ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.77.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 77/2012 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 2. 2012 o dovolání obviněného Mgr. N. P. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 31 To 367/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 4 T 125/2007, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 31 To 367/2010, a rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 4 T 125/2007.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou přikazuje , aby věc obviněného Mgr. N. P. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 4 T 125/2007, byl obviněný Mgr. N. P. K. uznán vinným pod body 1) a 2) výroku rozsudku pokusem pokračujícího trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 trestního zákona k §250 odst. 1, 2 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zák.“) a pod bodem 3) výroku rozsudku trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil tím, že v období od 20. 6. 2006 do 20. 11. 2006 rozprodal část movitých věcí, a to rádio s kazetovým přehrávačem zn. Luxman DVD Panasonic, střešní box na osobní motorové vozidlo, vrtačku zn. AKU Black Decker, dětské jízdní kolo zn. Rock Mashine, které byly v jeho bydlišti sepsány dne 20. 9. 2006 vykonavatelem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, na základě usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 30. 8. 2006, č. j. 21E 637/2006-9, které nabylo právní moci dne 05. 10. 2006, a kterým byl nařízen výkon rozhodnutí proti povinnému obviněnému pro neplacení pohledávky ve výši 32.994,-- Kč prodejem movitých věcí, dne 20. 11. 2006 Okresní soud v Jablonci nad Nisou provedl svoz movitých věcí k dražbě a přitom bylo zjištěno, že výše uvedené věci chybí, ačkoliv obviněný byl při soupisu poučen, že věci nesmí být poškozeny, zničeny, zcizeny, odstraněny nebo opuštěny a že takové jednání je trestné, a obviněný přes tyto skutečnosti věci prodal.
Za pokus pokračujícího trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 2 tr. zák. a trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák., byl obviněný Mgr. K. odsouzen podle §171 odst. 2 tr. zák. za užití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let s dohledem. V rámci dohledu bylo obviněnému uloženo, aby podle svých možností uhradil způsobenou škodu a informoval pracovníka Probační a mediační služby České republiky, Středisko Jablonec nad Nisou, o okolnostech souvisejících s úhradou způsobené škody. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 12. 2007, č. j. 6 T 274/2007-135, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného Mgr. N. P. K., rozhodl rozsudkem ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 31 To 367/2010, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek nalézacího soudu ve výroku o vině pod bodem 1) a 2) a ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného Mgr. N. P. K. uznal vinným pokusem trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1 tr. zák. k §256 odst. 1 písm. b) tr. zák., který spáchal tím, že
1) na základě usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 23. 05. 2005, č. j. 22 E 487/2005-9, které nabylo právní moci dne 30. 9. 2005, ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení v Jablonci nad Nisou, bylo obviněnému nařízeno zaplacení pohledávky ve výši 169.772,-- Kč, z této částky dne 31. 10. 2005 uhradil u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou na hotovosti částku 15.000,-- Kč, dne 30. 11. 2005 se obviněný dostavil na Okresní soud v Jablonci nad Nisou a předložil výpis ze svého účtu s tím, že dne 30. 11. 2005 se uskutečnil převod částky 154.802,-- Kč na účet Okresní správy sociálního zabezpečení v Jablonci nad Nisou, vzhledem k tomu, že nebylo uvedeno správné číslo účtu oprávněného, byl na tuto skutečnost obviněný upozorněn, ten na to sdělil, že si není vědom pochybení, ale převod provede opětovně, dne 12. 5. 2006 se obviněný znovu dostavil na Okresní soud v Jablonci nad Nisou, kde předložil výpis ze svého účtu s tím, že dne 10. 05. 2006 se uskutečnil převod peněz v částce 154.742,-- Kč na účet Okresní správy sociálního zabezpečení v Jablonci nad Nisou, šetřením u Okresní správy sociálního zabezpečení v Jablonci nad Nisou pak bylo zjištěno, že žádná z těchto plateb na její účet se neuskutečnila, jelikož platba ze dne 30. 11. 2005 v částce 154.802,-- Kč nebyla nikdy z účtu obviněného uskutečněna, stejně jako platba ze dne 10. 05. 2006 v částce 154.742,-- Kč, a obviněný tedy předložil Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou nepravdivé výpisy ze svého účtu, které měly dokladovat skutečnost, že svoje závazky vůči Okresní správě sociálního zabezpečení v Jablonci nad Nisou již uhradil, ačkoliv se to nezakládalo na pravdě,
2) na základě usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 23. 05. 2005, č. j. 22 E 487/2005-9, které nabylo právní moci dne 30. 09. 2005, ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení v Jablonci nad Nisou, bylo obviněnému nařízeno zaplacení pohledávky ve výši 169.772,-- Kč, přičemž tento z uvedené částky dne 31. 10. 2005 uhradil u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou v hotovosti částku 15.000,-- Kč a uhrazení zbývající částky dokladoval předložením nepravdivých výpisů z účtu, za což mu bylo sděleno obvinění ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., následně v průběhu vyšetřování obviněný předložil tři kusy příkazů k úhradě ze dne 07. 11. 2006, vydaných u ČSOB, a. s., v Jablonci nad Nisou na částky 55.072,-- Kč, ve výši 32.994,-- Kč a ve výši 100.000,-- Kč, které měly být uhrazeny převodem z jeho účtu a měly dokladovat hrazení dlužné pohledávky, včetně sankčních poplatků vůči Okresní správně sociálního zabezpečení v Jablonci nad Nisou, avšak provedeným šetřením u ČSOB, a. s., bylo zjištěno, že účet, ze kterého měl být převod proveden, je již od 02. 11. 2005 pouze s debetním zůstatkem, čehož si obviněný musel být vědom, neboť o této skutečnosti byl informován.
Za tento pokus trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1 tr. zák. k §256 odst. 1 písm. b) tr. zák. a za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák., který zůstal v napadeném rozsudku nedotčen (skutek pod bodem 3), byl obviněný Mgr. K. odsouzen podle §171 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a nad obviněným byl vysloven dohled a podle §60a odst. 2 tr. zák. mu byla stanovena zkušební doba v trvání 3 (tří) let. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 12. 2007, č. j. 6 T 274/2007-135, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 31 To 367/2010, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 4 T 125/2007, podal obviněný Mgr. N. P. K. prostřednictvím obhájce JUDr. Kolji Kubíčka dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovoláním napadl obviněný Mgr. K. rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. V podrobnostech dovolatel uvedl, že skutky popsané ve výroku rozhodnutí odvolacího soudu byly nesprávně podřazeny pod skutkovou podstatu trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §256 odst. 1 písm. b) tr. zák. a skutek, který zůstal v rozhodnutí odvolacího soudu nedotčen, byl nesprávně kvalifikován podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. Skutek, jak je uveden ve výrocích 1) a 2), nenaplňuje znaky skutkové podstaty podle §256 odst. 1 písm. b) tr. zák., znaky této skutkové podstaty dokonce nejsou ani ve výroku napadeného rozsudku popsány, a to ani v jeho odůvodnění. Skutek ve výrocích pod body 1) a 2) nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu, navíc ohledně skutku pod bodem 2) by se podle dovolatele jednalo o popření jeho základního práva na obhajobu, neboť by byl sankcionován za způsob vedení obhajoby, kdy každý obviněný se může hájit způsobem, který považuje za vhodný, což zahrnuje i právo uvádět nepravdivé skutečnosti s výjimkou křivého obvinění. Ve výroku ani v odůvodnění se neobjevuje tvrzení, že by dovolatel v úmyslu, byť částečně zmařit pohledávku OSSZ, předstíral či uznal neexistující právo nebo závazek, nikde není uvedeno, co má být považováno za předstírané neexistující právo nebo závazek. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že jednání obviněného směřovalo k tomu, aby předstíral, že k úhradě dluhu již došlo, že tudíž závazek vůči oprávněné již zanikl a exekuční řízení může být zastaveno. Tento popis zjištěného skutkového stavu podle názoru obhajoby nemůže naplnit skutkovou podstatu trestného činu, jak bylo odvolacím soudem určeno. Dovolateli nebylo prokázáno to nejzásadnější, že by předstíral neexistující závazek či právo, které by bylo odlišné od subjektu věřitele. Není to obsahem zjištěného skutkového stavu a není to tvrzeno ani v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Pokud se týká jednání dovolatele pod bodem 2) výroku rozsudku odvolacího soudu, tímto nemohlo být způsobeno ani zmaření uspokojení věřitele a nemohlo k tomu ani směřovat a nejde ani o předstírání neexistujícího práva či závazku, ani o jeho uznání. Dovolatel by tímto jednáním maximálně způsobil zpomalení či oddálení trestního stíhání, které proti němu již bylo vedeno, sekundárně by mohlo zpomalit vymáhání, k tomu by však musel směřovat úmysl. Navíc, jak již bylo zmíněno, toto jednání obviněného bylo pouhým prostředkem jeho obhajoby, které nemohlo mít pro jiné osoby žádné důsledky. Pouhé tvrzení dovolatele, že již zaplatil, je nerozhodné pro zánik jeho povinnosti platit. Pouhým tvrzením dovolatele nemohlo dojít k uhrazení jeho dluhu a zmaření uspokojení jeho věřitele.
K jednání uvedenému pod bodem 3) výroku rozsudku nalézacího soudu dovolatel poznamenal, že ze skutkového stavu zjištěného soudem pouze vyplývá, že věci nalezeny nebyly, nikoliv však to, že by dovolatel předmětné věci zcizil nebo ukryl. K předmětným věcem měli přístup i ostatní členové domácnosti a hosté. Dovolatel neměl povinnost je hlídat proti zcizení či jiné manipulaci. Pokud odvolací soud uvedl, že i kdyby věci zcizila osoba odlišná od dovolatele, potom by to byla osoba jemu blízká a musela by vědět, jak má být s nimi naloženo a mohla je případně zcizit pouze s vědomím dovolatele, nelze podle dovolatele takovou konstrukci označit za naplňující skutkovou podstatu stíhaného trestného činu, ani kdyby odpovídala skutečnosti. Tuto by mohl svým jednáním naplnit pouze dovolatel, navíc veden úmyslem, což však nelze z popisu skutku ani z jeho odůvodnění seznat. Pokud existuje další varianta děje, kterou odvolací soud připustil, a nelze ji vyvrátit, potom nelze označit soudem zjištěný skutkový stav za souladný s provedenými důkazy. V popisu skutku pod bodem 3) absentuje subjektivní stránka, navíc tvrzení, že dovolatel věci prodal, koliduje se zjištěným skutkovým stavem a je v extrémním rozporu s provedenými důkazy (nebylo vyvráceno, že mohly být zcizeny tehdejší družkou dovolatele a nebylo prokázáno, že by pojmutí těchto věci do seznamu bylo oprávněné, když nebylo prokázáno, že se jedná o věci dovolatele). Soud se měl ve vztahu k tomuto skutku zabývat i naplněním materiálního znaku, což nebylo prakticky zkoumáno. I kdyby bylo prokázáno, že nějaká osoba s vědomím dovolatele věci zcizila, potom mu nemůže být takové jednání kladeno k tíži. Navíc, pokud se jednalo o neoprávněný soupis, nebezpečnost činu pro společnost nemohla být vyšší než nepatrná.
V závěru dovolání obviněný Mgr. K. shrnul, že skutkové děje neobsahují subjektivní stránku, ve vztahu ke všem výrokům chybí i objektivní stránka, a tyto znaky nelze dovodit ani z právní věty výroků, ani z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů. Dovolatel tedy navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 31 To 367/2010, zrušil, a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného Mgr. N. P. K. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila tak, že pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod je možné podřadit námitky jak proti právní kvalifikaci pokusu trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1 k §256 odst. 1 písm. b) tr. zák., tak proti právní kvalifikaci trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák., i když právní relevanci není možné přiznat žádné z nich.
Jednání obviněného pod body 1) a 2) výroku odvolacího soudu spočívalo v tom, že opakovaně předstíral, že došlo k úhradě dluhu, tedy že závazek vůči Okresní správě sociálního zabezpečení v Jablonci nad Nisou zanikl, a exekuční řízení může být zastaveno. Odvolací soud dospěl k závěru, že takové jednání je možné právně kvalifikovat právě jako pokus trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1 k §256 odst. 1 písm. b) tr. zák. Původně bylo jednání obviněného právně kvalifikováno jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 2 tr. zák., avšak odvolací soud naznal, že pokud záměrem obviněného bylo dosáhnout zastavení nařízených výkonů rozhodnutí k uspokojení pohledávky Okresní správy sociálního zabezpečení v Jablonci nad Nisou v částce 154.742,-- Kč, kdy obviněný se chtěl vyhnout splácení dlužné částky, podstata jeho jednání spočívala ve zmaření uspokojení věřitele již v době existence závazkového vztahu. Jednání dlužníka, které směřuje ke zmaření uspokojení věřitele, pokud je učiněno až v době existence závazkového vztahu, a nikoliv v době jeho vzniku, může vykazovat znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák. a nikoli trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., i když jde o jednání, které má podvodný charakter. Trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že předstírá nebo uzná neexistující právo nebo závazek. Předstíráním neexistujícího závazku se rozumí jednání, kdy pachatel jako dlužník nemá závazek vůči jiné osobě, ale přesto tvrdí nebo se jinak aktivně chová tak, jako by závazek existoval. Naroveň tomu je možné klást situaci, kdy dlužník sice netvrdí, že má závazek vůči jinému subjektu, který ovlivňuje jeho schopnost splnit objektivně existující závazek vůči věřiteli, nýbrž tvrdí, že vůči věřiteli již závazek nemá, protože jej již splnil, ačkoliv okolnost, že bylo plněno, pouze předstírá. Proto z pohledu zákonných znaků trestného činu poškozování věřitele není rozdílu mezi pachatelem - dlužníkem, který tvrdí, že má závazek vůči jinému subjektu, který je ale pouze fiktivní, aby zmařil uspokojení svého věřitele, a mezi pachatelem - dlužníkem, který s totožným záměrem tvrdí, že vůči svému věřiteli závazek již nemá, neboť jej splnil, ač splnění závazku pouze předstírá. Jako předstírání neexistujícího závazku je proto možné chápat takové jednání pachatele - dlužníka, který předstírá změnu právního postavení dlužníka, který měl splatný závazek vůči věřiteli, v dlužníka, který tento závazek splnil, a to se všemi důsledky významnými pro zánik závazku. Pokusu trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1 k §256 odst. 1 písm. b) tr. zák. se obviněný dopustil i tím, že v době již probíhajícího trestního stíhání pro trestný čin podvodu tvrdil, že dal příkazy k úhradě vzniklého dluhu vůči Okresní správě sociálního zabezpečení v Jablonci nad Nisou, ač se ani v tomto případě jeho tvrzení nezakládalo na pravdě, neboť v době, kdy obviněný platby prováděl, neměl krytý účet a měl na něm debetní zůstatek. I v tomto případě obviněný fiktivně prokazoval, že již nemá dluh vůči Okresní správě sociálního zabezpečení v Jablonci nad Nisou, a počítal s tím, že by uvedená okolnost mohla změnit náhled orgánů činných v trestním řízení na jeho předchozí obdobná jednání. Byť obviněný předložil předmětné příkazy k úhradě policejnímu orgánu, deklaroval tím vůči svému věřiteli, tedy Okresní správě sociálního zabezpečení v Jablonci nad Nisou, že již nemá žádný dluh, přestože toto tvrzení se nezakládalo na pravdě. I tímto jednáním se obviněný dopustil pokusu poškozovacího jednání ve vztahu k majetku svého věřitele.
Ve vztahu k výroku o vině trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. jsou relevantní ty námitky obviněného, v nichž zpochybnil subjektivní stránku trestného činu, zejména pokud tvrdí, že nakládal s věcmi, u nichž se domníval, že se na ně nemůže vztahovat výkon rozhodnutí (dětské jízdní kolo), přičemž uvedené okolnosti měly být zhodnoceny minimálně v rámci společenské nebezpečnosti jeho jednání. Pro naplnění formálních znaků tohoto trestného činu není významné, zda byl výkon rozhodnutí soudem nařízen a prováděn v souladu se zákonem, či nikoliv. Zmařit výkon rozhodnutí je proto možné i zcizením movité věci, ohledně které byl nařízen výkon rozhodnutí, ač taková věc předmětem výkonu rozhodnutí být neměla. Takovou okolnost je možné vzít v úvahu jen při hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Trestně právní ochrana je poskytována řádnému výkonu pravomocných rozhodnutí a nelze připustit, aby účastníci řízení po výkonu rozhodnutí sami hodnotili, zda je výkon rozhodnutí nařízen a prováděn v souladu se zákonem, či nikoliv (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 7 Tdo 574/2003). Jestliže obviněný připustil, že z věcí označených v soupisu věcí pro výkon rozhodnutí vzal střešní box na automobil, který předal svému zaměstnavateli, pak nakládal s takovou věcí způsobem, který byl v rozporu s výkonem rozhodnutí soudu. Jestliže obviněný tvrdí, že další v soupisu označené věci jednak nebyly jeho a jednak, že s nimi nenaložil způsobem, který je uveden ve výroku odsuzujícího rozsudku, tedy že je neprodal, pak je třeba uvést, že jde o námitky skutkové, neboť obviněný při soupisu věcí nevznesl žádnou námitku o tom, že by některé z vyjmenovaných věcí nebyly jeho majetkem, a poté, co byl proveden svoz nekompletních věcí, prohlásil, že právě chybějící z nich prodal. Právě tato skutková zjištění se stala podkladem výroku o vině.
Pokud jde o materiální stránku obou trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, je třeba podle státní zástupkyně konstatovat, že veškeré skutkové okolnosti spáchání trestné činnosti obviněného nijak nevybočují z rámce běžně se vyskytujících trestných činů poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b) tr. zák., jehož se obviněný dopustil ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr zák. Z charakteru trestné činnosti obviněného je zřejmé, že tento se systematicky a záměrně vyhýbá plnění svých dluhů.
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným Mgr. K. vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal . Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
Obviněný Mgr. N. P. K. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel, jako je tomu i v případě obviněného Mgr. K., extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09 nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak i odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného Mgr. N. P. K..
Trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že předstírá nebo uzná neexistující právo nebo závazek. Dlužník zmaří uspokojení svého věřitele tím, že jednáním vůči svému majetku některou z forem podle §256 odst. 1 tr. zák. způsobí stav, kdy věřitel nemůže ani částečně dosáhnout uspokojení své pohledávky. Uspokojení je částečně zmařeno, jestliže dlužník takovým jednáním jen omezí tuto možnost a věřitel v důsledku toho nedosáhne úplného uspokojení své pohledávky, kterého by jinak dosáhl. Formy uvedené v §256 odst. 1 pod písm. a) až c) se však do jisté míry prolínají, proto jedno jednání může odpovídat i více znakům, resp. v praxi nemusí být podstata jednání a jeho důsledky z tohoto hlediska na první pohled zcela zřejmé. Neexistujícím právem nebo závazkem ve smyslu §256 odst. 1 písm. b) tr. zák. jsou taková práva nebo závazky, které vůbec nevznikly nebo již zanikly (např. splněním, prekluzí). Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění. Dlužník tedy jedná v úmyslu vyhnout se plnému uspokojení věřitele, případně činí určité skutečné či fiktivní dispozice se svým majetkem, ač si z okolností musí být vědom toho, že jeho jednání může mít tento následek, a pro případ, že jej způsobí, je s ním srozuměn. Na srozumění pachatele v tomto smyslu lze usuzovat z jeho konkrétních kroků, které učinil v posuzovaném případě.
Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. se dopustí, kdo zmaří nebo podstatně ztíží výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnou, zatají, zcizí nebo odstraní věc, které se takové rozhodnutí týká. Znak zmaří nebo podstatně ztíží výkon rozhodnutí znamená, že rozhodnutí nelze vykonat vůbec, nebo jen za podstatně ztížených podmínek. Zcizení je převod věci (úplatný i bezúplatný) na jinou osobu. Jde o úmyslný trestný čin.
Nalézací soud konstatoval, že k bodu 1) a 2) obžaloby se obviněný Mgr. K. částečně doznal, i když dále tvrdil, že jednání se dopustil v dobré vůli. Nakonec sám uvedl, že příkazy k úhradě zadával v bance v čase, kdy věděl, že peníze ještě nemá na účtu, ale i v čase, kdy mu matka údajně do telefonu řekla, že otec mu peníze nepošle. Pokud bylo namítáno, že příkazy k úhradě použil dovolatel pouze v rámci své obhajoby před vyšetřujícím policejním orgánem, nalézací soud zdůraznil, že se fotokopie těchto dokladů nacházejí i v exekučním spise Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn. 21E 637/2006 (č. l. 16), když na rubu je rukou sepsaný úřední záznam ze dne 6. 11. 2006 s tím, že se jedná o doklad, který tohoto dne předložil sám dovolatel (srov. str. 5 rozsudku nalézacího soudu).
K bodu 3) výroku obžaloby nalézací soud poznamenal, že byly předloženy doklady o tom, že obviněný byl seznámen s podmínkami disponování s exekučně zabaveným movitým majetkem (srov. str. 5 rozsudku nalézacího soudu). Obhajobu obviněného soud hodnotil jako účelovou, zejména proto, že ani z výpovědi svědkyně O., ani ze soupisu movitého majetku, se nepotvrdilo, že by obviněný vznášel jakékoliv námitky proti tomu, že tyto věci byly exekučně sepsány. K námitce, že věci klidně mohla zcizit i manželka, ve skutečnosti družka obviněného, aniž by o tom obviněný věděl, nalézací soud poznamenal, že sepsaný movitý majetek byl i navenek označen nálepkami, že se jedná o exekučně zabavenou věc. Za této situace, kdy obviněný byl přítomen při soupisu a věděl o zákazu disponovat s tímto majetkem, nalézací soud považuje za vyloučené, aby si nevšiml, že družka tyto věci odnesla a prodala. Při úvaze o druhu a výši trestu nalézací soud zapsal, že stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání plně dosahuje intenzity ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák. (srov. str. 6 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud k bodu 3) výroku rozsudku nalézacího soudu uvedl, že i přes poučení J. O. a podpis protokolu o soupisu věcí včetně poučení, čtyři z označených věcí nebyly u obviněného nalezeny (č. l. 16 a 16a exekučního spisu). I sám obviněný uváděl, že z označených věcí vzal střešní box, tedy nakládal s věcí způsobem, který byl v rozporu s výkonem rozhodnutí soudu. Podle odvolacího soudu i kdybychom připustili, že věci odejmula jiná osoba žijící ve společné domácnosti obviněného, mohlo jít jen o osobu blízkou, která musela vědět, jak má být s věcmi naloženo a mohla je případně zcizit jen s vědomím obviněného, který byl srozuměn s následky, ke kterým takové počínání povede, tedy že podstatně ztíží průběh výkonu rozhodnutí (srov. str. 6 rozsudku odvolacího soudu).
Pokud se týká bodů 1) a 2) výroku rozsudku nalézacího soudu, které byly tímto soudem kvalifikovány jako pokus podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 2 tr. zák., odvolací soud oponoval, že škoda již dávno oprávněné Okresní správě sociálního zabezpečení v Jablonci nad Nisou vznikla, byla řádně vymáhána v rámci občanskoprávního řízení a počínání obviněného směřovalo k tomu, aby předstíral, že k úhradě dluhu již došlo, že tudíž závazek vůči oprávněné zanikl a exekuční řízení může být zastaveno. Pokaždé však bylo zjištěno, že údaje obviněného jsou nepravdivé a jednání se obviněnému nepodařilo dokončit. Takové počínání je potom možné podle odvolacího soud kvalifikovat pouze jako pokus trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1 k §256 odst. 1 tr. zák. Současně odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 53 z roku 2003 Sb. rozh. tr. a nepublikované rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 272/2005 (srov. str. 7 rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud se zabýval jak napadenými rozhodnutími soudů nižších stupňů, tak i přiloženým spisovým materiálem. Předně přezkoumal námitku dovolatele spočívající v tom, že skutek ve výrocích bod body 1) a 2) nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu. Ve výroku ani v odůvodnění se neobjevuje tvrzení, že by obviněný v úmyslu, byť částečně, zmařit pohledávku OSSZ, předstíral či uznal neexistující právo nebo závazek, nikde není uvedeno, co má být považováno za předstírané neexistující právo nebo závazek. Obviněnému nebylo prokázáno to nejzásadnější, že by předstíral neexistující závazek či právo, které by bylo odlišné od subjektu věřitele. Navíc podle dovolatele pod bodem 2) výroku rozsudku odvolacího soudu nemohlo být způsobeno ani zmaření uspokojení věřitele a nemohlo k tomu ani směřovat a nejde ani o předstírání neexistujícího práva či závazku, ani o jeho uznání. Obviněný by tímto jednáním maximálně způsobil zpomalení či oddálení trestního stíhání, které proti němu již bylo vedeno, sekundárně by mohlo zpomalit vymáhání, k tomu by však musel směřovat úmysl. Podle dovolatele by se jednalo o popření jeho základního práva na obhajobu, neboť by byl sankcionován za způsob vedení obhajoby, kdy každý obviněný se může hájit způsobem, který považuje za vhodný, což zahrnuje i právo uvádět nepravdivé skutečnosti s výjimkou křivého obvinění. Pouhé tvrzení obviněného, že již zaplatil, je nerozhodné pro zánik jeho povinnosti platit. Pouhým tvrzením obviněného nemohlo dojít k uhrazení jeho dluhu a zmaření uspokojení jeho věřitele.
K těmto námitkám Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že se již v minulosti zabýval obdobnými případy, přičemž konstatoval, že z hlediska zákonných znaků trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b) tr. zák. není rozdíl mezi dlužníkem, který tvrdí, že má závazek vůči jinému subjektu, který je ale pouze fiktivní, aby tak zmařil uspokojení svého věřitele, a mezi pachatelem, který se shodným záměrem tvrdí, že vůči svému věřiteli už závazek nemá, neboť jej splnil, ačkoli splnění závazku toliko předstírá. Jako předstírání neexistujícího závazku lze proto vnímat takové jednání pachatele, který předstírá změnu svého právního postavení dlužníka, jenž měl splatný závazek vůči věřiteli, jestliže tento závazek jen zdánlivě splnil, a to se všemi důsledky významnými pro zánik závazku. Jestliže obviněný jako povinný v řízení o výkonu rozhodnutí předložil padělanou listinu, dokládající splnění závazku, v úmyslu dosáhnout tak zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí a zmaření uspokojení pohledávky věřitele, nelze na jeho jednání pohlížet jen jako na obranu v té části řízení o výkonu rozhodnutí, které má povahu řízení sporného, ale jde o jednání významné i z pohledu trestního práva. Nejde totiž jen o to, že za daných okolností obviněný uplatnil obranu, jež k úspěchu v řízení nevedla, nýbrž jde o to, že se tak stalo jednáním, které vykazuje znaky trestného činu. Nejvyšší soud také zdůraznil, že pachatel v případech, jako je tomu i v právě projednávaném případu obviněného Mgr. K., není trestně sankcionován za to, že se jako účastník občanskoprávního řízení pokusil zabránit výkonu rozhodnutí předložením zfalšovaného důkazu, nýbrž za to, že se předstíráním zániku závazku jeho splněním věřiteli úmyslně pokusil zmařit uspokojení pohledávky tohoto svého věřitele a naplnil tak všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Navíc podle Nejvyššího soudu tyto závěry neodporují ani gramatickému výkladu ustanovení §256 odst. 1 písm. b) tr. zák., a to vzhledem k tomu, že pod skutkovou podstatu trestného čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b) tr. zák. lze podřadit jakýkoli případ předstírání neexistujícího práva nebo závazku (v podrobnostech dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 5 Tdo 368/2009-II.).
Pod skutkovou podstatu trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b) tr. zák. tak lze podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu podřadit i ty případy, kdy dlužník sice netvrdí, že má závazek vůči jinému subjektu, který ovlivňuje jeho schopnost splnit objektivně existující závazek vůči věřiteli, ale uvádí, že vůči věřiteli již takový závazek nemá (tj. že zanikl splněním), ačkoliv okolnost, že závazek byl splněn, pouze předstírá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 272/2005, publikované pod č. T 790. v Souboru tr. rozhodnutí NS, sešit č. 15). V posuzovaném případě se obviněný Mgr. K. dne 30. 11. 2005 dostavil na Okresní soud v Jablonci nad Nisou a předložil padělaný výpis ze svého účtu s tím, že dne 30. 11. 2005 se uskutečnil převod částky 154.802,-Kč na účet oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení v Jablonci nad Nisou, vzhledem k tomu, že nebylo uvedeno správné číslo účtu oprávněného, byl na tuto skutečnost obviněný upozorněn, ten na to sdělil, že si není vědom pochybení, ale převod provede opětovně, dne 12. 5. 2006 se obviněný znovu dostavil na Okresní soud v Jablonci nad Nisou, kde předložil další padělaný výpis ze svého účtu s tím, že dne 10. 05. 2006 se uskutečnil převod peněz v částce 154.742,-- Kč na účet oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení v Jablonci nad Nisou, kdy šetřením u Okresní správy sociálního zabezpečení v Jablonci nad Nisou pak bylo zjištěno, že žádná z těchto plateb se na její účet neuskutečnila, a obviněný tedy předložil Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou nepravdivé výpisy ze svého účtu, které měly dokladovat skutečnost, že svoje závazky vůči Okresní správě sociálního zabezpečení v Jablonci nad Nisou již uhradil, ačkoliv se to nezakládalo na pravdě (srov. č. l. 32 spisu) a předložené výpisy z účtu obviněného byly padělané, jak to vyplývá ze zprávy Živnostenské banky, a. s., pobočka Liberec, ze dne 8. 11. 2006 (č. l. 33 spisu). Vzhledem k tomu byly, pokud jde o skutek pod bodem 1), nepochybně splněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., neboť pro včasné šetření u oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení v Jablonci nad Nisou nedošlo k poškození uvedené Okresní správy sociálního zabezpečení v Jablonci nad Nisou a nedošlo tak ani k dokonání činu. Tyto závěry jsou v souladu i s rozhodnutím publikovaným pod č. 53/2003 Sb. rozh. tr., podle kterého jednání pachatele směřující ke zmaření uspokojení věřitele učiněné až v době existence závazkového vztahu, a nikoliv v době jeho vzniku, může vykazovat znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák., a nikoli trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., byť by šlo o jednání mající podvodný charakter, na což již odkazoval i odvolací soud (srov. str. 6 až 7 rozsudku odvolacího soudu).
Následně po zahájení trestního stíhání (usnesení ze dne 19. 9. 2006, ČTS: ORJN 513/2006, doručené obviněnému 20. 9. 2006 – č. l. 2 až 3 spisu) předložil obviněný Mgr. K. tři kusy příkazů k úhradě ze dne 6. 11. 2006 (ve výrocích rozsudků nalézacího a odvolacího soudu se uvádí nesprávně 7. 11. 2006, což je datum splatnosti – viz č. l. 22 a 23 a 56 spisu), uplatněných u ČSOB, a. s., v Jablonci nad Nisou na částky 55.072,-- Kč, 32.994,-- Kč a 100.000,-- Kč, které měly být uhrazeny převodem z jeho účtu a měly dokladovat uhrazení dlužné pohledávky, včetně sankčních poplatků vůči Okresní správně sociálního zabezpečení v Jablonci nad Nisou, avšak provedeným šetřením u ČSOB, a. s., bylo zjištěno, že účet, ze kterého měl být převod proveden, je již od 02. 11. 2005 pouze s debetním zůstatkem, čehož si obviněný musel být vědom, neboť o této skutečnosti byl informován. V tomto případě nemohl skutek pod bodem 2) být součástí pokračování v pokusu trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1 tr. zák. k §256 odst. 1 písm. b) tr. zák., a to s ohledem na ustanovení §12 odst. 11 tr. ř., podle kterého, pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek. Mezníkem, který ukončuje pokračování v trestném činu, pokud nebylo ukončeno již dříve, je vždy sdělení obvinění, kterým se po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. míní zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. pro tento skutek, ve kterém je spatřován stíhaný pokračující trestný čin (srov. znění ustanovení §12 odst. 11 tr. ř.). Rozhodující je okamžik, kdy podezřelému bylo obvinění skutečně sděleno, tedy okamžik doručení usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému, nikoli např. okamžik, kdy bylo písemně vyhotoveno (§32 tr. ř.). I když trestná činnost po sdělení obvinění plynule pokračuje a navazuje na předchozí jednání, netvoří obě části jeden pokračující trestný čin ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák. V tomto směru se tedy oba soudy dopustily podstatného pochybení.
Podle Nejvyššího soudu zde však dále vyvstává otázka, zda skutek spočívající v jednání obviněného Mgr. K., v rámci něhož předložil tři shora uvedené příkazy k úhradě vydané ČSOB, a. s., pokud stojí osamoceně, bez dalšího naplňuje formální znaky pokusu trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1 tr. zák. k §256 odst. 1 písm. b) tr. zák., a zda stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je vyšší než nepatrný (srov. §3 odst. 1, 2 tr. zák.). V tomto směru je třeba hodnotit nejen obhajobu obviněného, že předložení uvedených tří příkazů k úhradě bylo součástí jeho obhajoby v trestním řízení, kdy může uvádět a dokladovat nepravdivé skutečnosti, ale i skutečnost, že tyto příkazy k úhradě nebyly padělané, což vyplývá ze zprávy ČSOB, a. s., podle které příkazy k úhradě sice banka zaeviduje ke zpracování s určitou splatností, ale pokud nejsou na účtu klienta dostatečné finanční prostředky, bezhotovostní operace nemůže proběhnout. Navíc samotné příkazy nejsou falza, ale tiskopisy, které si klient může vyplnit a také je v daném případě vyplnil sám. Obviněný Mgr. K. podával příkazy k úhradě přes sběrný box pobočky, tzn. že si sám vyznačil příslušným razítkem datum, kdy předal bance příkazy ke zpracování. Avšak takto označené příkazy neslouží jako potvrzení banky o tom, že platby byly provedeny, dokládají pouze skutečnost, že klient předal bance příkazy ke zpracování (srov. č. l. 55 až 56 spisu). V neposlední řadě bude také nutno se k uplatněným námitkám obviněného v podrobnostech zabývat subjektivní stránkou pokusu trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1 tr. zák. k §256 odst. 1 písm. b) tr. zák., která vyžaduje, aby pachatel jednal v úmyslu vyhnout se plnému uspokojení věřitele, případně činil určité skutečné či fiktivní dispozice ve vztahu k zmaření uspokojení pohledávky věřitele Okresní správy sociálního zabezpečení v Jablonci nad Nisou, ač si z okolností musí být vědom toho, že jeho jednání může mít tento následek, a pro případ, že jej způsobí, je s ním srozuměn. Nalézací soud se tak ve svém novém rozhodnutí bude muset s těmito otázkami náležitě vypořádat, přičemž případně přihlédne i k materiálnímu znaku ve smyslu §3 odst. 1, 2, 4 tr. zák. a k zásadě subsidiarity trestní represe.
K jednání uvedenému pod bodem 3) výroku rozsudku nalézacího soudu dovolatel poznamenal, že ze skutkového stavu zjištěného soudem pouze vyplývá, že sepsané věci v rámci nařízeného výkonu rozhodnutí nalezeny nebyly, nikoliv však to, že by dovolatel předmětné věci zcizil nebo ukryl. K předmětným věcem měli přístup i ostatní členové domácnosti a hosté. Pokud odvolací soud uvedl, že i kdyby věci zcizila osoba odlišná od dovolatele, potom by to byla osoba jemu blízká a musela by vědět, jak má být s nimi naloženo a mohla je případně zcizit pouze s vědomím dovolatele, nelze podle dovolatele takovou konstrukci označit za naplňující skutkovou podstatu stíhaného trestného činu, ani kdyby odpovídala skutečnosti. Tuto by mohl svým jednáním naplnit pouze dovolatel, navíc veden úmyslem, což však nelze z popisu skutku ani z jeho odůvodnění seznat. Pokud existuje další varianta děje, kterou odvolací soud připustil, a nelze ji vyvrátit, potom nelze označit soudem zjištěný skutkový stav za souladný s provedenými důkazy. V popisu skutku pod bodem 3) navíc podle názoru dovolatele absentuje subjektivní stránka, navíc tvrzení, že obviněný věci prodal, koliduje se zjištěným skutkovým stavem a je v extrémním rozporu s provedenými důkazy (nebylo vyvráceno, že mohly být zcizeny tehdejší družkou dovolatele a nebylo prokázáno, že by pojmutí těchto věci do seznamu bylo oprávněné, když nebylo prokázáno, že se jedná o věci dovolatele). Soud se měl ve vztahu k tomuto skutku zabývat i naplněním materiálního znaku, což nebylo prakticky zkoumáno. I kdyby bylo prokázáno, že nějaká osoba s vědomím dovolatele věci zcizila, potom mu nemůže být takové jednání kladeno k tíži. Navíc, pokud by se jednalo o neoprávněný soupis, nebezpečnost činu pro společnost nemohla být vyšší než nepatrná.
Nejvyšší soud ohledně bodu 3) výroku rozsudku nalézacího soudu z předloženého spisového materiálu zjistil, že obviněný Mgr. N. P. K. odmítl u hlavního líčení vypovídat, a proto byla přečtena jeho výpověď z přípravného řízení (srov. č. l. 133 spisu), v níž mj. poznamenal, že při soupisu věcí výslovně svědkyni J. O. uvedl, že sepisované věci nejsou jeho majetkem. Buď byly majetkem jeho družky Z. Z., příp. jejího syna, a střešní box byl součástí služebního vozu. Střešní box vrátil předchozímu zaměstnavateli, zbytek věcí si vzala družka, vrtačku má do dnešního dne doma. Pokud mu bylo na protokole o převzetí předloženo, že měl prohlásit, že věci prodal, toto není pravdou, nic takového neřekl (srov. č. l. 76 až 78 spisu). Je pravdou, že v rozporu s tvrzením dovolatele je zpráva jeho bývalého zaměstnavatele, a to České pojišťovny, a. s., Praha, z níž vyplývá, že střešní box nebyl součástí výbavy vozidla přiděleného obviněnému Mgr. K. z titulu jeho pracovního zařazení, ani nebyl evidován jako firemní majetek. Odpovědný ekonomický pracovník navíc potvrdil, že si obviněný střešní box jako svůj soukromý majetek po předání vozu odvezl (srov. č. l. 91 spisu).
Oba soudy nižších stupňů mají podle skutkových zjištění obsažených ve výroku o vině pod bodem 3) rozsudku nalézacího soudu za prokázané, že dovolatel předmětné věci rozprodal, avšak důkazem pro toto jejich tvrzení je zatím zejména úřední záznam na č. l. 104 spisu, v němž svědkyně O. popisuje, že obviněný Mgr. K. jí sdělil, že chybějící věci prodal. Ačkoliv svědkyně J. O. ve své výpovědi v přípravném řízení také uvedla, že při svozu věcí obviněný Mgr. K. na dotaz, kam dal věci, uvedl, že je prodal i přesto, že věděl, že toto nesmí (srov. č. l. 79 spisu), u hlavního líčení se k této otázce již nevyjadřovala, ani na ni nebyla dotázána (srov. č. l. 148 spisu, kde není ani uvedeno, že by svědkyně vypověděla k této otázce shodně jako na č. l. 79). V novém řízení tak bude muset nalézací soud vyslechnout svědkyni J. O. v hlavním líčení k tomu, co jí bylo při svozu věcí obviněným sděleno. Na základě této nové výpovědi pak bude třeba znovu po zhodnocení všech provedených důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. zvážit, zda skutečně bylo obviněnému prokázáno, že věci chybějící při svozu prodal, zvláště když o vrtačce zn. AKU Black Decker uvádí, že ji má stále doma. Všechny zjištěné skutečnosti pak bude třeba zvážit i z hlediska naplnění znaku zmaření nebo podstatného ztížení výkonu rozhodnutí, který je podle ustálené judikatury vykládán tak, že rozhodnutí nelze v důsledku jednání obviněného vykonat buď vůbec, nebo jen za podstatně ztížených podmínek, kdy je třeba přihlížet i k rozsahu a hodnotě podle rozsudku nalézacího soudu rozprodaných věcí a jejich významu z hlediska zmaření nebo podstatného ztížení výkonu rozhodnutí.
Nalézací soud, ale následně ani odvolací soud, se ve svých rozsudcích náležitě nevypořádali ani s předloženými doklady o koupi kazetového magnetofonu zn. LUXMAN včetně příslušenství, které objednal J. Z. a na jehož jméno také byly vystaveny daňové doklady o koupi předmětného zboží (srov. č. l. 87 až 90 spisu), a to i s přihlédnutím k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 7 Tdo 574/2003 (srov. č. T 609. Souboru tr. rozhodnutí NS), neboť to může mít význam zejména z hlediska hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §3 odst. 1, 2, 4 tr. zák.
Nejvyšší soud současně poukazuje na problematiku naplnění subjektivní stránky jednání obviněného Mgr. K. ve vztahu k bodu 3) výroku rozsudku nalézacího soudu. Nalézací soud v popisu skutku uvedl, že „bylo zjištěno, že výše uvedené věci chybí, ačkoliv obviněný byl při soupisu poučen, že věci nesmí být poškozeny, zničeny, zcizeny, odstraněny nebo opuštěny a že takové jednání je trestné a obviněný přes tyto skutečnosti věci prodal“, ovšem jak již bylo Nejvyšším soudem vytknuto, v trestním řízení nebylo zatím jednoznačně prokázáno, že by obviněný Mgr. K. chybějící věci skutečně prodal. Nalézací soud dovozuje naplnění subjektivní stránky jednání dovolatele ze skutečnosti, že byl seznámen s podmínkami nakládání s exekučně sepsaným movitým majetkem, přičemž je nesporné, že ačkoli věděl, že bez souhlasu soudu s tímto majetkem disponovat nemůže, při svozu se část sepsaného movitého majetku nenašla. Jestliže byl obviněný přítomen při soupisu a věděl o zákazu disponovat s tímto majetkem, nalézací soud považuje za vyloučené, aby si nevšiml, že družka tyto věci odnesla a prodala (srov. str. 5 až 6 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se potom omezil, jak již bylo výše Nejvyšším soudem uvedeno, na konstatování, že i kdybychom připustili, že věci odejmula jiná osoba žijící ve společné domácnosti obviněného, mohlo jít jen o osobu blízkou, která musela vědět, jak má být s věcmi naloženo, a mohla je případně zcizit jen s vědomím obviněného, který byl srozuměn s následky, ke kterým takové počínání povede, tedy že podstatně ztíží průběh výkonu rozhodnutí (srov. str. 6 rozsudku odvolacího soudu). Takový závěr je však v rozporu s výrokem o vině a navíc vyznívá značně nepřesvědčivě. Bude tak opět na nalézacím soudu, aby náležitě s přihlédnutím i k ustanovení §4 tr. zák. odůvodnil (srov. i §125 odst. 1 tr. ř.), zda byla jednáním dovolatele naplněna objektivní a subjektivní stránka jeho jednání, kterým se měl dopustit trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovoláním napadené rozhodnutí a rozhodnutí mu předcházející spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a proto k důvodně podanému dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 31 To 367/2010, a předcházející rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 4 T 125/2007. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou přikázal, aby věc obviněného Mgr. N. P. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení Okresní soud v Jablonci nad Nisou napraví všechny shora uvedené vady a nedostatky, které byly Nejvyšším soudem zejména v řízení předcházejícím napadenému rozsudku odvolacího soudu zjištěny a shora v podrobnostech popsány. V návaznosti na to je třeba se také zabývat, a to zejména ve vztahu k bodu 2) a 3) rozsudku nalézacího soudu uplatněním zásady subsidiarity trestní represe, která jako jedna ze základních zásad trestního práva, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, poněvadž trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio , vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. V tomto směru je třeba, aby byla soudy respektována relevantní judikatura Ústavního soudu, kde je možno např. poukázat na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 541/10, z něhož se podává, že „umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, v daném případě princip proporcionality (způsobilost, nezbytnost a adekvátnost užití trestněprávního prostředku ochrany). Ústavní soud k tomu např. v nálezu pod sp. zn. IV. ÚS 469/04 konstatoval: „Z ústavního hlediska žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).“ Srov. svazek č. 37, nález č. 116/2005 Sb. nál. a usn. ÚS ČR. Obdobně již opakovaně judikoval i Nejvyšší soud (srov. např. rozhodnutí pod sp. zn. 7 Tz 230/2000, 5 Tdo 897/2005, 5 Tdo 563/2008, 5 Tdo 1454/2008, 5 Tdo 315/2010 atd.). V daném případě je tedy třeba, aby nalézací soud znovu zvážil a posoudil všechny zmíněné konkrétní okolnosti, jež jsou spoluurčující z hlediska uplatnění principu „ultima ratio“ vyplývajícího z obecně platné zásady subsidiarity trestní represe.
Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci a rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou byly zrušeny jen v důsledku dovolání obviněného, podaného samozřejmě v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius).
Dále je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona, zejména v otázce viny. Podobně i z případného rozhodnutí odvolacího soudu musí být zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným, popř. i dalšími odvolateli v odůvodnění odvolání a jaké závěry z toho vyvodil ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2012
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.