ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.411.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 411/2012-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2012 o dovolání, které podal obviněný Ing. M. N., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 5 To 316/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 95 T 94/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. M. N. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 95 T 94/2011, uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem konkretizovaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento přečin byl obviněnému uložen podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 50 celých denních sazeb s výší jedné denní sazby 600,- Kč, tedy celkem ve výměře 30 000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu stanoven podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 měsíce. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 24 měsíců.
Odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 5 To 316/2011, zamítl podle §256 tr. řádu, neboť ho neshledal důvodným.
Obviněný Ing. M. N. podal dne 9. 3. 2012 proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný především nesouhlasí se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, přičemž poukazuje na rozpory v provedeném dokazování. Za podstatné pochybení soudů obou stupňů považuje to, že dostatečně nezaměřily své dokazování k otázce krajní nouze, v níž jednal v době spáchání posuzovaného činu. Obviněný popírá svůj úmysl mařit výkon úředního rozhodnutí, který podle jeho názoru nevyplývá z provedeného dokazování. Za nesprávné právní posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu obviněný pokládá závěry soudů nižších stupňů stran ustanovení §28 tr. zákoníku, neboť je přesvědčen, že jednal za podmínek krajní nouze.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, aniž by výslovně označil příslušný soud, který se má věcí znovu zabývat.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného Ing. M. N. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný založil své námitky z větší části na polemice se skutkovými zjištěními. Státní zástupce je dále přesvědčen, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky krajní nouze podle §28 tr. zákoníku, protože obviněný si nezajistil dostatečné množství léku a mohl svou zdravotní indispozici řešit jiným a mnohem účinnějším způsobem. Námitky obviněného k subjektivní stránce trestného činu považuje státní zástupce za výmluvy, jimiž se snaží zbavit trestní odpovědnosti. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. M. N. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný Ing. M. N. však především nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy. Tím obviněný zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného činu tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (a pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za další odvolání, protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možno podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Ing. M. N., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v části dovolání jen z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného Ing. M. N. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení tohoto skutku, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
V návaznosti na popsané okolnosti je potom nutné hodnotit i zbývající část argumentace obviněného Ing. M. N., v jejímž rámci vytkl nesprávné posouzení podmínek krajní nouze podle §28 tr. zákoníku. K této okolnosti vylučující protiprávnost činu Nejvyšší soud připomíná, že krajní nouze je podle §28 odst. 1 tr. zákoníku dána tehdy, když někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem. Podle §28 odst. 2 tr. zákoníku však nejde o krajní nouzi, jestliže toto nebezpečí bylo možné za daných okolností odvrátit jinak nebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo ten, komu nebezpečí hrozilo, byl povinen je snášet. Z citovaného ustanovení tedy mimo jiné vyplývá jednoznačný požadavek subsidiarity, podle kterého ohrožená osoba se nemůže dovolávat jednání v krajní nouzi, pokud mu časové, místní a jiné souvislosti umožňují odvrátit přímo hrozící nebezpečí jiným způsobem. V trestní věci obviněného Ing. M. N. to tedy znamená, že pokud se cítil ohrožen na svém zdraví, měl především přivolat rychlou zdravotnickou službu, která s ohledem na místní a časové podmínky (tj. umístění výjezdové základny, denní dobu a roční období) mohla odvrátit případné nebezpečí hrozící obviněnému na jeho životě či zdraví. Naopak, z jednání obviněného je zcela zjevné, že odmítl respektovat zákaz řízení motorových vozidel, který mu předtím uložil správní orgán, a tento odmítavý postoj pak zastřel před orgány činnými v trestním řízení tvrzením o jednání v krajní nouzi. V posuzované věci nebyly splněny zákonné podmínky krajní nouze, s nimiž se ostatně vypořádaly i soudy nižších stupňů, takže Nejvyšší soud nepovažuje námitku obviněného, v níž tvrdil opak, za důvodnou. Navíc, jak vyplývá z trestního spisu (viz jeho č. l. 116 a 117), obviněný byl i po pravomocném skončení této trestní věci opětovně přistižen při řízení osobního motorového vozidla, ačkoli mu soud prvního stupně uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců. Takové jednání obviněného svědčí o jeho neukázněném přístupu k plnění uložených povinností a do určité míry vypovídá i o motivu obviněného v nyní posuzované věci.
K námitce obviněného Ing. M. N. zpochybňující jeho zavinění pak Nejvyšší soud připomíná, že přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo úmyslně maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu nebo pro kterou pozbyl takové oprávnění. Ke spáchání citovaného přečinu se vyžaduje zavinění ve formě úmyslu, přičemž postačí i nepřímý (eventuální) úmysl [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Jak přitom vyplývá z dosavadní ustálené a nadále použitelné judikatury Nejvyššího soudu, o zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem se jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná, pokud přesto jednal způsobem, který vedl ke vzniku následku významného pro trestní právo (viz rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině pak lze usuzovat na srozumění pachatele se vznikem následku z toho, že nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 171).
Podle názoru Nejvyššího soudu rozhodné skutkové okolnosti, které soud prvního stupně vyjádřil v tzv. skutkové větě ve výroku o vině ve svém rozsudku a rozvedl v jeho odůvodnění, svědčí o existenci zavinění obviněného přinejmenším ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jak správně konstatoval soud prvního stupně (viz s. 5 odůvodnění jeho rozsudku). Tato forma zavinění pak vyplývá zejména ze způsobu jednání obviněného popsaného ve zmíněné skutkové větě a vyjádřeného zejména formulacemi, podle nichž obviněný „… dne 7. 4. 2011 řídil osobní motorové vozidlo přesto, že … dnem 15. 5. 2010 pozbyl veškerá řidičská oprávnění, když řidičský průkaz byl odevzdán dnem 25. 8. 2010“. Z uvedeného popisu – byť si lze jistě představit poněkud výstižnější vyjádření subjektivní stránky – a z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je totiž patrné, že obviněný byl přinejmenším srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] s porušením zájmu společnosti na řádném výkonu rozhodnutí orgánů veřejné moci.
Závěr o naplnění subjektivní stránky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného, jak bylo popsáno ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, za nichž obviněný neoprávněně řídil předmětné osobní motorové vozidlo, zejména pak z úkonů orgánů veřejné moci, které byly vůči němu učiněny ve vztahu k pozbytí řidičského oprávnění.
Obviněný Ing. M. N. totiž řídil motorové vozidlo za situace, kdy věděl, že již není držitelem příslušného řidičského oprávnění. Jednání obviněného ve vztahu k této okolnosti pak lze považovat za lhostejné, protože za situace, když mu byla doručena výzva k odevzdání řidičského průkazu a poté bylo i pravomocně rozhodnuto o jeho námitkách ve smyslu §123f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, mu muselo být zcela zřejmé, že již není oprávněn řídit osobní motorové vozidlo. Přitom jde o takový typ lhostejnosti pachatele, který je výrazem jeho kladného vztahu k tomu, že maří výkon úředního rozhodnutí, což odůvodňuje eventuální úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve vztahu k tomuto zákonnému znaku (přiměřeně k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 7 Tdo 71/2011, publikované pod č. T 1366. v sešitě 73 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2011).
Ostatně obviněný ani nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Navíc obviněný zaměřil své výhrady ohledně subjektivní stránky do značné míry na zpochybnění výsledků provedeného dokazování, což neodpovídá již výše zmíněnému výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Ze shora uvedených důvodů považuje Nejvyšší soud námitku obviněného, jejímž prostřednictvím zpochybnil naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pro který byl stíhán a odsouzen, za nedůvodnou.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Ing. M. N. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem uvedeným v citovaném ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného Ing. M. N. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. 4. 2012
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y