ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.897.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 897/2012-57
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. října 2012 o dovolání, které podal obviněný Z. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 11 To 434/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 3 T 235/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 16. 5. 2011, sp. zn. 3 T 235/2009, byl obviněný Z. V. uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2009, (dále jen „tr. zák.“), a pod bodem 2) trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. Zato mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody podle §257 odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zák. v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. soud obviněnému uložil, aby podle svých sil ve zkušební době nahradil nebo odstranil škodu, kterou trestným činem způsobil a podle §228 odst. 1 tr. ř. soud vyslovil povinnost obviněného nahradit poškozenému ing. A. J. , škodu ve výši 169.589,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. (soud nesprávně označil §229 odst. 1 tr. ř.) odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Z podnětu odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 11 To 434/2011, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině obviněného trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. (bod 1), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že jej uznal vinným trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., přičemž nově formuloval skutkové okolnosti. Za tento trestný čin, a dále za trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. rozhodnutím nedotčený, uložil obviněnému podle §257 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku. Současně obviněnému podle §59 odst. 2 tr. zák. uložil, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil a podle 228 odst. 1 tr. ř. vyslovil povinnost obviněného nahradit poškozenému ing. A. J. škodu ve výši 54.350,- Kč, se zbytkem nároku na náhradu škody byl tento poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na občanskoprávní řízení.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný Z. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nesprávné právní posouzení věci, spatřoval obviněný především v tom, že nebyla splněna podmínka trestnosti spočívající v tom, že pachatel poškodí cizí věc, tj. věc, jež mu nenáleží, resp. mu nenáleží výlučně. V daném případě je však obviněnému kladeno za vinu poškození vlastní věci a nikoli věci cizí. Přitom jinou právní okolností spočívající v hmotně právním posouzení skutku je právě otázka vlastnického práva pozemku, na němž byl odbagrován taras, protože z evidence katastru nemovitostí je patrné, že jeho vlastníkem je obviněný. Nejednalo se tedy o pozemek mezi pozemky, ale o pozemek samotného obviněného. Na základě tohoto nesprávného právního posouzení nemohl soud objektivně dospět ke správnému závěru, tedy zda byl či nebyl spáchán trestný čin poškozování cizí věci podle §257 tr. zák. Poškození vlastního majetku nemůže být škodou na cizí věci. Pokud se jedná o plot poškozeného, tak ze znaleckého posudku i z výpovědi znalkyně ing. Jany Horové vyplynulo, že nebyl poškozen a dále plní svoji funkci. Plot je na hranici životnosti a podle znaleckého posudku má celý hodnotu 11.737,34 Kč. Obviněný přitom provedl zemní práce v blízkosti poloviny délky plotu poškozeného. Od spáchání skutku, tedy za více než tři roky, nedošlo na místě ke změně plotu ani k sesuvu půdy. Dovolateli je kladena za vinu i údajná škoda, kterou bagrováním způsobila firma Elmos, s. r. o., a to rok před žalovanou událostí, a na pokyn poškozeného byla zemina odvezena. I podle zjištění soudu na místě, kde dovolatel dne 27. 4. 2009 skutečně zemní práce prováděl, pokládala týden poté kabel firma ELMOS, s. r. o. Přitom prohloubila velkým bagrem výkop do hloubky cca 120 cm pod patou plotu poškozeného ing. A. J. Tímto se však soud vůbec nezabýval.
Ke skutku popsanému pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný namítl, že k jeho odsouzení došlo pouze na podkladě účelového tvrzení poškozeného, který jej označil za osobu, jež jej úmyslně udeřila lžící bagru. Obviněný má za to, že i v tomto případě došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, když soud „nevzal v úvahu provedené dokazování a základní zásady trestního řízení, jakož i okolnosti projednávané věci, kdy opakovaně jsou proti obviněnému podávány dlouhodobě podněty pro různá porušení a trestní oznámení“. S ohledem na tyto skutečnosti měl soud hodnotit, zda jednání obviněného dosáhlo stupně společenské nebezpečnosti ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozhodnutí nižších soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která vyhodnotila námitku obviněného o neexistenci škody na cizím majetku jako zjevně neopodstatněnou, neboť uvedeným zásahem poškodil pozemek vedlejší, když narušil jeho stabilitu. Ve shodě s okresním soudem poukázala na ustanovení §127 a §415 občanského zákoníku. Podle projektové dokumentace, se kterou byl obviněný seznámen, měl být kabel elektrického vedení uložen tak, aby neohrozil pozemek ing. A. J. , a právě proto měl být proveden ruční výkop samotného uložení. Obviněný však navzdory tomu taras odbagroval a trval na tom, aby kabel byl uložen v rozporu s projektovou dokumentací do větší hloubky. Podle státní zástupkyně se soudy nedostatečně vyrovnaly s otázkou, jakou škodu obviněný svým jednáním způsobil. Odbagrovaná mez byla tvořena ze značné části i kořenovým systémem stromů, které taras zpevňovaly, je proto zřejmé, že navrácení do předešlého stavu v uvedené přírodní verzi není možné a nápravu lze sjednat pouze vystavěním nové opěrné zdi, jejíž hodnota byla vyčíslena na částku 169.589,- Kč. Je však třeba zabývat se tím, o jakou část hodnoty by se v předmětné lokalitě snížila cena pozemku poškozeného, který je ohrožen sesuvem, oproti ceně pozemku, který by takto ohrožen nebyl. Ke druhému z trestných činů státní zástupkyně uvedla, že závěr o tom, že stupeň společenské nebezpečnosti činu je nepatrný a že tedy nejde o trestný čin, se může týkat pouze případu, kdy posuzovaný čin nevykazuje ani nejnižší úroveň společenské nebezpečnosti u běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty. Již tím, že zákonodárce určitý čin prohlásil za trestný, vyjádřil, že jeho běžně se vyskytující projevy považuje za natolik společensky nebezpečné, aby byly trestné i z hlediska materiálního znaku. Daný případ nevykazuje nic, co by mohlo přesvědčivě odůvodnit úvahu o nepatrném stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Ze strany obviněného šlo o jasně a srozumitelně vyjádřené pohrůžky doprovázené i úderem lžící bagru do těla poškozeného, přičemž je třeba zohlednit, že šlo o staršího muže bránícího svůj majetek. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze, dále i rozsudek Okresního soudu v Benešově ve výroku o vině trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., ve výrocích o trestu a o náhradě škody, a aby Okresnímu soudu v Benešově přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Z. V. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. se podle výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Praze obviněný dopustil tím, že
dne 27. 4. 2009, v době kolem 13:30 hodin v obci P. n. S. , v lokalitě N. B. , úmyslně neoprávněně odbagroval svým zemním strojem-bagrem část tarasu, stojícího mezi pozemky ing. A. J. a jeho pozemkem, čímž došlo k poškození tarasu i plotu ing. A. J. a poškozenému tak způsobil škodu ve výši nejméně 54.350,- Kč.
Trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. podle výroku o vině pod bodem 2) rozsudku Okresního soudu v Benešově spáchal obviněný tím, že
dne 27. 4. 2009 kolem 13.30 hodin, poté co se ing. A. J. snažil zabránit bagrování předmětného tarasu tím, že se na tento postavil, udeřil jej lžící bagru do levého ramene, přičemž na něj křičel, že ho klidně zabije a že půjde i po jeho manželce, a že pak teprve uvidí.
V dovolání tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty daného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod může namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že ne všechny dovolatelem namítané vady lze podřadit pod tento jím uplatněný dovolací důvod. Část dovolatelových námitek totiž směřuje i proti skutkovým závěrům soudů. To platí především o námitkách týkajících se poškození plotu společností ELMOS, s. r. o., a popření útoku lžící bagru do ramene poškozeného. Obviněný tímto způsobem prosazuje takový výsledek hodnotícího procesu jednotlivých důkazů, k němuž se soudy nepřiklonily. Soudům obou stupňů vytýká postup upravený v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž jak již bylo konstatováno, tento druh námitek nespadá pod žádný ze zákonem definovaných dovolacích důvodů. K tomu Nejvyšší soud nad rámec dovolacího přezkumu dodává, že výsledky provedeného dokazování jednoznačně nasvědčují tomu, že to byl obviněný a nikoli společnost ELMOS, s. r. o., kdo předmětný zemní val odstranil a narušil tím v dotčené části nejen plot poškozeného, ale i kořenový systém nejméně pěti vzrostlých stromů a křovin. Z výpovědi svědka M. P. , vedoucího oddělení výstavby této společnosti, vyplývá, že předmětný taras byl obviněným bez předchozího projednání odstraněn před započetím výkopových prací, a to takovým způsobem, že terén byl srovnán v úrovni komunikace, která pak v podstatě zasahovala až k plotu poškozeného. Společnost ELMOS, s. r. o., až poté bagrovala a pokládala kabel ve vzdálenosti 40-50 cm od plotu lžící širokou cca 30 cm. Uvedené potvrzuje i svědek J. M. , bagrista, který výkopové práce pro společnost ELMOS, s. r. o., prováděl. I on uvedl, že taras byl odstraněn již před jeho příjezdem, svědek poté podle pokynu vybagroval ve vzdálenosti cca 60 cm od plotu rýhu širokou zhruba 30 cm. Do terénu, kde byl zapuštěn plot vůbec nezasahoval lžící bagru, byl od něj vzdálen asi 60 cm. Stejně vypovídal i poškozený, který výslovně uvedl, že společnost ELMOS, s. r. o., do tarasu nezasahovala, výkop provedla do hloubky 120 cm, maximálně 40 cm široký. Ohledně útoku obviněného bagrem proti tělu poškozeného a jeho slovních výhrůžek již soud prvního stupně zhodnotil jednotlivé důkazy, uvěřil tvrzení poškozeného podpořenému výpovědí svědka Z. Š. , neboť nezjistil důvod ke zpochybnění jejich věrohodnosti za situace, kdy obě výpovědi jsou logicky provázané s ostatními důkazy. Agresi obviněného v rozhodnou dobu potvrzuje např. jeho následné bránění poškozenému v odjezdu automobilem, před který bagrem nasypal hromadu hlíny. Osobnost obviněného, která se delší dobu projevuje mj. i vyvoláváním konfliktů se všemi, kteří užívají sousední nemovitosti, svědčí právě i opakované podněty příslušným orgánům (stavebnímu úřadu, policii), podávaným ve snaze zabránit obviněnému ve škodlivém chování, resp. porušování právních norem především v oblasti neoprávněných stavebních činností. Nakonec i sám obviněný ve svém dovolání potvrdil uvedená fakta.
S ohledem na ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. je nutno zdůraznit, že pokud dovolání je podáno z jiných než zákonných důvodů a uplatněné dovolací námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, tak dovolací soud není ani oprávněn takové dovolání přezkoumávat, ale naopak musí je postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout. Proto Nejvyšší soud nemohl přihlížet k těm námitkám obviněného, jež obsahově nenaplňují jak uplatněný dovolací důvod, tak ostatně ani jiný zákonem předvídaný důvod dovolání uvedený v §265b tr. ř. V tomto směru lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005 atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.).
Právní relevanci má námitka obviněného vytýkající absenci znaku skutkové podstaty trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., spočívající v poškození cizí věci. Obviněný tvrdil, že taras se nacházel na jeho pozemku, byl tudíž v jeho vlastnictví, proto jeho odstraněním nemohlo dojít ke škodě na cizím majetku.
K tomu je zapotřebí alespoň stručně a v obecné rovině uvést, že trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Z provedeného dokazování je zřejmé, že k poškození cizí věci došlo. Přestože část vysvahovaného zemního valu (tarasu), který obviněný fakticky odbagroval, se nacházela na pozemní komunikaci ve vlastnictví mj. obviněného, je zásadní, že tvořil funkční celek bránící narušení stability pozemku poškozeného proti případnému sesuvu. Jeho odstraněním došlo k nevratným změnám, které mohou způsobit další sesuv nejen oplocení pozemku poškozeného, ale i půdy na tomto pozemku. Narušení kořenového systému, jež zpevňoval dotčenou hranici obou pozemků, samozřejmě způsobilo uvolnění svahovitého terénu a nepochybně bude nutné jiným způsobem zabezpečit rozdělení pozemků. V úvahu zřejmě přichází jen důkladněji vybudovat oplocení, které bude mít stabilnější základy, jež byly původně tvořeny právě kořeny vzrostlých stromů. Z fotodokumentace v trestním spisu je naprosto evidentní, že jednání obviněného vedlo i k poškození oplocení, když na několika místech poškodil a podbagroval betonovou podezdívku plotu.
Naprosto správně se již soud prvního stupně vypořádal se shodnou výhradou obviněného, kterou uplatňoval již od počátku svého trestního stíhání a přiléhavě vysvětlil, v čem spočívá způsobení škody na cizím majetku. Odkázal přitom na ustanovení §127 občanského zákoníku, podle něhož se vlastník věci musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Proto zejména nesmí ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené bez toho, že by učinil dostatečné opatření na upevnění stavby nebo pozemku. Podle §415 citovaného zákona je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Pokud obviněný úpravou svého pozemku poškodil pozemek sousedící, a navíc přímo poškodil plot poškozeného, zcela nesporně tím způsobil škodu na cizím majetku. Účelem právní úpravy zakotvující omezení práv vlastníka (§127 občanského zákoníku) je právě ochrana pozemku nebo stavby souseda a to činností, která jinak může být součástí výkonu vlastnického práva. Stanoví tak určité meze práv vlastníka jedné věci v poměru k ochraně, jež náleží právům vlastníka druhé věci. Uvedené pravidlo platí i pro výkon činnosti jinak povolené, neboť i jejím prováděním musí vlastník věci dodržovat meze ochrany a dbát o to, aby neporušil povinnost zdržet se určitých činností, jež citované ustanovení zakazuje. (Srov. č. 37/1985 Sb. rozh. civ.)
Z provedeného dokazování naprosto nepochybně vyplynulo, že obviněný nepovoleným zásahem do terénu, jež tvořil hranici mezi dvěma pozemky, nejenže nerespektoval zákonné omezení uložené v §127 odst. 1 občanského zákoníku, ale současně způsobil škodu na majetku poškozeného. Škodlivý následek vznikl v důsledku jeho jednání, je zahrnut zaviněním, neboť právě s ohledem na charakter předmětu útoku (zemního valu), musela být zřejmá jeho funkce spočívající v udržování stability terénu. Tím, že taras odstranil, došlo k nevratným změnám vedoucím ke zřícení či sesutí plotu spolu s částí pozemku.
Pokud se jedná o výši způsobené škody, proti níž se obviněný rovněž ohradil, odkazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí publikované pod č. 34/2010-II Sb. rozh. tr, podle kterého se škoda i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, protože trestní zákon ani trestní řád nijak specificky nedefinují pojem „škoda“ pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání. Je to tedy újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a lze ji napravit – nedochází-li k naturální restituci – poskytnutím majetkového plnění, především peněz. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk (§442 odst. 1 obč. zák., §379 obch. zák.). V daném případě odstranil obviněný taras, který se sice z velké části nacházel na pozemku (resp. ve vlastnictví) obviněného, tvořil funkční celek bránící narušení stability pozemku poškozeného proti případnému sesuvu, a dále obviněný na několika místech poškodil a podbagroval betonovou podezdívku plotu a narušil kořenový systém několika stromů stojících na hraně pozemku poškozeného. Při stanovení výše škody se podle právní úpravy platné v době spáchání činu, tj. §89 odst. 12 tr. zák., vycházelo z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nebylo-li možné takto výši škody zjistit, vycházelo se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Krajský soud v Praze na rozdíl od nalézacího soudu stanovil škodu způsobenou protiprávním jednáním obviněného podle prvního z uvedených hledisek, tj. podle obvyklé ceny zničené resp. poškozené věci. Hodnota obviněným odstraněného tarasu a oplocení činila podle znalkyně ing. Ivany Horové celkem 54.350,- Kč. Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, který změnil způsob určení výše škody, neboť v dané trestní věci není důvod aplikovat jiné než první z hledisek vyjmenovaných v §89 odst. 12 tr. zák. Pro účely trestního řízení a rozhodnutí o vině obviněného je způsob stanovení škody, jaký zvolil odvolací soud naprosto dostačující, vychází totiž v podstatě z nejnižší možné částky, neboť je evidentní, že poškozenému ing. A. J. vznikla ještě další škoda, jejíž příčinou byl protiprávní zásah obviněného do označených pozemků. Proto je na poškozeném, aby se v občanskoprávním řízení domáhal uhrazení veškerých škodlivých následků, k nimž došlo protiprávním jednáním obviněného, a lze důvodně očekávat úspěch v takové věci. Potřeba trestního řízení však byla dostatečně vyčerpána stanovením obvyklé ceny poškozených věcí, jak učinil Krajský soud v Praze.
Nejvyšší soud proto neshledal žádné pochybnosti o správnosti použití právní kvalifikace §257 odst. 1 tr. zák. na skutková zjištění popsaná ve výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci dle §197a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu.
Pokud jde o materiální stránku předmětného trestného činu, která byla jednou z podmínek trestnosti podle trestního zákona účinného v době spáchání činu, je na místě připomenout základní pravidla této právní úpravy. Podle §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Podle §3 odst. 2 tr. zák. platí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Zásada materiálního pojetí trestného činu znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky určité skutkové podstaty. Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák.
Otázka soudního výkladu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. byla fakticky soustředěna v rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. Vycházela z teze, že při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.
Pravidla vyjádřená v citovaném judikátu tak při jejich použití na případ obviněného, tzn. při respektování skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, neumožňují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci dle §197a odst. 1 tr. zák, že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti. Jinak řečeno, z učiněných skutkových zjištění nevyplývají žádné okolnosti, které by svou výjimečnou povahou odůvodňovaly možnost, že stupeň společenské nebezpečnosti obviněným spáchaného činu neodpovídal ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům uvedeného trestného činu. Naopak, vzhledem ke konkrétním okolnostem tohoto skutku je i při dosavadní bezúhonnosti obviněného zřejmé, že zákonem vyžadovaný stupeň společenské nebezpečnosti byl v tomto případě zvyšován především způsobem provedení činu, kdy obviněný neváhal k prosazení vlastního zájmu použít proti poškozenému stavební stroj, jehož součást se tak stala útočnou zbraní proti tělu poškozeného. V daných souvislostech je nezbytné zejména upozornit na to, že obviněný jednak slovně vyhrožoval dokonce smrtí poškozenému, tj. výrazně starší osobě a přitom jej udeřil lžící bagru. Současně je nutné vzít v potaz i události, které již delší doby předcházely předmětnému jednání. Z obsahu spisu je evidentní, že je to právě obviněný, kdo svým příchodem na dané místo opakovaně vyvolává konflikty mezi sousedícími majiteli nemovitostí a naprosto bezohledně prosazuje své zájmy na úkor ostatních. Nejvyšší soud proto neshledal důvod pro zpochybnění materiální stránky trestného činu podle §197a odst. 1 tr. zák.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze ani jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Benešově nejsou zatížena vadou v právním posouzení skutků, nemohl být naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podstatné části bylo dovolání podáno z jiného než zákonného důvodu, ve zbývající části pak byly relevantní dovolací výhrady nedůvodné. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného Z. V. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. října 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová