ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.585.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 585/2012 - 48
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2012 o dovolání, které podal obviněný Ing. M. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 9 To 424/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 35/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. M. M. byl rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 30. 5. 2011, sp. zn. 1 T 35/2011, uznán vinným trestnými činy poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zák., kterých se dopustil skutky popsanými pod body 1. až 3. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §255 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu. Obviněnému byl rovněž uložen podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech v trvání 5 let. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody uplatněných poškozenými, kteří jsou označeni ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Odvolání obviněného a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Blansku podaná proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 1. 2012 (byť v písemném vyhotovení rozhodnutí je na s. 12 uvedeno nesprávné datum 23. 1. 2012), sp. zn. 9 To 424/2011, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodná.
Obviněný Ing. M. M. podal dne 26. 4. 2012 prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný ve svém dovolání vymezil dva okruhy otázek, které podle jeho názoru zakládají dovolací důvod podle citovaného ustanovení. Jednak zpochybnil právní posouzení skutků popsaných pod body 1. a 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, jednak s podrobným poukazem na skutečnosti vyplývající z trestního spisu brojil proti výsledkům dokazování, přičemž napadenému usnesení odvolacího soudu vytkl formálnost a stručnost. Pokud jde o výrok o vině pod bodem 1. v rozsudku soudu prvního stupně, podle názoru obviněného nebylo prokázáno, že by skutečně byl dlužníkem obchodní společnosti PRO-DOMA, spol. s r. o., když navíc soudy nižších stupňů rozhodující v této trestní věci se nezabývaly tím, že o uvedené otázce doposud nerozhodly soudy v občanském soudním řízení, takže za tohoto stavu nebylo možné rozhodnout o skutku a bylo třeba vyčkat na výsledek občanskoprávního řízení. Jak dále obviněný zdůraznil, nebyl dlužníkem jmenované obchodní společnosti, a proto se nemohl dopustit skutku popsaného pod bodem 1. ve výroku o vině. Ohledně skutků uvedených pod body 2. a 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně podle obviněného nebyl proveden žádný důkaz o jeho vině a soudy rozhodly na základě pouhých domněnek. Obviněný zde namítá existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a jejich právními závěry. Dále obviněný vytýká soudu prvního stupně, že nevyslechl některé jím navrhované svědky, kteří měli potvrdit zajištění výrobního programu obchodní společnosti IPOS Holding, a. s. Pokud jde o skutek uvedený pod bodem 3./c) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, podle názoru obviněného nemohla být naplněna objektivní stránka trestného činu spočívající v porušení povinnosti spravovat cizí majetek, jestliže obviněný byl společně se svědkem JUDr. R. L. vlastníkem téměř 100 % akcií obchodní společnosti IPOS Holding, a. s., když tento podíl vyjadřoval jejich vůli při rozhodování valné hromady a současně oba byli jako předseda a místopředseda představenstva akciové společnosti povinni řídit se pokyny valné hromady.
Závěrem svého dovolání obviněný Ing. M. M. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 9 To 424/2011, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 30. 5. 2011, sp. zn. 1 T 35/2011, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného Ing. M. M. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru postupoval soud prvního stupně správně, pokud existenci závazku obviněného vůči obchodní společnosti PRO-DOMA, spol. s r. o., vyřešil jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. řádu, neboť zde neexistovalo pravomocné meritorní rozhodnutí o této otázce. Státní zástupce proto považuje za neopodstatněnou námitku obviněného, že nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu spáchaného skutkem pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Podle státního zástupce ve věci neexistuje ani extrémní nesoulad mezi skutkovými a právními závěry, protože soud prvního stupně provedl všechny stěžejní důkazy, přičemž se vypořádal i s návrhy obviněného na výslechy některých svědků. Pokud jde o výslech dalšího svědka Ing. M. K., je státní zástupce přesvědčen, že soud prvního stupně učinil přiměřená opatření k zajištění jeho přítomnosti u hlavního líčení a objasnil důvody svého postupu, přičemž hypotetický či reálně neproveditelný důkaz nelze považovat za důkaz opomenutý. Státní zástupce nesouhlasí ani s námitkou obviněného ohledně posouzení objektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zák., protože akciová společnost, byť obviněný byl jejím akcionářem či výkonným řídícím orgánem, je samostatný právní subjekt s vlastní právní subjektivitou. Proto je státní zástupce přesvědčen, že pokud obviněný rozhodl jako akcionář a poté jako předseda představenstva akciové společnosti o právním úkonu, jímž porušil povinnost řádně spravovat její majetek, naplnil tím objektivní stránku trestného činu podle §255 tr. zák.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. M. M. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný opírá své přesvědčení o jeho naplnění o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých dovolacích námitek však obviněný Ing. M. M. z převážné části zpochybnil správnost rozhodných skutkových zjištění týkajících se znaků trestných činů podvodu a poškozování věřitele, pro které byl stíhán a odsouzen, a vytkl nedostatečný rozsah dokazování u soudů nižších stupňů a jimi provedené hodnocení důkazů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze pokládat za další odvolání, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud se nemůže zabývat správností skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybněných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů, a není tedy oprávněn ani vycházet z jiných skutkových zjištění, na která dovolatel poukazuje.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Ing. M. M., přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávné použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutků, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z jiného hodnocení opatřených důkazů a z neúplnosti provedeného dokazování, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při použití hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného Ing. M. M. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle kterého se obviněný dopustil skutků tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými a právními závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení těchto skutků, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestných činů poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obviněný Ing. M. M. tedy v části svého dovolání ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho skutkové námitky zaměřené proti výsledkům provedeného dokazování a hodnocení důkazů neodpovídají uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Pokud jde o námitku obviněného Ing. M. M., podle níž mezi skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými oběma soudy nižších stupňů údajně existuje tzv. extrémní nesoulad, odkazuje Nejvyšší soud na shora uvedenou argumentaci k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ani zmíněné tvrzení obviněného totiž samo o sobě nenaplňuje dovolací důvod vymezený v citovaném ustanovení. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu jeho trestního kolegia ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
K námitce obviněného Ing. M. M., v níž soudům nižších stupňů vytýká neprovedení některých jím navrhovaných důkazů, Nejvyšší soud uvádí následující. I v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.), v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V této trestní věci obviněného se tak stalo, protože soud prvního stupně (viz str. 17 jeho rozsudku), odůvodnil, proč nevyhověl návrhům obviněného na provedení dalších důkazů.
V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného Ing. M. M., v jejímž rámci zejména zpochybnil jednak naplnění znaku subjektu u trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. a jednak naplnění objektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zák. spočívající v porušení povinnosti spravovat cizí majetek. Uvedené námitky obviněného sice formálně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak Nejvyšší soud je považuje za neopodstatněné.
Pokud jde o tvrzení obviněného, podle něhož údajně nemohl být subjektem (pachatelem) trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., jímž byl uznán vinným pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud uvádí následující. Pachatelem tohoto trestného činu mohl být jen dlužník, přičemž jde o konkrétní subjekt se zvláštní vlastností ve smyslu §90 odst. 1 tr. zák. Proto za situace, když byla dlužníkem právnická osoba (např. obchodní společnost) a pachatel vystupoval jako její statutární orgán nebo jako osoba oprávněná za ni jednat na základě zákonného nebo smluvního zmocnění, přicházelo v úvahu použití ustanovení §90 odst. 2 tr. zák. Podle něj jestliže zákon stanovil, že pachatel musel být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení (např. že byl dlužníkem), postačilo, pokud zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení byly dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jednal.
Jak přitom vyplývá z popisu rozhodných skutkových zjištění uvedených pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný Ing. M. M. vykonával funkci předsedy představenstva (a společníka) obchodní společnosti IPOS Holding, a. s., která měla vůči obchodní společnosti PRO-DOMA, spol. s r. o., neuhrazený závazek (dluh) ve výši 1 142 573,- Kč z titulu svého podnikání. Později k tomuto závazku přistoupil obviněný jako fyzická osoba podle §533 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „obč. zák.“), a s vědomím uvedeného závazku pak podepsal notářský zápis, podle kterého obviněný společně se svou manželkou převedli nemovitosti patřící do jejich společného jmění manželů na svou dceru, ačkoli tento majetek mohl být použit k uspokojení pohledávky zmíněného věřitele. Z těchto skutkových zjištění je rovněž patrné, že obchodní společnost IPOS Holding, a. s., neměla majetek použitelný k uspokojení pohledávky obchodní společnosti PRO-DOMA, spol. s r. o., ostatně v rozhodné době se již nacházela v insolvenčním řízení. Takové jednání obviněného podle názoru Nejvyššího soudu jednoznačně svědčí o naplnění všech znaků trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., včetně znaku subjektu. Obviněný se totiž jako solidární dlužník (§533 obč. zák.) zbavil části svého soukromého majetku, z kterého mohla být uspokojena pohledávka označeného věřitele, čímž zmařil uspokojení tohoto věřitele ve výši 1 142 573,- Kč. Vzhledem k existenci solidárního závazku je v této věci významná též otázka, zda i druhý solidárně zavázaný dlužník (tj. obchodní společnost IPOS Holding, a. s.), po kterém věřitel mohl rovněž požadovat uspokojení své pohledávky, byl schopen splnit tento závazek, a zda tedy v posuzovaném případě skutečně došlo ke zmaření uspokojení pohledávky věřitele – obchodní společnosti PRO-DOMA, spol. s r. o. K uvedené otázce soud prvního stupně provedl důkaz znaleckým posudkem Ing. Františka Jakubíka, znalce z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, přičemž na jeho podkladě dospěl k závěru o existenci stavu úpadku obchodní společnosti IPOS Holding, a. s., ve formě insolvence, který zde nastal nejpozději podáním návrhu na konkurz v roce 2007. Jak je dále zřejmé z tohoto znaleckého posudku, pokud by byla zaúčtována opravná položka k pohledávce vyplývající ze smlouvy o půjčce ze dne 2. 9. 2007, pak by se posledně jmenovaná obchodní společnost ocitla ve stavu úpadku i ve formě předlužení nejpozději ke dni 31. 12. 2007. Obviněný podepsal notářský zápis o uzavření darovací smlouvy, kterou společně se svou manželkou převedli část svého majetku na tehdy nezletilou dceru, dne 3. 3. 2008, tedy v době, kdy na straně druhého solidárně zavázaného dlužníka (tj. obchodní společnosti IPOS Holding, a. s.) již fakticky existoval stav úpadku i ve formě předlužení. Za tohoto stavu hospodaření jmenované akciové společnosti proto bylo vyloučeno, aby byla jako solidární dlužník schopna splnit předmětný závazek vůči věřiteli – obchodní společnosti PRO-DOMA, spol. s r. o. Obviněný byl tudíž jediným solidárně zavázaným dlužníkem, z jehož majetku bylo možné uspokojit zmíněnou pohledávku věřitele. Jestliže obviněný jednal způsobem uvedeným pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, nelze mít žádné pochybnosti o tom, že naplnil zákonné znaky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., jímž byl také uznán vinným.
K tomuto trestnému činu Nejvyšší soud dále připomíná, že k jeho spáchání bylo nezbytné, aby pachatel zmařil, byť jen částečně, uspokojení pohledávky svého věřitele mimo jiné tím, že zcizil část svého majetku, a aby způsobil tímto činem značnou škodu. Úplné zmaření uspokojení pohledávky věřitele spočívá ve vyvolání takového stavu pachatelem, v němž věřitel nemůže ani zčásti dosáhnout uspokojení své pohledávky za dlužníkem z jeho majetku. K částečnému zmaření uspokojení pohledávky věřitele pak může dojít tehdy, pokud dlužník toliko omezí možnost věřitele domoci se svého práva na uspokojení pohledávky z majetku dlužníka. Skutek spáchaný obviněným Ing. M. M., jak je popsán pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, odpovídá částečnému zmaření uspokojení věřitele, neboť obviněný ve zjištěné výši omezil právo obchodní společnosti PRO-DOMA, spol. s r. o., na uspokojení její pohledávky.
S ohledem na shora konstatované závěry pak Nejvyšší soud neakceptoval ani námitky obviněného Ing. M. M., v nichž v souvislosti s naplněním znaku subjektu citovaného trestného činu poukázal na nesprávné posouzení předběžné otázky podle §9 odst. 1 tr. řádu a na svou motivaci dosáhnout ekonomické stabilizace obchodní společnosti IPOS Holding, a. s. Jednak obviněný založil tyto námitky převážně na polemice se skutkovými zjištěními, jednak je Nejvyšší soud považuje za nedůvodné. V tomto směru lze odkázat i na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/2009 Sb. rozh. tr.), podle níž je sice závazkový právní vztah mezi dlužníkem a věřitelem obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 tr. zák., ale otázku existence a obsahu tohoto právního vztahu musí soud v trestním řízení posuzovat vždy samostatně jako předběžnou otázku (§9 odst. 1 tr. řádu), neboť jde o posouzení viny obviněného. To platí i v případě, když existence takového závazkového právního vztahu již byla deklarována pravomocným rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení, které nemá konstitutivní povahu. Soud prvního stupně si v trestní věci obviněného Ing. M. M. sám vyřešil otázku existence závazkového právního vztahu v podobě kupní smlouvy uzavřené mezi obchodními společnostmi IPOS Holding, a. s., a PRO-DOMA, spol. s r. o. (viz str. 13 jeho rozsudku), přičemž k tomuto postupu byl oprávněn podle §9 odst. 1 tr. řádu. Proto není správná úvaha obviněného, podle které měl soud prvního stupně vyčkat výsledků občanskoprávního řízení o této otázce. Kdyby teprve později (tj. po vydání odsuzujícího rozsudku v trestním řízení) rozhodl soud v občanskoprávním řízení o uvedené otázce odlišně (tj. že určitá osoba není dlužníkem), mohlo by to odůvodnit uplatnění řádných či mimořádných opravných prostředků, např. obnovy řízení. V nyní posuzované trestní věci však k takové situaci nedošlo, takže námitky, které k této otázce vyjádřil obviněný ve svém dovolání, jsou z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. jen hypotetické.
Pokud jde o námitky obviněného Ing. M. M., kterými u trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zák., jehož spácháním byl uznán vinným pod bodem 3./c) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, zpochybnil porušení povinnosti obsažené v ustanovení §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „obch. zák.“), Nejvyšší soud zdůrazňuje následující skutečnosti. Obviněný jako statutární orgán obchodní společnosti IPOS Holding, a. s., byl oprávněn činit právní úkony jejím jménem podle §191 odst. 1 obch. zák. a mimo jiné nesl odpovědnost za její obchodní vedení ve smyslu §192 odst. 1 obch. zák. V obou zmíněných případech přitom dochází k uskutečňování vůle obchodní společnosti jako právnické osoby, ať již navenek ve vztahu k třetím osobám, jako je tomu v případě jednání jménem obchodní společnosti, anebo směrem dovnitř při rozhodování o jejích vnitřních poměrech v rámci obchodního vedení. Popsaná oprávnění statutárního orgánu akciové společnosti mu však neumožňují svévolně nakládat s majetkem této obchodní společnosti, neboť nejde o vlastní majetek statutárního orgánu, ale o majetek obchodní společnosti. Předsedu představenstva totiž nelze ztotožňovat s akciovou společností jako právnickou osobou, jelikož jde o dva odlišné právní subjekty (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 18/2006-II. a č. 41/2010 Sb. rozh. tr.). Pokud tedy obviněný jako předseda představenstva akciové společnosti uskutečnil předmětné zcizovací úkony spočívající v uzavření smlouvy o půjčce, kterou z majetku této obchodní společnosti převedl peněžní prostředky na jinou osobu, aniž by je po lhůtě určené k jejich vrácení vymáhal za použití účinných právních prostředků, pak jednal protiprávně a v rozporu se svou povinností vykonávat působnost statutárního orgánu s péčí řádného hospodáře, jak správně uvedl soud prvního stupně ve výroku o vině ve svém rozsudku, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud.
Uvedená námitka obviněného je zvláště neakceptovatelná za stavu, kdy obviněný a svědek JUDr. R. L. byli téměř 100% akcionáři obchodní společnosti IPOS Holding, a. s. Podle §184 odst. 1 obch. zák. tak vykonávali působnost valné hromady, která je nejvyšším orgánem společnosti a rozhoduje o otázkách uvedených v §187 obch. zák. Proto skutečnost, že obviněný působil ve funkci statutárního orgánu, v které vykonával i pokyny valné hromady, jejíž činnost zásadně ovlivňoval svými rozhodnutími, nijak nezpochybňuje závěr, že porušil povinnost spravovat majetek akciové společnosti s péčí řádného hospodáře obsaženou v ustanovení §194 odst. 5 obch. zák. Navíc, podle §194 odst. 4 obch. zák. se představenstvo řídí zásadami a pokyny schválenými valnou hromadou jen v případě, pokud jsou v souladu s právními předpisy a stanovami. Přitom závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1081/2004, na které obviněný odkázal ve svém dovolání, rovněž vycházející z tohoto zákonného předpokladu.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný Ing. M. M. podal proti napadenému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného Ing. M. M. tímto způsobem v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou
obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 31. 10. 2012
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y