ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.884.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 884/2012 - 35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. října 2012 o dovolání, které podala obviněná ing. arch. J. B. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 6 To 320/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 48/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné ing. arch. J. B. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 5. 2011, sp. zn. 9 T 48/2008, byla obviněná ing. arch. J. B. uznána vinnou trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“). Podle §255a odst. 2 tr. zák. jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu dvaceti měsíců. Soud rozhodl také o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. a uložil obviněné povinnost k její náhradě v částce 178.322.500,- Kč.
Obviněná podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 6 To 320/2011, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o náhradě škody a sám rozhodl tak, že se poškozená Česká republika – Ministerstvo financí, odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná v zákonné lhůtě dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Antonína Fürsta. Napadla jím jen tu část výroku usnesení odvolacího soudu, v níž konstatoval, že „v ostatních částech zůstává napadený rozsudek nedotčen“. Obsahově totiž tento výrok znamená zamítnutí odvolání obviněné proti výrokům o vině a trestu, přičemž důvod dovolání spatřuje obviněná v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., s tím, že v předcházejícím řízení shledává dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle přesvědčení obviněné skutek, jak je popsán ve výroku o vině soudu prvního stupně, nenaplňuje znaky objektivní ani subjektivní stránky trestného činu podle §255a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Zásadní výhradu uplatnila proti způsobu, jakým soudy posoudily vztah příčinné souvislosti mezi jejím podílem na porušení právních předpisů vyjmenovaných v rozsudku a vzniklým následkem. Přitom odkázala na rozhodnutí č. 46/1963 Sb. rozh. tr., s tím, že základním předpokladem trestnosti je bezpečné zjištění příčinného působení jednání pachatele na společenské vztahy chráněné trestním zákonem a toho, zda jednání nese zavinění. Podle dovolatelky také není v obou rozhodnutích soudů specifikováno, v čem konkrétně spočívá její porušení povinnosti při správě cizího majetku ve smyslu zákona č. 219/2000 Sb. Právní předpisy nestanoví povinnost určit cenu prodávaného majetku na podkladě znaleckého posudku, podle §22 odst. 2 vyhlášky č. 62/2001 Sb., je pouze požadováno, aby byla použita cena stanovená znalcem. Podle interního předpisu Ministerstva financí je při prodeji majetku státu ve prospěch nestátních subjektů požadován znalecký posudek o ceně obvyklé v daném místě a čase, ale nevyplývá z něho povinnost opatřit více takových posudků. Nakonec žalovaným skutkem obviněná vyhověla i požadavku téhož interního předpisu na to, aby se prodávající organizační složka státu snažila sjednat co nejvyšší kupní cenu i nad rámec ceny v místě i čase obvyklé. Proto odmítla údajně „vágní“ úvahy soudů v tom smyslu, že mohla mít pochybnosti o ceně určené znalcem, jehož sjednala kupující strana, a to již jen proto, že sama vykonává znaleckou činnost. Neměla důvod pochybovat o serióznosti stanovené ceny i s ohledem na prestiž znaleckého ústavu YBN Consult, jehož závěry byly podkladem pro uzavření kupní smlouvy. Obviněná také poukázala na ojedinělost podobné transakce, kterou nebylo možné porovnat s podobnými případy prodeje majetku státu v takovém rozsahu. Uživatelé státního majetku očekávali změnu právní úpravy, která by opětovně umožnila bezplatný převod vlastnického práva, což se nakonec podařilo nálezem Ústavního soudu, který zrušil ustanovení §879c občanského zákoníku ve znění účinném v době činu. Skutková zjištění soudů podle názoru obviněné neumožňují závěr, že by porušila jakoukoli podle zákona jí uloženou nebo smluvně převzatou důležitou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku, neboť žádná taková povinnost z právního předpisu nevyplývá a žádnou smluvně nepřevzala. Zcela pak odmítla zavinění ve formě vědomé nedbalosti. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze v dovoláním napadené části včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a aby tomuto soudu přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší státní zástupce využil svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání, a učinil tak prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten uvedl, že obviněná v pracovním zařazení ředitelky odboru Ministerstva financí, tedy jako zmocněný zástupce organizační jednotky státu, kterému byla svěřena pravomoc nakládat s majetkem státu zákonem č. 219/2000 Sb., rozhodla o době, způsobu prodeje i kupní ceně výhradně na základě posudku předloženého kupujícím, aniž by si ji jakýmkoli způsobem ověřila. Porušila tak ustanovení §§14 odst. 1 a 22 odst. 1 citovaného zákona, z nichž vyplývá povinnost využívat majetek účelně a hospodárně k plnění funkcí státu a k výkonu stanovených činností. O existenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a vzniklým následkem neměl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství žádné pochybnosti, stejně jako o výši škody zjištěné znaleckým posudkem společnosti ÚRS Praha, a. s., a zaviněním nejméně ve formě vědomé nedbalosti. Proto navrhl Nejvyššímu soudu, aby dovolání obviněné odmítl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnila obviněná v jeho druhé variantě, která směřuje proti rozhodnutím o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Za takový důvod dovolání pak obviněná označila ten, který je uveden pod písm. g) tr. ř., a je určen na případy, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Předpokladem úspěšného uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné vytýkat buď nesprávnou právní kvalifikaci skutku, jak byl soudy zjištěn, nebo vadu jiného hmotně právního posouzení. V rámci dovolacích námitek proto nelze mít výhrady proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, ale pouze k jejich právnímu posouzení. To znamená, že dovolatel může tvrdit, že skutek není tím trestným činem, za který jej soudy označily, nýbrž je nutné jej právně posoudit podle jiného ustanovení trestního zákona, event. na jinou skutkovou okolnost aplikovat jiný hmotně právní předpis, a dále může namítat, že skutek nenaplňuje znaky žádného z trestných činů. V této souvislosti je nutné připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž je možné zvrátit již pravomocné rozhodnutí soudů. Jeho uplatnění proto není možné v tak široké míře, jako řádný opravný prostředek – odvolání. Těžiště dokazování je soustředěno v řízení před soudem prvního stupně a právě již z důvodu omezené možnosti provádět či opakovat důkazy podle zásad ústnosti a bezprostřednosti (srov. §267r odst. 7 tr. ř.) nemá Nejvyšší soud možnost bez dalšího přehodnocovat důkazy provedené před soudy nižších stupňů, a je vázán skutkovým zjištěním, k němuž tyto soudy dospěly.
Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. se dopustí ten, kdo z vědomé nedbalosti jinému způsobí značnou škodu tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku a takovým činem způsobí škodu velkého rozsahu. Obviněná jej podle zjištění soudů spáchala ve stručnosti tím, že
dne 28. 6. 2002 jako ředitelka odboru 44 – Přímé správy majetku České republiky a restitucí Ministerstva financí uzavřela kupní smlouvu s AC Sparta Praha fotbal, a. s., jejímž předmětem byl prodej pozemků o celkové rozloze 26.446 m² za cenu 20.000.000,- Kč, která byla stanovena pouze na základě posudku předloženého kupujícím a vlastní úvahy v rozporu s §§14 odst. 1 a 22 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, přičemž tato cena byla mnohonásobně nižší než cena v daném místě a čase obvyklá, kterou je cena 198.322.500,- Kč, ačkoli vzhledem ke své odbornosti a charakteru funkce si musela být vědoma, že v dané kupní smlouvě dohodnutá cena neodpovídá ceně v místě a čase obvyklé a způsobila tak škodu České republice – Ministerstvu financí ve výši 178.322.500,- Kč.
K obsahu dovolání je úvodem nutné připomenout, že naprostá většina jeho námitek byla již obviněnou uplatňována od počátku trestního řízení v rámci její obhajoby. Soud prvního stupně se velice pečlivě a podrobně zabýval veškerými významnými okolnostmi, které mohly mít vliv na rozhodnutí o podané obžalobě. Náležitým způsobem vysvětlil především nezávažnější otázku, kterou bylo určení hodnoty převedených pozemků a možnostech obviněné stanovit kupní cenu podle platných pravidel a povinností, tj. v čase a místě obvyklou. Naprosto správně pak Městský soud v Praze v rámci reakce na shodné výhrady obviněné, jež uplatnila v odvolání, odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se v otázce viny a trestu zcela ztotožnil. Na podkladě odvolání obviněné zasáhl pouze proti výsledku adhézního řízení, přičemž se náležitým způsobem vypořádal jak s argumenty vytýkajícími její souhlas s kupní cenou a způsobem jejího určení v době činu, jakož i s názory znalců, kteří vypracovali posudky v průběhu trestního stíhání a také se zaviněním obviněné.
Obecně je za škodu považována újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného (jedná se o zmenšení jeho majetku nebo o ušlý zisk), a lze ji objektivně vyjádřit všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. (Viz č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr.) Z hlediska ustanovení §255a tr. zák. se škodou rozumí jakékoli zmenšení hodnoty spravovaného (či opatrovaného) majetku, k němuž by nedošlo, kdyby byl majetek spravován nebo opatrován řádně, tzn. vznik škody musí být v příčinné souvislosti s porušením povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek. V trestní věci obviněné jde o jeden z typických případů, kdy v důsledku porušení určité povinnosti při spravování majetku poškozeného tomuto vznikla škoda, např. dispozice s majetkem, kdy pachatel v důsledku porušení povinnosti neobdrží za jeho zcizení odpovídající protihodnotu, kterou by jinak bylo možno získat. Obviněná prodala majetek státu, který jako vedoucí zaměstnankyně Ministerstva financí, měla využívat účelně a nesnižovat neodůvodněně výnos z tohoto majetku, při jeho úplatném převodu měla sjednat cenu nejméně ve výši, která je v daném místě a čase obvyklá (částečná citace ustanovení §14 odst. 1 a §22 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb.). Tím, že se v podstatě spokojila s cenou, kterou určil znalecký posudek předložený kupujícím, aniž by sama činila jakékoli kroky k ověření závěrů znalců i způsobu výpočtu ceny pozemků, nezískala do majetku státu takové peněžní prostředky, které představovaly hodnotu převáděného majetku. Jinými slovy, k tvrzením obviněné v dovolání, není jí ani Městským soudem v Praze vyčítáno, že měla opatřit dva či více znaleckých posudků, ale její povinností bylo alespoň se pokusit zjistit, resp. ověřit, zda cena z posudku předloženého kupujícím, je skutečně odpovídající situaci na trhu, tedy zda nelze požadovat zaplacení ceny vyšší. Takový postup bylo možné nejjednodušším způsobem naplnit právě opatřením jiného znaleckého posudku od oprávněné osoby či instituce. Pokud by tak obviněná učinila, nebylo by jí za splnění všech dalších okolností, možné postihovat za nedbalé plnění jejích povinností v péči o majetek státu v době výkonu funkce ředitelky odboru orgánu státní správy. Nad rámec soudy označených ustanovení Nejvyšší soud ještě připomíná ustanovení §47 odst. 1, 2 zákona č. 219/2000 Sb., z něhož obviněné v jejím tehdejším pracovním zařazení u Ministerstva financí vyplývaly povinnosti provádět plnění úkolů stanovených v tomto zákoně s odbornou péčí a postupovat podle tohoto zákona, dalších právních a vnitřních předpisů, jimiž se hospodaření a nakládání s majetkem, popř. jeho správa řídí. Současně v odstavci 2 tohoto ustanovení je zakotvena odpovědnost takové fyzické osoby za porušení stanovených povinností a za škodu, která tím státu vznikla.
Nakonec i sám zpracovatel znaleckého posudku společnosti YBN – Znalecký ústav, s. r. o., ing. Bedřich Malý vypověděl, že na základě zadání byla cena pozemků stanovena jako orientační, tj. nejnižší hranice, od které se měla cena odvíjet a prodávající tak měl v podstatě stanovit hranici vyšší. V zásadě tak vyjádřil běžná pravidla obchodování, mezi něž mj. patří i snaha prodávajícího obdržet nejvyšší cenu a naopak strana kupující má za cíl „dohodnout“ cenu co možná nejnižší. Nic takového se však v dané věci neodehrálo. Znaleckým ústavem určená cena byla sice o 1,5 milionu Kč zvýšena, ale vzhledem k hodnotě, jakou zjistil znalecký ústav ÚSR Praha, a. s., jež činí téměř 200 milionů Kč, se jedná o skutečně zanedbatelnou částku. Obviněná tak provedla majetkovou dispozici, aniž by získala možnou kupní cenu za převáděné pozemky, porušila přitom již citované povinnosti vyplývající ze zákona č. 219/2000 Sb., a v důsledku toho také i obecné povinnosti zaměstnance, resp. vedoucího zaměstnance při ochraně majetku zaměstnavatele a při hospodaření s ním, obsažené v rozhodnou dobu v §73 odst. 1 písm. d), resp. §74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. (Srov. č. 25/2008 Sb. rozh. tr.)
Nejvyšší soud nemá vůbec žádných pochyb, že ke škodlivému následku došlo v příčinné souvislosti s jednáním obviněné. Byla to totiž výlučně ona, kdo uzavíral jménem vlastníka kupní smlouvu a dohodl mnohonásobně nižší kupní cenu, než které mohlo být dosaženo. Do majetku státu tak obviněná nezískala částku výrazně převyšující 5 milionů Kč, tj. ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. způsobila škodu velkého rozsahu. Skutková zjištění, která vyplynula z provedených důkazů, poskytují jasný a naprosto dostatečný podklad pro právní posouzení skutku jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty byly naplněny. Povinnosti vyplývající ze zákona č. 219/2000 Sb., vyjmenované ve výroku o vině, mají charakter „důležitých povinností“, jak vyžaduje trestní zákon, neboť jejich porušení je zpravidla spojeno s nebezpečím vzniku značných škod na cizím majetku (viz č. 14/2009-I. Sb. rozh. tr.). Obviněná nebyla odsouzena proto, že byla „náhodou znalkyní“, ale tato její odborná způsobilost jí umožňovala ještě větší přehled o způsobech a možnostech určování cen nemovitého majetku, zejména u tak specifické komodity, jakou byly právě předmětné pozemky. Ani Nejvyšší soud nehodlá polemizovat s tím, že se jedná o velmi složitou problematiku, která často vyžaduje značné úsilí k dosažení potřebného cíle. Právě proto měla být obviněná, osoba v oboru znalá a orientovaná v otázkách znaleckých odhadů cen, kdy v praxi bohužel dochází nikoli výjimečně ke stanovení poměrně rozdílných hodnot, mnohem důslednější v prověřování možností ocenění pozemků, zejména za situace, kdy nebylo v zájmu státu jako vlastníka jakkoli spěchat s jejich prodejem, naopak, jak již uvedl soud prvního stupně, takový zájem bylo možné vysledovat na straně kupujícího. Obviněná tedy věděla, že může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhala, že takové porušení či ohrožení nezpůsobí. Proto i závěr o zavinění ve formě vědomé nedbalosti ve smyslu §5 písm. a) tr. zák., považuje Nejvyšší soud za správný.
V trestní věci obviněné tak byl zjištěný skutkový stav v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí a ten byl následně soudy správně právně posouzen jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Právní námitky dovolání, byť jejich smysl spočíval především v otázkách skutkových, neboť vycházely z jiného způsobu nahlížení na okolnosti prodeje majetku státu, tedy neodpovídají důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto nemohly naplnit ani důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě (první varianta nepřichází v této věci v úvahu). Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. října 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová