ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.403.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 403/2012-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2012 o dovolání obviněného J. N. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 4 To 499/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 3 T 29/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 21. 9. 2010, sp. zn. 3 T 29/2010, byl obviněný J. N. uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zák.“).
Za tento trestný čin byl obviněný J.N. odsouzen podle §147 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a podle §59 odst. 1 tr. zák. mu byla stanovena zkušební doba v trvání dvou a půl roku.
Krajský soud v Ústí nad Labem, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného J. N. a státního zástupce, rozhodl rozsudkem ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 4 To 499/2010, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. N. uznal vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že jako jednatel společnosti Pi – Concept CZ, s. r. o. (dále jen „Pi – Concept CZ“), IČ 27284964, se sídlem ve Vroutku, Kryrská 17, okres Louny,
1) za období srpen 2008 až prosinec 2008 neodvedl za zaměstnance společnosti daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků a v důsledku tohoto jednání tak vznikl vůči Českému státu zastoupenému Finančním úřadem v Podbořanech nedoplatek ve výši 120.124,- Kč,
2) za období červenec 2008 až listopad 2009 neodvedl za zaměstnance společnosti pojistné na zdravotní pojištění a v důsledku tohoto jednání vznikl nedoplatek vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 497.321,- Kč,
3) za období červenec 2008 až listopad 2009 neodvedl za zaměstnance společnosti pojistné na sociální pojištění a v důsledku tohoto jednání tak vznikl nedoplatek vůči Českému státu zastoupenému Okresní správou sociálního zabezpečení v Lounech ve výši 763.061,37 Kč.
Za tento přečin byl odvolacím soudem odsouzen podle §241 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře jednoho (1) roku. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou (2) let a šesti (6) měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností na dobu tří (3) roků.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 4 To 499/2010, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 21. 9. 2010, sp. zn. 3 T 29/2010, podal obviněný J. N. prostřednictvím obhájce Mgr. Ing. Vlastimila Němce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podrobnostech dovolatel uvedl, že rozsudek odvolacího soudu je zmatečný a nepřezkoumatelný. Soudy nižších stupňů nezjistily skutkový stav věci bez důvodných pochybností, jak jim ukládá ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. V trestním řízení bylo nezbytné prokázat, že měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj., že příslušné částky ze mzdy svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům. Z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů není zřejmé na základě jakých skutečností či provedených důkazů dospěl soud k závěru, že společnost měla v kritické době prostředky na úhradu povinných plateb, zvláště když v předmětné trestní věci soud neprovedl důkaz znaleckým posudkem z oboru ekonomika, což činí rozhodnutí soudu nepřezkoumatelným. Skutečnost, že platby byly z mezd zaměstnanců strhávány, ještě neznamená, že tyto peněžní prostředky ve firmě skutečně reálně existovaly. Dovolatel do obchodní společnosti vložil nemalé finanční částky, kdy společnost finančně podporoval ze soukromých peněžních prostředků, čímž se nabízí nutnost zjistit, zda inkriminovaná obchodní společnost disponovala s peněžními prostředky vlastními nebo jí zapůjčenými právě od dovolatele. Dovolatel si byl vědom ekonomických problémů ve společnosti, situaci se snažil řešit a žádal o splátkové kalendáře, které jim posléze byly zrušeny, protože jim zahraniční firmy řádně neplatily. Nebylo však jeho úmyslem povinné platby neuskutečnit, a pokud vznikl dluh, nestalo se tak úmyslným jednáním. Důvodem neodvedení povinných plateb byl pouze nedostatek finančních prostředků z důvodu ekonomické krize a neplacení dluhů odběrateli společnosti. Z výpovědi J. B. vyplývá, že obchodní společnost nedisponovala finančními prostředky na úhradu povinných plateb, kdy nejprve musela být provedena výplata mezd zaměstnanců a na samotnou realizaci odvodu již nebyly peníze. V provedeném dokazování tak nebylo nikterak zjištěno a objasněno, zda obchodní společnost Pi – Concept CZ měla k dispozici potřebné finanční prostředky na zaplacení povinných plateb. Uložený trest považuje dovolatel za nepřiměřeně přísný, když má za to, že k dané situaci došlo především vlivem ekonomické krize, kdy dovolatel nebyl v žádném případě veden úmyslem zkrátit Českou republiku o předmětné platby.
Závěrem svého dovolání obviněný J. N. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ve smyslu ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 4 To 499/2010, zrušil, jakož i rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Lounech přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného J. N. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., ve svém sdělení uvedla, že se k němu Nejvyšší státní zastupitelství nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný J. N. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Uvedené závěry však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit.
Přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jako zaměstnavatel nebo plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost za zaměstnance nebo jinou osobu odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistné na zdravotní pojištění. Tato skutková podstata se zaměřuje na případy, kdy zaměstnavatel nebo plátce neskrývá svou povinnost odvést sražené platby za zaměstnance či jiné osoby nebo v jejich prospěch ani jejich výši, ale z nejrůznějších důvodů tuto povinnost úmyslně nesplní. Daní se zde podle současné právní úpravy rozumí jen daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků, resp. tato daň vybíraná srážkou podle zvláštní sazby daně, ve smyslu zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, a to přesto, že zákon v tomto ustanovení hovoří obecně o dani. Daní se rozumí nejen vlastní daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků, ale i sražené zálohy na tuto daň. Trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku se vztahuje na všechny sražené částky vybírané jako daň z příjmů, které je povinen zaměstnavatel nebo plátce srazit za zaměstnance nebo jinou osobu a odvést svému místně příslušnému správci daně. Pojistné na sociální zabezpečení (včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti) je pravidelná platba, na jejímž základě je později poskytováno sociální zabezpečení. Výše pojistného se stanoví procentní sazbou z vyměřovacího základu zjištěného za rozhodné období. Zdravotní pojištění je pravidelná platba, na základě které je poskytována potřebná zdravotní péče bez nutnosti její přímé úhrady. Nesplněním zákonné povinnosti zaměstnavatele nebo plátce odvést za zaměstnance nebo jinou osobu daň, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistné na zdravotní pojištění se tedy rozumí neodvedení těch uvedených povinných plateb, resp. jejich částí, které je povinen platit zaměstnanec (poplatník) z příjmů ze závislé činnosti a z funkčních požitků nebo jiná osoba jako tzv. srážkovou daň a které mu byly zaměstnavatelem nebo plátcem sraženy při výplatě mzdy, platu, popř. jiného podobného příjmu. Zaměstnavatel (plátce) je totiž tyto sražené platby, resp. jejich části, povinen podle příslušných zákonů odvést správci daně (finančnímu úřadu), zdravotní pojišťovně, popř. správě sociálního zabezpečení. Není rozhodující, k jakému účelu neodvedené částky použil. Pokud jde o větší rozsah neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistného na zdravotní pojištění, nelze sice přímo použít výkladové pravidlo §138 odst. 1 tr. zákoníku, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde nemají žádný význam, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o 50 000 Kč. Částky za jednotlivé platby je třeba sčítat a počítat tak celkový rozsah nesplnění uvedené zákonné povinnosti. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl.
Není sporu o tom, že obviněný J. N. jednak za období srpen 2008 až prosinec 2008 neodvedl za zaměstnance společnosti jednak daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků ve výši 120.124,- Kč a jednak za období července 2008 až listopad 2009 neodvedl za zaměstnance společnosti pojistné na zdravotní pojištění ve výši 497.321,- Kč a pojistné na sociální pojištění ve výši 763.061,37 Kč. Pokud obviněný v odůvodnění dovolání uvedl, že z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů není zřejmé na základě jakých skutečností či provedených důkazů dospěly soudy k závěru, že společnost měla v kritické době prostředky na úhradu povinných plateb, je třeba poukázat zejména na rozsudek nalézacího soudu, který se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně zabýval důkazy, z nichž dovodil, že společnost Pi – Concept CZ neplatila v uvedených obdobích zmíněné povinné platby a měla k dispozici potřebné finanční prostředky na úhradu povinných plateb u oprávněných orgánů, tj. Finančního úřadu v Podbořanech, Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky a Okresní správy sociálního zabezpečení v Lounech. Vycházel přitom kromě výpovědí obviněného J. N. a účetní Julie Brzkové zejména z opatřených listinných důkazů, a to z písemného vyjádření Finančního úřadu v Podbořanech, včetně platebního výměru a výzvy k zaplacení, z vyjádření Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, včetně dopisu o uznání dluhu společností a výsledku kontroly, a z vyjádření Okresní správy sociálního zabezpečení, včetně výkazu nedoplatků, dále z výplatních lístků a mzdových listů pracovníka společnosti, z výpisů z bankovního účtu společnosti, z výňatku účetnictví a z výpisu obchodního rejstříku (srov. str. 3 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud dále poznamenal, že součástí spisu jsou i výpisy z bankovního účtu společnosti, jakož i část účetnictví, ze kterých vyplývá, že obviněný měl na účtu společnosti dostatek finančních prostředků k tomu, aby odváděl pojistné a zálohu na daň (srov. str. 4 rozsudku nalézacího soudu). Na základě těchto důkazů potom nalézací soud dospěl k jednoznačnému závěru, že obviněný J. N. nehradil platby ve prospěch finančního úřadu, zdravotní pojišťovny a správy sociálního zabezpečení, přičemž prostředky strhával svým zaměstnancům z mezd. Společnost v kritické době měla prostředky na úhradu povinných plateb, navíc ze strany obviněného nebyla činěna žádná opatření ke snížení nákladů společnosti a mezi dceřinými společnostmi docházelo k přelévání financí i zaměstnanců. Obviněný se v průběhu trestního řízení k popsanému jednání zčásti doznal, přičemž rozporoval pouze rozsah, který byl uveden ve výroku rozsudku nalézacího soudu. Ze spáchání skutku je zcela usvědčován výpovědí svědkyně Julie Brzkové, která uvedla, že to byl právě obviněný, který rozhodoval o realizaci plateb a věděl o tom, které platby nejsou hrazeny. Nalézací soud dále dovodil, že obviněný přitom jednal minimálně v nepřímém úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák., neboť věděl, že v důsledku svého jednání může způsobit, že tyto částky nebudou převedeny oprávněným příjemcům vůbec, a proto pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn (srov. str. 4 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud ve svém rozsudku v zásadě potvrdil závěry soudu nalézacího, pouze upravil výši nedoplatku na pojistném na sociální pojištění, které nalézací soud stanovil v částce 767.110,30 Kč místo správné výše v částce 763.061,37 Kč. Rozdíl vznikl tím, že při výpočtu výše nedoplatku vycházel nalézací soud z částky 296.855,28 Kč jako nedoplatku za období od července 2008 do prosince 2008, ačkoliv okresní správa sociálního zabezpečení výši nedoplatku za toto období vyčíslila v částce 292.806,35 Kč. Okresní správa sociálního zabezpečení totiž odečetla od celkové částky neodvedeného sociálního pojištění, tj. včetně odvodu, který odvádí zaměstnavatel sám za sebe, navíc částku 17.208,- Kč uhrazenou dne 4. 8. 2008 (č. l. 35 spisu), nalézací soud k této skutečnosti nepřihlédl. V důsledku toho vznikl mezi oběma výpočty pro rozhodnutí ve věci rozdíl v částce 4.048,93 Kč (str. 5 rozsudku odvolacího soudu). Na to odvolací soud navázal tím, že z provedených důkazů, z bankovních účtů, pokladní knihy a dalších dokladů bylo rovněž spolehlivě prokázáno, že na účet společnosti byly hrazeny pravidelně měsíčně závazky odběratelů. Z těchto příjmů byl hrazen běžný provoz společnosti, zálohy na mzdy a splátky leasingů, které někdy dosahovaly i výše 300.000,- Kč. Bylo spolehlivě zjištěno, že společnost hradila přednostně závazky vůči dodavatelům a nehradila, a to ani částečně, závazky vůči státu, zastoupenému finančním úřadem, okresní správou sociálního zabezpečení, stejně jako vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky. V důsledku toho je správný závěr nalézacího soudu, že společnost v kritické době disponovala prostředky na úhradu povinných plateb shora uvedeným subjektům, avšak ze strany obviněného, který dobře znal její finanční stav a byl si vědom skutečnosti, že tyto povinné platby nejsou odváděny, ostatně to byl on, kdo pořadí plateb určoval, nebyla činěna žádná opatření k nápravě této situace, ke snížení nákladů společnosti či k její reorganizaci. Vědomě, záměrně a tedy úmyslně, ostatně to nepopírá, upřednostnil úhradu pohledávek jiných subjektů před povinnými odvody za zaměstnance společnosti tak, jak je uvedeno ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu (srov. str. 5 až 6 rozsudku odvolacího soudu).
V návaznosti na tato zjištění obou nižších soudů se Nejvyšší soud zabýval jak rozsudky soudů nižších stupňů, tak i přiloženým spisovým materiálem, a dospěl k následujícím zjištěním. Předně Nejvyšší soud vycházel z konstantní judikatury, podle níž trestní odpovědnost za přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku je možná jen za situace, kdy pachatel skutečně srazil příslušné částky povinných plateb z mezd (případně z platů) zaměstnanců, tj. měl je k dispozici, avšak neodvedl je oprávněným příjemcům a následně je užil k jinému účelu nebo si je nadále ponechal ve své dispozici. Tuto skutečnost je třeba v trestním řízení prokázat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. 4 Tz 63/2000, publikovaný pod č. 30/2001 Sb. rozh. tr.). Nalézací soud provedl dostatek důkazů svědčících o skutečnosti, že zaměstnavatel, tj. společnost Pi – Concept CZ měla na svém účtu dostatek finančních prostředků, o čemž svědčí zejména výpisy z bankovního účtu společnosti Pi – Concept CZ pro roky 2008 a 2009, přičemž finanční situace jmenované společnosti je dále dokreslována pokladní knihou za rok 2008 a 2009, přijatými a vydanými fakturami od ledna 2008 do prosince 2009 a dále výpisy z úvěrového účtu Pi – Concept CZ z let 2008 – 2009 a nakonec i vybranou částí výpisu z účtu společnosti JHM Production s. r. o., které Pi – Concept CZ poskytla půjčky (všechny materiály tvoří přílohový materiál procesního spisu sp. zn. 3 T 29/2010). Součástí Nejvyššímu soudu předložených spisových dokladů jsou také zprávy od Finančního úřadu v Podbořanech (srov. zejména č. l. 19, 25 až 26 a 28 až 29 spisu), zprávy od Okresní správy sociálního zabezpečení (srov. zejména č. l. 32 a 35 spisu) a konečně také zprávy od Všeobecné zdravotní pojišťovny (srov. zejména č. l. 41 a 49 spisu), v nichž uvedené orgány mj. vyčíslily výši neodvedených plateb. Významným důkazem jsou dále výplatní lístky zaměstnance J. R. (č. l. 58 a 60 spisu) a mzdové listy téhož zaměstnance za roky 2008 a 2009 (srov. č. l. 59 a 61 spisu), které dokazují, že povinné platby byly z mezd skutečně strhávány. Konečně také z výpovědi svědkyně Julie Brzkové u hlavního líčení vyplynulo, že povinné platby se hradily pouze v případě, pokud zbyly prostředky. Svědkyně přednostně na pokyn obviněného J. N.prováděla platby zaměstnancům a za režii. Obviněný také určoval pořadí plateb a celou věc řešil tím, že sháněl zakázky. Splátkové kalendáře byly zrušeny, neboť společnost neměla na jejich úhradu. Firma neprosperovala od září 2008, poté přišel krach v rámci automobilového průmyslu a postupně začaly finanční obtíže společnosti. Současně potvrdila půjčky od Pi – Conceptu CZ pro JHM (v podrobnostech srov. č. l. 102 až 103 spisu). V provedeném řízení tak bylo prokázáno, že, byť s jistými obtížemi, byly zaměstnancům vypláceny mzdy, ale úmyslně s ohledem na provádění jiných plateb nebyly hrazeny odvody na shora uvedené povinné platby. Nalézací soud se tak dostatečně a v souladu s citovanou judikaturou vypořádal se zjištěním, že skutečně docházelo k příslušným srážkám ze mzdy, které však nebyly odvedeny oprávněným příjemcům. Oprávněné orgány vyčíslily, v jakých částkách nebyly povinné platby odvedeny. Odvolací soud pouze poopravil výši škody v případě sociálního pojištění, ovšem jinak se plně ztotožnil se správnými závěry nalézacího soudu. Nejvyšší soud k tomu uzavírá, že trestní odpovědnost obviněného J. N. za přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku byla vyvozena důvodně a v souladu s provedenými důkazy, neboť bylo nepochybně prokázáno, že obviněný skutečně srazil příslušné částky povinných plateb z mezd svých zaměstnanců, tyto prostředky byly ve společnosti Pi – Concept CZ v rozhodné době k dispozici, ale protože byly použity na jiné upřednostněné platby, obviněný je neodvedl oprávněným příjemcům.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 228/2001, publikovaném pod č. 297/2001 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, není vyloučena trestní odpovědnost pachatele, který neodvedl příslušné platby sražené z mezd (platů) zaměstnanců, i když tak učinil s poukazem na špatnou hospodářskou situaci či na tzv. druhotnou platební neschopnost zaměstnavatele. Úmysl pachatele lze v takovém případě dovozovat též z doby, po kterou neplnil svou zákonnou povinnost k odvádění příslušných plateb, a z jeho případných dalších aktivit a z nich vyplývajících zákonných povinností. V každém případě je však zaměstnavatel, který má nějaké ekonomické či platební potíže, povinen přizpůsobit své hospodaření též tomu, aby mohl dostát povinnosti odvádět za zaměstnance platby daní a pojistného, popřípadě musí včas ukončit ztrátové podnikání. Provedenými důkazy bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že obviněný, ač si byl v rozhodné době vědom špatné ekonomické situace, což také částečně popisuje ve svém dovolání, hradil přednostně jiné shora uvedené platby a navíc neučinil žádné kroky, kterými by zlepšil finanční situaci předmětné společnosti. Jak uvedla svědkyně J. B., sám naopak rozhodoval o tom, které platby budou provedeny přednostně. Z toho všeho vyplývá, že obviněný J. N. nepřizpůsobil své hospodaření uvedeným okolnostem tak, aby mohl dostát povinnosti odvádět za zaměstnance platby daní a pojistného, a přestože věděl, že podnikání společnosti Pi – Concept CZ je ztrátové, ani včas neukončil ztrátové podnikání. V důsledku špatného ekonomického stavu nakonec vyhláškou Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 1. 2010, č. j. KSUL 43/INS 1/2010, bylo zahájeno insolvenční řízení dlužníka Pi – Concept CZ. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 2. 2010, č. j. KSUL 43 INS 1/2010-A-12, byl zjištěn úpadek dlužníka Pi – Concept CZ (srov. úplný výpis z obchodního rejstříku na č. l. 62 až 63 spisu). Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné ještě uvést, že nelze ani říci, že by se jednalo o ojedinělé či krátkodobé neodvádění povinných plateb, když obviněný se předmětné trestné činnosti dopouštěl po dobu téměř jednoho a půl roku. Obviněný tedy srazil zaměstnancům společnosti Pi – Concept CZ z jejich mezd platby daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků, pojistného na sociální zabezpečení a na zdravotní pojištění, přičemž tyto platby dále použil ve svém ztrátovém podnikání, aniž by je odvedl oprávněným subjektům nebo již dříve ukončil své neúspěšné podnikání. Proto byl v souladu s citovanou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu uznán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku.
Pokud obviněný J. N. dále namítl i nepřiměřenost uloženého trestu je třeba především zdůraznit, že tato námitka nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiný dovolací důvod, zejména uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť mu nebyl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou za trestný čin podle §241 odst. 1 tr. zákoníku. Přesto však Nejvyšší soud považuje za nutné, pokud jde o výrok o trestu, pro úplnost uvést, že je třeba zásadně souhlasit s odvolacím soudem, že oba uložené druhy trestu – podmíněný trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti, pokud jde o jejich výměru i další rozhodné okolnosti z hlediska jejich uložení, respektují rozhodná zákonná hlediska u obou uložených trestů a vyváženě zohledňují všechny oběma soudy zvážené okolnosti, které obviněnému polehčují, stejně jako skutečnosti, které hovoří v jeho neprospěch. Pokud jde o podmíněný trest odnětí svobody, odvolací soud nezjistil ve výroku nalézacího soudu žádnou vadu, a proto mohl na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu odkázat. Shledal však odůvodněným odvolání státního zástupce, pokud ten namítal, že obviněnému měl být uložen vedle trestu odnětí svobody též trest zákazu činnosti. Odvolací soud tak ve svém rozsudku po zrušení rozsudku nalézacího soudu sám uložil obviněnému trest odnětí svobody ve stejné výměře jako nalézací soud, kterou pokládá za zcela přiměřenou, stejně jako podmíněný odklad výkonu trestu na kratší zkušební dobu dvou roků a šesti měsíců. Vedle tohoto trestu mu též k odvolání státního zástupce uložil i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností, a to na dobu, kterou v rámci sazby od jednoho do deseti roků stanovil na tři roky (srov. str. 7 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud s těmito závěry odvolacího soudu, týkajícími se ukládání trestu, uvedenými v odůvodnění napadeného rozsudku souhlasí, neboť neshledal, že by výrok o uložených trestech obviněnému soudem druhého stupně vykazoval jakékoliv známky nepřiměřenosti. Odvolací soud správně přihlédl k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu obviněným J. N., k jeho poměrům a také možnostem jeho nápravy, přičemž v návaznosti na odvolání státního zástupce v podstatě zdůraznil, že obviněný J. N. ovládá buď sám, kdy je uveden jako statutární orgán společnosti nebo společník, či prostřednictvím své manželky, která je též trestně stíhána pro prakticky totožnou trestnou činnost, několik společností, mezi kterými dochází k přelévání zaměstnanců a zakázek se stejným předmětem podnikání. Dochází k vzájemnému finančnímu vypomáhání si mezi těmito společnostmi, přefakturování zakázek a platební neschopnosti mezi těmito společnostmi. Vzhledem k tomu, že obviněný projednávanou trestnou činnost vykonal jako statutární orgán společnosti Pi – Concept CZ, bylo podle závěrů státního zástupce v odvolání, s kterými se odvolací soud ztotožnil, na místě uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu vykonávat funkci statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodní společnosti, neboť v případě dovolatele jde o zamezení toho, aby mohl vykonávat uvedené zvláštní aktivity, jichž využil ke spáchání trestného činu (srov. str. 4 rozsudku odvolacího soudu).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 4 To 499/2010, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 21. 9. 2010, sp. zn. 3 T 29/2010, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Nalézací soud objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě zvážil i soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. N. uznal vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, a za to jej podle §241 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody ve výměře 1 roku, který podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 2 let a 6 měsíců. Současně mu podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností na dobu 3 roků, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného J. N. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2012
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.