Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16.10.2012, sp. zn. 6 Tdo 1141/2012 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1141.2012.1

sp. zn. 6 Tdo 1141/2012-26 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. října 2012 o dovolání, které podal obviněný M. F., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 5 To 83/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 134/2007, takto: Podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 1. 2012, č. j. 1 T 134/2007-292, byl obviněný M. F. (dále jen „obviněný“) uznán vinným dvěma zločiny podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (ad I., ad II.), kterých se dle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že I. 1) dne 11. 8. 2006 v přesně nezjištěné době v Praze 10, K. si pod záminkou výhodných investic vypůjčil od poškozeného J. M., finanční hotovost ve výši 250.000,- Kč, na kterou vystavil směnku, kterou se zavázal splatit do Vánoc 2006, což však neučinil a peníze nevrátil ani do současné doby, čímž poškozenému J. M. způsobil škodu ve výši 250.000,- Kč. 2) dne 11. 8. 2006 v přesně nezjištěné době v Praze 10, K. si pod záminkou výhodných investic vypůjčil prostřednictvím J. M. od poškozeného S. V., finanční hotovost ve výši 200.000,- Kč, na kterou vystavil směnku, kterou se zavázal splatit do 17. 12. 2006, což však neučinil a peníze nevrátil ani do současné doby, čímž poškozenému J. M. způsobil škodu ve výši 200.000,- Kč, 3) dne 17. 10. 2006 v přesně nezjištěné době v Praze 10, K. si pod záminkou výhodných investic vypůjčil od poškozeného J. M., finanční hotovost ve výši 200.000,- Kč, na kterou vystavil směnku, kterou se zavázal splatit do 17. 12. 2006, což však neučinil a peníze nevrátil ani do současné doby, čímž poškozenému J. M. způsobil škodu ve výši 200.000,- Kč, 4) dne 1. 11. 2006 v přesně nezjištěné době v Praze 10, K. si pod záminkou výhodných investic vypůjčil od poškozeného J. B., finanční hotovost ve výši 300.000,- Kč, na kterou vystavil směnku, kterou se zavázal splatit do 15. 12. 2006, což však neučinil a peníze ani do současné doby nevrátil, čímž poškozenému J. B. způsobil škodu ve výši 300.000,- Kč, 5) dne 30. 10. 2006 v přesně nezjištěné době v Praze 2, R. S. si pod záminkou výhodných investic vypůjčil od poškozeného R. M., finanční hotovost ve výši 400.000,- Kč, na kterou vystavil směnku, kterou se zavázal splatit do 30. 11. 2006, což však neučinil a peníze nevrátil ani do současné doby, čímž poškozenému R. M. způsobil škodu ve výši 400.000,- Kč. 6) dne 30. 10. 2006 v přesně nezjištěné době v Praze 2, R. S. si pod záminkou výhodných investic vypůjčil od poškozeného R. M., finanční hotovost ve výši 800.000,- Kč, na kterou vystavil směnku, kterou se zavázal splatit do 13. 11. 2006, což však neučinil a peníze nevrátil ani do současné doby, čímž poškozenému R. M. způsobil škodu ve výši 800.000,- Kč, a tímto jednáním způsobil škodu v celkové výši 2.150.000,- Kč, přičemž při uzavírání všech výše uvedených půjček musel s ohledem na výši půjčených částek a na velmi krátkou dobu splatnosti vědět, že nebude moc svým závazkům dostát a peníze ve sjednaných termínech vrátit, II. dne 21. 9. 2006 v Praze 9, K., v pobočce společnosti A.M.T. Mobile, a.s. uzavřel se společností CAC Leasing, a.s., Praha 5, Radlická 14 leasingovou smlouvu č. … na motorové vozidlo Land Rower Range, RZ … v hodnotě 1.882.000,- Kč, kdy zaplatil pouze první splátku ve výši 564.000,- Kč, žádnou další splátku již neuhradil a s ohledem na výši svých dluhů z předcházejícího období při uzavření této leasingové smlouvy musel vědět, že nebude mít dostatek finančních prostředků na řádné splácení sjednaných leasingových splátek ve výši 33.322,- Kč měsíčně, vozidlo převzal a svým jednáním tak poškozené společnosti CAC Leasing, a.s. Praha 5, Radlická 14 způsobil škodu ve výši 1.264.932,- Kč, Odsouzen byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byly zrušeny výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2011, sp. zn. 4 T 6/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud zrušením pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán nahradit škodu poškozeným J. M. ve výši 450.000,- Kč, S. V. ve výši 200.000,- Kč, R. M. ve výši 1.200.000,- Kč a spol. CAC Leasing, a.s., ve výši 1.264.932,- Kč. O odvolání obviněného, jímž napadl rozsudek nalézacího soudu, rozhodl v druhém stupni Městský soud v Praze tak, že svým usnesením ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 5 To 83/2012, odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl. Proti označenému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Vladimíra Dvořáčka dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním hodnocení skutku a jiném nesprávném hmotně prvním posouzení. Protože byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatňuje v důsledku zamítnutí jeho odvolání odvolacím soudem i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nesprávnost právního posouzení skutků dle obviněného spočívá v tom, že v případech uvedených pod body I./1-6 z popisu skutku nevyplývá, že by poškození byli uvedeni v omyl. Podle zjištění soudu měly být obviněnému ve výroku rozsudku uvedenými osobami poskytnuty půjčky, a to pod záminkou výhodných investic, k jejichž navrácení nedošlo. Podle obviněného záminka znamená toliko událost nebo čin, který je použit jakožto odůvodnění příčiny nějakého dalšího následného jednání či chování. V popisu skutku není uváděno, že šlo o falešnou záminku a rovněž není patrné, že by došlo k vylákání peněz. Podle popisu spočívá skutek v nevrácení půjčky. Dle výroku sice již (obviněný) musel vědět již při uzavírání půjček, že peníze nemůže vrátit, a to pro krátkost termínu a výši půjčených částek, toto však obviněný pokládá za irelevantní, neboť ani z rozsudku není patrná souvislost mezi deliktem a těmito skutečnostmi. Popsaným jednáním nemohlo dojít k naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu. K skutku pod bodem II. obviněný namítl nesprávné zjištění výše škody, která neodpovídá ustanovení §137 tr. zákoníku. Protože mělo být vylákáno plnění spočívající v možnosti užívání vozidla, měla být škoda stanovena jako obvyklá cena nájmu za přesně stanovenou dobu, určená odborným vyjádřením nebo znaleckým posudkem. Nesprávné je podle obviněného i posouzení skutku jako samostatného trestného činu, když skutky tvoří jednotlivé útoky pokračujícího zločinu podvodu spolu s útoky, kterými byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 6/2009, ze dne 10. 10. 2011. Tuto námitku jako oprávněnou shledal i odvolací soud, který jako protiargument uvedl toliko jiný způsob spáchání trestného činu, který však evidentně dán není. Toto nesprávné právní posouzení obviněného poškodilo při ukládání trestu, neboť mnohost trestných činů byla jedním ze stěžejních důvodů k ukládání i dle odvolacího soudu (nikoli však nepřiměřeně) přísného trestu. V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu a Městskému soudu v Praze podle §265l odst. 1 tr. ř. uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že obviněný ve svém dovolání primárně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Veškeré námitky, které v dovolání uplatnil, lze pod jím zvolený dovolací důvod podřadit. U skutku bod bodem I. zpochybnil obviněný naplnění objektivní i subjektivní stránky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, u skutku pod bodem II. správnost metody při výpočtu výše škody, kterou způsobil zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku (uvedený výpočet podle jeho mínění neodpovídá ustanovení §137 tr. zákoníku). Z právní věty výroku o vině z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 je zřejmé, že jako pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku bylo posouzeno jednání obviněného, který ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl (poškozené J. M., S. V., J. B. a R. M.) a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu. Skutková část výroku o vině obsahuje taková skutková zjištění, která veškeré zákonné znaky tohoto zločinu evidentně naplňují. Uvedená zjištění vyjadřují vedle následku, tedy značné škody na majetku poškozených, především podvodné jednání obviněného vůči poškozeným, které zřetelně směřovalo k tomu, aby se obohatil. Podvodné jednání je v podstatě vymezeno tak, že obviněný pod záminkou výhodných investic vylákal od vyjmenovaných poškozených nemalé finanční částky, aniž by počítal s tím, že jim kdy uvedené finanční prostředky vrátí, neboť neměl dostatek finančních prostředků k tomu, aby v tak krátké době vrátil poškozeným tak značný finanční obnos. Při právním posouzení skutku soudy správně dovodily, že obviněný již v době předmětných výpůjček jednal s vědomím, že vypůjčené peníze nevrátí. Tento závěr je v souladu s konkrétními zjištěními o majetkových poměrech obviněného a o jeho osobě, která se podobného jednání již dopustila. Jestliže obviněný vytýká soudům, že dostatečně pregnantně ve výroku rozsudku nevyjádřily jeho podvodný úmysl, uvedená námitka se nezakládá na pravdě, neboť z popisu skutku je zřejmé, že obviněný při jednotlivých výpůjčkách zakrýval své skutečné důvody a úmysly tím, že udával jako záminku pro půjčení peněz jejich následné výhodné investování, ke kterému však ve skutečnosti nedošlo. Jednoznačně tedy bylo prokázáno, že obviněný již v době půjček jednal v úmyslu peníze nevrátit, a že uvádí věřitele v omyl, aby se k jejich škodě obohatil. Pro dovození subjektivní stránky bylo možné vycházet z toho, co obviněný uváděl věřitelům při uzavírání půjčky, kolik půjček v rozhodné době uzavřel, jaké stanovil lhůty pro splatnost dluhu, v jaké finanční situaci byl v rozhodné době a to, že neměl reálnou možnost v ujednané době splatnosti dluh zaplatit. Logickým vyústěním celé situace je skutečnost, že obviněný neprojevil úsilí dluhy uhradit a na upomínky věřitelů nijak nereagoval. Neopodstatněná je i námitka obviněného spočívající v tom, že soudy neměly správně stanovit výši škody, kterou způsobil svým podvodným jednáním vůči leasingové společnosti CAC Leasing, a.s., v případě, kdy vylákal jako předmět leasingu motorové vozidlo Land Rover Range, v hodnotě 1.882.000 Kč. Obviněný nárokuje, aby škoda byla stanovena jako obvyklá cena nájmu za přesně stanovenou dobu, určena odborným vyjádřením nebo znaleckým posudkem. Takové stanovení škody však neodpovídá ustanovení §137 tr. zákoníku. Škodou způsobenou trestným činem podvodu podle §209 tr. zákoníku spáchaným uzavřením tzv. leasingové smlouvy, kde záměrem pachatele bylo neplnit vůbec podmínky leasingové smlouvy, je cena, za kterou se obvykle prodávají věci, jež se v konkrétním případě staly předmětem podvodného vylákání, nikoliv cena, kterou by postupně musel pachatel zaplatit, kdyby dodržel podmínky smlouvy. Pokud podmínkou uzavření smlouvy bylo zaplacení určité částky a pachatel ji zaplatil, je způsobená škoda o tuto částku menší (srov. č. 27/1996 Sb. rozh. tr.). K té části dovolání, kde se obviněný domáhá toho, aby přisouzené jednání bylo posouzeno jako pokračující vzhledem k trestné činnosti, pro kterou byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2011 sp. zn. 4 T 6/2009, není možné se vyjádřit, neboť předmětný spisový materiál není v rámci předmětného vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dispozici. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je třeba zmínit, že tento v posuzované trestní věci přicházel v úvahu pouze v jeho druhé zákonné variantě, tedy ve vázanosti na některý z dalších dovolacích důvodů, v konkrétním případě ve vázanosti na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž pouze ve spojení s ním se mohl uplatnit. Z toho pak logicky vyplývá, že pokud je dovolaní obviněného považováno za zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba je považovat za zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V závěru svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 5 To 83/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Dovolacím důvodem podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech. Řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.), anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej, a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný ve svém dovolání uplatnil argumenty, které formálně naplňují jím deklarované dovolací důvody, neboť soudům nižších stupňů vytýká nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným, které má mít svoji příčinu v tom, že a) skutky popsanými pod body I/1-6 výroku nedošlo k naplnění objektivní a subjektivní stránky soudy uvedeného zločinu, b) u skutku v bodě II byla ustanovení §137 tr. zákoníku odporujícím způsobem určeny výše škody, c) skutky v rozsudku popsané nebyly posouzeny jako dílčí útoky pokračujícího zločinu podvodu, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 6/2009, ze dne 10. 10. 2011, čímž mělo dojít k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a v důsledku nenapravení vytýkaných vad odvolacím soudem, který odvolání obviněného jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl, i k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Pod obviněným uvedené dovolací důvody podřaditelné námitky obsažené v jeho dovolání je však nezbytné vyhodnotit jako námitky zjevně neopodstatněné. Z hlediska skutkového vymezení trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, lze konstatovat, že si lze představit i takový popis skutků v tzv. skutkové větě výroku o vině, který by precizněji vystihoval znaky objektivní a subjektivní stránky zločinů podvodu, které dle zjištění soudů obviněný spáchal, na stranu druhou však nelze dospět k závěru, že by výroková část rozsudku nalézacího soudu, ve spojení s jeho odůvodněním, byla nedostatečná pro vyslovení závěru o vině obviněného těmito trestnými činy. Pokud obviněný namítá, že v popisu skutku není uvedeno, že šlo o falešnou záminku, pak absence tohoto vyjádření, případně i zjištění, sama o sobě nevylučuje závěr, že došlo u poškozených k provedení majetkové dispozice pod vlivem omylu, který u nich obviněný vyvolal, neboť tento omyl se obecně (a platí to i ve věci posuzované) může týkat okolnosti navrácení půjčených peněz, případně i termínu jejich vrácení. A právě tato skutečnost zakládá důvod vyvození trestní odpovědnosti obviněného, neboť hodnoceno v kontextu ať již samotných zjištění týkajících se skutků posuzovaných [pozdější půjčky s kratším termínem splatnosti než půjčky dřívější – viz např. skutek pod bodem 4) vůči skutkům pod body 1), 2), 3)], tak zejména s přihlédnutím k dalším projevům obviněného v inkriminované době (skutky popsané v rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 6/2009) je zjevné, že obviněný poškozené v omyl uváděl [v tomto směru má svůj význam skutkové vyjádření „při uzavírání všech výše uvedených půjček musel s ohledem na výši půjčených částek a na velmi krátkou dobu splatnosti vědět, že nebude moc svým závazkům dostát a peníze ve sjednaných termínech vrátit“ (vyjadřující i znak subjektivní stránky trestného činu – zavinění)] , a není ani rozhodné, že skutková věta přímo neuvádí, že tímto způsobem došlo k vylákání peněz z poškozených, ačkoli tomu tak – i dle zjištění soudů (např. str. 4 usnesení odvolacího soudu: „.. se vylákanými penězi obžalovaný obohatil..“ ) bylo. Nepřípadná je i námitka obviněného o tom, že by se v případě bodu II. měla škoda poškozenému vzniklá vyčíslit jako obvyklá cena nájmu za přesně stanovenou dobu. Z rozhodnutí soudů plyne jasný závěr (např. str. 4 usnesení odvolacího soudu: „..je zcela jednoznačný úmysl vylákat pro svou potřebu vozidlo..“ ), že předmětem útoku bylo vozidlo poškozené společnosti, které jednáním obviněného vznikla škoda ve výši rovnající se rozdílu mezi jeho kupní cenou a platbou, která byla na ni složena (započtena). Důvodnost opakovaně vznesené námitky obviněného, že veškeré jeho jednání, jímž byl uznán vinným dovoláním napadenými rozhodnutími, mělo být posouzeno jako jeden pokračující trestný čin podvodu společně s útoky, které tvoří pokračování v tomto trestném činu podle odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2011, sp. zn. 4 T 6/2009 (ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 5 To 83/2012), na niž v rámci odvolacího řízení reagoval soud druhého stupně ve svém usnesení tak, že ji vyhodnotil jako nedůvodnou (str. 4: „Důvodná není ani námitka ohledně posouzení jeho jednání jako jediného skutku s trestnou činností, kterou byl uznán vinným rozsudkem zdejšího soudu pod sp. zn. 4 T 6/2009. V dané věci se jednalo o jednání s jiným způsobem spáchání a přes časovou souvislost jakož i zjevnou snahu získávat tímto způsobem prostředky k obživě, neposoudil ani odvolací soud toto jednání jako jediný pokračující trestný čin.“ ), byla dovolacím soudem posouzena s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním, která jsou v citovaných rozhodnutích z hlediska forem spáchání tohoto trestného činu vyjádřena v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Z ní plyne, že (pokračující) zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (bod II.1) byl krajským (a následně i vrchním) soudem shledán v jednání obviněného spočívajícím v tom, že II. 1. v době od 9. 8. 2006 do 14. 11. 2006 v sídle firmy Kodak Czech, spol. s r.o., v likvidaci v Praze 10, Kodaňská 46, jako manager servisu této firmy, do jehož kompetence spadala správa skladu nových fotoaparátů, servis digitálních fotoaparátů, minilabů a plotrů a dále kontrola faktur od dodavatelů za servisní práce, převzal ke kontrole od dodavatelské firmy DIPRO CZ, spol. s r.o. se sídlem v Milovicích nad Labem, Spojovací 557, celkem 22 faktur za opravu plotrů Nova Jet 850 u zákazníků na celkovou částku 338.388,- Kč, a to faktury: - č. … vystavenou dne 9. 8. 2006 na částku 12.864,- Kč splatnou dne 19. 8. 2006, - č. … vystavenou dne 9. 8. 2006 na částku 12.864,- Kč splatnou dne 19. 8. 2006, - č. … vystavenou dne 9. 8. 2006 na částku 24.628,- Kč splatnou dne 19. 8. 2006, - č. … vystavenou dne 9. 8. 2006 na částku 12.864,- Kč splatnou dne 19. 8. 2006, - č. … vystavenou dne 9. 8. 2006 na částku 13.702,- Kč splatnou dne 19. 8. 2006, - č. … vystavenou dne 9. 8. 2006 na částku 21.411,- Kč splatnou dne 19. 8. 2006, - č. … vystavenou dne 9. 8. 2006 na částku 13.497,- Kč splatnou dne 19. 8. 2006, - č. … vystavenou dne 9. 8. 2006 na částku 19.157,- Kč splatnou dne 19. 8. 2006, - č. … vystavenou dne 9. 8. 2006 na částku 17.812,- Kč splatnou dne 19. 8. 2006, - č. … vystavenou dne 9. 8. 2006 na částku 20.858,- Kč splatnou dne 19. 8. 2006, - č. … vystavenou dne 9. 8. 2006 na částku 14.899,- Kč splatnou dne 19. 8. 2006, - č. … vystavenou dne 9. 8. 2006 na částku 13.079,- Kč splatnou dne 19. 8. 2006, - č. … vystavenou dne 9. 8. 2006 na částku 14.196,- Kč splatnou dne 19. 8. 2006, - č. … vystavenou dne 2. 11. 2006 na částku 12.864,- Kč splatnou dne 12. 11. 2006, - č. … vystavenou dne 2. 11. 2006 na částku 15.756,- Kč splatnou dne 12. 11. 2006, - č. … vystavenou dne 2. 11. 2006 na částku 12.436,- Kč splatnou dne 12. 11. 2006, - č. … vystavenou dne 2. 11. 2006 na částku 13.446,- Kč splatnou dne 12. 11. 2006, - č. … vystavenou dne 2. 11. 2006 na částku 19.098,- Kč splatnou dne 12. 11. 2006, - č. … vystavenou dne 2. 11. 2006 na částku 12.864,- Kč splatnou dne 12. 11. 2006, - č. … vystavenou dne 2. 11. 2006 na částku 14.150,- Kč splatnou dne 12. 11. 2006, - č. … vystavenou dne 2. 11. 2006 na částku 13.079,- Kč splatnou dne 12. 11. 2006, - č. … vystavenou dne 9. 11. 2006 na částku 12.864,- Kč splatnou dne 19. 11. 2006, kdy všechny faktury měly být uhrazeny na účet dodavatele DIPRO CZ, spol. s r.o. č. … vedený u eBanky a.s., všechny tyto faktury na služebním počítači ve své kanceláři upravil tak, že vyhotovil faktury nové, graficky a obsahově podobné pravým fakturám, ale do kolonky účet, na který má být faktura zaplacena, uvedl svůj soukromý bankovní účet č. … vedený u eBanky a.s., a dále u faktur č. …, …, …, …, …, …, …, …, …, …, … a … změnil datum vystavení na 2. 11. 2006 a datum splatnosti na 12. 11. 2006, a tyto jím vyrobené faktury parafoval jako správné a předložil je ke schválení jednateli firmy Kodak Czech, spol. s r.o., v likvidaci v důsledku toho byly faktury č. …, …,…, …, …, …, …, …, …, …, … a … poškozenou společností proplaceny na účet obžalovaného v celkové výši 166.113,- Kč, k proplacení zbývajících faktur ve výši 172.275,- Kč již kvůli kontrole v poškozené společnosti nedošlo, obžalovaný částku 166.113,- Kč ze svého účtu vybral a použil ji pro svoji potřebu a poškozená Kodak Czech, spol. s r.o., v likvidaci musela tuto částku znovu zaplatit dodavateli, 2. dne 19. 10. 2006 v Praze 4, Na vrstvách 23/970 v sídlem firmy TOP-AUTO Praha, s.r.o. uzavřel s touto firmou smlouvu o zapůjčení osobního motorového vozidla tov. zn. AUDI A8 rz. … modré barvy, na dobu dvou měsíců za celkovou částku 612.850,- Kč, kdy při uzavírání této smlouvy vystupoval a jednal jako zástupce firmy Kodak Czech, spol. s r.o., v likvidaci se sídlem v Praze 10, Kodaňská 46, jejímž jménem smlouvu také uzavřel, ačkoliv věděl, že k tomu od svého zaměstnavatele Kodak Czech, spol. s r.o., v likvidaci nemá žádné oprávnění, vozidlo téhož dne po zaplacení zálohy ve výši 50.000,-Kč převzal a užíval je pro svoji potřebu do 31. 10. 2006, kdy je vrátil majiteli, a fakturu za užívání vozidla nechal vystavit a zaslat na společnost Kodak Czech, spol. s r.o., v likvidaci, kde ji schoval až do svého útěku do Anglie dne 16. 11. 2006, tímto jednáním způsobil poškozené TOP-AUTO Praha s. r.o., v likvidaci, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16 škodu v celkové výši 552.850,- Kč, 3. dne 27. 9. 2006 v Praze, B. … pod záminkou společného podnikání a zakoupení pizzerie Sofa Cafe v P., n. R., vylákal od poškozeného Ing. M. G., částku 3,200.000,- Kč, která měla údajně sloužit jako kupní cena pizzerie s tím, že půjčenou částku poškozenému vrátí do 27. 3. 2007, a poté dne 3. 10. 2006 pod záminkou zakoupení další pizzerie v T. vylákal od poškozeného částku 500.000,- Kč, s majitelem obou pizzerií sice jednal o možnosti jejich zakoupení, ale k jejich prodeji nedošlo, vylákané peníze tak nepoužil k dohodnutému účelu a ponechal si je pro svoji potřebu, čímž poškozenému Ing. M. G. způsobil škodu v celkové výši 3,700.000,- Kč, 4. dne 27. 9. 2006 v T. n. L. pod záminkou prodeje svého osobního motorového vozidla tov. zn. Porsche Cayenne černé barvy, rz. …, č. karosérie …, vylákal od poškozeného Ing. M. G., částku 1,500.000,- Kč jako kupní cenu vozidla a o prodeji vozu uzavřel s poškozeným kupní smlouvu s tím, že obžalovaný předá vůz včetně kompletní dokumentace poškozenému dne 16. 11. 2006 v B., Slovenská republika, a to ačkoliv věděl, že tento vůz již prodal firmě TOP-AUTO, spol. s r.o., svým jednáním způsobil poškozenému Ing. M. G. škodu ve výši 1,500.000,- Kč, 5. dne 10. 10. 2006 pod záminkou nákupu pozemků v Ř. u P. a jejich dalšího prodeje se ziskem vylákal od poškozeného Ing. M. G., částku 1,000.000,- SKK, tj. 761.480,- Kč a o několik dní později pod stejnou záminkou od poškozeného vylákal částku 2,800.000,- Kč, ačkoliv věděl, že žádné pozemky nakoupit nemůže a o koupi pozemků ani s nikým nejednal, vylákané peníze si ponechal pro svoji potřebu, čímž poškozenému Ing. M. G. způsobil škodu v celkové výši 3,561.480,- Kč, 6. dne 23. 3. 2006 v Praze, B. pod záminkou půjčení peněz na nákup pizzerie v P. a pizzerie v T. vylákal od poškozeného K. A., částku 800.000,- Kč splatnou do 18. 4. 2006, dále vždy pod stejnou záminkou vylákal od poškozeného dne 5. 6. 2006 částku 2,560.000,- Kč splatnou do 7. 8. 2006, dne 29. 6. 2006 vylákal částku 250.000,- Kč splatnou do 24. 7. 2006 a dne 4. 10. 2006 v Praze 10 vylákal částku 500.000,- Kč splatnou do 5. 10. 2006, ačkoliv věděl, že pizzerie nezakoupí, vylákané peníze si ponechal pro svoji potřebu, čímž poškozenému K. A. způsobil škodu v celkové výši 4,110.000,- Kč, 7. v době od 2. 10. 2006 do 18. 11. 2006 na různých místech v P., P., K. a ve Velké Británii provedl celkem 28 peněžních transakcí se svojí mezinárodní platební kartou Diners Club č. …, vystavenou dne 10. 2. 2005 k jeho bankovnímu účtu č. … vedeného u Volksbank CZ, a.s. se sídlem v Brně, Heršpická 5, pobočka Praha 2, Lazarská 8, a to transakce provedené - dne 2. 10. 2006 v KB ATM Pardubice, nám. Republiky ve výši 5.200, Kč, - dne 7. 10. 2006 v IKEA v Praze 9 ve výši 14.985,- Kč, - dne 11. 10. 2006 v ČSOB Praha 4 ve výši 10.400,- Kč, - dne 13. 10. 2006 v Praze 10, Švehlova ve výši 2.249,80 Kč, - dne 15. 10. 2006 v Pardubicích v Diva Center ve výši 3.710,- Kč, - dne 15. 10. 2006 v Globus Pardubice ve výši 1.693.50 Kč, - dne 15. 10. 2006 v Globus Pardubice ve výši 1.690,- Kč, - dne 17. 10. 2006 v ÖMV Pardubice ve výši 2.140,- Kč, - dne 19. 10. 2006 v Sport-0C Palác Flora v Praze 3 ve výši 2.290,- Kč, - dne 19. 10. 2006 v Praze 10, Vršovická 1527 ve výši 5.200,- Kč, - dne 19. 10. 2006 v Guess Praha 3 ve výši 2.303,- Kč, - dne 19. 10. 2006 v Gant Store Praha 3 ve výši 26.798,- Kč, - dne 27. 10. 2006 v Czech Savings BA Kolín ve výši 10.400,- Kč, - dne 29. 10. 2006 v Globus Pardubice ve výši 1.514,80 Kč, - dne 29. 10. 2006 v Pardubicích ve výši 2.036,10 Kč, - dne 1. 11. 2006 v Auto Base Praha 10 ve výši 50.000,- Kč, - dne 3. 11. 2006 v hotelu Zlatá Štika v Pardubicích ve výši 4.220,- Kč, - dne 3. 11. 2006 v hotelu EURO v Pardubicích ve výši 2.100,- Kč, - dne 5. 11. 2006 v hotelu EURO v Pardubicích ve výši 2.100,- Kč, - dne 8. 11. 2006 v 2CO.COM Lavaplace ve výši 29.99 USD, tj. 673,35 Kč, - dne 10. 11. 2006 v ČSOB v Praze 10 ve výši 4.160,- Kč, - dne 10. 11. 2006 v ČSOB v Praze 10 ve výši 10.400,- Kč, - dne 10. 11. 2006 v 0MV v Praze 10, Švehlova, ve výši 2.000,- Kč, - dne 11. 11. 2006 v hotelu Zlatá Štika v Pardubicích ve výši 2.000,- Kč, - dne 12. 11. 2006 v Kolíně, Jaselská, ve výši 1.000,- Kč, - dne 17. 11. 2006 ve Velké Británii, Jurys Inn Heathrow Hounslow ve výši 313,50 GBP, tj. 13.287,74,- Kč, - dne 18. 11. 2006 ve Velké Británii, v TFL-Hatton Cross Hounslow ve výši 6,30 GBP, tj. 267,03 Kč, - dne 18.11.2006 ve Velké Británii, v The Bromptom Hotel Londýn ve výši 180 GBP, tj. 7.629,33 Kč, to vše ačkoliv věděl, že na účtu, ke kterému byla tato platební karta vydána, má z minulého období nulový zůstatek a nemá k účtu sjednán kontokorent, který by jej opravňoval k přečerpání zůstatku na účtu, svým jednáním tak poškozené Volksbank CZ a.s. způsobil škodu v celkové výši 187.238,65 Kč, svým jednáním pod bodem II. tak způsobil škodu v celkové výši 13,949.956,65 Kč. V kontextu těchto zjištění se vyjádření odvolacího soudu, že „se jednalo o jednání s jiným způsobem spáchání“ jeví poněkud kusé a z hlediska odvoláním (potažmo nyní dovoláním) namítané problematiky i ne zcela dostačující, neboť aplikace ustanovení §116 tr. zákoníku ( „Pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.“ ) nevyžaduje, aby veškeré útoky pokračování byly spáchány identickým způsobem (viz stejným nebo podobným způsobem provedení ). Pokud ze skutkových zjištění výše citovaných vyplývá, že ani veškeré útoky, jimiž byl obviněný označenými rozhodnutími uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, nebyly spáchány zcela shodným ( stejným ) způsobem, mělo již rozhodnutí odvolacího soudu zaujmout transparentní stanovisko k tomu, zda mezi útoky jím v odvolacím řízení přezkoumávanými a (alespoň některými útoky, jimiž byl již obviněný pravomocně uznán vinným, není podobnost ve způsobu spáchání činu, která by závěr o naplněnosti podmínek §116 tr. zákoníku založila na znaku podobného způsobu provedení. Za nepřípadné je v daných souvislostech třeba pokládat i vyjádření soudu nalézacího, který závěr o tom, že nejde o jedno pokračování v trestném činu, opřel i o názor údajně vyslovený Vrchním soudem v Praze (str. 5 rozsudku: „jakkoliv dle konkrétní povahy jednání nejde o jednání s projednávanou věcí související jako pokračování – a to i dle rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. 6 Ntd 12/2011“). Nedůvodnost takového poukazu plyne z faktu, že jmenovaný soud své rozhodnutí vydal ohledně návrhu na odnětí a přikázání věci podle §25 tr. ř., v němž označený soud zcela správně poukázal na to, že tímto procesním postupem nejde měnit věcnou příslušnost soudu, neboť podle citovaného ustanovení ( „Z důležitých důvodů může být věc příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně“ ) se nelze postupem podle §25 tr. ř. domáhat odnětí věci okresnímu soudu a jejího přikázání soudu krajskému. Považoval-li (explicitně to z návrhu na delegaci neplyne) proto předkladatel uvedeného návrhu (č. l. 231-233) jednání obviněného projednávané u obvodního soudu za součást jednoho pokračujícího trestného činu (tj. činu, který je současně projednáván u soudu krajského) s ohledem na jeho vyjádření „jednání obžalovaného žalované státním zástupcem u zdejšího soudu je v podstatě součástí jednání projednávaného Městským soudem v Praze“ , pak měl dospět k závěru o své věcné nepříslušnosti ve smyslu §17 odst. 2 tr. ř. (nyní §17 odst. 3 tr. ř.) a vydat příslušné rozhodnutí, jímž by založil přezkoumání tohoto právního názoru soudem bezprostředně nadřízeným ve smyslu §24 tr. ř. Dovolateli je nutno dát za pravdu v tom, že způsob, jímž soudy ohledně obviněným nastolené otázky pokračování v trestném činu rozhodly, je nesprávný. Pokud dle jejich názoru, který je vyjádřen v rozhodnutí soudu odvolacího, o pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku nejde, protože „se jednalo o jednání s jiným způsobem spáchání“ , pak tento závěr není vztažen ke konkrétním zjištěním, jimiž by soudu přesvědčivým způsobem vyložily, že o tuto formou spáchání trestného činu nemohlo jít ani z hlediska varianty podobného způsobu provedení. V daném směru dovolací soud neshledává důvodu k tomu, proč by naplněnost tohoto znaku nemohla být shledávána např. mezi jednáním obviněného soudy posuzovaným popsaným v bodě I. rozsudku soudu prvního stupně a jednáním, jímž byl obviněný pravomocně shledán vinným v bodech II/3, 5, 6 rozsudku Městského soudu v Praze, neboť ve všech těchto případech byli jednáním obviněného poškozeny fyzické osoby, které poskytly obviněnému peníze buď pod záminkou nekonkretizovaných výhodných investic (I./1-6) či investic, které jím ve skutečnosti nebyly realizovány (II/3, 5, 6). Ve všech případech tak ve skutečnosti došlo k vylákání peněz od poškozených, které obviněný použil pro svou potřebu, a to způsobem odlišným, než poškození očekávali, a při vědomí, že tyto peníze poškozeným (zejména ve sjednaných) termínech nevrátí. Minimálně v daném rozsahu měly proto soudy nižších stupňů dojít k právnímu závěru, že je namístě aplikovat ustanovení §45 odst. 1 tr. zákoníku o ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu. Pokud pro tyto soudy právně závazným způsobem bylo rozhodnuto, že pokračování v trestném činu je shledáno mezi všemi dílčími útoky popsanými v rozsudku Městského soudu v Praze pod body II/1-7 (dopad tzv. materiální stránky právní moci), pak se uvedené soudy měly zaobírat i myšlenkou, zda toto pokračování nelze z hlediska znaku podobného způsobu provedení shledávat i mezi skutkem pod bodem II. a některým z útoků, pro který byl obviněný odsouzen již zmiňovaným rozsudkem Městského soudu v Praze (konkrétně kupř. jednáním popsaným pod bodem II./2). I předmětem tohoto útoku totiž bylo motorové vozidlo, které obviněný podvodným způsobem od jejího vlastníka (právnické osoby) vylákal a způsobil mu tak škodu ve výši rovnající se rozdílu mezi hodnotou vozidla a obviněným složenou částkou peněžních prostředků. Nesprávnost právního posouzení jednání, které bylo podanou obžalobou kladeno obviněnému za vinu (jednání popsané v dovoláním napadených rozhodnutích mělo být posouzeno jako součást pokračujícího trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl obviněný pravomocně uznán vinným výše citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze) má za následek, že jím tvrzené naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. má svůj reálný podklad. Stejný závěr je třeba (s ohledem na tu skutečnost, že odvolací soud na podkladě odvolání obviněného mohl a měl dovolacím soudem zjištěnou nesprávnost rozsudku soudu prvního stupně svým rozhodnutím napravit, avšak místo toho odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl) učinit i ohledně obviněným deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Tato konstatování však současně neznamenají, že by bylo nutné ve věci rozhodnout způsobem, který obviněný ve svém dovolání navrhl, tj. postupem podle §265k odst. 1 tr. ř. dovoláním napadené rozhodnutí zrušit a věc podle §265l odst. 2 tr. ř. vrátit Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ne veškeré zjištěné vady dovoláním napadených rozhodnutí jsou totiž takového charakteru, že vyžadují zrušení a změnu napadeného rozhodnutí, či jinak řečeno odůvodňují prolomení tzv. právní moci rozhodnutí a s ní spojený zájem na stabilitě a neměnnosti soudního rozhodnutí, které nabylo právní moci. Ke zrušení pravomocného rozhodnutí tak nebývá důvodu v těch případech, kdy nelze důvodně očekávat, že by se vydáním nového rozhodnutí výrazněji změnilo postavení obviněného oproti stavu, který byl založen rozhodnutím dovoláním napadeným. Případy těchto nesprávností obsažených v napadených rozhodnutích umožňuje zákon řešit aplikací §265 odst. 1 písm. f) tr. ř., dle kterého dovolací soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Podle zjištění Nejvyššího soudu se o takový případ jedná i ve věci jím posuzované. V případě obviněného je zřejmé, že soudy nižších stupňů učinily správná skutková zjištění, která vyjádřily v bodech I./1-6 a II. výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, a že rovněž dospěly ke správnému poznatku, že takto popsaná jednání obviněného je nezbytné kvalifikovat jako trestný čin podvodu. V důsledku toho pak je nezbytné učinit závěr, že i ve vztahu k této části trestné činnosti obviněného [v napadených rozhodnutích posouzené v podobě samostatných trestných činů reálně konkurujících trestnému činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku] by bylo nezbytné (i v situaci, že by byla posouzena jako součást toho zvlášť závažného zločinu) uvažovat o adekvátním trestně právním následku této trestní odpovědnosti (tj. přiměřeném trestu), který by musel svojí konkrétní výměrou vyjádřit jednak navýšení škody způsobené uvedeným zvlášť závažným zločinem způsobeným o více jak 3.400.000,- Kč a jednak i další skutečnosti, k nimž by bylo nezbytné přihlédnout jako k okolnosti přitěžující [např. §42 písm. m) tr. zákoníku]. Jinými slovy řečeno, úbytek počtu konkurujících si trestných činů - tj. skutečnost, s níž odvolatel argumentuje při tvrzeném poškození své osoby při uložení výměry trestu (pozn. případná přílišná či až nepřiměřená přísnost trestu mimochodem nemůže naplnit žádný z dovolacích důvodů) - by byl nahrazen jinými skutečnostmi, které by bylo třeba v neprospěch obviněného hodnotit. Je třeba dodat, že by současně bylo opět nutno ukládat trest souhrnný, konkrétně společný souhrnný, a to vzhledem k odsouzení obviněného pro trestný čin zpronevěry popsaný v bodě I./1,2 výroku rozsudku Městského soudu v Praze. Uváží-li se, že obviněného je nezbytné postihnout za spáchání majetkových trestných činů, jimiž způsobil škodu převyšující hodnotu 25.100.000,- Kč (zpronevěrou ve výši 7. 738.037,- Kč a podvodem ve výši 13.949.956,65 Kč + 2.150.000,- Kč + 1.264.932,- Kč), pak nelze důvodně očekávat, že by při novém projednání věci a vyslovení viny obviněného „toliko“ zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a zločinem podvodu §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (při jeho širším vymezení zahrnujícím skutková zjištění obsažená v rozsudcích obou soudů) by mohlo dojít k významnější změně výroku o trestu. Byl-li obviněnému trest uložen v polovině trestní sazby, která činí pět až deset let, pak není důvodu uvažovat o tom, že by v této výměře (jako trest přiměřený) nemohl být trest obviněnému uložen i při nově formulovaném výroku o jeho vině. Otázka, která je v posuzované věci řešena (tj. podřazení konkrétních skutkových zjištění pod znaky pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku), není po právní stránce zásadního významu. Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítne Nejvyšší soud dovolání, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Podle citovaného ustanovení rozhodl Nejvyšší soud i o dovolání obviněného M. F.. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 16. října 2012 Předseda senátu: JUDr. Jan Engelmann Vypracoval: JUDr. Ivo Kouřil