ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.65.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 65/2012-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2012 o dovolání obviněného Mgr. Z. R. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 5 To 164/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 3 T 198/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. Z. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 3 T 198/2003, byl obviněný Mgr. Z. R. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zák.“), který spáchal tím, že jako jednatel společnosti RUKU, s. r. o., (dále jen „RUKU“), společně s již odsouzenou J. K., nar. 8. 5. 1957, od poloviny roku 1999 nespláceli závazky společnosti RUKU, a dne 9. 5. 2000 v K., okr. Chomutov, předali na základě uzavřené dohody o předání a převzetí části aktiv společnosti RUKU, společnosti MOVA Kadaň, s. r. o. (dále jen „MOVA“), aktiva ve výši nejméně 364.903,80 Kč a následně dne 22. 5. 2000 převedli ještě s dalším společníkem Ing. A. P. smlouvou o převodu obchodních podílů své obchodní podíly na P. K., a předáním aktiv společnosti MOVA dne 9. 5. 2000 znemožnili uspokojení věřitelů společnosti RUKU, kteří vůči této společnosti měli ke dni předání pohledávky ve výši 218.888,36 Kč Družstvo ESO Market, ve výši 91.824,50 Kč I. H. – Řeznictví, ve výši 211.097,90 Kč R. Žatec, s. r. o., ve výši 114.358,80 Kč Ovoce – zelenina D. a Š., ve výši 17.978,- Kč Ing. V. F. – HEVA, ve výši 29.893,10 Kč HY servis, s. r. o., ve výši 46.058,- Kč Český stát zastoupený Okresní správou sociálního zabezpečení v Chomutově.
Za tento trestný čin byl obviněný Mgr. Z. R. odsouzen podle §256 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a podle §59 odst. 1 tr. zák. mu byla stanovena zkušební doba v trvání 1 (jednoho) roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození HY servis, s. r. o., Firma Ovoce a zelenina D. a Š., I. H. – Řeznictví, R. Žatec, s. r. o., Ing. V. F. a Družstvo Eso – Market odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Ústí nad Labem, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného Mgr. Z. R. a poškozené společnosti HY servis, s. r. o., rozhodl usnesením ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 5 To 164/2010, tak, že podle §256 tr. ř. obě odvolání jako nedůvodná zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 5 To 164/2010, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 3 T 198/2003, podal obviněný Mgr. Z. R. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Marie Jandové dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek nalézacího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 3 T 198/2003, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen v jeho výroku o vině. V podrobnostech dovolatel dále uvedl, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, je popsán ve výroku nalézacího soudu a rozveden v jeho odůvodnění tak, že rozhodně nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu poškozování věřitele. Společníci RUKU se dohodli s V. M. a J. Z., že tito převezmou firmu RUKU na základě převodu obchodních podílů všech společníků. Ve sjednaný termín se však notářka omluvila, a proto před podpisem smluv o převodech obchodních podílů byla uzavřena dohoda o předání a převzetí části aktiv společnosti RUKU se společností MOVA. Z toho je zřejmé, že neměli v úmyslu, jako jednatelé před prodejem svých obchodních podílů, odstranit majetek společnosti. Toto svědecky potvrdil i Ing. P.. Současně dovolatel odkázal i na výpověď svědka M.. Podle dovolatele nebyl majetek firmy zkrácen, ale předán novému společníkovi prostřednictvím svědka M.. Až v souvislosti s trestním stíháním dovolatel zjistil, že P. K. se ve stejné době stal jednatelem a společníkem i jiných společností, zřejmě jako tzv. „bílý kůň“. Během celého trestního řízení nebyl P. K. vyslechnut. Okolnost, že nabyvatel obchodních podílů společnosti RUKU jednal v podvodném úmyslu, zjistil dovolatel až po zahájení trestního stíhání. Podle názoru dovolatele nemůže být pro nedostatek materiálního znaku ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. naplněna skutková podstata trestného činu podle §256 tr. zák. V této souvislosti dovolatel poukázal na okolnosti převodu obchodních podílů, na míru jeho zavinění, pokud by vůbec bylo na jeho straně nějaké zavinění shledáno, neboť se stal obětí podvodu ze strany pana M., Z. a K., a na svou pohnutku, aby nenechal fimu dojít do konkurzu. Podle dovolatele tedy nelze dovodit jeho úmysl, byť nepřímý, případně požadovaný stupeň společenské nebezpečnosti. Právní závěry soudů jsou tak v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a napadené rozhodnutí je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 1 Ústavy.
V závěru dovolání proto obviněný Mgr. Z. R. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 5 To 164/2010, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení. Ve svém sdělení ze dne 2. 1. 2012 vyjádřil dovolatel souhlas, aby podané dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného Mgr. Z. R. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil tak, že k argumentaci obviněného je namístě především uvést, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě za užití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě za užití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.
Obviněný přitom v rámci svého podání sice v konečném důsledku dovozuje nesprávnost v hmotně právním posouzení skutku, neboť v podstatě namítá absenci subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, resp. absenci jeho materiální stránky, avšak výchozím podkladem pro tento jeho závěr je tvrzení jiného průběhu skutkového děje. Obviněný totiž – zjednodušeně řečeno – má za to, že se dohodl se svědky V. M. a J. Z. na převzetí celé společnosti. Jak ovšem vyplynulo z provedeného dokazování, obviněný nejprve převedl aktiva společnosti RUKU (která již nebyla schopna plnit své závazky) na společnost MOVA, a teprve poté převedl obchodní podíl ve společnosti RUKU (bez podstatných aktiv, zato se závazky) na třetí osobu (P. K.). Takto vymezený skutkový děj je ovšem znatelně odlišným od děje, z něhož vychází dovolací argumentace obviněného. K předloženým námitkám obviněného tedy nelze přihlížet, neboť jejich primární podstatou je tvrzení jiných skutkových zjištění, než jaká dovodily soudy dříve činné ve věci.
Podané dovolání tudíž státní zástupce shledal podaným z jiného důvodu, než jaký je uveden v ustanovení §265b tr. ř. a navrhl je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný Mgr. R. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34, str. 257; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel, jako je tomu i v případě obviněného Mgr. Z. R., extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak i odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného Mgr. Z. R..
Dovolacím důvodem podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech. Řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.), anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tuto posledně uvedenou okolnost uplatnil ve vztahu k dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný Mgr. Z. R.. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně, a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej, a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, anebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku. Jednání pod písm. a) ustanovení §256 odst. 1 tr. zák. představuje zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z něhož by se mohl věřitel uspokojit. Jde o snížení skutečné (nikoli jen účetní) hodnoty majetku, tedy o reálné zmenšení jeho rozsahu o ty majetkové hodnoty, jimiž by bylo možné dosáhnout uspokojení pohledávky věřitele, a to i jejich případným převodem, prodejem apod. I když zákon zde předpokládá zničení, poškození, zatajení, zcizení atd. jen části svého majetku, logickým výkladem (argumentum a minori ad maius) lze dospět k závěru, že tím spíše bude dlužník trestně odpovědný, pokud se jednáním zde uvedeným zbaví veškerého svého majetku použitelného k uspokojení věřitele. Způsoby, jimiž se pachatel majetku zbavuje, nemusejí být samy o sobě trestnými činy, poněvadž trestným činem podle §256 tr. zák. se stávají vzhledem k důsledkům, které mají pro uspokojení věřitele. Znak poškodí, zatají, zcizí, nebo odstraní část svého majetku ve smyslu §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. tedy může spočívat např. v některých pochybných převodech majetku nebo v jiných dispozicích, které se navenek mohou jevit jako provedené v souladu s pravidly hospodaření a nelze je bez dalšího považovat za protiprávní, ale ve svém důsledku poškozují majetek dlužníka. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění. Dlužník tedy jedná v úmyslu vyhnout se plnému uspokojení věřitele, případně činí určité skutečné či fiktivní dispozice se svým majetkem, ač si z okolností musí být vědom toho, že jeho jednání může mít tento následek, a pro případ, že jej způsobí, je s ním srozuměn. Na srozumění pachatele v tomto smyslu lze usuzovat z jeho konkrétních kroků, pokud jednal např. s vědomím existence četných dluhů, své neschopnosti hradit je a podaného návrhu na prohlášení konkursu na jeho majetek.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku především poznamenal, že svědek J. Z. uvedl, že osobu jménem K. neznal a nejednal s ním, u notářky v Ž. nebyl (srov. str. 5 rozsudku nalézacího soudu). V návaznosti na to svědek V. M. uvedl, že pana K. viděl poprvé u notáře v Ž.. Od pana K. odkoupil vybavení, aktiva dával panu K. po podpisu převodu (srov. str. 6 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud se také zabýval i výpověďmi ostatních svědků, které vyslechl u hlavního líčení. Na straně 14 rozsudku nalézací soud konstatoval, že jelikož se výpovědi jednotlivých svědků vzhledem k dlouhému časovému odstupu rozcházely, vycházel především z listinných důkazů. V hlavním líčení nebylo možné vzhledem k úmrtí vyslechnout svědka P. K. (srov. str. 14 rozsudku nalézacího soudu). V závěru svého rozhodnutí nalézací soud popsal, že obviněný Mgr. Z. R. společně s již odsouzenou J. K. odstranili veškerý majetek použitelný k uspokojení věřitele, když vůči svým věřitelům nespláceli splatné pohledávky a dne 9. 5. 2000 uzavřeli se společností MOVA dohodu o předání a převzetí části aktiv a následně dne 22. 5. 2000 převedli své obchodní podíly na P. K., které již v té době byly fakticky bezcenné. Došlo tedy k pochybnému převodu aktiv z majetku RUKU, což ve svém důsledku poškodilo majetek uvedených dlužníků, kdy se převedla zbývající aktiva RUKU na přejímající společnost, ovšem za nulovou protihodnotu, a věřitelé tak nemohli ani částečně dosáhnout uspokojení svých splatných pohledávek. V hlavním líčení nebylo prokázáno, že by společnost MOVA měla vůči společnosti RUKU splatnou pohledávku. Obviněný si byl vědom toho, že svým jednáním porušuje zájem společnosti na ochraně majetkových práv věřitelů. Obviněný chtěl takové porušení způsobit, formou zavinění je tedy úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.(srov. str. 14 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud doplnil uvedené odůvodnění nalézacího soudu v tom směru, že obviněnému není kladeno za vinu, že prodal svůj podíl společnosti RUKU, protože takový postup je v souladu se zákonem a zásadně možný, ale je mu kladeno za vinu za jakých okolností tuto transakci provedl. Byl si dobře vědom hospodářské situace společnosti a zejména věděl, že společnost není schopna splácet závazky nejen vůči svým dodavatelům, ale ani vůči státu. Ze smlouvy o předání a převedení části aktiv ze dne 9. 5. 2000 je zjevné, že aktiva společnosti ve formě finanční hotovosti, stravenek, movitých věcí, jakož i samotné prodejny, byla převáděna na společnost MOVA. Takto obviněný jednal v době, kdy věděl, že společnost má více věřitelů, a i v tomto citovaném smluvním dokumentu dokonce uvádí, že movité věci v hodnotě 683.974,96 Kč jsou převáděny za dohodnutou cenu, a to 200.000,- Kč, tedy za cenu méně než třetinovou. Teprve poté, co zmíněná aktiva byla vyvedena ze společnosti, na které vázly toliko dluhy, bylo přistoupeno k převodu obchodních podílů na P. K. za celkovou částku 3,- Kč. Již tato částka napovídá tomu, že obviněnému byl dobře znám stav převáděné společnosti (srov. str. 3 usnesení odvolacího soudu). K subjektivní stránce odvolací soud zdůraznil, že obviněnému byla známa hospodářská situace společnosti RUKU, že je společnost zadlužená a není s to své závazky plnit. Z titulu funkce jednatele obviněnému nevznikl jen soubor práv uvedený v obchodním zákoníku, ale též i povinnosti, které z titulu své funkce musel plnit. Z jejího titulu se totiž stal osobou se zvláštní způsobilostí, tedy tím, kdo jedná za okolností předvídaných zákonem a společenskou smlouvou za obchodní společnost. Je mu tedy přímo zákonem uloženo počínat si s péčí řádného hospodáře, a dále, že musí případné dluhy společnosti hradit tak, aby nedošlo k poškození některého z věřitelů, ale ani ke zvýhodnění jiného věřitele. Vytýkaného jednání se tedy obviněný Mgr. Z. R. dopustil podle odvolacího soudu nejméně v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí soudů nižších stupňů a předložený spisový materiál a dospěl k následujícím závěrům. Jednáním obviněného Mgr. Z. R. spolu s již odsouzenou J. K., tj. podepsáním dohody o předání a převzetí části aktiv společnosti RUKU společností MOVA, byla odstraněna aktiva dlužníkova majetku (s výjimkou zásob, které byly jinou dohodou převedeny na společnost ZAVA, čímž došlo k vyrovnání pohledávky, kterou měla společnost ZAVA za společností RUKU), z nichž by se mohli věřitelé RUKU jinak uspokojit. Obviněný Mgr. Z. R. (společně s odsouzenou J. K.) tímto svým jednáním prakticky zbavil společnost RUKU veškerého majetku použitelného k uspokojení věřitelů společnosti RUKU. Jak již zmínil i odvolací soud, způsoby, jimiž se pachatel majetku zbavuje, nemusejí být samy o sobě trestnými činy, když trestným činem podle §256 tr. zák. se stávají vzhledem k důsledkům, které mají pro uspokojení věřitele (k tomu také blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1577/2008, publikované v Souboru tr. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 52/2009, č. T 1158-1.). V projednávaném případě tak věřitelé RUKU, a to Družstvo ESO Market, I. H. – Řeznictví, R. Žatec, s. r. o., Ovoce – zelenina D. a Š., Ing. V. F. – HEVA, HY servis, s. r. o., a Okresní správa sociálního zabezpečení v Chomutově, neměli již z čeho uspokojit své pohledávky, když veškerý majetek společnosti RUKU byl vyveden mimo nového nabyvatele obchodních podílů P. K., které pořídil za 3,- Kč. Dovolatelův popis skutkového děje v jeho mimořádném opravném prostředku rozhodně neodpovídá provedeným důkazům, tj. svědeckým výpovědím a listinným důkazům, jak již byly popsány v odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, na které také Nejvyšší soud v podrobnostech plně odkazuje. Podle zápisu v protokolu o hlavním líčení ze dne 26. 6. 2007 bylo svědkovi V. M. uloženo, aby předložil kopii smlouvy mezi společností MOVA a RUKU, podepsanou P. K., o převzetí pronájmu prodejny a dohodu o vrácení aktiv do společnosti RUKU (srov. č. l. 804 z druhé strany). Na č. l. 810 až 816 spisu jsou založeny doklady zaslané společností MOVA, avšak tyto neobsahují listiny, které soud požadoval k předložení, ale doklady jiné dokládající, jak bude uvedeno ještě níže, provedení a dokončení celé transakce. V trestním řízení nebylo prokázáno ani tvrzení obviněného Mgr. Z. R. o tom, že majetek firmy RUKU nebyl zkrácen, ale předán novému společníkovi prostřednictvím svědka V. M., když nic takového z výpovědi tohoto svědka nevyplývá, byť uvedl, že „… s K. se dohodl, předal mu peníze a majetek odkoupil …“, čímž zřejmě myslel transakce provedené na základě dokladů na č. l. 810 až 816, které však právě vedly v návaznosti na jednání obviněného Mgr. Z. R. a odsouzené J. K. k zmaření uspokojení shora uvedených věřitelů, jejichž pohledávky zůstaly neuhrazeny. V tomto směru správně odvolací soud uzavřel, že určitou aktivitu na této transakci mohli mít i svědci M. a Z. (str. 4 rozsudku odvolacího soudu), neboť tito svědci svým dalším postupem jistě přispěli ke zcizení majetku společnosti RUKU, ale nikoli na základě podvodného jednání vůči obviněnému Mgr. Z. R. a odsouzené J. K., ale naopak v návaznosti na jejich jednání spočívající v převodu majetku společnosti RUKU a následném prodeji obchodních podílů této společnosti tzv. bílému koni P. K. (srov. doklady založené na č. l. 63 až 76 a 810 až 816 spisu).
V zásadě nedůvodná je také námitka obviněného Mgr. Z. R. spočívající v tom, že nebyl vyslechnut P. K., když podle obsahu spisu se nalézací soud po celou dobu řízení před soudem snažil na základě provedeného pátrání předvolat a posléze i opakovaně předvést svědka P. K. (srov. č. l. 762 až 763, 797, 794, 806, 820, 821, 822 až 833, 835 až 841, 862 až 868 atd. spisu), avšak nakonec zjistil, že tento svědek již 27. 2. 2009 zemřel (srov. úmrtní list na č. l. 873 spisu).
Právně relevantní námitka obviněného Mgr. Z. R. se týkala pouze jeho přesvědčení o absenci subjektivní stránky a nedostatku materiálního znaku předmětného trestného činu ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. Zákon vyžaduje z hlediska subjektivní stránky úmyslné zavinění. Dlužník tedy jedná v přímém úmyslu vyhnout se plnému uspokojení věřitele, případně činí určité skutečné či fiktivní dispozice se svým majetkem, ač si z okolností musí být vědom toho, že jeho jednání může mít tento následek, a pro případ, že jej způsobí, je s ním srozuměn (srov. §4 tr. zák.). Na srozumění pachatele v tomto smyslu lze usuzovat z jeho konkrétních kroků, pokud např. jednal s vědomím existence četných dluhů, své neschopnosti hradit je apod. (k tomu blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 4 Tz 49/2000, publikovaný v Soudních rozhledech č. 8/2000, str. 249). Na základě provedeného dokazování bylo nalézacím soudem jednoznačně prokázáno, že Mgr. Z. R. si byl špatné hospodářské situace společnosti RUKU vědom, což mj. vyplývá také z jím učiněných výpovědí, když právě tato situace vedla k posuzovanému jednání, které provedl společně s ostatními společníky předmětné společnosti RUKU. Jestliže společnost RUKU nesplácela své splatné závazky, což plyne především z vyjádření poškozených společností, a na základě toho obviněný Mgr. Z. R. nejprve společně s dnes již pravomocně odsouzenou J. K. odstranil majetek použitelný k uspokojení svých věřitelů, a teprve poté i s dalším společníkem Ing. A. P. v podstatě již bezcenné podíly převedli na P. K. – tzv. bílého koně, nelze oběma soudům nižších stupňů vytýkat pochybení, jestliže na základě provedeného dokazování správně dovodily naplnění subjektivní stránky u obviněného Mgr. Z. R.. V tomto směru nelze za takové pochybení považovat ani v zásadě nepřesné vyjádření odvolacího soudu, že vytýkaného jednání se obviněný Mgr. Z. R. dopustil podle odvolacího soudu nejméně v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák., ač nalézací soud podle odůvodnění svého rozsudku shledal u obviněného naplněn úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák. (str. 14 rozsudku), a to vzhledem k tomu, že takové zjištění bylo učiněno ve prospěch obviněného, přičemž odvolací soud uvedený závěr nalézacího soudu ani nevyloučil, neboť jeho vymezení nepřímého úmyslu je vázáno na uspokojení pohledávek ostatních věřitelů a je ve své podstatě subsidiární (viz formulace „nejméně v úmyslu nepřímém“ – srov. str. 4 rozsudku nalézacího soudu navíc s poukazem na závěr o zavinění, které učinil soud prvního stupně).
Pokud obviněný dále namítal, že se stal obětí podvodu ze strany pana M., Z. a K., a přitom poukazoval na svou pohnutku, aby nenechal firmu dojít do konkurzu, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že byť je možno souhlasit s tím, že nechtěl, aby se společnost RUKU dostala do konkursu, není tato námitka důvodná, neboť jestliže by byl na společnost RUKU včas prohlášen konkurs, byly by zřejmě shora uvedení věřitelé alespoň částečně uspokojeni, což se však právě v důsledku jednání obviněného Mgr. Z. R. nestalo. Nemůže tedy tato pohnutka obviněného zbavit trestní odpovědnosti. Rovněž tak nelze na základě provedeného dokazování přisvědčit ani další námitce, že se obviněný stal obětí podvodu ze strany pánů M., Z. a K.. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že P. K. vstoupil do jednání s obviněným a se svědkem V. M. až dne 22. 5. 2000, zatímco k rozhodným převodům došlo již dne 9. 5. 2000, a to bez přímého zapojení P. K.. Svědek J. Z. jednoznačně popřel, že by znal osobu jménem K., když současně uvedl, že s ním nejednal (č. l. 783 a 784 p. v. spisu). O této jeho výpovědi nevznikají pochybnosti, neboť je zcela v souladu s výpovědí svědka V. M., který potvrdil, že sice s panem Z. obchodovali, ale on nechtěl prodejnu (č. l. 804 spisu), a dále s písemnými doklady (srov. č. l. 63 až 76, zejména č. l. 69 spisu). Je sice pravdou, že svědek V. M. ve své výpovědi potvrdil, že původně chtěl koupit obchodní podíly, ale když jim předložili účetnictví, tak od toho upustil. Od 9. 5. 2000 se v prodejně dál prodávalo, akorát nějaký den byla prodejna zavřena. Společnosti RUKU oznámil že od toho odstupuje, neví komu a kdy to sdělil, ale určitě to bylo po závěrce. Neví kdo přivedl k jednání pana K.. Vůbec nevěděl, že se plánuje notářský zápis na 9. 5. Nikdo po něm věci nechtěl. S K. se dohodl, předal mu peníze a majetek hmotný odkoupil (srov. č. l. 804 až 805 spisu). Ze zprávy společnosti MOVA ve věci vyrovnání a zápočtu vzájemných pohledávek ze dne 7. 11. 2000 vyplývá, že dne 9. 5. 2000 došlo k dohodě o převodu hotovosti a cenin ve výši 164.903,80 Kč a následně dne 22. 5. 2000 k převzetí závazků ke společnosti ZAVA ve výši 69.587,58 Kč (blíže k těmto a následným transakcím srov. str. 7 až 9 rozsudku nalézacího soudu). Z hlediska posouzení uvedené námitky obviněného je pak důležité i vyjádření družstva ESO market, z kterého vyplynulo, že od vstupu společnosti RUKU do družstva dne 1. 3. 2000 uhradila tato společnost jen menší část z jí objednaných dodávek v celkové částce 122.906,- Kč, zatímco nezaplatila splatné pohledávky v celkové částce 218.888,36 Kč. Přes vědomí splatných závazků převedla tato společnost svá aktiva dne 9. 5. 2000 na společnost MOVA, a to i přesto, že dopisem ze dne 4. 5. 2000 byla vyzvána k úhradě splatných pohledávek a zjednání nápravy v plnění členských povinností, avšak na tuto výzvu nijak nereagovala. Navíc společnost RUKU neohlásila změny ve své struktuře, tj. změny společníků, jednatelů a sídla včetně zrušení vlastní provozovny, k nimž došlo dne 22. 5. 2000. V důsledku toho došlo k následnému vyloučení společnosti RUKU z družstva ESO market (srov. str. 10 rozsudku nalézacího soudu a č. l. 495 až 498 spisu). Tyto okolnosti jasně svědčí o úmyslném jednání obviněného Mgr. Z. R. a vyvracejí jeho námitku o údajném uvedení v omyl. O jednoznačné snaze obviněného zamlžit celou transakci vypovídá i jeho vyjádření ke smlouvě na č. l. 814, kterou jinak již dne 22. 5. 2000 (tedy v den konání mimořádné valné hromady a převodu obchodních podílů) podepsal P. K., že v Praze v Bieblově ulici sídlo nikdy neměli (čl. 888 spisu, str. 8 rozsudku nalézacího soudu), když z notářského zápisu ze dne 22. 5. 2000, kde na str. 2 je k bodu 1 programu uvedeno, že společník Mgr. Z. R. navrhl valné hromadě změnu sídla společnosti na Praha 5, Bieblova 1063/4, PSČ 150 00, což všichni společníci, včetně jeho samého odsouhlasili (č. l. 272 spisu). Také z toho v návaznosti na ostatní skutečnosti jednoznačně vyplývá, že obviněný Mgr. Z. R. velmi dobře věděl, co je předmětem celé transakce, a rozhodně nebyl v žádném směru, pokud jde o rozhodné skutečnosti – vyvedení majetku ze společnosti RUKU a převod obchodních podílů této zadlužené společnosti za 3x 1,- Kč na P. K., uveden v omyl, jak v průběhu trestního řízení a nyní i v dovolání uvádí.
Podle §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Z ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. vyplývá, že čin může být posouzen jako trestný, je-li jeho stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný. Z toho je nutno dovodit, že jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určitého minimálního stupně nebezpečnosti pro společnost, nejsou vůbec trestnými činy, i když jinak mají znaky některé skutkové podstaty. Toto omezení trestní represe je výrazem materiálního pojetí trestného činu a uplatnění zásady pomocné úlohy trestní represe. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou (srov. §3 odst. 4 tr. zák.). Všechna uvedená kritéria jsou v případě obviněného Mgr. Z. R. v potřebném rozsahu, aby byla naplněna skutková podstata trestného činu poškozování věřitele, zastoupena s ohledem na shora již v podrobnostech popsané okolnosti vyvedení majetku ze společnosti RUKU a následného převodu obchodních podílů společnosti RUKU na osobu, která neměla elementární předpoklady pro řízení předmětné společnosti, včetně následků takového jednání pro věřitele jmenované společnosti. Nejvyšší soud v případě obviněného Mgr. Z. R. s ohledem na všechny podrobně rozvedené skutečnosti vztahující se k jeho jednání, zejména rozsah převedeného majetku společnosti RUKU (nejméně 364.903,80 Kč) a výši přinejmenším částečně zmařených shora uvedených pohledávek věřitelů, neshledal nedostatek materiálního znaku trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 5 To 164/2010, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 3 T 198/2003, nevykazuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, jakož i právním posouzením jako trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., ale ani jiné vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání napadeného rozsudku nalézacího soudu odvolání obviněného Mgr. Z. R. a poškozené společnosti HY servis, s. r. o., podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného Mgr. Z. R. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2012
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.