ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.720.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 720/2012-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. listopadu 2012 o dovolání, které podala obviněná N. T. T. B. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 8 To 399/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 111/2010, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 8 To 399/2011 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 39 T 111/2010.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 39 T 111/2010, byla obviněná N. T. T. B. uznána vinnou trestným činem porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinný do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“) kterého se dopustila tím, že dne 30. 8. 2009 v Praze, na křižovatce ulic U G. a J., před vjezdem do tržnice P. R. T. ve svém vozidle zn. Ford Transit, RZ …, které řídil L. T. X., v rozporu s ustanovením §8 zák. č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, v platném znění, převážela zboží popsané ve výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 s cílem jeho následného prodeje v tržnici P. R. T., přičemž s ohledem na formu zabalení zboží, jeho uskladnění ve vozidle, dále s ohledem na to z jakého místa a kam bylo zboží převáženo, věděla obžalovaná o tom, že zboží je neoprávněně označeno ochrannými známkami. Dále byla uznána vinnou pokusem trestného činu poškozování cizích práv podle §8 odst. 1 tr. zák. a §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., který spáchala tím, že dne 30. 8. 2009 v době od 18:45 do 21:30 hodin v Praze 10, U Plynárny 99, na služebně odboru pátrání celního ředitelství, při podání vysvětlení ve smyslu §158 odst. 5 tr. ř. v souvislosti s podezřením z protiprávního prodeje zboží neoprávněně označeného ochrannými známkami záměrně uvedla, že zboží, které dne 30. 8. 2009 v Praze, na křižovatce ulic U G. a J., před vjezdem do tržnice P. R. T., převážela ve svém vozidle zn. Ford Transit, RZ …, patří L. B. T., který ji dne 30. 8. 2009 požádal, aby mu zboží ve vozidle naložené přepravila z T. do Prahy, a svá slova podpořila papírovou cedulí, na níž bylo napsáno: „Obchodní jméno: T. L. B., IČO …, místo podnikání: P., odpovědný zástupce: T. L. B., provozovna: H.., otevření době: 8.00 – 18.00“, přičemž věděla o nepravdivosti svého tvrzení a vystavila tak poškozeného L. B. T., který byl nucen se dne 18. 9. 2009 dostavit k podání vysvětlení na Celní ředitelství Plzeň, odbor odhalování organizované trestné činnosti, referát pátrání, Karlovy Vary, Dubová 8, možnému prověřování a trestnímu stíhání pro trestný čin porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák.
Za to byla obviněná N. T. T. B. odsouzena podle §150 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon soud podle §58 odst. 1 tr. zák. za použití §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Současně obvodní soud obviněné podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložil trest propadnutí věci, a to zboží vyjmenovaného ve výroku o trestu.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 8 To 399/2011 tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Usnesení Městského soudu v Praze napadla obviněná N. T. T. B. dovoláním, a to prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Václavka. Podala je v rozsahu výroku o vině i o trestu a opřela o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčena, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku zdůraznila, že soudy obou instancí došly k chybnému právnímu posouzení ohledně spáchání obou trestných činů. Namítla, že subjektivní stránka trestného činu podle §150 odst. 1 tr. zák. nebyla naplněna, neboť soudům se nepodařilo vyvrátit její obhajovací verzi, že vůz nenakládala, ale pouze ho propůjčila k převozu předmětného zboží. Odmítla způsob, jakým soudy přistoupily k existenci úmyslu, pokud jej založily výhradně na její předcházející trestní minulosti, kdy již byla za obdobnou trestnou činnost odsouzena. Naplnění subjektivní stránky trestného činu nelze podle obviněné dovodit ani ze skutečnosti, že vůz patřil jí, a už vůbec ne z tvrzeného doznání, ke kterému podle svědka P. G. mělo dojít při kontrole vozidla. Uvedené doznání je nutné považovat za procesně zcela neúčinné a jako důkaz nevyužitelné, protože bylo učiněno v době před zahájením trestního stíhání a navíc osobou, která příliš nerozumí českému jazyku, bez přítomnosti tlumočníka a bez předchozího náležitého poučení. Jednání obviněné bylo tedy podle jejího názoru extenzivně podřazeno pod ustanovení §150 odst. tr. zák. a závěry soudů odporují základním zásadám hodnocení důkazů v trestním řízení. Ve vztahu k trestnému činu poškozování cizích práv obviněná opět namítla, že jí nebylo prokázáno uvedené jednání s úmyslem poškodit práva L. B. T., nemohla být naplněna zejména subjektivní stránka činu a soudy opět použily k vyvrácení obhajoby obviněné procesně vadné údajné „doznání“, tj. její sdělení o osobě L. B. T., jehož označila za vlastníka zboží při sepisování úředního záznamu po svém zadržení ve vozidle. Závěrem svého dovolání obviněná N. T. T. B. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 8 To 399/2011, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné N. T. T. B. vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta nejprve připomněla, že jako důkaz lze použít jen takový úkon, který byl proveden v souladu s trestním řádem. Podle jejího přesvědčení nebyla náležitě posouzena subjektivní stránka trestného činu podle §150 odst. 1 tr. ř. a dále nebylo řádným způsobem specifikováno ustanovení zákona č. 441/2003 Sb. o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství dále zdůraznila, že v případech, kdy někdo sám sebe označí za pachatele trestného činu, může mít tato okolnost při trestním stíhání váhu usvědčujícího důkazu pouze za předpokladu, že ho učinila osoba, která byla v procesním postavení obviněného podle §160 odst. 1 tr. ř., byla v tomto postavení vyslechnuta podle §91 a násl. tr. ř. a náležitě poučena o právech obviněného podle §33 tr. ř. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství upozornila, že doznání obviněné bylo učiněno bez těchto náležitostí, nemůže být proto považováno za procesně relevantní. Stejně tak úřední záznam pořízený při kontrole vozidla obviněné nemohl být použit jako důkaz vzhledem k ustanovení §158 odst. 3, 4, 5 tr. ř. K pokusu trestného činu poškozování cizích práv státní zástupkyně vyjádřila názor, že soudy zvolily tuto právní kvalifikaci nevhodně. Jako přiléhavější by pro daný skutek státní zástupkyně navrhovala právní kvalifikaci trestného činu křivého obvinění podle §174 tr. zák. Navíc je vina obviněné založena na skutečnosti, že při podání vysvětlení označila poškozeného L. B. T.jako majitele předmětného zboží. K tomuto důkazu ale opět není možné přihlédnout, a lze mít tudíž důvodné pochybnosti o jejím úmyslu označit L. B. T. za majitele předmětného zboží. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 8 To 399/2011, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 39 T 111/2010, a aby Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Námitky obviněné, které odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují proti naplnění subjektivní stránky obou trestných činů, jimiž byla uznána vinnou, resp. pokusem jednoho z nich. Na podkladě této části podaného dovolání Nejvyšší soud mohl přezkoumat napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející řízení včetně rozsudku soudu prvního stupně a zjistil, že obě rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou zatížena vytčenou hmotně právní vadou, pro kterou nemohou obstát.
Nejvyšší soud připomíná, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze napadat jen vady, které vyplývají z porušení ustanovení hmotného práva, zásadně trestního zákona, a jež měly vliv na použitou hmotně právní kvalifikaci činu. Jeho prostřednictvím totiž nelze napadat nesprávnosti, které vyplývají z případného porušení procesních předpisů včetně způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tak možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu, nikoli se domáhat prostřednictvím skutkových námitek jiného způsobu hodnocení důkazů, než jaký zvolily soudy.
Přestože obviněná vytkla vady spočívající v chybějící subjektivní stránce obou trestných činů, z hlediska přezkoumatelnosti dovolání v rámci dovolacího řízení bylo zásadní, že vyslovila nesouhlas s použitou právní kvalifikací obou trestných činů, přičemž Nejvyšší soud tak mohl vytknout i další zjištěné nedostatky v právním posouzení skutkových okolností a v procesním postupu soudů.
Především skutek týkající se výpovědi obviněné učiněné dne 30. 8. 2009 na služebně odboru pátrání a dohledu Celního ředitelství Praha, se sídlem U Plynárny 99, v Praze 10, v níž označila osobu pod jménem T. L. B., jemuž mělo patřit převážené zboží, byl nesprávně právně posouzen. Nejen absence subjektivní stránky totiž neumožňovala čin kvalifikovat jako pokus trestného činu poškozování cizích práv podle §8 odst. 1 a §209 odst. 1 tr. zák., neboť takový postup je v rozporu se soudní judikaturou. Za situace, kdy obviněná v rámci podání vysvětlení podle §158 odst. 3 tr. ř. uvedla nepravdu ohledně vlastníka zboží, jež mělo být neoprávněně označené ochrannou známkou, a pokud by tak činila v úmyslu přivodit takové osobě trestní stíhání, musel by být skutek právně posouzen jako trestný čin křivého obvinění podle §174 tr. zák. Soudní judikatura vychází ze závěru, že nepravdivé tvrzení vůči policii může za splnění dalších podmínek založit trestní postih takového jednání pro trestný čin křivého obvinění podle §174 tr. zák., event. křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 tr. zák. (srov. č. 21/2007 Sb. rozh. tr.) V uvedeném případě by se tak mohlo jednat jen o možnost kvalifikovat tvrzení obviněné ze dne 30. 8. 2009 podle §174 tr. zák., neboť šlo o úkon podle §158 odst. 3 tr. ř. v tehdy platném znění, navíc obviněná nevypovídala v procesním postavení svědka (viz úřední záznam na č. l. 34 a 35 trestního spisu). U trestného činu křivého obvinění zákon nevyžadoval pro jeho pachatelství speciální subjekt jako tomu bylo u trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 tr. zák. (srov. č. 56/2007 Sb. rozh. tr.). Trestného činu křivého obvinění se může pachatel dopustit i v rámci uplatňování své obhajoby a zejména pak není pro jeho dokonání vyžadováno, aby osoba lživě obviněná, byla skutečně následně trestně stíhána, avšak další podmínkou trestnosti pachatele je existence úmyslu takový následek označené osobě přivodit.
Při hodnocení skutkových zjištění tak soudy náležitým způsobem nevysvětlily, které z těchto okolností nepochybně svědčí o úmyslu obviněné přivodit trestní stíhání L. B. T., či osoby za něj se vydávající, a to jejím lživým obviněním z trestného činu. Vycházely totiž z naprosto nesprávné úvahy, že nepravdivým tvrzením vůči orgánům policie může dojít k vážné újmě na jejich právech a lze je tak uvést v omyl, případně stejným způsobem jednat vůči lživě obviněnému, neboť z odůvodnění rozhodnutí skutečně není patrné, jak podotkla státní zástupkyně, kdo měl být podle názoru soudů osobou uvedenou v omyl a současně poškozen na svých právech. Jak již bylo naznačeno, pokud by soud prvního stupně dospěl k opětovnému závěru o spáchání tohoto skutku, připadala by v úvahu právní kvalifikace dokonaným trestným činem křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák., nikoli jeho pokusem podle §8 odst. 1 tr. zák. Dosažení úmyslu pachatele totiž není třeba k dokonání tohoto trestného činu. (K tomu opět srov. č. 56/2007 Sb. rozh. tr.)
Podkladem skutkových zjištění, která mohou vést k právnímu posouzení činu jako křivého obvinění podle §174 tr. zák., podle nové právní úpravy podle §345 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, může být již zmíněný úřední záznam o podání vysvětlení z 30. 8. 2009, v jehož rámci obviněná tvrdila, že zboží patří L. B. T., který ji požádal jen o jeho převoz. Jedná se totiž o způsob, jímž obviněná měla spáchat trestný čin, když v podstatě v rámci podání vysvětlení měla realizovat svůj úmysl lživě obvinit jiného ze spáchání trestného činu. Samozřejmě však je nutné hodnotit veškeré okolnosti rozhodné pro právní posouzení takového činu, a to v celém kontextu ostatních ve věci opatřených důkazů.
Ve vztahu k naplnění zákonných znaků trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák. však není možné vyjádření obviněné zaznamenané v úředním záznamu ze dne 30. 8. 2009, považovat za procesně způsobilý důkaz.
Uvedenou částí dovolacích námitek se obviněná sice ocitla již mimo rámec dovolacích důvodů, ale protože Nejvyšší soud vyhověl hmotně právním námitkám směřujícím proti nedostatku subjektivní stránky u obou trestných činů, jimiž byla obviněná uznána vinnou, může následně vytýkat i další zjištěné vady, byť nekorespondují s užitým dovolacím důvodem. Obviněná totiž zcela správně zdůraznila, že vyjádření, jímž se při kontrole jejího vozidla označila za majitelku převáženého zboží, nemá povahu důkazu v trestním řízení, které v době provedení tohoto úkonu ještě nebylo proti ní zahájeno. Stejně tak nelze připustit, aby obsah záznamu dosvědčil zasahující pracovník celního úřadu (svědek P. G.). Zásada zákonnosti trestního řízení vyjádřená v ustanovení §2 odst. 1 tr. ř. znamená, že nikdo nesmí být stíhán jinak, než způsobem stanoveným v tomto zákoně, tj. v trestním řádu. Není možné nikoho nutit k doznání ani k výpovědi, obviněný je oprávněn nevypovídat vůbec a nelze jej jakkoli nutit k sebeobvinění (§92 odst. 1 tr. ř., čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Jestliže obviněný nevyužije svých zákonných práv a vypovídá o své trestné činnosti, lze takovou výpověď použít v jeho trestním řízení jedině za předpokladu, že tak učinil v procesním postavení obviněného podle §160 odst. 1 tr. ř., tj. po řádném poučení podle §91 a násl. tr. ř., jakož i o právech obviněného podle §33 tr. ř. Pokud se obviněná po zastavení vozidla pracovníky celní správy vyjádřila tak, že naložené zboží je jejím majetkem, nemůže být úřední záznam o tomto úkonu (na č. l. 29-30 trestního spisu) sepsaný ve smyslu §158 odst. 5 tr. ř. použit v trestním řízení obviněné jako usvědčující důkaz. Samozřejmě, že jako listina má své místo mezi důkazy, nelze však vycházet z obsahu vyjádření obviněné jako osoby, jejíž vozidlo bylo kontrolováno a nalezeno v něm padělané zboží. Došlo by tím k porušení citovaných pravidel zákonnosti trestního procesu. Mimochodem až novela trestního řádu provedená zákonem č. 459/2001 Sb., jež nabyla účinnosti dnem 1. 1. 2012, umožnila v §158 odst. 6 tr. ř. použití úředního záznamu o obsahu vysvětlení ve smyslu §158 odst. 3 písm. a) tr. ř., avšak jen za situace, kdy s tím souhlasí státní zástupce i obviněný podle §211 odst. 6 tr. ř. V projednávané věci však údajné „doznání“ učinila obviněná nikoli v průběhu podávání vysvětlení, o němž byl sepsán již prvně citovaný záznam ve stejný den, tj. 30. 8. 2009, který je založen na č. l. 34-35 trestního spisu, a který je podle současně platných procesních pravidel možné v řízení před soudem použít za splnění uvedených podmínek. Vyjádření o vlastnictví zboží obviněnou je totiž zaznamenáno v jiném úředním záznamu, založeném na č. l. 29-30 trestního spisu, sepsanému pracovníky celní správy včetně P. G. o průběhu úkonu spočívajícího v provedení kontroly vozidla zn. Ford Transit, v němž obviněná seděla a bylo v něm uloženo padělané zboží. Takový úřední záznam je nutné odlišit od úředního záznamu, jehož obsahem je podání vysvětlení ve smyslu §158 odst. 3 písm. a) tr. ř. v platném znění.
Jestliže tedy nebylo možné jako důkaz použít úřední záznam učiněný o úkonu, jež předcházel podání vysvětlení podle §158 odst. 3 písm. a) tr. ř., nebylo možné jeho obsah nahradit výslechem osoby, která jej sepsala, tedy zaměstnance celní správy. P. G. tudíž nemohl v postavení svědka v trestním řízení obviněné sdělovat její reakci na původ zboží nelegálně opatřeného ochrannými známkami jako předmětu trestného činu. Jestliže již soud prvního stupně opřel svůj výrok o vině zásadním způsobem o uvedené dva důkazy, porušil citovaná procesní pravidla, protože ani úřední záznam o kontrole vozu ani výpověď svědka P. G. nesměly být užity jako důkazy proti obviněné a vyvracet tak její následně uplatněnou obhajobu (viz odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 na str. 5). Přestože obviněná již ve svém řádném opravném prostředku vytýkala tento vadný postup soudu prvního stupně, odvolací soud na tuto část jejího odvolání v podstatě vůbec nereagoval a ponechal ji bez povšimnutí.
Další vadou výroku o vině pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně, jež sice nebyla dovoláním vytýkána, ale správně na ni upozornila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání, je nesprávná citace ustanovení §8 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů. Je totiž třeba rozlišit alternativní způsob jednání, které je obviněné vytýkáno, a nelze se spokojit toliko s odkazem na celé ustanovení §8 tohoto zákona. Nebylo by tak patrné, jakou formou a do jakých práv obviněná zasáhla.
Nejvyšší soud tedy na podkladě podaného dovolání zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze, a jemu předcházející odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, neboť shledal vady v subjektivní stránce u obou trestných činů, jimiž byla obviněná uznána vinnou, a dále upozornil i na vady další, které nebyly dovoláním vytýkány. Podle §265k odst. 2 tr. ř. byla zrušena i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vzhledem k tomu, že nesprávný postup zvolil již soud prvního stupně, rozhodl Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. o přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí právě tomuto soudu.
V rámci nového projednávání tak Obvodní soud pro Prahu 7 musí vycházet jen ze zákonných důkazů, jež mu mohou být podkladem při rozhodování o podané obžalobě, bude specifikovat způsob protiprávního jednání, jímž mělo dojít k porušení práv držitelů či vlastníků ochranných známek ve smyslu §8 zákona č. 441/2003 Sb. o ochranných známkách ve znění pozdějších předpisů. Přitom v rámci opatřených důkazů musí soud také přihlédnout k tomu, že z hlediska trestní odpovědnosti pachatele trestného činu podle §150 tr. zák. nehraje žádnou roli, kdo je vlastníkem zboží neoprávněně označeného ochrannými známkami, k nimž přísluší výhradní právo jiného, za splnění dalších podmínek postačí mj. uvádění takového zboží do oběhu. Samozřejmě pak bude třeba, aby soud náležitým a přesvědčivým způsobem zhodnotil všechny ve věci provedené důkazy, z nichž následně vyvodí své právní závěry včetně všech okolností, které charakterizují úmysl jako nezbytný znak skutkové podstaty trestného činu podle §150 tr. zák.
U druhého ze skutků, pro který byla obviněná postavena před soud, musí soud respektovat platnou judikaturu a soudní praxi tak, jak Nejvyšší soud vysvětlil, avšak současně bude třeba zohlednit zásadu zákazu reformationis in peius. Mimořádný opravný prostředek podala totiž pouze obviněná, nikoli v její neprospěch nejvyšší státní zástupce, proto není v novém řízení možné zhoršit postavení obviněné ve smyslu §265s odst. 2 tr. ř. Pokud i po novém projednání věci dospěje soud k závěru, že obviněná lživě obvinila jiného z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, nebude možné skutek kvalifikovat podle §174 odst. 1 tr. zák., neboť trestný čin křivého obvinění je přísnější než trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., jímž byla uznána vinnou v původním řízení. Nicméně přesto musí být obviněné poskytnut prostor, aby mohla uplatnit svá obhajovací práva i k uvažované alternativě právního posouzení jejího jednání vůči osobě L. B. T.. Z hlediska časové působnosti trestního zákona bude rovněž významné vyřešit si otázku trestnosti konkrétních skutkových zjištění podle právní úpravy účinné v době spáchání činu a novější, neboť pouze za situace, kdy skutek bude trestný podle obou znění trestních zákonů, může dojít k odsouzení obviněné. Pokud bude znovu čin kvalifikován podle trestního zákona účinného v době spáchání, tj. §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., musí se soud vypořádat i s materiální podmínkou trestnosti ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák.
Vady napadených rozhodnutí nebylo možné odstranit v případném veřejném zasedání, proto bylo o podaném dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265 tr. ř.).
V Brně dne 21. listopadu 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová