboť v žádném směru nemohou ovlivnit jinak správnou právní kvalifikaci jednání všech dovolatelů, jak ji provedl nalézací soud, ale ani vyměřené tresty u všech tří obviněných T. D., P. D. a J. V., které navíc Vrchní soud v Praze ve svém napadeném rozsudku výrazně zmírnil, když zohlednil i délku trestního řízení (včetně případných průtahů) ve prospěch všech obviněných. Závěrem Nejvyšší soud dodává, že ostatní body výroku rozsudku odpovídají stanoveným rozsahům zkrácení cla a DPH a tedy i škodám na cle a DPH uvedeným ve znaleckém posudku Ing. Žiačika č. 05/08 a v rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 2 T 75/2004, ve znění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 10 To 101/2005, v trestním příkaze Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 3. 2002, sp. zn. 2 T 147/2003, a v usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 1 T 87/2004.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2011, sp. zn. 3 To 14/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. – 26. 10. 2010, sp. zn. 7 T 82/2008, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanoveních §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání odvolání obviněných podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek u všech obviněných ve výrocích o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obvinění T. D., P. D. a J. V. se při nezměněném výroku o vině pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 k §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku odsuzují, a to obviněný T. D. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, přičemž podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem, obviněná P. D. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byla stanovena zkušební doba v trvání pěti let, a obviněný J. V. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. V ostatních výrocích (včetně peněžitých trestů) zůstal napadený rozsudek nezměněn. Současně se odvolací soud bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněných uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v nich uvedených s námitkami uplatněnými v odvoláních, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je zřejmé, že rozhodnutí dovoláními napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněných T. D., P. D. a J. V. o dovolání zjevně neopodstatněná, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že námitky týkající se zdravotního stavu obviněných je třeba řešit v řízení podle §322 tr. ř., k němuž je příslušný v prvním stupni předseda senátu Krajského soudu v Praze (srov. §322 tr. ř. ve spojení s §315 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný.
V Brně dne 18. dubna 2012
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.