ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.119.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 119/2012-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. února 2012 o dovolání obviněného D. P. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2011, č. j. 9 To 51/2011-1688, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 2/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2011, č. j. 9 To 51/2011-1688, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 5. 2011, č. j. 4 T 2/2011-1634, jímž byl obviněný D. P. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a za tento trestný čin mu byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že vrchní soud nesprávně zjistil výši způsobené škody a nesouhlasí s kvalifikací svého jednání podle §209 odst. 5 tr. zákoníku. Domnívá se, že jeho jednání mělo být kvalifikováno podle odstavce 4 citovaného ustanovení. Vytýká vrchnímu soudu, že ohledně skutkových zjištění rozhodl v rozporu se zásadou v pochybnostech ve prospěch obviněného. Skutková zjištění ponechal beze změny, doplnil je pouze o okolnosti vztahující se k obviněnému a k insolvenci poškozeného M. M., kterou hodnotil jako důsledek protiprávního jednání obviněného. Ponechal zcela stranou, že poškozený sám si mohl určitou část peněz ponechat, aniž by je obviněnému předal. Má za to, že ve světle této skutečnosti nemá insolvence poškozeného M. M. příčinnou souvislost s jednáním obviněného a není následkem jednání obviněného vůči poškozenému. Dále obviněný poukazuje na rozpor mezi jím uváděnou výší vylákané sumy a sumou, kterou uvádějí poškození. S ohledem na to, že trvá nejasnost ohledně výše způsobené škody, je obviněný přesvědčen, že právní kvalifikace jeho jednání je nesprávná. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 9 To 51/2011, a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že byť dovolání obviněného formálně odkazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky směřuje do oblasti skutkových zjištění, zpochybňuje jejich správnost a napadá i způsob hodnocení provedených důkazů. Tyto námitky však nelze v žádném případě podřadit pod tvrzený dovolací důvod ani pod žádný jiný dovolací důvod, vymezený v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Obviněný totiž napadá výši škody, jak vyplynula ze skutkových zjištění a z procesu hodnocení provedených důkazů. Vzhledem k této skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Zásadní výhrady obviněný vznáší k výši způsobené škody. Podstatou dovolání obviněného tedy zůstává, že skutková zjištění ohledně škody jsou nesprávná a že jeho jednání mělo být kvalifikováno podle §209 odst. 4 tr. zákoníku. Nutno však dodat, že v dané věci otázce výše škody věnovaly soudy náležitou pozornost. Soud prvního stupně se touto otázkou rozsáhle zaobíral na str. 21 – 26 odůvodnění svého rozsudku, odvolací soud na str. 3 – 5 odůvodnění usnesení. Je zjevné, že na základě provedeného dokazování v této věci byla výše způsobené škody zjištěna nad jakoukoliv pochybnost. Soudy vycházely nejen z výpovědi poškozeného M. M. a jeho bratra F. M., nýbrž vzaly v úvahu výpovědi dalších svědků a listinné důkazy, které s výpověďmi poškozených korespondují. Další okolnosti případu jako jsou např. texty SMS zpráv a lokalizace jejich odesílání potvrzují, že výpověď obviněného nemá takovou hodnotu, aby jí bylo možno uvěřit. Bylo prokázáno, že požadavky na další platby nových a nových částek byly odesílány z místa bydliště obviněného, přestože v SMS zprávách jsou jako odesílatelé označeni pracovníci ČNB. Podařilo se prokázat, že tímto způsobem nemohly tyto osoby, ani smyšlená osoba A. P. s poškozeným komunikovat. Lze tedy konstatovat, že učiněné skutkové zjištění má dostatečnou oporu v provedeném dokazování a že výše škody byla spolehlivě zjištěna. Tolik Nejvyšší soud uvádí nad rámec dovolání, protože ve skutečnosti obviněný napadá hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a takovéto námitky nespadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jde o námitky ryze skutkové povahy. Pokud jde o tvrzení obviněného, že insolvence poškozeného M. M. nemá příčinnou souvislost s jeho jednáním, odvolací soud provedením důkazu – usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 40 INS 8420/2011, týkající se prohlášení konkursu na majetek poškozeného, hodlal především vyvrátit tvrzení obviněného, že si poškozený mohl nějakou část peněz určených obviněnému ponechat pro sebe. Uvedený důkaz jen podporuje a dokresluje správnost a spolehlivost učiněného skutkového zjištění provedeného na základě předchozího dokazování. Ve světle těchto důkazů Nejvyšší soud považuje právní kvalifikaci jednání obviněného ohledně výše škody podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za správnou. Nicméně vzhledem k tomu, že obviněný ve skutečnosti nebrojí proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, nezbylo Nejvyššímu soudu, než postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítnout, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr.ř.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann