ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.544.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 544/2012-60
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. května 2012 o dovoláních, která podali obvinění M. S. , a J. S. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 3 To 709/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 T 67/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. S. a J. S. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 12 T 67/2011, byli obvinění M. S. a J. S. (též spoluobviněný J. C. A. O. ), uznáni vinnými v bodě 1) výroku o vině zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustili všichni společně, dále pak obvinění M. S. a J. C. A. O. dvěma zločiny loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku v bodech 2) a 3) výroku o vině. Obviněný J. S. byl dále odsouzen jako organizátor zločinu loupeže podle §24 odst. 1 písm. a) a §173 odst. 1 tr. zákoníku /bod 2) výroku o vině/ a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku /bod 1) výroku o vině/. Zato mu byl uložen podle §173 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Obviněnému M. S. soud uložil podle §173 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Dále soud prvního stupně rozhodl o trestu spoluobviněného a o nárocích poškozených.
Proti uvedenému rozsudku podali odvolání obvinění M. S. a J. S. , která Krajský soud v Ostravě zamítl usnesením ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 3 To 709/2011, jako nedůvodná podle §256 tr. ř.
Oba obvinění pak podali proti usnesení odvolacího soudu dovolání prostřednictvím svých obhájců Mgr. Ing. Svatavy Horákové a JUDr. Radka Hudečka. Oba své mimořádné opravné prostředky opřeli o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný M. S. stručně konstatoval, že se žádného vydírání poškozeného nezúčastnil (skutek popsaný pod bodem 1 odsuzujícího rozsudku), pokud jde o další dva skutky kvalifikované jako zločiny loupeže, u obou popřel, že by vytahoval z kapsy poškozeného finanční částky, připustil, že jej fyzicky napadl, ale motivem byla obrana přítelkyně, nikoli získání peněz. Vyslovil přesvědčení, že soudy neměly dostatečné důkazy pro vyslovení viny, zpochybnil věrohodnost svědka B. P. a měl výhrady proti odůvodnění obou ve věci vydaných soudních rozhodnutí, v nichž postrádal podklady pro své odsouzení. Podle jeho názoru měl být zproštěn z vydírání a skutky kvalifikované jako loupeže měly být posouzeny jako přečiny ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku. Navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumal věc a pokud shledá pro jeho námitky důvody, aby zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ohledně jeho osoby a také v této části i rozsudek Okresního soudu v Ostravě a věc vrátí tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný J. S. především vytkl odvolacímu soudu, současně i soudu prvního stupně, že nezohlednily důkazy, neboť z nich jasně vyplynulo, že on sám se skutků popsaných pod body 1) a 2) výroku o vině nezúčastnil (ani jako spolupachatel či účastník). Došlo tak k porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., když zůstaly důvodné pochybnosti o jeho vině. Rovněž soudy nesprávně v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. hodnotily jednotlivé důkazy. Připomněl obsah svého odvolání, v němž poukazoval zejména na výpovědi svědkyň I. U. a R. K. , které vyvracely tvrzení poškozeného B. P. Rovněž svědek J. B. vypověděl, že poškozený se mu svěřil s úmyslem jej nepravdivě obvinit. Soudy tak podle obviněného J. S. měly aplikovat zásadu „in dubio pro reo“ a vyhodnotit dokazování v jeho prospěch. V závěru navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že oba obvinění podali dovolání jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinili tak prostřednictvím svých obhájců (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a obsahují stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Oba obvinění uplatnili ve svých dovoláních stejný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tzn. že jeho existence přichází v úvahu v případech, v nichž soudy podřadily svá skutková zjištění pod ustanovení trestního zákona, které na ně nedopadalo. Úspěšné uplatnění tohoto dovolacího důvodu tedy předpokládá vadu spočívající v nesprávném použití hmotného práva, především trestního zákona, což v praxi znamená, že skutek, pro který je obviněný odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, nebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. U druhé alternativy, tj. jiného nesprávného právního posouzení platí obdobný výklad, neboť jde o věci, v nichž byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obsah dovolání obviněných M. S. a J. S. však nekoresponduje zákonné formulaci a soudnímu výkladu jimi uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť oba shodně napadenému rozhodnutí i jemu předcházejícímu řízení vytýkali především vady hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Povaha jejich výhrad spočívá výlučně v aplikaci procesních předpisů soudy prvního i druhého stupně a v žádném směru je nelze kvalifikovat jako námitky hmotně právní. Jelikož mezi oběma podáními obviněných v podstatě nelze nalézt rozdílné argumenty, Nejvyšší soud se k nim vyjádří společně.
Zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku se měli dopustit obvinění M. S. , J. S. a spoluobviněný J. C. A. O. ve stručnosti tak, že v době od května do prosince 2010 jednak v bytě v O. –V. , a jinde, vyžadovali od poškozeného B. P. každý měsíc částku 1.500,- Kč i různé další menší částky nejméně ve výši 600,- Kč a pro případ, že by je neodevzdal, mu obviněný J. S. hrozil, že jej „dobije“, že „dostane pořádnou nakládačku“, nutil jej, aby mu ukazoval kartu s termíny svých návštěv na Magistrátu města Frýdku-Místku, kde mu vyplácely finanční dávky, jako mstu za včasné neuhrazení vymáhané částky a odstrašení od podobného jednání jej na pokyn obviněného J. S. dne 2. 7. 2010 na ulici L. v O. – V. obviněný J. C. A. O. udeřil jemu vytrženou berlí a slovně mu všichni obvinění vyhrožovali, že mu zakážou pobyt v O. a poškozený z obavy před dalším napadáním jim skutečně své finanční prostředky postupně odevzdával, za tímto účelem nejméně ve dnech 5. 5., 8. 9. a 6. 10. 2010 s ním jeli do F. –M. (v prvním případě nejen obviněný M. S. ), počkali, až si vyzvedne příspěvky, které jim poté odevzdal, v ostatních případech si od něho brali peníze v O. na různých místech.
Prvního zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustili opět všichni tři obvinění, avšak M. S. a J. C. A. O. jako pachatelé a obviněný J. S. jako organizátor podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. K tomuto skutku došlo dne 3. 1. 2011 na ulici V. v M. O. v podstatě tak, že obviněný S. a O. po předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti v úmyslu zmocnit se cizí věci fyzicky zaútočili na poškozeného B. P. tak, že O. mu zezadu podrazil nohy, poškozený upadl na levý bok, tam ho oba obvinění kopli do obličeje, O. jej zaklekl v oblasti pravého ramene a oba jej bili opakovaně pěstí do obličeje – oblasti oka a obviněný M. S. mu z kapsy kalhot odcizil 200,- Kč, to vše učinili na pokyn obviněného J. S. , byli domluveni, že pokud jim poškozený nebude chtít předat finanční hotovost dobrovolně, tak jej fyzicky napadnou, k čemuž došlo popsaným způsobem, obviněný J. S. vše sledoval zpovzdálí a také dal pokyn k ukončení napadení.
Druhý skutek, kvalifikovaný jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, spáchali obvinění M. S. a J. C. A. O. dne 31. 1. 2011 na ulici Ž. v O. –M. H. , kdy oba požadovali po poškozeném B. P. částku 500,- Kč, zaútočili na něho tak, že O. mu nejprve zezadu podrazil nohy, poškozený upadl, obviněný O. jej opětovně zaklekl v oblasti pravého ramene, nejméně dvakrát jej udeřil pěstí do obličeje, S. jej dvakrát kopl do hlavy a z kapsy kalhot mu sebral 300,- Kč, poté jej O. ještě dvakrát kopl do hlavy a následně oba obvinění utekli. Při obou fyzických útocích utrpěl poškozený ve výroku o vině popsaná poranění především v obličejové části.
Okolnosti spáchání jednotlivých činů tak, jak jsou popsány ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Ostravě, a ve stručnosti uvedené shora, nevzbuzují jakékoli pochybnosti o tom, že oba dovolatelé jednali způsobem, který odpovídá soudy aplikovaným hmotně právním ustanovením trestního zákoníku. Naprosto správně byli oba uznáni pachateli zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť pohrůžkou násilím a násilím opakovaně nutili poškozeného, aby jim vydával peněžní hotovost, přitom čin spáchali každý se dvěma osobami. Vzhledem k tomu, že obviněný J. S. v době činu vykonával trest zákazu pobytu na území okresu Frýdek-Místek, který porušil nejméně ve třech vyjmenovaných případech, kdy odjel s poškozeným na úřad do Frýdku-Místku, bylo naprosto správně takové jeho počínání kvalifikováno jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Rovněž na prvním ze zločinů loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se podíleli oba dovolatelé, soudy zjištěné okolnosti jasně svědčí o tom, že M. S. byl pachatelem resp. spolupachatelem ve smyslu §23 tr. zákoníku a J. S. čin zosnoval a řídil, tudíž zcela důvodně se zločinu loupeže dopustil jako organizátor podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Podstatou podaných dovolání je u obou obviněných nespokojenost se skutkovým zjištěním, k němuž dospěl soud prvního stupně a s nímž se ztotožnil i odvolací soud. Oba totiž v zásadě shodně popřeli zásadní okolnosti, jež charakterizují spáchání citovaných trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými. Oba fakticky nabízejí vlastní představu o svém chování vůči poškozenému B. P. , v podstatě popírají, že by jej nutili k vydávání jakýchkoli peněžních částek, obviněný J. S. připustil i v rámci své obhajoby, že mu poškozený přispíval na společné bydlení, avšak dobrovolně. Oba pak vyloučili účast na loupežném přepadení poškozeného, obviněný M. S. připustil, že poškozeného napadl začátkem ledna 2011, avšak důvodem nebyly peníze, nýbrž obrana jeho přítelkyně. Pokud se tento obviněný ve svém dovolání domáhal změny právní kvalifikace skutků kvalifikovaných jako loupež na přečin ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku, učinil tak výlučně změnou skutkových závěrů odlišných od okolností, jež zjistily soudy. Jeho výhradu v tomto smyslu proto nelze považovat za hmotně právní argument, neboť jím navrhovaná změna právní kvalifikace je podmíněna současně i změnou skutkových zjištění. Ve svém dovolání totiž nutnost zmírnění právního posouzení obou skutků (přestože v podstatě připouští napadení poškozené pouze v jednom případě) nepodpořil žádnou úvahou týkající se nesprávného postupu soudů na jimi uzavřená skutková zjištění. Jak již Nejvyšší soud opakovaně upozorňuje ve svých rozhodnutích, odůvodnění dovolání jako mimořádného opravného prostředku nejenže musí obsahovat odkaz na zákonem stanovený dovolací důvod, ale pro jeho naplnění musí dovolatel předložit konkrétní argumenty, jež by v daném případě formulovaly vytýkané vady v právním posouzení skutků. Z nich by pak musela vyplývat nesprávná aplikace hmotného práva soudy nižších stupňů, a tím potřeba nápravy napadených rozhodnutí. Přestože tedy obviněný M. S. formálně uplatnil výhradu proti právnímu posouzení skutků popsaných v bodech 2) a 3) výroku odsuzujícího rozsudku, fakticky nevznesl právní ale výlučně skutkové námitky, které však nespadají pod žádný z dovolacích důvodů vyjmenovaných v §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který směřuje proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, a proto je vázáno na výslovně stanovené a taxativně vypočtené dovolací důvody vymezené v rámci ustanovení §265b tr. ř. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu proto není možné přezkoumávat a hodnotit správnost nebo úplnost skutkového stavu ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., což jsou právě otázky upravené normami procesního práva, nikoliv hmotným právem. Nejvyšší soud je proto zásadně vázán zjištěným skutkem, k němuž dospěly soudy nižších stupňů, a který má svůj podklad v provedeném dokazování.
K dovolání obviněného M. S. , jehož součástí učinil i výtky proti způsobu, jakým soud prvního stupně zdůvodnil svůj výrok o vině, Nejvyšší soud ještě podotýká, že proti důvodům rozhodnutí trestní řád dovolání nepřipouští (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Obviněný J. S. v podstatě sám podřadil svoje konkrétní výhrady proti napadeným rozhodnutím pod ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. První z nich upravuje postup orgánů činných v trestním řízení při objasňování skutkového stavu věci, tj. především rozsah a druh důkazů, které se mají ve věci provést tak, aby nebyly důvodné pochybnosti o tom, že skutek byl spáchán tak, jak je popsáno ve výroku o vině. Další citovaný odstavec §2 tr. ř. potom ukládá orgánům činným v trestním řízení hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Upravuje tedy další procesní otázku, a to hodnocení důkazů, které jsou ve věci provedeny.
Jak je patrné z předcházejícího výkladu, nemohou být předmětem přezkumu v dovolacím řízení otázky související s rozsahem dokazování ani se způsobem, jakým soudy ve věci činné důkazy hodnotily včetně otázky dodržení zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, na níž obviněný J. S. výslovně odkázal. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být dovolacím důvodem, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případech jiných dovolacích důvodů, zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř. Ty se však týkají jiných procesních otázek nikoli hodnocení důkazů.
Nad rámec dovolání může Nejvyšší soud uvést, že v dané trestní věci rozhodně nelze upřít odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nedostatky ve vyjádření jeho hodnotících úvah, kterými byl veden při posuzování výsledků provedeného dokazování. Okresní soud velice podrobně, dokonce opakovaně vysvětloval skutečnosti, jež vyplynuly z jednotlivých důkazů, přesvědčivým způsobem vyhodnotil věrohodnost svědeckých výpovědí zejména těch, o jejichž pravdivosti měl významné pochybnosti a neučinil je proto podkladem pro své rozhodnutí o vině všech obviněných (především svědci J. B. a I. U. ). Odvolací soud proto v rámci vypořádání se s námitkami obviněných v odvoláních zcela správně jen stručně zmínil hlavní argumenty, které podrobně popsal již soud prvního stupně a s nimiž se ztotožnil. Nejvyšší soud nemá jakoukoli pochybnost o tom, že zdůvodnění hodnotících úvah soudu prvního stupně je naprosto v souladu s obsahem jednotlivých důkazů, především listinnými dokumenty byla celkem jasně vyvrácena některá tvrzení jmenovaných svědků i obviněných (ve vztahu k placení úhrad za užívání bytu, výplaty sociálních dávek poškozenému) a významným podkladem pro hodnocení osobností poškozeného i J. S. byly i znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie PhDr. Petra Šišáka.
Obvinění M. S. a J. S. ve svých mimořádných opravných prostředcích spatřovali nesprávné právní posouzení skutků výlučně v hodnocení důkazů a z nich vzešlého skutkového stavu. V rámci svých námitek neuplatnili jedinou výhradu, která by směřovala proti použití ustanovení hmotného práva, jak vyžaduje naplnění deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podstatě se domáhali akceptování své obhajoby, která je však založená na jiných okolnostech jednání a chování obou obviněných vůči poškozenému B. P. , jež jsou v naprostém rozporu s tím, k čemu dospěl soud prvního stupně a převzal i soud odvolací. Nejvyšší soud se však tímto druhem námitek nemohl zabývat, proto dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž věcně přezkoumal napadená rozhodnutí a předcházející řízení z hledisek stanovených v §265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. května 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová