ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.547.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 547/2012-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2012 o dovolání, které podal obviněný P. M., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 4 To 242/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 3/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. M. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 12 T 3/2010, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce „tr. zák.“), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný P. M. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 4 To 242/2011, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný P. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu. Pokud jde o druhý z nich, podle názoru obviněného skutek nelze posoudit jako trestný čin podvodu, neboť z provedených důkazů nevyplývá závěr o naplnění znaků tohoto trestného činu. Obviněný shledává postup soudů nižších stupňů v rozporu s pojetím trestního práva jako „ultima ratio“ a dovozuje tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a důkazy provedenými v posuzované věci. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, obviněný je přesvědčen, že po zrušení původního odsuzujícího rozsudku vydaného v řízení proti uprchlému podle §306a tr. řádu mu nebylo umožněno využít všech procesních práv. Tímto postupem bylo podle obviněného porušeno jeho právo na obhajobu uvedené v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. V souvislosti se svými dovolacími námitkami pak obviněný citoval některé nálezy Ústavního soudu a jedno z usnesení Nejvyššího soudu.
Závěrem podaného dovolání proto obviněný P. M. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 4 To 242/2011, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 12 T 3/2010, a aby tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného P. M. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, podle názoru státního zástupce ani skutečnost, že v předchozím řízení vedeném proti uprchlému byl obviněný umístěn ve věznici, aniž by to soud rozhodující ve věci zjistil, nemá žádný vliv na výsledek tohoto řízení. Jestliže obviněný za uvedeného stavu nebyl seznámen s obsahem spisu, není to porušením jeho procesních práv, protože trestní řád neukládá takovou povinnost. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle státního zástupce obviněný nevznesl žádné námitky, které by mu odpovídaly.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného P. M., neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný P. M. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný P. M. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu, tedy že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že záleží – mimo jiné – v porušení ustanovení o přítomnosti obviněného (obžalovaného) v hlavním líčení. Tento dovolací důvod může být naplněn především porušením ustanovení §202 tr. řádu, které výslovně vymezuje podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného (v řízení proti mladistvým se uplatní speciální ustanovení §64 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů). Jak přitom vyplývá z ustanovení §202 odst. 2 tr. řádu, hlavní líčení lze konat v nepřítomnosti obžalovaného pouze tehdy, má-li soud za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, přičemž musí být kumulativně splněny i další podmínky uvedené v ustanoveních §202 odst. 2 písm. a) a b) tr. řádu. Podle první z nich je nezbytné, aby obžalovanému byla řádně doručena obžaloba a aby obžalovaný byl včas a řádně předvolán k hlavnímu líčení, přičemž podle dosavadní použitelné judikatury (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 52/1975 Sb. rozh. tr.) pod pojmem „řádně předvolán“ uvedeným v ustanovení §202 odst. 2 písm. a) tr. řádu je nutno rozumět doručení předvolání k hlavnímu líčení do vlastních rukou obžalovaného ve smyslu §64 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Druhá podmínka, jejíž splnění se vyžaduje k provedení hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného, spočívá v tom, že obžalovaný byl o skutku, který je předmětem obžaloby, řádně vyslechnut některým z orgánů činných v trestním řízení a že bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání podle §160 tr. řádu. Konečně je třeba, aby byl obviněný po skončení vyšetřování upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování ve smyslu §166 odst. 1 tr. řádu. V případě konání řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. řádu postačí, aby byly tyto podmínky dodrženy ve vztahu k obhájci uprchlého obviněného, který má podle §304 tr. řádu stejná práva jako obviněný. Teprve tehdy, pokud jsou splněny všechny výše uvedené zákonné podmínky, jejichž podstatou je především zabezpečení práva obviněného na obhajobu a náležité zjištění skutkového stavu, je možné provést hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného. Všechny zmíněné formální předpoklady pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného P. M. byly v jeho případě splněny.
Na podkladě trestního spisu vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 3/2010 totiž Nejvyšší soud zjistil, že proti obviněnému P. M. bylo od zahájení trestního stíhání (tj. ode dne 26. 11. 2009, kdy policejní orgán doručil usnesení o zahájení trestního stíhání obhájci obviněného Mgr. Robertu Sedláčkovi) vedeno řízení proti uprchlému ve smyslu §302 a násl. tr. řádu. Obhájci obviněného bylo také umožněno po skončení vyšetřování prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (viz č. l. 797 trestního spisu). Jak je dále z téhož spisu patrné (viz jeho č. l. 972), obviněný podal podle §306a odst. 2 tr. řádu návrh na zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku a na opětovné provedení hlavního líčení. Na podkladě tohoto návrhu byl zrušen původní pravomocný odsuzující rozsudek a ve věci bylo znovu provedeno hlavní líčení, které vyústilo ve vydání nového odsuzujícího rozsudku. Přitom soud prvního stupně provedl při opakovaném hlavním líčení řádné dokazování, v jehož rámci se obviněný měl možnost vyjádřit ke všem skutečnostem kladeným mu za vinu a k prováděným důkazům. Přítomnost obviněného byla zajištěna po celou dobu konání hlavního líčení i veřejného zasedání o odvolání, neboť obviněný byl v době této části trestního stíhání ve výkonu (jiného) trestu odnětí svobody.
Na základě shora uvedené argumentace dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitka obviněného P. M., v níž zpochybnil dodržení svého práva na spravedlivý proces a na obhajobu, nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, neboť mu nebylo odepřeno právo zúčastnit se hlavního líčení ani veřejného zasedání, v němž bylo učiněno rozhodnutí napadené dovoláním. Ostatně obviněný ve svém dovolání nekonkretizoval žádné zákonné ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, které mělo být porušeno. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1426/2003, na něž obviněný v této souvislosti odkazuje, řeší zcela jinou otázku spočívající v konání řízení proti uprchlému bez rozhodnutí soudu učiněného podle §305 tr. řádu.
K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých dovolacích námitek však obviněný P. M. s odkazem na zmíněný dovolací důvod zpochybnil pouze správnost rozhodných skutkových zjištění a vytkl nedostatečný rozsah provedeného dokazování. V této souvislosti totiž obviněný poukázal na některé skutkové okolnosti, jimiž se soudy nižších stupňů podle jeho názoru náležitě nezabývaly, a odvolacímu soudu vytkl nedostatky v provedeném dokazování.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Nejvyšší soud nemůže posuzovat správnost samotných skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávnou právní kvalifikaci skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž Nejvyšší soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Dovolací soud ovšem nemůže bez opětovného provedení důkazů, z nichž vychází napadené rozhodnutí, hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný P. M., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávné použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě jen z jím namítaných nedostatků v provedeném dokazování, resp. z jiného hodnocení provedených důkazů, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při uplatnění hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného P. M. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., a to dílem ve stadiu pokusu ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Svými dovolacími námitkami tedy obviněný P. M. ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, takže obviněný podal dovolání z jiných důvodů, které neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani žádnému jinému důvodu dovolání podle §265b tr. řádu. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v rozhodnutích soudů nižších stupňů, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti hodnocení provedených důkazů a rozsahu dokazování. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.
Totéž platí o námitce obviněného P. M., v níž poukazuje na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Ani zmíněné tvrzení obviněného totiž neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr., nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu jeho trestního kolegia ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný P. M. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného P. M. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. 5. 2012
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y