ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1325.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1325/2012-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. listopadu 2012 o dovolání obviněného J. L. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 4 To 230/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 51/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 4 To 230/2012, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného J. L. (dále také spoluobviněných R. L. a S. S.), který byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2012, č. j. 1 T 51/2012-149, uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2, 3 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku (společně s obviněným S. S.) a odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, když pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 4 To 230/2012, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném dovolání poukazuje obviněný na to, že soudy obou stupňů vycházely z nesprávné zásady in dubio contra reo. Obviněný odkazuje na rozpory ve výpovědích spoluobviněných, ale také policistů, takže vyjadřuje přesvědčení, že z těchto důkazů nelze jednoznačně vycházet. V další části svého dovolání rozvádí vlastní úvahy k tomu, kdo mohl auto řídit, zda z vozidla osoby vystupovaly, kdy se tak stalo, jak se mohly peníze zajištěné policií ocitnout pod sedadlem, kde sám seděl, jaké byly výhledové možnosti policistů, pokud je sledovali. Soudům vytýká, že důkazy hodnotily jednostranně, neuvěřily obhajobě obviněného, rovněž tak jim vytýká, že i za situace, kdyby obviněný věděl o pravém úmyslu spoluobviněných (že jdou krást), jaké by toto mělo právní důsledky pro obviněného, neboť sama tato skutečnost ještě neznamená, že byl se spoluobviněnými domluven na trestné činnosti. Situaci s penězi, které byly nalezeny pod sedadlem, na kterém seděl, by bylo možno řešit za situace, kdy by se mělo prokázat, že je tam dal sám, jako přečin podílnictví. V závěru dovolání zpochybňuje místní příslušnost soudu a polemizuje o procesním postupu orgánů přípravného řízení. Na závěr uvedl, že lze také uvažovat o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy (v daném případě podle obviněného skutková zjištění nemají žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, skutková zjištění nevyplývají při žádném z logických způsobů jejich hodnocení), a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a sám ve věci rozhodl, ev. věc přikázal soudu k novému projednání.
K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že navrhuje dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., kdy za jedinou právně relevantní námitku považuje námitku obviněného, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, přičemž této námitce lez přisvědčit, ale vzhledem k tomu, že účastenství – v případě obviněného pomoc, je trestná stejně jako spolupachatelství, pak uvedený postup podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. považuje státní zástupkyně za zákonu odpovídající.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Pokud jde o námitky, které obviněný prostřednictvím obhájce uplatnil k procesnímu postupu podle §160 tr. ř. [§179f odst. 1 písm. a) tr. ř.], pak Nejvyššímu soudu nezbývá než uvést, že z těchto zákonných ustanovení nevyplývá právní relevantnost takových námitek, stejně jako nevyplývá ani ve vztahu k neurčitě vyjádřené námitce ohledně místní příslušnosti, neboť §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. hovoří o věcné příslušnosti soudu. V této souvislosti musí pak Nejvyšší soud připomenout, že vzhledem k tomu, že neurčitost námitky vyvolává její nepřezkoumatelnost, nemůže se jí Nejvyšší soud zabývat, neboť mu nepřísluší v tomto směru jakkoli dovolací námitky dovozovat a nahrazovat vlastními úvahami (srov. přiměřeně sp. zn. ÚS 452/07). Tolik považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést k uvedenému okruhu procesních námitek (postup podle §22 tr. ř. byl uplatněné obhajobě obviněného vysvětlen soudem druhého stupně na str. 4 jeho usnesení).
V souvislosti s dovoláním, které podal obviněný, je nezbytné dále uvést, že námitky obsahově shodného charakteru byly již obviněným uplatněny také v řízení o odvolání. Na případ, kdy obviněný uplatňuje obsahově shodné námitky, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C.H.Beck). Tento postup by přicházel v úvahu za situace, že by Nejvyšší soud nezjistil jiný důvod pro odmítnutí dovolání. V této souvislosti je vhodné zmínit, že soud druhého stupně podrobně reagoval na jednotlivé námitky obviněného a rozvedl své úvahy k těmto námitkám, resp. odkázal na správné závěry soudu prvního stupně (viz str. 4 usnesení). Soud druhého stupně poukázal na správné závěry soudu prvního stupně, s tím, že za základ pro uznání obviněného vinným byly vzaty výpovědi policistů, kteří celé dopoledne vozidla s obviněnými sledovali. V tomto směru jako jednoznačně účelovou označil obhajobu obviněného ve svém rozsudku soud prvního stupně, kdy upozornil na to, že obvinění se sice hájili tím, že jezdili a sháněli práci, ale z výpovědí policistů vyplývá pravý opak (zajeli k nějakému objektu, zdrželi se pár minut a z vozidla ani nevystoupili apod. – str. 6 rozsudku). Podrobně se také soud prvního stupně věnuje obhajobě obviněného k tomu, že nevěděl, za jakým účelem se cesta do Znojma a okolí odehrála (nevěděl o tom, že jde o výpravu za účelem zmocnění se cizích věcí), kdy velmi podrobně soud popisuje nejen to, že z jednání obviněných nevyplynul žádný zájem sehnat si práci, jak obvinění tvrdí, ale popisuje na základě, jakých skutečností dospěl k závěru, že po vzájemné dohodě jednání obviněných směřovalo k jedinému cíli, a to zjistit místa, kde by mohli majetku jiného se zmocnit. Takové jednání obviněných dovozují soudy nejen z výpovědí slyšených svědků, kteří obviněné sledovali, ale také policistů, kteří ve vozidle zajistili odcizené peníze, a v té souvislosti vyvrátily obhajobu obviněného, že o penězích nevěděl, neboť z popisu hodnotících úvah soudu vyplývá, že se tak stalo za součinnosti obviněného J. L. Pokud pak obviněný připouští zmíněnou eventualitu, snaží se dovolací soud přesvědčit, že nevěděl o charakteru jednání spoluobviněných, a proto by jeho jednání mělo být maximálně hodnoceno jako podílnictví [na tomto místě lze pouze zmínit úvahu, že tak, jak jednání popisuje obviněný, by jeho jednání nemohlo být kvalifikováno jinak než podle §214 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se stejnou sazbou jako §205 odst. 3 tr. zákoníku – až pět let, a to s ohledem na výši způsobené škody]; soud prvního stupně však řádně v odůvodnění vysvětlil, jaké skutečnosti jej vedly k závěru, že jednání obviněného naplnilo znaky trestného činu krádeže, nikoli podílnictví. V souvislosti s touto snahou o změnu právní kvalifikace obviněný neuplatnil právní námitky, ale námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se snaží skutkové závěry zpochybnit. [Na tomto místě je potřebné uvést, že obviněný námitku nesprávného posouzení spolupachatelství, jak uvádí státní zástupkyně, neuplatnil. Ve svém dovolání obviněný pouze popisuje svoji verzi děje, který se měl odehrát před zadržením policií v Brně a v té souvislosti nevznáší právní námitku k otázce spolupachatelství či účastenství, ale např. uvádí, že „úkolem soudu bylo prokázat, že se stal aktivním účastníkem celého děje, že skutečně hlídal a že takto byli předem domluveni předem s oběma spoluobžalovanými“. Tato část námitek obviněného zapadá do celkové koncepce jeho dovolání, avšak státní zástupkyně použila pro část svého vyjádření pouze část z okruhu námitek ohledně „spoluobžalovaných“ se zaměření na otázku „hlídaní“ a pro své vyjádření dovodila, že obviněný „namítl, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku“. Pokud obviněný namítl nesprávnost právní kvalifikace tak to bylo pouze ve vztahu k přečinu podílnictví podle 214 tr. zákoníku (resp. §215 tr. zákoníku), avšak toto opět vázal ke skutkovým zjištěním. Tolik považoval Nejvyšší soud za vhodné uvést k části vyjádření státní zástupkyně, kterou byl odůvodněn její závěr o nutnosti postupu podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.].
O zpochybnění skutkového zjištění (obecně řečeno argumentací, že se ničeho nedopustil ve vozidle jel se spoluobviněnými hledat práci a o tom, že tito něco ukradli nic neví) se ostatně snaží také uplatněním tzv. „extrémního rozporu“, avšak k okruhu těchto námitek je nutno uvést, že pokud obviněný poukazuje na to, že v jeho trestní věci existuje extrémní nesoulad mezi právními závěry a provedenými důkazy, a proto je dán také shora uvedený dovolací důvod a přezkumná povinnost Nejvyššího soudu, pak musí Nejvyšší soud uvést, že žádné ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. „extrémní nesoulad“, a to ani jako obsahovou součást zmíněného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ústavní soud připouští možnost zásahu, existuje-li extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury, či svévole na straně obecných soudů. Za této situace, tedy existence extrémního rozporu připouští Ústavní soud možnost zásahu za striktně vymezených důvodů. Nejvyšší soud však v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že soud prvního i druhého stupně si byly plně vědomy důkazní situace a pečlivě přistupovaly k hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., přičemž v případě trestní věci obviněného nelze námitce obviněného o tom, že by rozhodnutí soudu bylo kusé, nepřesvědčivé a nelogické přisvědčit.
V souvislosti s takto koncipovanými námitkami, jejichž podstata spočívá ve zpochybnění skutkového zjištění a hodnotících úvah soudů, je nutno upozornit na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení. Ve vztahu k formálnímu podání dovolání je potřebné také uvést, že Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
S ohledem na takto koncipované námitky odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann