ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.936.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 936/2012-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. října 2012 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného B. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. 6 To 196/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 31 T 59/2012, takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce z a m í t á .
Odůvodnění:
Samosoudce Okresního soudu ve Zlíně rozhodl usnesením ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 31 T 59/2012, podle §307 odst. 1 tr. ř. o podmíněném zastavení trestního stíhání obviněného B. K. pro přečin zatajení věci podle §219 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit společně s T. H. tím, že v době od konce června do konce července 2011 ve Z. , v místní části Č. , v blízkosti areálu společnosti Alpin Generation (CZ), s. r. o., nalezli 5 ks šroubů, 2 ks hydraulických pístnic od buldozeru o hmotnosti 332 kg, regulátor otáček do buldozeru o hmotnosti 51 kg, 2 ks kovových roštů, 32 ks kovových rámů od panelů v celkové hodnotě 7.417,- Kč, vše odvezli do výkupny ve Z. , ulice J. , prodali jako železný šrot, čímž způsobili společnosti Alpin Generation (CZ), s. r. o., škodu ve výši nejméně 7.417,- Kč. Okresní soud stanovil obviněnému podle §307 odst. 2 tr. ř. zkušební dobu na dva roky.
Proti uvedenému usnesení podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Zlíně stížnost. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně ji zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou svým usnesením ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. 6 To 196/2012.
Nejvyšší státní zástupce napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. a to v neprospěch obviněného B. K. z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. f) a l) tr. ř.
Dovolatel nejprve připomněl zákonné předpoklady pro aplikaci §307 tr. ř. tak, jak jsou uvedeny v odstavci prvním tohoto ustanovení, přitom zdůraznil, že veškeré taxativně vyjmenované podmínky mají stejnou váhu a musí být naplněny kumulativně včetně osoby obviněného. Nesouhlasil s názorem soudů obou stupňů, že právě poslední zákonná podmínka týkající se obviněného a jeho dosavadního života byla v případě B. K. splněna. Opis jeho rejstříku trestů totiž obsahuje devět záznamů, mj. také pro majetkovou trestnou činnost. Od roku 1994 mu byly ukládány jen nepodmíněné tresty odnětí svobody, přičemž z posledního výkonu trestu byl propuštěn dne 22. 3. 2011. Stíhané trestné činnosti se tak dopustil asi čtyři měsíce po vykonání nepodmíněného trestu odnětí svobody a tato skutečnost nedovoluje úvahu o nápravě obviněného. Nejvyšší státní zástupce odmítl argumenty soudů o výchovném vlivu předchozích odsouzení, když prakticky na počátku trestního stíhání obviněný uhradil způsobenou škodu. Podmíněné zastavení trestního stíhání podle přesvědčení dovolatele nebylo možné nejen pro chybějící předpoklad v osobě obviněného, u něhož takový postup rozhodně nelze považovat za dostačující, ale je i v rozporu s ustanovením §1 odst. 1 tr. ř. o účelu trestního řízení. Z hlediska prevence a výchovy nelze akceptovat, aby osoby opakovaně odsuzované pro majetkovou trestnou činnost i k nepodmíněným trestům odnětí svobody nebyly po spáchání stejného druhu protiprávního jednání projednávány v „řádném“ soudním řízení, tj. v hlavním líčení a věc byla řešena „mírnějším podmíněným zastavením trestního stíhání“.
Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně postupoval podle ustanovení §307 odst. 1 tr. ř. bez splnění všech zákonných podmínek, je jeho usnesení ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 31 T 59/2012, zatíženo vadou spadající pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Odvolací soud nenapravil pochybení nalézacího soudu a zamítl řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. f) tr. ř. Proto je podle nejvyššího státního zástupce naplněn i dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (a to v jeho druhé alternativě).
V závěru svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení soudů obou stupňů, jakož i všechna rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Okresnímu soudu ve Zlíně věc „znovu projednat“ a rozhodnout.
Obviněný se vyjádřil k podanému dovolání sám bez obhájce. Zopakoval svou obhajobu, podle níž se společně se stíhaným T. H. domnívali, že věci někdo odhodil na tzv. černou skládku a tudíž nikomu nepatří. Ocenil šanci, která mu byla soudy poskytnuta a vyslovil předsevzetí se již do výkonu trestu nevrátit. Začal žít rodinným životem a pracovat, požádal proto o možnost prokázat, že si důvěru zaslouží.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání v této trestní věci je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., podané oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě u příslušného soudu podle §265e odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud však neshledal dovolání důvodným.
První z dovolacích důvodů, které nejvyšší státní zástupce uplatnil, podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v jeho druhé alternativě je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., ačkoli byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tímto dovolacím důvodem byl podle nejvyššího státního zástupce ten, který je uvedený v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. v alternativě, že bylo rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Trestní řád upravuje možnost podmíněného zastavení trestního stíhání v ustanovení §307 odst. 1 tr. ř., přičemž tento postup může využít jak soud tak v přípravném řízení i státní zástupce. Zákon však stanoví podmínky, které musí být v konkrétní věci splněny, aby příslušný orgán činný v trestním řízení mohl učinit rozhodnutí o podmíněném zastavení obviněného. Především lze zastavit trestní stíhání v řízení o přečinu a se souhlasem obviněného, jestliže
1) se obviněný k činu doznal,
2) nahradil škodu, pokud byla činem způsobena nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu, anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě,
3) vydal bezdůvodné obohacení činem získané, nebo s poškozeným o jeho vydání uzavřel dohodu, anebo učinil jiná vhodná opatření k jeho vydání,
a vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující.
Jak správně připomněl ve svém podání nejvyšší státní zástupce, jedná se o kumulativní výčet zákonných předpokladů pro použití ustanovení §307 tr. ř., nelze tudíž žádný z nich pominout.
Nesprávnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, i jemu předcházejícího usnesení soudu prvního stupně, spatřoval nejvyšší státní zástupce v osobě obviněného. Přitom zdůraznil, že byť je podmínka vztahující se k obviněnému a jeho dosavadnímu způsobu života uvedena až v závěru §307 odst. 1 tr. ř., je nutné ji považovat za plnohodnotnou se všemi dalšími podmínkami. Trestní minulost obviněného brání podle přesvědčení nejvyššího státního zástupce použití ustanovení o podmíněném zastavení předmětného trestního stíhání, neboť právě osoba pachatele nemůže vyhovovat citovanému zákonnému předpokladu takového postupu. Jedná se o speciálního recidivistu majetkové trestné činnosti, opakovaně mu byly ukládány nepodmíněné tresty odnětí svobody, přičemž z posledního z nich byl propuštěn v březnu roku 2011. Projednávané trestné činnosti se tak dopustil o pouhé čtyři měsíce později. Dovolatel vyslovil kategorický nesouhlas s úvahou soudů obou stupňů o nápravě obviněného, jíž spatřovaly v tom, že nahradil škodu způsobenou přečinem zatajení věci podle §219 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedenou okolnost stejně jako doznání obviněného, nízkou škodu a charakter zatajených věcí, měly podle dovolatele soudy zohlednit ve výroku o trestu, tudíž po řádném projednání věci v hlavním líčení a vyslovení viny.
Dovolání lze přisvědčit v podstatě v tom, že podmínka vztahující se k osobě obviněného a jeho dosavadnímu životu, jíž zákon zahrnul do výčtu dalších vyjmenovaných předpokladů podmíněného zastavení trestního stíhání, musí být splněna vždy, jde totiž o obligatorní podmínky a jen jejich společná existence dovoluje užít ustanovení §307 tr. ř. Je však nutné doplnit výčet citovaných podmínek o další z nich – a to okolnosti případu, jež je nutné stejnou měrou zohlednit. S nejvyšším státním zástupcem však již nelze souhlasit v další části jeho dovolání, tedy že by v případě obviněného B. K. soudy nesprávně právně posoudily právě jeho osobu a dosavadní způsob života.
Nejvyšší soud má za to, že již soud prvního stupně naprosto správně zhodnotil především všechny okolnosti, za nichž byl přečin zatajení věci podle §219 odst. 1 tr. zákoníku spáchán. Nelze přehlédnout, že se jednalo o zcela náhodné jednání, kdy útok proti cizímu majetku nebyl nijak plánován, věci, jež si obviněný společně s dalším pachatelem přisvojili, nebyly hodnotné, jak soudy správně připomněly, byly oceněny jako odpadová surovina a jen nepatrně byla překročena zákonná nejnižší hranice škody 5 000,- Kč, která je podle ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku nutná pro trestní odpovědnost pachatele. Samosoudce Okresního soudu ve Zlíně nejprve poukázal na splnění formálních předpokladů pro užití §307 odst. 1 tr. ř., tedy že předmětem trestního stíhání je přečin, obviněný se ke skutku jemu kladenému za vinu v plné šíři přiznal, souhlasil s podmíněným zastavením svého trestního stíhání a nahradil škodu činem způsobenou. Poté hodnotil právě osobu obviněného a jeho dosavadní způsob života, přičemž si byl vědom jeho předcházejících potrestání. Podle opisu rejstříku trestů byl obviněný v posledních 10 letech celkem 5krát odsouzen, z toho třikrát pro majetkovou trestnou činnost a dvakrát pro neplnění vyživovací povinnosti. Z posledního výkonu trestu byl propuštěn dne 22. 3. 2011. Formálně vzato tedy obviněný jako speciální recidivista trestných činů proti majetku s vykonanými nepodmíněnými tresty odnětí svobody není na první pohled osobou, pro niž by bylo ustanovení §307 tr. ř. určeno. Na druhé straně však soud přistoupil pečlivě k hodnocení obviněného jako pachatele právě v této trestní věci, zdůraznil jednak již uvedené okolnosti, za nichž byl čin spáchán včetně výše škody, a výrazně ve prospěch obviněného zhodnotil jeho postoj, který následně k protiprávnímu jednání zaujal. Především krátce po zahájení svého trestního stíhání uhradil celou škodu, ačkoli se o peníze vyplacené ve sběrně surovin rozdělil se spolupachatelem T. H. , a projevil lítost nad jejím způsobením. Samosoudce okresního soudu zdůraznil, že se jedná o mimořádnou příležitost, kterou obviněnému poskytl k tomu, aby prokázal, že myslí vážně změnu ve svém dosavadním způsobu života, a nepáchal již trestnou činnost. Proto mu také stanovil maximální zkušební dobu dvou roků, která bude dostatečná k tomu, aby obviněný splnil, co se od něho očekává. Je totiž vysoce pravděpodobné, že v případném pokračování trestního stíhání v této věci by trest, k němuž by jeho odsouzení vedlo, byl trestem nepodmíněným.
Na rozdíl od dovolatele a ve shodě se soudy obou stupňů se i Nejvyšší soud domnívá, že přístup nalézacího soudu v dané věci byl odpovídající zjištěným okolnostem, kdy největší důraz byl kladen na charakter protiprávního jednání, způsob jeho spáchání i následek, a více než samotnou trestní minulost obviněného soud zohlednil jím projevenou snahu po nápravě. Poskytl tak obviněnému B. K. možnost prokázat, že není nutné přistoupit k vyslovení viny a trestu. Soud tak využil institutu podmíněného zastavení trestního stíhání jako alternativního řízení především k účelu, pro který je určen, tj. k nápravě škodlivých následků před trestní represí. Takový postup není podle Nejvyššího soudu v rozporu s účelem trestního řádu, jak je vymezen v §1 odst. 1 tohoto zákona. Naopak prohlášení obviněného, které učinil ve svém vyjádření k podanému dovolání, svědčí o tom, že dosavadní výkony trestů jej ovlivnily správným směrem, nehodlá se zpátky do vězení vrátit, a je rozhodnut neopakovat trestnou činnost, řádně pracovat a žít rodinným životem. Takové odhodlání obviněného podle Nejvyššího soudu svědčí o výchovném vlivu předchozích odsouzení obviněného a šance, jíž dostal, může naopak povzbudivým způsobem působit i na ostatní občany, neboť je projevem přísně individuálního přístupu soudů k pachateli. Navíc poměrně dlouhá zkušební doba je významnou pojistkou pro případ, že by obviněný nedodržel daný slib změnit svůj způsob života a pak by čelil „řádnému trestnímu procesu“ se všemi zjevně pro něho nepříjemnými následky v podobě dalšího omezení osobní svobody.
Dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného proto Nejvyšší soud neposoudil jako důvodné, neboť všechny zákonné podmínky pro zastavení trestního stíhání obviněného B. K. byly v daném případě splněny. Rozhodnutí Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně není zatíženo vadou uvedenou ve druhé alternativě §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a usnesení Okresního soudu ve Zlíně bylo učiněno v souladu s podmínkami §307 odst. 1 tr. ř., trestní stíhání obviněného B. K. mohlo být podmíněně zastaveno. Rozhodnutí o zamítnutí dovolání podle §265j tr. ř. mohl Nejvyšší soud učinit v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., tj. za souhlasu nejvyššího státního zástupce i obviněného.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. října 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová