ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.418.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 418/2012-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. května 2012 o dovolání, které podal obviněný M. B. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. 55 To 560/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 163/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 6 T 163/2011, byl obviněný M. B. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dopustil ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku společně se spoluobviněnou J. S.. Za to mu byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu pobytu v okrese Liberec na dobu pěti roků a podle §70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to 164 ks tablet léku Sudafed 60 mg a 284 ks tablet léku Cirrus. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné J. S..
K odvoláním, která podali proti citovanému rozsudku oba obvinění rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. 55 To 560/2011, jímž obě zamítl jako nedůvodná podle §256 tr. řádu.
Proti tomuto usnesení podal obviněný M. B. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Šmídka dovolání. Odkázal v něm na důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný především vytkl soudům obou stupňů, že náležitým způsobem nevyhodnotily výpověď svědka J. P., resp. nerozhodly o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Vyslovil totiž názor, který uplatňoval již v rámci své obhajoby i odvolání, že se nijak nepodílel na jednání, jímž byl uznán vinným, se spoluobviněnou cestoval společně do Polska, nikoli však za účelem nákupu léků. Dále zopakoval své tvrzení, podle něhož bez podnětu ke stíhání tohoto svědka za křivou výpověď nemůže dojít ke zpochybnění věrohodnosti či dokonce odmítnutí jeho výpovědi jako důkazů v projednávané trestní věci. Dalším důvodem jeho dovolání jsou výhrady proti užití přísnější právní kvalifikace skutku z důvodů recidivy. Odkázal přitom na svá předcházející odsouzení, z nichž dovodil, že nejsou splněny podmínky použití kvalifikované skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí, které však nespecifikoval, a aby přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného M. B. vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, která je navrhla odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Jediná právní námitka týkající se recidivy není podle státní zástupkyně důvodná s ohledem na okamžik podmíněného propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody pro trestný čin téhož druhu a dobu, kdy byl spáchán čin, za něž je souzen v projednávané trestní věci. Další výhrady obviněného ke způsobu hodnocení svědecké výpovědi jsou skutkové povahy, proto nespadají podle ustálené dovolací praxe pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud se jimi proto nemůže zabývat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný M. B. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřuje k nápravě nesprávného hmotně právního posouzení skutku. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že je určeno k nápravě vad, jež mají svůj původ v hmotně právním posouzení skutku, tj. v aplikaci hmotného práva upraveného v trestním zákoně. Jeho prostřednictvím se však nelze domáhat změn ve skutkovém zjištění soudů nižších stupňů, těmi je dovolací soud zásadně vázán. V dovolání lze proto namítat, že skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. O jiné nesprávné hmotně právní posouzení jde tam, kde soudy posoudily určitou skutkovou okolnost podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Mimo dovolací důvod jsou pak námitky skutkové povahy, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, jež vyhovuje představě dovolatele. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a nelze jej proto vztáhnout na stejnou šíři právních otázek jako odvolání. Je přípustné z taxativně vymezených důvodů, mezi něž nepatří požadavek na změnu hodnocení provedených důkazů či výhrad proti samotnému rozsahu dokazování, jež zásadně upravuje ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Pod uplatněný dovolací důvod proto nemohou spadat námitky, jimiž dovolatel vytýkal soudům obou stupňů způsob, jakým se vypořádaly s obsahem výpovědi svědka J. P.. Obviněný ne zcela zřetelně naznačil, že s ohledem na tvrzení tohoto svědka mělo být v podstatě provedeno nové přípravné řízení a snažil se prosadit správnost své obhajovací verze, tedy, že do Polska nejel pro léky a nic o jejich nákupu spoluobviněnou nevěděl. Již soud prvního stupně věnoval značnou pozornost výpovědi tohoto svědka, který měl pravdivost obhajoby obviněného potvrzovat. Způsob, jakým se soud vypořádal s informacemi, které v hlavním líčení jmenovaný svědek poskytl, považuje Nejvyšší soud za naprosto přesvědčivý, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů při respektování obecných zásad logiky. Následně i odvolací soud věnoval této námitce, jíž obviněný uplatnil i ve svém řádném opravném prostředku, dostatečnou pozornost, náležitým způsobem vysvětlil, z jakých důvodů nelze svědeckou výpověď považovat za důkaz, jež by obviněného zbavil viny, a naprosto správně tak odmítl potřebu doplnění dokazování, kterou nakonec ani sám obviněný nekonkretizoval. Nejvyšší soud tak neshledal jakoukoli vadu spočívající např. v deformaci důkazů, případné rozpory v nijak zásadních otázkách soudy překlenuly přijatelným vysvětlením respektujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud, jak již bylo uvedeno, je zásadně vázán skutkovým zjištěním učiněným nižšími soudy a v rámci dovolacího řízení ani nemůže akceptovat námitky, jimiž se obviněný snaží prosadit vlastní průběh skutku pro něho výhodnější.
Deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídá výhrada týkající se tzv. recidivy jako znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný v rámci dovolání poukázal na své předcházející odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 6 T 41/2002. Byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtyř roků. Ještě dodal, že „trest mu byl nařízen“ usnesením Okresního soudu v Chomutově (správně však Okresního soudu v Děčíně) ze dne 10. 4. 2006, sp. zn. 6 T 41/2002, který nabyl právní moci dne 16. 5. 2006. Obviněný z uvedených údajů dovodil, že nejsou splněny zákonné podmínky pro recidivu, když v posledních třech letech od spáchání projednávaného činu nebyl odsouzen ani potrestán.
Právní názor dovolatele je však nutné odmítnout, neboť nezohledňuje rozdíl zákonných pojmů „odsouzen“ a „potrestán“ a dále v dovolání chybí další zásadní údaj pro správné hmotně právní posouzení skutku a to doba výkonu posledně uloženého trestu odnětí svobody.
Trestného činu, resp. zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed. Přísněji trestný podle odst. 2 písm. b) citovaného ustanovení je pak takový skutek u pachatele, který spáchal uvedený čin, ač byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Jedná se tedy o okolnosti podmiňující použití přísnější trestní sazby, které trestní právo hmotné užívá i u jiných skutkových podstat a které dosavadní soudní praxe již dostatečným způsobem vyložila. Nejvyšší soud proto připomíná, že pojem „odsouzen“ znamená, že pachatel byl uznán vinným rozsudkem, který nabyl právní moci a ohledně kterého nenastal účinek, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Rozhodným pro naplnění tohoto znaku je tudíž okamžik, kdy nabyl odsuzující rozsudek právní moci. Naproti tomu pro naplnění znaku „potrestán“ je podstatné, že pachatel byl uznán vinným rozsudkem, který nabyl právní moci, vykonal uložený trest nebo jeho část, a ohledně tohoto rozsudku nenastal účinek, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Žádný význam tak u tohoto pojmu nemá okamžik právní moc rozsudku, nýbrž doba výkonu uloženého trestu, přičemž se nemusí jednat jen o trest odnětí svobody. U těch pachatelů, kteří byli podmíněně propuštěni z výkonu trestu, pak je pro splnění znaku „v posledních třech letech“ a znaku „potrestán“ důležitý okamžik propuštění z výkonu uloženého trestu. (Srov. přiměřeně č. 1/1969 Sb. rozh. tr., str. 45.)
Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v této věci je zřejmé, že okresní soud považoval za naplněné znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu ve variantě, podle níž obviněný „byl za takový čin v posledních třech letech potrestán“. Stalo se tak na podkladě zjištění, že usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 2 Pp 257/2009, byl obviněný téhož dne podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen již citovaným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 6 T 41/2002, s podmíněným odkladem, a výkon tohoto trestu byl obviněnému nařízen usnesením téhož soudu ze dne 10. 4. 2006, sp. zn. 6 T 41/2002. Výkon původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody mu byl nařízen proto, že ve zkušební době byl znovu odsouzen za úmyslný trestný čin. Významnou okolností pro možnost použití přísnější právní kvalifikace v projednávané trestní věci bylo, že uvedeným rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“). Porovnáním základní skutkové podstaty tohoto trestného činu s trestným činem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku je naprosto evidentní, že se jednotlivé znaky obou činů překrývají, mají stejný objekt i objektivní stránku, tedy způsoby jednání spočívající v nakládání s těmito látkami. Vzhledem ke kontinuitě nové i původní právní úpravy tohoto druhu protiprávních jednání proto nelze pochybovat o tom, že u pachatele, který byl za účinnosti předcházející právní úpravy pravomocně odsouzen a potrestán za trestný čin podle §187 tr. zák., je splněna okolnost podmiňující použití přísnější trestní sazby nově zavedená v ustanovení §283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, samozřejmě pouze tehdy, neuplynula-li od předcházejícího odsouzení, tj. od právní moci rozsudku, nebo potrestání, tj. od doby výkonu alespoň části uloženého trestu za takový čin doba delší než tři roky. U obou těchto zákonných podmínek, tzn. znaků „odsouzen“ a „potrestán“ se na pachatele nesmí hledět, jako by nebyl odsouzen.
V případě obviněného M. B., který byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody uloženého za trestný čin podle §187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. dne 21. 5. 2009, a posuzovaný skutek kvalifikovaný jako zločin podle §283 odst. 1 tr. zákoníku spáchal dva roky poté, dne 2. 6. 2011, byly splněny podmínky recidivy, a čin bylo nutné kvalifikovat i podle odst. 2 písm. b) §283 tr. zákoníku. Hmotně právnímu posouzení skutku soudem prvního stupně, s nímž se naprosto správně ztotožnil soud odvolací, proto nelze nic vytknout a Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neshledal existenci vady, na niž obviněný poukazoval. Jeho námitky by totiž měly význam pouze za situace, kdy by u obviněného soudy znak zpětnosti dovozovaly z varianty „byl v posledních třech letech odsouzen“, že by tedy nevykonal ani zčásti uložený trest odnětí svobody.
Nejvyšší soud proto na podkladě uvedených skutečností odmítl dovolání obviněného M. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tř. ř. jako zjevně neopodstatněné, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. května 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová