ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.935.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 935/2012-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2012 o dovolání, které podal obviněný A. E., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 8 To 52/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 1 T 147/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný A. E. byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 1 T 147/2009, uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d), e) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), dále přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Těchto trestných činů se dopustil skutky podrobně popsanými pod body I. až V. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za uvedené trestné činy byl obviněný A. E. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. řádu pak bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Odvolání obviněného A. E. podané proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 8 To 52/2012, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Obviněný A. E. podal dne 19. 4. 2012 prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný především nesouhlasí s provedenými důkazy, přičemž podle jeho názoru existuje mezi skutkovými a právními závěry tzv. extrémní nesoulad. Obviněný považuje rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný z důvodu nedostatečné právní argumentace. Ke skutkům uvedeným pod body I., IV. a V. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný namítl, že zde popsané jednání nemůže být postiženo prostředky trestního práva, a v této souvislosti odkázal na zásadu subsidiarity trestní represe. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem III./1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, podle obviněného se soudy nižších stupňů nevypořádaly s věrohodností svědka J. H. V případě skutku obsaženého pod bodem III./2. ve výroku o vině, který byl posouzen v jednočinném souběhu jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, obviněný má za to, že si nebyl vědom neoprávněnosti svého vstupu do obydlí a že jeho jednání nebylo vedeno úmyslem zmocnit se cizí věci, když bezprostředně po vstupu do obydlí již zanechal svého jednání. Jak dále obviněný ohledně bodu V. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně zdůraznil, nemůže nést odpovědnost za subjektivní reakce svědka J. M., přičemž dobrovolnost a dlouhodobost poskytování půjček z jeho strany vylučuje posoudit jednání obviněného jako trestné činy vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, které měl spáchat v jednočinném souběhu. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 8 To 52/2012, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 1 T 147/2009, a aby tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného A. E. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce považuje námitky, jimiž obviněný zpochybnil rozsah a výsledky dokazování, za nezpůsobilé naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který obviněný uplatnil v podaném dovolání. Podle názoru státního zástupce námitka obviněného stran údajného extrémního rozporu je nedůvodná, neboť právní závěry uvedené v rozhodnutích soudů obou nižších stupňů odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Státní zástupce proto závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný A. E. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný A. E. opírá své přesvědčení o jeho naplnění o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že může být úspěšně uplatněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný A. E. však v podstatné části své argumentace nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s hodnocením jimi provedených důkazů, zejména pokud jde o výpovědi svědků J. H. a J. M.. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky provedeného dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaných činů tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možno podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat samotnou správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z ustanovení §265r odst. 7 tr. řádu, které dovoluje jen omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný A. E., přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávné použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutků, jejichž spácháním byl uznán vinným, ale tento svůj názor dovozoval v uvedených směrech z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného A. E. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil všech skutků tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými a právními závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaných skutků, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání pokračujícího trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d), e) tr. zák., dále přečinů krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obviněný A. E. tedy v části svého dovolání ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutků ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho skutkové námitky zaměřené proti výsledkům dokazování a hodnocení důkazů neodpovídají uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v rozhodnutích soudů nižších stupňů, ale své výhrady v dovolání zaměřil zejména proti jejich skutkovým zjištěním, která vyplývají z dokazování a stala se podkladem pro příslušné právní posouzení všech skutků.
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi námitkami obviněného A. E., které sice již odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak nejsou opodstatněné. Jde především o poněkud obecné tvrzení obviněného, podle něhož se soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly s otázkou zásady subsidiarity trestní represe.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestní odpovědnost za spáchané protiprávní činy sice přichází v úvahu jen v případech dostatečně společensky škodlivých, v nichž nepostačuje postih podle jiných, mimotrestních právních předpisů (viz nyní výslovně §12 odst. 2 tr. zákoníku). U obviněného A. E. ovšem nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči němu; ostatně ani sám obviněný ve svém dovolání neuvádí žádné skutečnosti, které by mohly zpochybnit závěr o společenské škodlivosti jím spáchaných činů. Naopak, povaha a rozsah jeho zásahů do chráněných práv, a to jak do osobní svobody, svobody rozhodování, domovní svobody a majetkových práv, dále význam všech dotčených práv a ostatní okolnosti včetně mnohonásobné recidivy obviněného svědčí o takové míře společenské škodlivosti činů spáchaných obviněným, která vyžaduje i uplatnění trestní odpovědnosti vůči němu a trestněprávních důsledků s ní spojených. Proto nemohlo dojít ani k namítanému pochybení při použití zásady subsidiarity trestní represe.
Jak je tedy zřejmé z rozhodných skutkových okolností popsaných v rozsudku soudu prvního stupně, všechny činy spáchané obviněným vybočily z rámce běžných soukromoprávních vztahů, protože se negativně dotkly svobody a majetkových práv jiných osob a klidného občanského soužití, takže bylo nezbytné reagovat na ně prostředky trestněprávní represe.
Za neopodstatněnou považuje Nejvyšší soud též námitku obviněného A. E., v které soudům nižších stupňů vytkl nesprávné posouzení otázky skutkového omylu a zavinění, pokud jde o skutek popsaný pod bodem III./2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, v němž soudy shledaly přečiny porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku. Obviněný se tím patrně domáhá uznání negativního skutkového omylu ve smyslu §18 odst. 1 tr. zákoníku. Jak ovšem jednoznačně vyplynulo z rozhodných skutkových zjištění, obviněný spolehlivě věděl o tom, že vstoupil na cizí pozemek přes otvor v plotu vytvořený poté, co z něj vytrhl dvě laťky, a že po rozbití skleněné výplně okna neoprávněně vnikl i do cizí rekreační chaty jako chráněného obydlí. Proto zde nelze uvažovat o negativním skutkovém omylu obviněného, který by ho mohl omlouvat a v jehož důsledku by byla vyloučena trestní odpovědnost obviněného za úmyslné přečiny. Obviněný měl totiž reálnou představu o všech podstatných okolnostech, od nichž se odvíjela protiprávnost jeho jednání. To ostatně podrobně vyložil již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku s poukazem na jednotlivé důkazy, z kterých celkem jednoznačně a spolehlivě vyplývá i úmyslné zavinění obviněného. Zmíněná námitka obviněného o jeho údajném negativním skutkovém omylu je tedy nejen neopodstatněná, ale z větší části popírá některé skutkové závěry, a tím neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Nejvyšší soud však neakceptoval ani ty námitky obviněného A. E., v kterých zpochybnil právní kvalifikaci zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným pod bodem V. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Podle názoru obviněného poškozený J. M. jednal svobodně a jeho subjektivní pocit ohrožení nelze hodnotit jako protiprávní čin obviněného. I tyto námitky ovšem obviněný založil převážně na polemice se skutkovými zjištěními, která neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. Přitom rozhodné skutkové okolnosti, k nimž v posuzované věci dospěly soudy nižších stupňů, jsou dostatečným podkladem pro závěr o právní kvalifikaci činů spáchaných obviněným jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný totiž užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se peněz poškozeného J. M. a zčásti ho nutil pohrůžkou násilí, aby mu vydal tyto peněžní prostředky, které předtím vybral z bankovního účtu, takže zmíněné skutečnosti jednoznačně svědčí o naplnění všech zákonných znaků uvedených zločinů. Soudy nižších stupňů rovněž přiléhavě odůvodnily (viz zejména s. 12 až 14 rozsudku soudu prvního stupně), proč posoudily protiprávní jednání obviněného popsané pod bodem V. výroku o vině jako dva samostatné trestné činy. Takový závěr považuje Nejvyšší soud za správný a odpovídající zákonu. Proto neobstojí ani námitka obviněného, kterou zpochybnil svou trestní odpovědnost za označené trestné činy a podle níž shora jmenovaný poškozený trpí astenickou pasivní poruchou osobnosti, která u něj spočívá – zjednodušeně vyjádřeno – v nedostatečném sebevědomí v mezilidských vztazích a ve značné submisivnosti. Naopak, právě tato okolnost významnou měrou usnadnila obviněnému spáchání posuzované trestné činnosti a svědčí o jeho zcela plánovitém a vypočítavém chování vůči poškozenému, kterého připravil prakticky o všechny životní úspory.
V důsledku všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný A. E. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání z větší části jen opakoval námitky, s nimiž se již vypořádaly soudy nižších stupňů.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 31. 10. 2012
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y