ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.891.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 891/2012-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. října 2012 o dovolání, které podal obviněný L. S., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 11 To 4/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 17 T 98/2010, takto:
Z podnětu dovolání obviněného L. S. se podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušuje usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 11 To 4/2012.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 17 T 98/2010, byl obviněný L. S. uznán vinným trestným činem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §126 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“). Učinil tak na podkladě zjištění, že obviněný od 28. 4. 2008 do současnosti v Trutnově ani nikde jinde, po zahájení insolvenčního řízení ve věci dlužníka ROTOPRINT, s. r. o., se sídlem Kolmá 467, Trutnov, jako jednatel tohoto dlužníka nepředal insolvenčnímu správci JUDr. J. Š. přes jeho opětovné výzvy účetní doklady a evidenci dlužníka důležitou pro insolvenční řízení, a to daňová přiznání k dani z příjmů právnických osob k 31. 8. 2007 a k 1. 6. 2008 včetně zákonných příloh, rozvahu a výsledovku ke dni 31. 8. 2007 a 1. 6. 2008 včetně provedené řádné inventarizace majetku, karty investičního majetku za období roků 2006 až 2008, hlavní knihu za období roků 2005, 2006, 2007 a za období od 1. 1. 2008 do 1. 6. 2008, daňová přiznání k dani z přidané hodnoty za období roků 2007 a 2008, včetně podkladové evidence, inventuru zásob a majetku za období roků 2007 a 2008 a přiznání k dani silniční za období roků 2005, 2006 a 2007, v průběhu května 2008 bez vědomí insolvenčního správce nařídil odvoz provozních zásob obalového materiálu v celkové hodnotě 94.500,-Kč z majetkové podstaty dlužníka do skladových prostor společnosti SCREW and WIRE Libřice, a. s., se sídlem Petříkovická 32, Trutnov, ačkoli v této době již nesměl s tímto materiálem disponovat, čímž znemožnil úplné a správné zjištění majetku patřícího do majetkové podstaty dlužníka, a tím porušil §210 a související ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů. Za to byl obviněný L. S. odsouzen podle §126 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon soud podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Dále soud uložil obviněnému podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu dvou let.
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný L. S. odvolání, jež Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 11 To 4/2012, zamítl jako nedůvodné podle §256 tr. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný L. S. prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný především poukázal na předcházející rozhodnutí dovolacího soudu, který vyhověl prvnímu dovolání obviněného, vytkl soudům obou stupňů nesprávné právní posouzení skutku a uložil nové projednání a rozhodnutí věci. Ani v novém hlavním líčení nedošlo ke změně skutkových zjištění, proto obviněný nejprve připomněl argumenty svého předešlého dovolání, jež jsou platné i po novém rozhodnutí soudů. Podle dovolatele nemohlo dojít k předání kompletního účetnictví, neboť bylo neúplné, probíhala jeho rekonstrukce, na což sám správce konkursní podstaty hned upozornil. Jeho zájmem byla ochrana majetku dlužníka, proto nechal odvézt skladové zásoby. Opětovně zdůraznil, že jeho jednáním nemohlo dojít ke zmaření ani ke ztížení insolvenčního řízení. Za dosud neobjasněnou považoval otázku konkrétních dokladů, jež by měl mít podle soudů k dispozici, a přesto je správci nepředal. Podstatným je však to, zda údajné „chybějící“ doklady byly skutečně způsobilé ohrozit účel insolvenčního řízení. Podle obviněného ani soudy takový závěr, který je však nezbytný pro jeho odsouzení, neučinily. Nesprávnost v hmotně právním posouzení pak spatřoval i v aplikaci trestního zákona účinného v době spáchání činu, neboť nová právní úprava provedená zákonem č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „tr. zákoník“) je pro obviněného příznivější. Soudy tak měly aplikovat ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., resp. §2 odst. 1 tr. zákoníku. K trestnosti téhož činu totiž nový zákon vyžaduje vyšší míru ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce, které musí být „hrubé“. Činnosti správce je tak podle trestního zákoníku nutné bránit výraznějším, než tzv. běžným způsobem a v případě obviněného tento znak nové skutkové podstaty nemohl být naplněn. Rovněž připomněl zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku, která měla být aplikována, neboť se nedopustil natolik závažného protispolečenského jednání, aby bylo nutné užít trestní represe. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, případně aby sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru je především významný stěžejní posun v dokazování, k němuž došlo v řízení následujícím po rozhodnutí dovolacího soudu. S ohledem na výpověď svědka JUDr. J. Š. zůstalo zcela zřejmé, že nikdy neobdržel účetnictví společnosti ROTOPRINT, s. r. o., v elektronické podobě, popřel, že by zamezil obviněnému ve vstupu do prostor kanceláří společnosti, v nichž nenalezl dokumenty potřebné ke stoprocentnímu zjištění majetkové podstaty. Účetnictví bylo kompletní jen do roku 2006 a proto musel sám dohledávat potřebné informace. Nemohl však např. zjistit pohledávky obchodní společnosti, byly zajištěny pouze vystavené faktury, ale nepodařilo se mu již objasnit, zda byly také uhrazeny. Proto až dosud nestanovil aktiva a pasiva dlužníka. Svědek upravil svou předcházející výpověď, v níž konstatoval, že „konkurs byl úspěšný“ s tím, že měl na mysli „zpeněžení majetkové podstaty“. Přesto zůstali nezajištění věřitelé a ve vztahu k nim lze předpokládat maximální uspokojení ve výši 6%. Podle názoru státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství obviněný „mařil“ průběh řízení o konkursu, neboť díky jeho nespolupráci nemohl insolvenční správce stanovit majetkovou podstatu dlužníka. Ohledně existence účetních dokladů připomněla státní zástupkyně výpověď samotného obviněného, že rekonstrukce účetnictví byla hotova ze 70%, ale nikdy k jejímu předání nedošlo. Znak „ztěžování“ výkonu funkce insolvenčního správce obviněný naplnil tím, že potřebné doklady si insolvenční správce musel opatřit jiným časově i finančně náročnějším způsobem. Rovněž odvoz provozních zásob do nově pronajatých prostor bez informování správce spadá pod uvedený znak „ztěžování“ funkce insolvenčního správce. Zcela nepochybně tak ve věci došlo k ohrožení účelu insolvenčního řízení právě v důsledku zjištěného jednání obviněného. Státní zástupkyně souhlasila se soudy nižších stupňů ohledně použití právní úpravy účinné v době spáchání činu, neboť také podle jejího přesvědčení obviněný ztěžoval výkon funkce insolvenčního správce „hrubým“ způsobem. Nebyl proto důvod použít trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný L. S. podal dovolání jako oprávněná osoba /§265d odst. 1 písm. b) tr. ř./, učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), dovolání obsahuje zákonem vyžadované náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.) a směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné /§265a odst. 2 písm. h) tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že prakticky všechny dovolací námitky obviněného odpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť směřují proti správnosti hmotně právního posouzení skutkových zjištění soudů nižších stupňů, mohl Nejvyšší soud přezkoumat napadené usnesení i jemu předcházející řízení podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. Shledal, že podstatné vady, které obviněný ve svém dovolání vytýkal, jsou oprávněné.
Jak bylo připomenuto, v této trestní věci již proběhlo dovolací řízení na podkladě dovolání obviněného. I ve svém předcházejícím podání vytýkal obviněný předešlým soudním rozhodnutím obou soudních instancí hmotně právní vady a Nejvyšší soud mu dal v zásadních otázkách za pravdu. Svým usnesením ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 5 Tdo 824/2011, proto zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu Trutnově. Ve stručnosti lze shrnout zásadní vady, kterými byla rozhodnutí soudů zatížena ve vztahu k právnímu posouzení tehdy učiněných skutkových zjištění. Především soudy neobjasnily jednu ze základních podmínek trestnosti trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §126 tr. zák. (ve znění v době spáchání činu, tj. již po přijetí zákona č. 296/2007 Sb.), a to ohrožení účelu insolvenčního řízení. Nejvyšší soud ve svém předcházejícím usnesení velice podrobně vysvětloval zásadní okolnosti, které je třeba nepochybně zjistit proto, aby bylo možné naplnění citovaného formálního znaku skutkové podstaty podle §126 tr. zák. Soudům především vytkl nedostatečné skutkové podklady pro správné právní posouzení a také absenci jakéhokoli odůvodnění této právní otázky, jež nebyla vyjádřena ani v samotném popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně.
Avšak ani v novém řízení se soud prvního stupně nevypořádal s uloženým doplněním skutkových okolností, z nichž by bylo zřejmé ohrožení účelu insolvenčního řízení, k němuž by došlo v příčinné souvislosti a nejméně v nepřímém úmyslu právě v důsledku ztěžujícího či mařícího jednání obviněného vůči insolvenčnímu správci. Stejně jako původní rozsudek okresního soudu i nově vydaný obsahuje určité rozpory, které zpochybňují výrok o vině a to nejen ke znaku ohrožení účelu insolvenčního řízení.
Soud prvního stupně vytýkal obviněnému nedostatečnou součinnost, kterou byl povinen poskytovat insolvenčnímu správci JUDr. J. Š., zopakoval předešlé a obžalobou tvrzené „několik měsíců trvající nepředání účetních dokladů“, ačkoli k jejich poskytnutí došlo 30. 9. 2008, a podle tohoto svědka byl obviněný vyzýván někdy od července 2008 každý měsíc! Nepochybné je i to, že nejméně dvě dohodnutá setkání obou se neuskutečnila v srpnu proto, že je zrušil JUDr. J. Š.. Účetní dokumenty tedy obviněný předal insolvenčnímu správci zhruba druhý měsíc po „intenzívní výzvě“ správce s tím, že o měsíc dříve k předání nemohlo dojít z důvodů překážek na straně správce. Nejde tudíž o „několik měsíců“, jak na jedné straně tvrdí soudy. Uvedené tvrzení o déletrvajícím období, po které obviněný neposkytoval insolvenčnímu správci součinnost, vychází zřejmě z úvahy, že dne 30. 9. 2008 obviněný nepředal účetnictví v kompletní podobě tak, aby správce mohl bez jakýchkoli obtíží činit jednotlivé kroky k naplnění účelu insolvenčního řízení. Lze tak usoudit především z odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně na str. 7, z něhož vyplývá soudem učiněný závěr o neexistenci součinnosti právě vzhledem k tomu, že účetnictví nebylo předáno kompletní. Soud přitom vyšel ze samotného vyjádření obviněného, podle něhož údajně byla hotova rekonstrukce chybějící části účetnictví (rok 2007 a část roku 2008), ze 70%. Prováděla ji svědkyně I. J., a přestože tato svědkyně měla evidentně výrazný vliv nejen na samotného obviněného (např. mu „zakázala“ vydat účetnictví svědkovi JUDr. J. Š. v době, kdy byl předběžným insolvenčním správcem), ale zejména je osobou, která měla největší přehled o tom, jaké doklady skutečně existovaly, jaké bylo třeba rekonstruovat a zda k rekonstrukci, případně v jaké míře, skutečně došlo, soud prvního stupně nepovažoval za nutné uvedenou svědkyni předvolat a vyslechnout u nového hlavního líčení. Přitom by měla vypovídat k dosud sporné otázce elektronicky vedeného účetnictví, s níž se rovněž soudy řádným způsobem nevypořádaly. Skutkové zjištění soudů, na jehož podkladě rozhodují o vině, totiž nelze založit na domněnkách či předpokladech, ale musí být postaveno na jistotě a to v souladu s výsledky provedeného dokazování. Navíc výpověď této svědkyně (č. l. 1126 trestního spisu) svědčí o tom, že to byla ona, kdo inicioval změnu místa uskladnění výrobního materiálu a i ona tvrdila, že tak činila za účelem jeho ochrany, nikoli proto, aby mařila účel insolvenčního řízení.
V předešlém dovolacím rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž vytkl nedostatečné vyřešení problému, zda obviněný skutečně měl správcem vyžadované doklady k dispozici. Tato otázka souvisí s výše připomenutým rekonstruováním účetnictví dlužníka, kterou okresní soud překlenul tak, že nejméně „70% obviněný k dispozici měl“, avšak učinil tak bez toho, aby si tvrzení obviněného ověřil u nejlépe informovaného pramene - svědkyně I. J.. Nejvyšší soud již zdůraznil, že je třeba odlišovat od sebe dvě různé skutkové podstaty, jež trestní zákon účinný do konce roku 2009 obsahoval, tj. §126 a §125 tr. zák. U trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení totiž nebylo trestným řádné nevedení účetnictví jako tomu bylo v §125 odst. 1 tr. zák. Okresnímu soudu proto již bylo uloženo, aby zkoumal, zda chybějící doklady byly skutečně potřebné k činnosti insolvenčního správce, resp. zda jejich nedodání mohlo ztížit (dokonce hrubě) výkon jeho funkce či jej dokonce zmařit. Ani ohledně tohoto nedostatku nedošlo v novém řízení k nápravě, neboť okresní soud se v podstatě jen omezil na opakování svých předešlých závěrů, založených na nejednoznačném v určitém směru, i rozporném výsledku dokazování. K pochybnostem o významu chybějících účetních dokumentů, jaké jim soudy přiznaly, (odvolací soud se totiž ztotožnil se všemi závěry soudu prvního stupně), totiž vnesl sám insolvenční správce JUDr. J. Š. nejen ve své výpovědi u hlavního líčení konaného již dne 11. 10. 2010, když prohlásil, že došlo k předání kompletního účetnictví dlužníka zpracovaného do konce roku 2006 a za rok 2007 mu byly předány jednotlivé faktury. Přitom např. sám nevěděl, proč mělo být rekonstruováno, prý se ani nezabýval potřebou rekonstrukce, aby v další výpovědi (dne 14. 11. 2011) tvrdil, že na základě rozhodnutí věřitelského výboru on sám zadal rekonstrukci účetnictví, bezúspěšně, neboť opět obviněný nepředal podklady. Původně výslovně potvrdil, že chybějící dokumenty nemohly ovlivnit výsledek konkursu, jen pokud by obdržel účetní závěrky. Konkrétní obtíže v plnění úkolů v rámci insolvenčního řízení měly spočívat v jeho „ztížené orientaci a přehlednosti“ (viz str. 1111 trestního spisu). Současně k dotazu soudu svědek uvedl, že důsledkem nepředání účetnictví nebyl schopen na sto procent „dát dohromady majetkovou podstatu“. Při opakovaném hlavním líčení po zrušení věci dovolacím soudem JUDr. J. Š. hned v úvodu své výpovědi sám označil dokumenty, které mu obviněný předal dne 30. 9. 2008 za „podstatnou část účetnictví, týkající se činnosti společnosti ROTOPRINT, s. r. o., v roce 2007 a do doby zahájení insolvenčního řízení“. Konkrétně přitom uvedl, že měl k dispozici jen vystavené faktury, zda došlo k jejich uhrazení „už nikdy nikdo nedohledal“ (viz str. 1179 trestního spisu). Logicky však bylo možné obrátit se právě na odběratele a požádat je o doložení případné úhrady, event. zahrnout jejich dluh do pohledávek dlužníka. Nakonec sám svědek učinil údajně dotaz u největších odběratelů a ti mu jej zodpověděli. Přesto se pak vyjádřil tak, že dosud se mu nepodařilo určit aktiva a pasiva společnosti. Je tudíž další nezodpovězenou otázkou určení míry skutečného ovlivnění naplnění účelu insolvenčního řízení, jakou mělo zjištěné jednání obviněného a jakou lze přičíst na vrub činnosti samotného insolvenčního správce. Navíc opětovně Nejvyšší soud připomíná zákonné předpoklady pro naplnění alternativního znaku spočívajícím v maření výkonu funkce insolvenčního správce. Pro jeho splnění je nutné učinit jasný právní závěr, že obviněný usiloval o to, aby insolvenční správce nemohl činit úkony nezbytné k plnění jeho funkce, tj. jednal nejméně v nepřímém úmyslu tak, aby insolvenčnímu správci znemožnil konat jednotlivé kroky směřující k dosažení účelu insolvenčního řízení, nebo alespoň, aby jeho jednání bylo způsobilé takový škodlivý následek způsobit. Soudy obou stupňů se v této otázce v podstatě pouze omezily na pouhé konstatování o naplnění tohoto alternativního znaku objektivní stránky činu, aniž by vysvětlily, jakou konkrétní činností obviněný mařil a jakou ztěžoval výkon funkce insolvenčního správce.
Nezbývá než souhlasit s dovolacími námitkami obviněného v tom smyslu, že ačkoli v předcházejícím rozhodnutí Nejvyšší soud skutečně poměrně podrobně vysvětlil veškeré tehdy existující nesprávnosti, případně pochybnosti v hmotně právním posouzení skutku, okresní soud je v novém hlavním líčení zcela neodstranil. Neučinil natolik jasná skutková zjištění, aby mohlo být náležitě rozhodnuto o vině obviněného trestným činem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §126 tr. zák. Nevypořádal se ani s existencí všech znaků skutkové podstaty tak, jak mu bylo dříve uloženo, tj. ani se znakem „maření“ ani, a to především, se znakem „ohrožení účelu insolvenčního řízení“. Zcela mimo právní úvahy totiž zůstala potřeba zjištění, že obviněný skutečně usiloval o to, aby insolvenčnímu správci znemožnil výkon jeho funkce, resp., aby jeho jednání bylo způsobilé takový následek způsobit. Lze opět připomenout, že podstatou insolvenčního řízení je uspořádání majetkových vztahů dlužníka a co největší uspokojení jeho věřitelů. Dosud provedené výsledky dokazování zatím neumožňují bez pochyb uzavřít, že i tento následek, nezbytný k trestnosti činu, v dané věci nastal a to v příčinné souvislosti s jednáním obviněného. Soudy se prakticky vůbec nezabývaly zaviněním, které musí pokrývat znaky objektivní stránky ale i škodlivý následek. Neučinily tak ani u již minule zpochybněné části obžaloby, jež obviněnému vytýkala jeho pokyn odvézt zásoby do jiného skladu. Je totiž skutečně nevýznamné, pokud obviněný „jen nařídil odvoz“, neboť jeho případná trestní odpovědnost vyžaduje, aby tak činil se záměrem zmařit či ztížit, resp. hrubě ztížit, výkon funkce insolvenčního správce. Proto mu může být kladeno za vinu pouze to, že o přemístění majetku správce neinformoval a pak je třeba důsledně hodnotit, zda se tak stalo úmyslně či zda důvodně předpokládal, že se o této skutečnosti správce dozví bez jeho přičinění. Nejvyšší soud rovněž opakovaně připouští, že obviněný mohl sám okolnosti spojené s odvozem materiálu sdělit správci, avšak je také současně nutné zohlednit fakt, že správce se o tom dozvěděl od asistentky, resp. zaměstnankyně obviněného a ten následně nijak nebránil soupisu zboží. Na základě těchto skutečností je možné akceptovat jeho obhajobu, že konal ve prospěch společnosti, chránil její majetek, neboť z ničeho dosud nelze dovodit opak, tj. že by obviněný chtěl zatajit uvedenou manipulaci s majetkem či jej dokonce použít k jiným účelům a bránit tak insolvenčnímu správci v soupisu tohoto majetku.
Zjištěné opakované vady rozhodnutí soudu prvního stupně nenapravil ani odvolací soud. Krajský soud v Hradci Králové považoval za významné doplnění dokazování s tím, že předcházející vyjádření insolvenčního správce o „úspěšném průběhu konkursu“, bylo nesprávně pochopeno. Správce totiž upřesnil, že za úspěšné považuje zpeněžení majetku, avšak uspokojení nezajištěných věřitelů předpokládá maximálně do výše 6%, což podle krajského soudu posunulo výsledek trestního řízení v neprospěch obviněného. S ohledem na tak nízké uspokojení nezajištěných věřitelů a skutečnost, že insolvenční řízení nebylo dosud skončeno, jasně svědčí o ohrožení účelu insolvenčního řízení. Rovněž tak krajský soud setrval na svém předcházejícím právním názoru, že pro obviněného není nová právní úprava provedená zákonem č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů příznivější, neboť obviněný „naplnil obě alternativy jednání“, tj. mařil i ztěžoval výkon funkce insolvenčního správce. Takový právní názor je možné akceptovat jen za situace, kdy skutečně soud bude moci mít za zcela nepochybné, že obviněný „mařil“ výkon insolvenčního správce, tj. jak již uvedeno, bude jednat tak, aby správci v podstatě znemožnil výkon jeho funkce. Podle již vysloveného názoru Nejvyššího soudu dosud provedené dokazování, a to ani po jeho doplnění, nenasvědčují tomu, že by uvedený záměr bylo možné u obviněného prokázat. Dokonce v novém hlavním líčení správce prohlásil, že 30. 9. 2008 mu byla obviněným předána podstatná část účetnictví. O rekonstrukci se pokusil, ale ani jím najatá osoba ji nebyla schopna realizovat. Na první pohled skutečně zůstává dosud zcela nevyjasněno, zda obviněný mohl, resp. skutečně měl k dispozici právě ty účetní doklady, které insolvenční správce potřeboval k plnění své funkce. Nejvyšší soud se domnívá, že bez výslechu svědkyně I. J. nebude možné tuto otázku zodpovědět. Přitom je nutné znovu zdůraznit, že jednou z podmínek trestnosti tohoto činu je právě existence příslušných dokladů, jež musí mít pachatel ve své moci tak, aby byl schopen poskytnout insolvenčnímu správci potřebnou součinnost. Stejně tak se ani v novém řízení nepodařilo odstranit existující pochybnosti o elektronické podobě účetnictví, což může objasnit rovněž svědkyně I. J., resp. až na základě jejího podrobného vyjádření bude muset soud učinit nezvratný závěr o tom, že obviněný měl k dispozici další účetní podklady, a přesto je insolvenčnímu správci nepředal.
Pokud odvolací soud na straně 12 svého rozhodnutí vyjmenoval konkrétní účetní doklady, které měl obviněný insolvenčnímu správci předat, chybí takovému konstatování jasné zjištění, že je skutečně předat mohl, tj. že je měl k dispozici. Ohledně daňových přiznání si bylo možné u příslušného finančního úřadu opatřit kopie a je otázkou, zda vůbec došlo např. k inventarizaci majetku před jeho odvozem na jiné místo, či zda měla být provedena až poté. Ohledně úmyslu obviněného zapřít změnu místa uložení skladových zásob, který soudy „předpokládaly“, se již dovolací soud vyjadřoval a vyslovil velkou pochybnost o uvedeném výkladu subjektivní stránky činu. Těžko lze klást obviněnému za vinu, jak činil odvolací soud ve druhém odstavci na straně 12 napadeného usnesení, že insolvenčnímu správci nepředal kompletní účetnictví, pokud jej evidentně neměl v úplném a řádném stavu. Soudy obou stupňů v podstatě opakují stejný závěr, aniž by respektovaly svá skutková zjištění, na jejichž podkladě není možné předpokládat, že účetnictví společnosti ROTOPRINT, s. r. o., obsahovalo veškeré zákonem určené doklady, jež by obviněný měl ve své moci v okamžiku zahájení insolvenčního řízení a které by úmyslně odmítal insolvenčnímu správci předat. Bez takového zjištění však není možné činit obviněného trestně odpovědným, přitom je samozřejmě nutné splnění i dalších zákonných předpokladů pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §126 tr. zákona, resp. přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku. Také otázka „úspěšnosti“ průběhu insolvenčního řízení nemůže být odvislá od procentuální výše uspokojení jednotlivých věřitelů. Samozřejmě účelem tohoto řízení je co největší narovnání majetkových vztahů dlužníka, ale do jaké míry bude možné věřitele uspokojit, záleží na velikosti majetkové podstaty a jejím zpeněžení. Nelze totiž pominout, že insolvenční řízení je určeno k řešení úpadku dlužníka a hrozícího úpadku dlužníka za účelem uspořádání majetkových poměrů dlužníka a jeho věřitelů, tudíž v naprosté většině případů nemůže v insolvenčním řízení dojít k úplnému uspokojení všech věřitelů.
Vzhledem k tomu, že dosud provedené dokazování a především úvahy soudů ohledně důvodnosti podané obžaloby na obviněného L. S. pro žalovaný skutek, neumožňují rozhodnout o jeho vině, bylo podané dovolání shledáno důvodným. Zjištěné vady v právním posouzení skutku musí mít za následek zrušení napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, který potvrdil odsuzující rozsudek soudu prvního stupně a nenapravil jeho pochybení. Protože se jedná o druhé dovolací řízení, a nápravu konstatovaných pochybení může provést i soud odvolací, rozhodl Nejvyšší soud tak, že zrušil jen usnesení krajského soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Připomíná své předcházející usnesení, v němž byly prakticky shodné výhrady náležitě vysvětleny včetně požadavků na správný právní výklad uvedeného trestného činu i ve vztahu k nové právní úpravě. Bude nezbytné doplnit dokazování výslechem svědkyně I. J., jak je již naznačeno, a teprve po zjištění všech významných okolností bude soud moci rozhodnout, zda skutečně obviněný může být trestně odpovědný za trestný čin podle §126 tr. zákona, event. §225 tr. zákoníku. Nejvyšší soud mohl rozhodnout v neveřejném zasedání, neboť byly splněny zákonné podmínky uvedené v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu, který vyslovil v tomto dovolacím rozhodnutí, a podle §265s odst. 2 tr. ř. je také povinen respektovat zákaz reformationis in peius.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. října 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová