ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.412.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 412/2012-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. dubna 2012 o dovolání, které podal obviněný P. M. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 11 To 569/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 5 T 267/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 5 T 267/2010 byl obviněný P. M. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný od 1. 1. 2010). Zato byl obviněnému podle §358 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon soud prvního stupně podmíněně odložil podle §81 odst. 1 a §82 odst. 2. tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání dvou roků.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 11 To 569/2011, zamítl odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný P. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání nejprve připomněl objekt trestného činu výtržnictví s tím, že jeho předmětem nejsou primárně individuální zájmy jednotlivých občanů. Zdůraznil, že jednání, za něž byl odsouzen, spočívalo ve „fyzickém napadení“ poškozeného, tj. pouze jedné osoby, jímž řešil pracovní konflikt, a z provedených důkazů nevyplynulo, že by jakkoli zasáhlo další osoby přítomné v restauraci. Dále pak odkázal na některá publikovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu v podobných věcech, a na jejich podkladě dovodil, že v předmětném případě nemělo být chování obviněného právně posouzeno jako výtržnické ve smyslu ustanovení §358 tr. zákoníku, ale posouzeno jako přestupek proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. V další části svého dovolání obviněný prosazoval svou beztrestnost s argumentem, že jednal v nutné obraně ve smyslu §29 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že poškozený jej ohrožoval paralyzérem, který označil za účinnou nebezpečnou zbraň, byl obviněný podle svého přesvědčení oprávněn použít proti němu kriketovou pálku. V závěru svého podání pak obviněný vyloučil možnost, že by se skutku vůbec mohl dopustit, neboť v době, kdy k němu mělo dojít, byl v P., tj. mimo obec K. Poté shrnul své námitky tak, že soudy obou stupňů nesprávně zhodnotily zjištěné a provedené důkazy, učinily tedy nesprávný skutkový závěr, jež vyústilo v nesprávné právní posouzení věci, když obviněný se jednání nemohl dopustit. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil buď jen napadené usnesení odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, event. aby zrušil i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný P. M. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Podkladem odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně bylo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný dne 8. 9. 2010 v době kolem 16:00 hodin v K., v baru U K. na ulici Č., po předchozí slovní rozepři v přítomnosti nejméně dalších patnácti osob fyzicky napadl poškozeného J. K. tak, že jej udeřil pěstí do pravého obočí a po zjištění, že má poškozený u sebe elektrický paralyzér jej udeřil kriketovou pálkou do zad, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, kde jej obviněný udeřil opakovaně pěstí do obličeje, čímž mu způsobil zhmožděnou ránu nad oběma obočími a odřeninu na levé tváři, což si vyžádalo lékařské ošetření, při němž mu mj. byly sešity tržné rány a to bez vystavení pracovní neschopnosti.
Obviněný částí svých dovolacích argumentů naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je určen k nápravě právních vad spočívajících v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Může tak být úspěšně uplatněn v případech, kdy skutek, jímž je obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Použití tohoto dovolacího důvodu však není možné ve vztahu k vadám, jež mají výlučně procesní povahu. Tak učinil i obviněný částí svého dovolání, v níž se snažil prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu zvrátit způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a rovněž i rozsah dokazování, ačkoli jde o procesní činnost upravenou především v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší soud zásadně nemůže v rámci dovolacího řízení přezkoumávat ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a způsob hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu citovaného ustanovení a je tak vázán skutkovým zjištěním, k němuž soudy ve věci rozhodující dospěly.
Nejvyšší soud tak nemohl akceptovat tvrzení obviněného o nepřítomnosti na místě činu v rozhodnou dobu, neboť by musel zcela zvrátit skutkový závěr, k němuž dospěl soud prvního stupně a s nímž se ztotožnil i soud odvolací. Od samého počátku svého trestního stíhání obviněný zvolil tento způsob obhajoby, tedy že se dne 8. 9. 2010 vůbec nenacházel v restauraci a byl v P. Již v době, kdy poškozený a jeho kamarád přítomný incidentu (svědek P. M.) se na místo vrátili v doprovodu policistů za účelem prověření jejich trestního oznámení, vypověděl otec obviněného P. M. starší, že to byl on, kdo měl konflikt s poškozeným a popisoval jeho průběh. Přesto soudy vyhodnotily tvrzení tohoto svědka jako nevěrohodné (spolu s výpověďmi obsluhujícího personálu) a učinily jasný skutkový závěr, že osobou, která na poškozeného zaútočila a zranila jej, byl právě obviněný. Nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud poznamenává, že ohledně totožnosti pachatele měl soud k dispozici poměrně podrobný popis od svědků J. K. a P. M., jejich jednoznačné označení obviněného jako útočníka podle fotografií a následně i při hlavním líčení. V tomto ohledu neshledal Nejvyšší soud jakékoli pochybnosti o otázce osoby pachatele, hodnotící postup soudů má oporu v provedených důkazech a odpovídá i obecným zásadám logického uvažování, pokud soudy u obou jmenovaných svědků neshledaly žádný důvod k tomu, aby určili jiného než skutečného útočníka. I přes určitou strohost odůvodnění rozsudku soudem prvního stupně je možné přisvědčit úvahám o nevěrohodnosti tvrzení svědka P. M. staršího, otce obviněného. Ten prakticky ihned po incidentu začal vystupovat jako osoba zúčastněná na konfliktu s poškozeným a rozhodl se tím, ať již z jakýchkoli důvodů (přinejmenším s ohledem na předcházející postihy obviněného za podobná jednání) nést i případné trestně právní následky za svého syna. Další svědci – zaměstnankyně restaurace a kamarád obviněného F. M. sice potvrzovali jeho obhajobu o nepřítomnosti na místě činu, ale soudy zcela správně označily jejich výpovědi za nepřesvědčivé, tendenční, vedené evidentně snahou podpořit nepravdivou verzi otce obviněného a nakonec i jeho. Je pak otázkou dostatečné bdělosti státního zástupce intervenujícího v dané věci, aby zvážil důvodnost trestního stíhání uvedených svědků pro podezření z trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. S ohledem na časové údaje vztahující se k době činu, k němuž mělo dojít v K. kolem 16:00 hod., pak soudy správně dovodily možnost osobní účasti obviněného v obchodě M., resp. při reklamačním řízení v prodejně A., v P. v době krátce před 19:00 hod. téhož dne. Je totiž naprosto reálné, aby se obviněný necelé tři hodiny po proběhlém incidentu v restauraci přemístil do nepříliš vzdáleného sídla prodejny a vedl zde jednání ohledně zjištěných vad zboží. Označení obviněného jako pachatele žalovaného skutku tak není zatíženo pochybnostmi o vybočení ze zásad obecné logiky či dokonce nesouladu s obsahem výsledků provedeného dokazování v této trestní věci.
V podstatě mimo rámec hmotně právních výhrad se obviněný ocitl i požadavkem na posouzení jeho činu jako jednání v nutné obraně. Argumenty, jež použil k prosazení svého právního názoru, totiž jsou založeny na jiném skutkovém zjištění, než jaké učinily soudy a jaké rovněž vyplynulo z důkazů. Podmínkou užití důvodu vylučujícího protiprávnost podle §29 tr. zákoníku o nutné obraně je totiž, aby taková osoba odvracela „přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem“. Popis průběhu incidentu mezi obviněným a poškozeným je ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně sice zestručněn, ale z provedeného dokazování lze doplnit, že obviněný zaútočil proti poškozenému nejprve pěstí do obličeje, pak útok přerušil, poškozený odešel omýt krvácející ránu, po svém návratu ukázal obviněnému, že má u sebe paralyzér, naznačoval tak, že je připraven se případně bránit, avšak obviněný reagoval tím, že vzal do ruky dřevěnou pálku (již připravenou k použití za barem) a praštil jí poškozeného tak, že upadl na zem, i poté pak obviněný pokračoval ve fyzickém napadání a opakovaně udeřil pěstí poškozeného znovu do hlavy. Přitom nejméně dva hosté drželi svědka P. M., a následně další osoby zabránily obviněnému pokračovat v útoku na poškozeného. Z takového průběhu konfliktu, který vyplynul z výpovědí napadeného, jeho přítele a jež je v souladu i s lékařskou zprávou o druhu a charakteru zranění, není možné ani náznakem dovodit, že by to byl obviněný, kdo odvracel přímo hrozící útok na zájmy chráněné trestním zákonem. Okolnosti, za nichž došlo ke zranění poškozeného, neposkytují podklad pro úvahu o jednání obviněného v nutné obraně, nakonec i samotný charakter „zbraně“, kterou měl při sobě poškozený, odpovídá účelu, k jakému ji „možná“ chtěl použít, ale obviněný mu nedal prostor. Naznačením možné obrany jej zřejmě poškozený naopak vyprovokoval k tomu, že svůj předcházející útok ještě zesílil o poměrně nebezpečný nástroj, jímž při větší razanci lze způsobit i vážná poranění. Nelze tak souhlasit s tvrzením obviněného v dovolání, že poškozený měl „velmi účinnou a nebezpečnou zbraň“ a tím se „z jeho strany jednalo o hrozící útok vůči tělesné integritě obviněného“. Poškozený totiž v žádném okamžiku incidentu fyzicky proti obviněnému nevystoupil, již poté, co byl sám napaden, pouze demonstroval, že má možnost bránit se dalšímu útoku zbraní, přičemž takové chování nenaplňuje zákonný pojem „útok“, navíc dokonce „přímo hrozící či trvající“, jak se snaží tvrdit dovolatel. Paralyzér je zjednodušeně možné charakterizovat jako zbraň, která využívá energie ovlivňující senzorické a motorické funkce nervové soustavy, po jejím zasažení dochází ke svalovému zneschopnění útočníka a proto je zásadně určena k obranným účelům. Poškozený v daném případě již poté, co utrpěl krvácející poranění v obličeji, se zjevně snažil ukázat, že má možnost se případnému dalšímu útoku bránit, z jeho projevu nevyplynula pro obviněného jakékoli ohrožení, přesto však tento reagoval agresivně a svou „permanentně“ připravenou pálkou znovu zaútočil proti poškozenému. Skutečnost, že záměrem poškozeného nebylo napadení obviněného, ale pouze snaha se bránit, pokud to bude ještě třeba, jen potvrzuje, že poškozený fakticky nepoužil svou „zbraň“, ačkoli měl zjevně dostatečný časový prostor, naopak to byl obviněný, kdo si stačil vzít pálku z baru a použít ji proti poškozenému. V posuzovaném případě tak ze skutkových zjištění nelze dovodit možnost pro změnu právní kvalifikace skutku ve prospěch obviněného, neboť podmínky posoudit jeho jednání jako nutnou obranu podle §29 odst. 1 tr. zákoníku nebyly shledány.
Pokud se obviněný domáhal posouzení skutku jako přestupku proti veřejnému pořádku podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a to odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu při posuzování výtržnického jednání i zásadu subsidiarity trestní represe, nebyly jeho výhrady důvodné.
Způsob provedení činu tak, jak byl zjištěn, odpovídá okolnostem, které zákon předpokládá pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a to v jeho první alternativě demonstrativně vyjmenovaných druhů jednání, tj. v napadení jiného. K fyzickému útoku pak došlo v restauračním zařízení v odpoledních hodinách za přítomnosti asi 15ti osob, jde proto o veřejné spáchání činu ve smyslu ustanovení §117 písm. b) tr. zákoníku (před nejméně třemi osobami) a na místě veřejnosti přístupném (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1131/2006, publikované pod č. T 955, v sešitě 32 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007). Nejvyšší soud nemůže přisvědčit hodnocení celé situace obviněným, který ve svém mimořádném opravném prostředku odkazoval na některá rozhodnutí, v nichž Nejvyšší soud zpochybnil odsouzení obviněných za shodný čin a vyjadřoval se k podmínkám trestního postihu za „výtržnické“ jednání. Posuzovaná trestní věc totiž nesnese srovnání s případy, které byly předmětem dovolacího přezkumu v označených věcech, vedených u zdejšího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 455/2005, 8 Tdo 154/2011. Je pravdou, že soudní praxe se staví k otázce posuzování charakteru „výtržnosti“ poměrně konzistentně v zásadě tak, že musí jít o takové jednání, jež závažným způsobem, tj. ve zvýšené míře narušuje veřejný pořádek. Za výtržnické tak nelze považovat jednání, které nevybočuje z možných projevů v konkrétních situacích, aniž by bylo okolím vnímáno jako vysoce neuctivé, neukázněné, arogantní a výrazně přesahující rámce běžně ve společnosti akceptovatelné.
Jen stručně definovanému výkladu pojmu „výtržnost“ však zjištěné chování obviněného neodpovídá. Způsob, jakým vůči poškozenému užil násilí i jeho pohnutka naopak svědčí o tom, že ze strany obviněného šlo o arogantní, bezohledný projev vlastního sebeprosazení, a to po naprosto malicherné slovní poznámce ze strany poškozeného a jeho přítele o možném klidnějším řešení problému s hlasitou hudbou. Obviněný prakticky okamžitě reagoval naprosto neadekvátně situaci, zaútočil pěstí proti obličeji poškozeného a zřejmě díky prstenům na své ruce mu způsobil krvácející poranění. Poté, kdy mu poškozený dal najevo, že má možnost se bránit, aniž by ale naznačil útok či se o něj dokonce pokusil, rozhodl se obviněný ještě zesílit své předchozí napadání a použil dřevěnou pálku, jíž zákeřně udeřil poškozeného do zad, až upadl na zem a i přes zjevnou bezbrannost poškozeného pokračoval v jeho napadání do obličeje, čímž mu způsobil tržně zhmožděné rány nad oběma obočími a odřeninu na levé tváři. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu tak nelze mít jakoukoli pochybnost o tom, že by chování obviněného nebylo možné považovat za výtržnost ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku. Jak sám obviněný citoval určité pasáže z jím označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, v podstatě vystihl ty úvahy, na jejichž základě je nutné posoudit soudy užitou právní kvalifikaci jako správnou a odpovídající všem zákonným i výkladovým hlediskům. V žádném případě totiž u obviněného nešlo o „méně závažný projev narušení občanského soužití“, naopak projevil velkou dávku „arogance“ z malicherné pohnutky, „bezohlednosti“ vůči poškozenému i dalším hostům restaurace a personálu a to výlučně „k prosazení svého – ze společenského hlediska nepřijatelného – zájmu na úkor zájmů ostatních občanů“. Je rovněž nutné odmítnout tvrzení obviněného, že se jednalo o „pracovní konflikt“, který se rozhodl řešit a to z důvodu „ochrany svého majetku“. Z výsledků provedeného dokazování nijak nevyplývá, že by poškozený a svědek P. M. projevili minimálně neuctivý vztah k zařízení restaurace, či dokonce na něm způsobili jakoukoli škodu. Stejně tak nelze obviněnému přisvědčit v tom, že se svým chováním nedotkl ostatních osob nacházejících se v době incidentu na místě činu. Jak již bylo uvedeno, přítomní hosté zabránili obviněnému, aby pokračoval ve fyzickém útoku proti poškozenému, svědka P. M. nejméně dvě osoby držely po celou dobu, kdy probíhalo napadání, zjevně proto, aby se nemohl zapojit do obrany svého kamaráda. Stejně tak personál, tedy nejméně dvě servírky, zaznamenal opakované fyzické napadení poškozeného včetně způsobených zranění v jeho obličeji. Těžko tudíž akceptovat názor obviněného, že jeho chování nezasáhlo do běžného provozu atmosféry restaurace a jejích návštěvníků. Jednání obviněného proto vykazovalo znaky výtržnosti tak, jak předpokládá zákon v ustanovení §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť zjevně vybočovalo z rámce společensky akceptovatelného chování vůči druhému a bylo závažným projevem narušení občanského soužití.
V posuzované trestní věci tedy s ohledem na uvedené okolnosti bylo nutné užití trestního práva k postižení obviněného za skutek, jímž byl uznán vinným, a je třeba jednoznačně odmítnout úvahy dovolatele o možném posouzení věci v rámci přestupkového řízení. Nejen s ohledem na zjištěné okolnosti případu, způsob spáchání, pohnutku, ale i osobu obviněného proto nebylo možné uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, naopak Nejvyšší soud má za to, že v dané věci se jedná o jeden z typických příkladů výtržnosti, k jejichž odsouzení je ustanovení §358 odst. 1 tr. zákoníku určeno.
Nejvyšší soud tedy neshledal žádnou z vytýkaných vad v hmotně právním posouzení zjištěného skutkového stavu, dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto nebyl dán a v důsledku vysloveného názoru nemohl být naplněn ani další z uplatněných důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Pokud jde o první alternativu tohoto ustanovení, jež dopadá na případy, v nichž odvolací soud věcně neprojedná odvolání obviněného, tedy rovněž nemohl přicházet v úvahu, neboť Krajský soud v Praze projednal ve veřejném zasedání řádný opravný prostředek obviněného a rozhodl o něm napadeným usnesením.
Na podkladě uvedených skutečností Nejvyšší soud posoudil dovolání obviněného P. M. jako zjevně neopodstatněné, a odmítl jej podle §265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Nejvyšší soud uvedl stručné důvody pro své rozhodnutí a to ve vztahu k námitkám, které bylo možné podřadit uplatněným dovolacím důvodům. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. dubna 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová