ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.103.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 103/2012-14
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. února 2012 o dovolání obviněného Z. P. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, ze dne 18. 10. 2011, č. j. 13 To 407/2011-105, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 2 T 104/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, ze dne 18. 10. 2011, č. j. 13 To 407/2011-105, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 30. 8. 2011, č. j. 2 T 104/2011-86, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ukončeném ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku ukončeném ve stádiu pokusu podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, když pro výkon trestu byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a o nároku poškozené na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř.
Proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, ze dne 18. 10. 2011, č. j. 13 To 407/2011-105, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že v návrhu na potrestání jsou oproti rozsudku prvního stupně uvedeny jiné skutečnosti, které by měly charakterizovat skutek, kterým byl uznán vinným, a vzhledem k těmto zásadním rozdílům v popisu skutku nelze hovořit o zachování totožnosti skutku. Dalším podkladem pro jeho argumentaci o tom, že není zachována totožnost skutku, je zjištění soudu, že se měl činu dopustit tak, že nezjištěným předmětem otevřel přední pravé uzamčené dveře, poškozením zámku dveří způsobil škodu ve výši 1.000,- Kč, přitom v odůvodnění rozsudku je uvedeno, že uvedeného jednání se měl dopustit za použití provázku s očkem, v tom zpochybňuje, že zmíněným předmětem by mohl způsobit škodu, kterou soudy ve svém rozsudku zjistily. Podle obviněného došlo k tomu, že byl uznán vinným jiným skutkem, než bylo uvedeno v návrhu na potrestání. Další výhrada obviněného spočívá v tom, že „skutečnost, že byl již jednou pro trestný čin odsouzen, může brát soud v úvahu při rozhodování o druhu a výměře trestu. Nelze tuto okolnost považovat za důkaz, který bude odsouzeného usvědčovat v tom, že spáchal trestný čin, když již za obdobné jednání byl odsouzen“. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém přípisu uvedl, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a vyjadřuje souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v předmětné věci rozhodl v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podstata námitky obviněného spočívá podle jeho mínění v tom, že nebyla zachována totožnost skutku mezi jednáním, pro které byl uznán vinným, a jednáním, které bylo popsáno v návrhu na potrestání. Obviněný sám uvádí, že vznesená námitka není pouze formálního charakteru. Nejvyšší soud však musí konstatovat, že obviněný v řízení před soudem prvního stupně, stejně jako soudem odvolacím, ale i v řízení o dovolání poukazuje na to, že soudem nebyla vyvrácena jeho obhajoba, která spočívá v tom, že se jednání, pro které byl uznán vinným, nedopustil, jeho odsouzení bylo vybudováno na výpovědi poškozené, která si vsugerovala, že viděla otevřené dveře vozidla, že soudy vycházely z jeho trestní minulosti apod.
Nejvyšší soud musí uvést, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Přestože obviněný odkazuje na to, že nebyla zachována totožnost skutku (viz shora), pravá podstata jeho námitky spočívá v tom, že byl uznán vinným pro jednání, kterého se nedopustil, což je patrno z pasáže jeho dovolání, kde mj. uvedl „obžalovaný v průběhu hlavního líčení prokázal, že se u předních dveří automobilu nepohyboval, a že je neotevřel a pouze hypoteticky uváděl, že kdyby se chtěl do automobilu vloupat, mohl pomocí očka zadní dveře otevřít. Když obhajoba obžalovaného v hlavním líčení přednesená nebyla vyvrácena, soud svévolně změnil popis skutku v jeho význačných rysech a uznal obžalovaného vinným jiným skutkem“. Z výše uvedeného je nepochybné, že obviněný v prvé řadě zpochybňuje skutkové zjištění, které spočívá v tom, že „v úmyslu krást, pomocí provázku s očkem zachytil zajišťovací kolíček pravých předních dveří …, tím dveře osobního automobilu otevřel, avšak žádné věci neodcizil, neboť mu v tom zabránila jmenovaná poškozená…“ . Základní skutkové zjištění spočívající v tom, že úmyslem obviněného bylo krást je neměnný a byl rovněž vyjádřen v návrhu na potrestání, pouze s tím rozdílem, že v tomto bylo uvedeno, že „v úmyslu krást, nezjištěným předmětem otevřel přední pravé uzamčené dveře …“ . Byť obviněný v dovolání hovoří obdobně jako v odvolání o tom, že nebyla zachována totožnost mezi výrokem rozsudku a návrhem na potrestání, ve své podstatě v obou případech primárně trvá na tom, že se jednání, pro které byl odsouzen, nedopustil (viz shora), takovou argumentaci je však nutno z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označit za právně irelevantní. Jestliže podstata veškeré v dovolání uplatněné argumentace se odvíjí od tvrzení obviněného, že jeho obhajoba v hlavním líčení přednesená nebyla vyvrácena, když v rámci své obhajoby mj. uvedl, že „u automobilu poškozené pouze močil a vzhledem k tomu, že se mu zula bota, sehnul se, aby si jí nasadil, když v tom na něho začala svědkyně T. křičet, nástroje a přípravky k vloupání do automobilů našel nedaleko při močení schované v listí u stromu, a tyto si nechal z důvodů zpeněžení, neměl žádný důvod krást, neboť má pravidelný příjem – invalidní důchod“ (viz mj. str. 2-3 rozsudku soudu prvního stupně), pak nelze než konstatovat, že ani otázka jím uplatněného nezachování totožnosti skutku nemůže jím uplatněný dovolací důvod naplnit. V rámci hodnotících úvah soudu prvního stupně je vhodné odkázat na str. 3-4 jeho rozsudku. Hodnocení důkazů odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudu jsou pak vyjádřeny v rozhodnutí v souladu s ustanovením §125 tr. ř. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud rovněž za potřebné uvést, že obviněným popisovaný skutkový stav je v příkrém rozporu nejen s výpovědí jím zmiňované svědkyně – poškozené, kdy naopak výpověď této svědkyně je v souladu s výpovědí V. T. (což by obviněný mohl napadnout tím, že jde o manžela svědkyně a tudíž bude vypovídat shodně), ale zejména pak nezávislé svědkyně B. K., která část jednání obviněného popsala v souladu s výpovědí poškozené (ohledně toho, že jí obviněný vzal a zahodil mobilní telefon, a proto požádala svědkyni K. o přivolání policie a prozvonění telefonu poškozené, aby tento mohla najít).
K tvrzení obviněného, že nebyla zachována totožnost skutku, se odvolací soud vyjádřil tak, že podle jeho názoru je totožnost zachována a dále na str. 2-3 dále rozvedl hodnotící úvahy soudu prvního stupně a jeho závěr o vině obviněného, a to v souladu s ustanovením §134 tr. ř. Přestože již shora Nejvyšší soud poukázal na to, že prioritou obviněného je tvrzení spočívající v tom, že se jednání, pro které byl odsouzen, nedopustil a toto je včleněno do argumentace o totožnosti, a nenaplňuje dovolací důvod (viz výklad shora), považuje Nejvyšší soud za potřebné upozornit obviněného na to, že totožnost skutku je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku (srov. rozh. č. 1/1996 Sb. rozh. tr.), ale také v případě odlišného jednání obviněného při alespoň částečně shodném následku, jímž se rozumí konkrétní následek (srov. rozh. 21/2010 Sb. rozh. tr.). S ohledem na shora uvedená rozhodnutí je nesporné, že námitka obviněného nemohla být již odvolacím soudem akceptována.
V souvislosti s předkládanou verzí obviněného o průběhu skutkového děje považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem k tomu, že námitky obviněného nenaplňují uplatněný dovolací důvod, odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann