ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.93.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 93/2012-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. února 2012 o dovolání, které podal obviněný M. Č. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 2011, sp. zn. 3 To 40/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 12/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 3 T 12/2005, byl obviněný M. Č., uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), přičemž soud prvního stupně upustil podle §44 tr. zákoníku od uložení souhrnného trestu, neboť považoval za dostatečný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, který byl obviněnému uložen dřívějším rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 49 T 5/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. 3 To 57/2010.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 8. 2011, sp. zn. 3 To 40/2011, zamítl odvolání státního zástupce a obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný M. Č. prostřednictvím svého obhájce dovolání s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu svého podání obviněný namítl, že soudy v dané věci neaplikovaly správně ustanovení §148 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2009, neboť navyšování ceny v průběhu obchodování, případně i uplatnění osvobození od placení daně z přidané hodnoty při vývozu, nejsou v rozporu s platným právem. On sám znal jen svého dodavatele a odběratele, a neměl proto poznatky o navýšení ceny či případném plnění daňové povinnosti jinými subjekty. Dále se obviněný ohrazoval proti tomu, že soudy nezohlednily výsledky daňového řízení, a namítal, že v rámci trestního řízení je nutné jednotlivé znaky skutkové podstaty „chápat ve smyslu norem daňových předpisů“. Nesprávné právní posouzení skutku proto dovodil z té skutečnosti, že soudy jednotlivé znaky trestného činu neposuzovaly v intencích daňových předpisů, neboť jinak by musely dojít k závěru, že skutek není trestným činem. Navrhl proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl, pokud nerozhodne ve věci sám, aniž by konkrétně vyslovil způsob rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného M. Č. vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, která především konstatovala, že v rámci dovolacího řízení nelze zpochybnit správnost učiněných skutkových zjištění, jež považovala za dostatečná, a to i ve vztahu k výsledkům proběhlého daňového řízení, a že soudy obou stupňů respektovaly ustanovení §9 odst. 1 tr. ř. o posuzování předběžných otázek. Opatřená skutková zjištění vyvracejí tvrzení obviněného o jeho neznalosti všech okolností proběhlých transakcí i oprávněnosti jeho jednání. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný M. Č. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Jak vyplývá ze zákonné formulace důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dopadá na případy, kdy skutek, jímž je obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určen k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu není možné napadat samotné závěry soudů, jež učinily ohledně skutkového stavu včetně jeho rozsahu a především tento dovolací důvod není určen k námitkám proti způsobu, jakým soudy ve věci rozhodující provedené důkazy hodnotily ani jak postupovaly při dokazování. Předmětem právního posouzení je skutek tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, kterým je dovolací soud v podstatě vždy vázán.
Při porovnání jednotlivých dovolacích námitek a uvedeného výkladu uplatněného důvodu dovolání je tak zřejmé, že obviněný se podstatou svých výhrad ocitl mimo rámec ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Charakter námitek je založen výlučně na skutkových zjištěních, k nimž dospěl soud prvního stupně a s nimiž se ztotožnil i soud odvolací. Vytvořil vlastní verzi průběhu skutkových okolností, které jsou významné pro posouzení jeho viny v dané věci, přičemž záměrně pominul skutečnosti, které soudy vzaly za podklad pro svá rozhodnutí.
Je nutné uvést, že obviněný byl odsouzen jako pachatel zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, který nabyl účinnosti 1. 1. 2010. Zcela nepřípadná je tudíž jeho námitka nesprávné aplikace ustanovení §148 tr. zák., neboť nová právní úprava byla pro obviněného příznivější ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák., resp. §2 odst. 1 tr. zákoníku. Společně s obviněným byli odsouzeni i spoluobvinění L. V. a J. B., a to jako účastníci na trestném činu obviněného ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) a §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Podstatou skutkového stavu, v němž nalézací soud shledal zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, byl fingovaný prodej a nákup elektromateriálu v hodnotě cca 50 až 52 mil. Kč bez daně z přidané hodnoty, která činila cca 11 mil. Kč, a vývoz zboží do Arménie, na základě kterého obviněný M. Č., jako jediný společník a jednatel společnosti HORES ČR, s.r.o., uplatnil u Finančního úřadu v Děčíně nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty za měsíc září 2001. V řízení bylo prokázáno, že ve skutečnosti bylo v řetězci subjektů J + J Linea alfa, s.r.o., – J. B. – HORES ČR, s.r.o., – AOZT „GADŽEGORC“ obchodováno se součástkami podstatně nižší hodnoty (cca 365 tis. Kč), než bylo deklarováno uzavřenými smlouvami a vystavenými fakturami, které navíc nepocházely od společnosti J + J Linea alfa, s.r.o., nýbrž od podnikatele J. N. ml. – N.
Nejvyšší soud nad rámec možností dovolacího přezkumu zdůrazňuje, že především soud prvního stupně, následně i odvolací soud, posuzovaly jednotlivé obchodní transakce v jejich vzájemné logické souvislosti, z níž je zcela zřejmé, že od počátku, kdy byly zakoupeny elektrosoučástky od společnosti J + J Linea alfa, s.r.o., za cenu 365.616,20 Kč, poté nadhodnoceny částkou cca 61 mil. Kč včetně daně z přidané hodnoty, až po jejich vývoz do zahraničí, šlo o vzájemně podmíněná jednání všech zainteresovaných osob, přičemž skutečným záměrem bylo vylákání daňové výhody v podobě peněžní výplaty, tedy fingování skutečnosti, ze které měla vyplývat povinnost státu poskytnout neoprávněné plnění subjektu, který na něj ve skutečnosti neměl podle zákona nárok. Rovněž tvrzení obviněného, že mu nebyl znám celkový průběh předmětné transakce, ale pouze její část, z níž nemohl seznat, že se dopouští jednání v rozporu se zákonem, bylo v průběhu trestního řízení přesvědčivě vyvráceno. Z výpovědi spoluobviněného L. V., jenž uvedl, že listiny týkající se převodu zboží společnosti J + J Linea alfa, s.r.o., podepsal před oběma spoluobviněnými, svědka L. N., který vypověděl, že obviněný M. Č. věděl o balení zboží ve skladu J. B., svědka G. K., který nebyl v říjnu, kdy měla být podepsána kupní smlouva mezi společnostmi HORES ČR, s.r.o., a AOZT „GADŽEGORC“, v České republice, i provedených listinných důkazů, smluv o prodeji elektrosoučástek podnikatelem J. N. ml. – N. ze dne 24. 9. 2001 a společností J + J Linea alfa, s.r.o., ze dne 29. 9. 2001 obsahujících zcela totožné zboží, fakturou ze dne 30. 11. 2001, č. ........., vystavenou společností HORES ČR, s.r.o., společnosti AOZT „GADŽEGORC“ znějící na částku 7.483,25 UDS (cca 280 tis. Kč), jakož i zprávy Prokuratury Arménské republiky ze dne 26. 12. 2004, podle které společnost AOZT „GADŽEGORC“ neprovedla v letech 2001-2002 žádné platby do České republiky, jednoznačně vyplývá, že obviněný M. Č. od samého začátku věděl o jednotlivých krocích, jež předcházely podání žádosti o nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, včetně skutečné hodnoty vyváženého zboží. Nakonec i sami pracovníci celního úřadu potvrdili, že právě obviněný poskytl v rámci celního řízení „nadstandardní“ spolupráci, mj. k potvrzení hodnoty vyváženého zboží přivedl „soudní znalce“. Jednotlivé důkazy tak ve svém souhrnu tvoří dostatečný podklad pro skutkový závěr soudů nižších stupňů, jejichž hodnocení je zcela v souladu s požadavky zákona, a právní posouzení skutku tak není zatíženo jakoukoli vadou.
Ve zbývající části dovolání obviněný v podstatě zpochybnil neoprávněnost jeho nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, a to s odkazem na výsledek daňového řízení, v němž mu byl nárok přiznán.
Naprosto stejné výhrady uplatňoval obviněný již od počátku trestního řízení a byly součástí i jeho odvolání. Již soud prvního stupně se velice podrobným způsobem vypořádal s otázkou rozdílného výsledku správního řízení konaného Finančním úřadem v Děčíně, resp. Finančním ředitelstvím v Ústí nad Labem, jako nadřízeným orgánem. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněného Nejvyšší soud připomíná jednoznačný výklad k otázce vztahu trestního a správního řízení ve věcech týkajících se daní, poplatků a podobných plateb, jenž byl formulován např. v rozhodnutí č. 20/2002-III. Sb. rozh. tr. Podstatou možností srovnání výsledků obou řízení v dané věci je však především skutečnost, že otázka oprávněnosti nebo neoprávněnosti požadavku na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty podle §19 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, účinného do 1. 5. 2004 je předběžnou otázkou. Podle §9 odst. 1 tr. ř. orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Z uvedeného vyplývá, že pokud je předběžná otázka významná pro posouzení viny obviněného, orgány činné v trestním řízení nejsou vázány pravomocným rozhodnutím o předběžné otázce a posoudí ji samostatně. Proto řešení otázky oprávněnosti nároku obviněného na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty soudy obou stupňů, nebylo podmíněno rozhodnutím finančního úřadu o přiznání a vyplacení odpočtu daně. Nakonec je možné připomenout ještě další rozhodnutí, v nichž Nejvyšší soud shodně vysvětlil možnost použití výsledků daňového řízení pro účely trestního řízení, přičemž konkrétně v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1053/2009 a ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1030/2011, je shodná otázka řešena vůči témuž obviněnému, který v obou jmenovaných věcech uplatnil shodné námitky.
Na podkladě uvedených skutečností Nejvyšší soud posoudil dovolání obviněného M. Č. jako částečně neodpovídající uplatněným dovolacím důvodům, a pokud některá z námitek byla v souladu se zákonným vymezením a výkladem důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neshledal ji Nejvyšší soud opodstatněnou. Proto podané dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. února 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová