ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.56.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 56/2012-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2012 o dovolání, které podal obviněný Ing. R. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 55 To 66/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 47/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. R. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 4 T 47/2001, uznán vinným třemi trestnými činy neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), kterých se dopustil skutky popsanými pod body 1., 2. a 5. ve výroku o vině tohoto rozsudku, dále trestnými činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák., kterých se dopustil skutkem popsaným pod bodem 3. ve výroku o vině téhož rozsudku. Obviněný byl stejným rozsudkem uznán vinným i trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., kterého se dopustil skutkem popsaným pod bodem 4. ve výroku o vině rozsudku.
Za trestné činy uvedené pod body 1. až 4. ve výroku o vině v citovaném rozsudku soudu prvního stupně byl obviněnému Ing. R. Š. uložen podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání a členství ve správních a dozorčích radách podnikatelských organizací a družstev na dobu 6 let. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. 1 T 177/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Za trestný čin popsaný pod bodem 5. ve výroku o vině ve výše zmíněném rozsudku Okresního soudu v Olomouci byl obviněnému Ing. R. Š. uložen podle §147 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 1 roku nepodmíněně, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Olomouci napadl obviněný Ing. R. Š. odvoláním, které Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 2 To 79/2005, podle §256 tr. řádu zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný Ing. R. Š. dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 894/2005, tak, že z podnětu dovolání obviněného podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 2 To 79/2005, jakož i rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 4 T 47/2001. Podle §265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil rovněž všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud jejich zrušením pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na podkladě citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu se Okresní soud v Olomouci znovu zabýval touto věcí obviněného Ing. R. Š. a rozsudkem ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 4 T 47/2001, ho uznal vinným třemi trestnými činy neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., kterých se obviněný dopustil skutky konkretizovanými pod body 1., 2. a 3. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 29 T 7/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 3 To 153/2006, byl obviněný Ing. R. Š. odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání a členství ve správních a dozorčích radách podnikatelských organizací a družstev včetně jejich zastupování na základě plné moci v oblasti podnikání, dále v zákazu zprostředkovatelské činnosti v oblasti obchodu a služeb, nákupu zboží za účelem dalšího prodeje a prodeji a výroby textilní a oděvní s výjimkou barvení látek a přízí, a to na dobu 7 let. Obviněnému byl podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen též peněžitý trest ve výměře 30 000,- Kč. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu v rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 29 T 7/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 3 To 153/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 3 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost CORFINA, a. s., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Naproti tomu soud prvního stupně podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obviněného Ing. R. Š. obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 4 ZT 945/2001, a ze dne 15. 7. 2003, sp. zn. 1 ZT 1160/2001, neboť soud dospěl k závěru, že skutky uvedené v těchto obžalobách nejsou trestnými činy.
Obviněný Ing. R. Š. napadl rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 4 T 47/2001, odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 2 To 394/2006, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný Ing. R. Š. dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. 5 Tdo 944/2007, tak, že z podnětu dovolání obviněného podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 2 To 394/2006. Podle §265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil rovněž všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené usnesení, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na podkladě citovaného dovolacího usnesení Nejvyššího soudu se Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci znovu zabýval touto věcí a rozhodl rozsudkem ze dne 12. 12. 2008, sp. zn. 55 To 66/2008, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) a c), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v jeho odsuzující části. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že uznal obviněného Ing. R. Š. vinným trojnásobným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil skutky konkretizovanými pod body 1., 2. a 3. ve výroku o vině v uvedeném rozsudku odvolacího soudu.
Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., kterým byl obviněný Ing. R. Š. uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 29 T 7/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 3 To 153/2006, ho odvolací soud odsoudil podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl obviněný zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání a členství ve správních a dozorčích radách podnikatelských organizací a družstev včetně jejich zastupování na základě plné moci v oblasti podnikání, dále v zákazu zprostředkovatelské činnosti v oblasti obchodu a služeb, nákupu zboží za účelem dalšího prodeje a prodeji a výroby textilní a oděvní s výjimkou barvení látek a přízí, a to na dobu 7 let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen též peněžitý trest ve výměře 30 000,- Kč. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu v rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 29 T 7/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 3 To 53/2006, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. V dalších částech pak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Ing. R. Š. dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 5 Tdo 863/2010, tak, že z podnětu dovolání obviněného podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 12. 12. 2008, sp. zn. 55 To 66/2008. Podle §265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil rovněž všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený rozsudek, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na podkladě posledně citovaného dovolacího usnesení Nejvyššího soudu se Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci znovu zabýval touto věcí a rozhodl rozsudkem ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 55 To 66/2008, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) a c), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání obviněného Ing. R. Š. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v jeho odsuzující části. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil skutkem konkretizovaným ve výroku o vině v uvedeném rozsudku odvolacího soudu.
Podle §37 tr. zák. odvolací soud upustil od uložení dalšího trestu ve smyslu §36 tr. zák. ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 29 T 7/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 3 To 153/2005. Naproti tomu byl obviněný Ing. R. Š. podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 19. 3. 2001, sp. zn. 5 ZT 630/99, a ze dne 10. 3. 2004. sp. zn. 2 ZT 962/2000, neboť odvolací soud shledal, že skutky označené v žalobních návrzích těchto obžalob nejsou trestnými činy.
Dne 12. 9. 2011 podal obviněný Ing. R. Š. prostřednictvím své obhájkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 55 To 66/2008, dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného skutkem, za který byl odsouzen, nenaplnil subjektivní stránku trestného činu, jímž byl uznán vinným, přičemž odvolací soud údajně nevzal v úvahu, že obviněný se vždy snažil řešit hospodářskou situaci svých obchodních společností, a že tedy neměl v úmyslu neodvádět povinné platby. Obviněný rovněž zpochybnil závěr odvolacího soudu o naplnění materiální stránky posuzovaného trestného činu. Přitom odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a zdůraznil, že naplnění materiální stránky trestného činu nelze dovozovat pouze z doby, po kterou nebyly odváděny příslušné platby, ale též z chování pachatele a z reálného předpokladu, zda budou dlužné platby doplaceny. Jak dále obviněný připomněl, v rámci svého podnikání upřednostnil výplatu mezd a hrazení nákladů nutných pro udržení chodu podniku a zachování pracovních míst pro své zaměstnance, přičemž neměl žádný prospěch z jednání kladeného mu za vinu a naopak sám z vlastních zdrojů finančně podporoval obchodní společnost.
Závěrem podaného dovolání proto obviněný Ing. R. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby podle §265l tr. řádu přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného Ing. R. Š. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru pro naplnění subjektivní stránky trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ve smyslu §147 odst. 1 tr. zák. nestačí zjištění, že pachatel neodvedl povinné platby v době, kdy tak měl učinit, ale jeho úmysl musí směřovat k tomu, aby vůbec nesplnil zákonnou povinnost odvést provedené srážky. Přitom s ohledem na ustanovení §4 písm. b) tr. zák. zde postačí nepřímý úmysl. Jak dále státní zástupce zdůraznil, pachatel jako zaměstnavatel, resp. plátce plateb uvedených v ustanovení §147 odst. 1 tr. zák. není bez dalšího beztrestný v případě, když řeší nepříznivou ekonomickou situaci obchodní společnosti vložením peněz získaných jejich sražením z hrubých mezd zaměstnanců zpět do podnikání, a snaží se tak zachovat provoz obchodní společnosti. U obviněného ovšem podle státního zástupce nešlo o nějaké krátkodobé neodvádění povinných plateb, kterým by měly být „překlenuty“ přechodné ekonomické problémy obchodní společnosti ŠAR, spol. s r. o., protože neodvádění povinných plateb za její zaměstnance trvalo asi 2 roky. Vzhledem k tomu státní zástupce dovodil nepřímý úmysl obviněného již z doby, po kterou neodváděl povinné platby, jakož i z jejich výše, takže obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že platby nebudou odvedeny vůbec. Jak přitom státní zástupce upozornil, z rozhodných skutkových zjištění ani nevyplývá existence nějakého reálného podnikatelského záměru, na jehož podkladě by obviněný mohl předpokládat, že se ekonomická situace jmenované obchodní společnosti zlepší natolik, aby byla schopna nejen plynule odvádět za zaměstnance povinné platby uvedené v ustanovení §147 odst. 1 tr. zák., ale navíc i doplatit vzniklý dluh na těchto platbách.
Podle názoru státního zástupce neobstojí ani námitky obviněného Ing. R. Š., jimiž vytkl nesprávné posouzení materiální stránky spáchaného trestného činu, protože již naplněním formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost bude v běžně se vyskytujících případech zpravidla vyšší než nepatrný. Jak dále státní zástupce zdůraznil, u pachatelů trestných činů podle §147 odst. 1 tr. zák. je obvyklé, že sražené a neodvedené platby používají na udržení ekonomického chodu podnikatelského subjektu, za jehož zaměstnance měly být tyto platby odvedeny. Proto je státní zástupce přesvědčen, že zmíněné použití finančních prostředků nelze považovat za okolnost, která by podstatně snižovala nebezpečnost činu pro společnost. Podle státního zástupce nelze dovozovat zájem státu na zachování chodu a udržení pracovních míst zaměstnanců u takových obchodních společností, u nichž po delší dobu přichází v úvahu jejich zánik. Není totiž možné, aby zaměstnavatel dlouhodobě prováděl jakési „úvěrování“ svého podnikání na úkor státu a dalších příjemců plateb uvedených v ustanovení §147 odst. 1 tr. zák.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. R. Š. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím své obhájkyně (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Jak již Nejvyšší soud zdůraznil ve svých dřívějších dovolacích usneseních v této trestní věci ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 894/2005, ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. 5 Tdo 944/2007, resp. ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 5 Tdo 863/2010, trestní odpovědnost za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. bylo možné vyvodit jen za situace, když pachatel skutečně srazil příslušné částky povinných plateb z mezd (případně z platů) zaměstnanců, tj. měl je k dispozici, avšak neodvedl je oprávněným příjemcům a následně je užil k jinému účelu nebo si je nadále ponechal ve své dispozici (viz k tomu rozhodnutí publikované pod č. 30/2001 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost pachatele však byla založena i tehdy, když sice jako podnikatel v důsledku špatné hospodářské situace neměl dostatek finančních prostředků na odvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na zdravotní pojištění, ale přesto neukončil svou podnikatelskou činnost (resp. podnikatelskou činnost obchodní společnosti, jejímž jménem jednal) a pokračoval v ní (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 228/2001, publikovaný pod č. T 297. ve svazku 12 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2001, nebo obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 5 Tdo 456/2002, publikované pod č. T 458. ve svazku 19 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Pokud totiž podnikatel není schopen v rámci výkonu činnosti plnit své podstatné zákonné povinnosti, nelze takové podnikání po delší dobu realizovat a je povinen je ukončit, a to např. i podáním návrhu na prohlášení konkurzu, resp. zahájením insolvenčního řízení, jsou-li k tomu splněny zákonné podmínky. Význam povinnosti odvádět částky sražené poplatníkům a v návaznosti na ni i nutnost trestní odpovědnosti za neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ve smyslu §147 tr. zák. přitom zdůraznil i Ústavní soud v nálezu svého pléna ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 21/2000, publikovaném pod č. 188 ve svazku 20 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a pod č. 7/2001 Sb.
Krajský soud v Ostravě – pobočka Olomouci, jemuž byla věc obviněného Ing. R. Š. podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázána k novému projednání a rozhodnutí usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 5 Tdo 863/2010, se ve svém rozsudku ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 55 To 66/2008, již zcela řídil zmíněnými závěry a odstranil všechny nedostatky vytknuté citovaným dřívějším dovolacím rozhodnutím Nejvyššího soudu.
Jak je totiž zřejmé ze skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, obviněný Ing. R. Š. jako odpovědný představitel (jediný jednatel) obchodní společnosti ŠAR, spol. s r. o., nechal v období od ledna 1999 do listopadu 2000 srážet příslušné platby z mezd zaměstnanců této obchodní společnosti, ale neodvedl je a použil je jinak, resp. použil sražené částky pro potřeby vlastního podniku. Z popisu rozhodných skutkových zjištění je přitom patrné, že ačkoli obviněný skutečně provedl srážky konkrétních plateb, nesplnil své zákonné povinnosti odvést je státu a dalším oprávněným příjemcům, ale naopak je použil jinak. Z uvedeného popisu skutku rovněž vyplývá naplnění znaku „ve větším rozsahu“, protože odvolací soud při formulaci příslušné skutkové věty již nyní – na rozdíl od dřívějších rozhodnutí zrušených v dovolacím řízení – důsledně vycházel z rozlišení jednotlivých období, v nichž obviněný jednak neodvedl příslušné zákonné platby, ačkoli tak měl a mohl učinit, a v kterých naopak obchodní společnosti, jejichž jménem obviněný jednal, neměly dostatek finančních prostředků na povinné odvody. Jak přitom vyplývá i z rozhodnutí publikovaného pod č. 30/2001 Sb. rozh. tr., trestní odpovědnost pachatele za trestný čin podle §147 tr. zák. byla podmíněna jeho možností a schopností odvádět příslušné platby, tj. existencí dostatečných finančních prostředků, které měl pachatel k dispozici, ale v rozporu se zákonem je použil k jinému účelu nebo si je ponechal nadále v dispozici a neodvedl je. Pokud jde o nesplnění zmíněné zákonné povinnosti „ve větším rozsahu“, tento zákonný znak byl naplněn v případě, když výše neodvedených plateb, byť i v souhrnu, dosáhla částky nejméně 50 000,- Kč. Při stanovení tohoto rozsahu se totiž nepřímo vycházelo z vykládacího pravidla obsaženého v ustanovení §89 odst. 11 tr. zák., v němž byly uvedeny hranice jednotlivých kategorií škody způsobené trestným činem, resp. prospěchu získaného trestným činem (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 20/2002-I. Sb. rozh. tr. k výkladu stejného zákonného znaku u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák.).
Dále se Nejvyšší soud již zabýval námitkami obviněného Ing. R. Š., které uplatnil ve svém dovolání a jimiž zpochybnil naplnění subjektivní stránky a materiálního znaku trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák.
Pokud jde o subjektivní stránku citovaného trestného činu, Nejvyšší soud obecně připomíná, že ke spáchání tohoto trestného činu se vyžadovalo úmyslné zavinění pachatele (§4 tr. zák.) a postačoval zde i nepřímý (eventuální) úmysl [§4 písm. b) tr. zák.].
Rozhodné skutkové okolnosti zjištěné v posuzované trestní věci pak svědčí o zavinění obviněného Ing. R. Š. přinejmenším ve formě eventuálního úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. Zmíněná forma zavinění totiž vyplývá zejména ze způsobu jednání obviněného popsaného v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. se obviněný dopustil tím, že – zkráceně vyjádřeno – jako odpovědný představitel (jediný jednatel) obchodní společnosti ŠAR, spol. s r. o., nechal v období od ledna 1999 do listopadu 2000 skutečně (tedy nikoli jen formálně v účetnictví jmenované obchodní společnosti) srážet příslušné částky z mezd zaměstnanců této obchodní společnosti, ale neodvedl je příslušným oprávněným příjemcům a použil je jinak, resp. použil je pro potřeby vlastního podnikání. V důsledku popsaného jednání obviněného pak došlo ve větším rozsahu k nesplnění zákonné povinnosti obviněného odvést za poplatníka daň, pojistné na sociální zabezpečení, pojistné na zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Takový popis skutkových okolností svědčí o tom, že obviněný věděl o možnosti porušení zájmu na řádném odvádění povinných plateb, přičemž pro případ, že toto porušení způsobí, s tím byl srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.]. Úmyslné zavinění obviněného nemůže zpochybnit ani jeho tvrzení, podle něhož se snažil zvrátit nepříznivý stav hospodaření obchodní společnosti ŠAR, spol. s r. o. Zaměstnavatel, který měl dlouhodobé ekonomické či platební potíže, byl totiž povinen přizpůsobit své hospodaření též tomu, aby mohl dostát povinnosti odvádět za zaměstnance platby daní a pojistného, popřípadě musel včas ukončit ztrátové podnikání. Jak je tedy v nyní posuzované trestní věci zřejmé, v inkriminovaném období, kdy se jmenovaná obchodní společnost ocitla v nepříznivém hospodářském stavu, obviněný upřednostňoval zájmy svého podnikání před zájmem státu a dalších oprávněných subjektů na řádném odvádění povinných plateb a v tomto jednání pokračoval po delší dobu.
Přitom obviněný Ing. R. Š. ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Proto Nejvyšší soud nemohl akceptovat jen jeho obecnou námitku zpochybňující naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu.
Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného Ing. R. Š. popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě porušení zájmu státu na řádném odvádění povinných plateb, s nímž byl obviněný s ohledem na funkci statutárního orgánu srozuměn.
Ze všech výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud považuje námitky obviněného zpochybňující naplnění subjektivní stránky zmíněného trestného činu za nedůvodné.
Nejvyšší soud se však neztotožnil ani s tvrzením obviněného Ing. R. Š., v němž vytkl nedostatek potřebného stupně nebezpečnosti posuzovaného činu pro společnost. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že při hodnocení materiální stránky trestného činu se soud řídil kritérii demonstrativně vyjmenovanými v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Trestným činem u pachatele staršího 18 let byl pak jen skutek, který podle uvedených kritérií dosahoval stupně nebezpečnosti pro společnost vyššího než nepatrného (§3 odst. 2 tr. zák.). Jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě spáchaný čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, bylo třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládal, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Závěr o nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost (tj. o nesplnění materiální podmínky trestnosti činu) se proto uplatnil jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhl stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy neodpovídal ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz rozhodnutí pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Podle názoru Nejvyššího soudu jsou skutkové okolnosti, ke kterým v posuzované věci dospěly soudy nižších stupňů, dostatečným podkladem i pro závěr o potřebném stupni společenské nebezpečnosti činu spáchaného obviněným Ing. R. Š.. Jak je totiž zřejmé ze shora popsaných skutkových okolností, vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost (ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák.) je odůvodněn zejména rozsahem spáchané trestné činnosti, který se odvíjí především od celkové výše neodvedených plateb (jež představuje poměrně značnou peněžní částku 1 314 149 Kč) a od delší doby páchání činu (téměř dva roky). Na druhé straně nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by mohlo i přes zmíněné skutečnosti odůvodnit závěr, že posuzovaný skutek spáchaný obviněným neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. Námitka obviněného založená na opačném tvrzení je tedy neopodstatněná. Navíc všechny okolnosti svědčící ve prospěch obviněného a snižující stupeň nebezpečnosti posuzovaného činu pro společnost, zejména pak dobu, jež uplynula od jeho spáchání a délku trestního řízení, odvolací soud náležitě zohlednil ve výroku o trestu, jímž podle §37 tr. zák. upustil od uložení dalšího trestu, který by měl být obviněnému ukládán ve smyslu §36 tr. zák. ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 29 T 7/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 3 To 153/2005.
V důsledku všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Ing. R. Š. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit i bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 15. 2. 2012
Předseda senátu:
JUDr. František Púry