ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1341.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1341/2012-83
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. listopadu 2012 o dovolání obviněných PhDr. T. Ž. (roz. K.), , R. S . , a M. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 2 To 26/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 10/2010 a 2 T 11/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 2 To 26/2012, byl k odvolání obviněných PhDr. T. Ž. a R. S. zrušen podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. pouze ve výroku o trestu zákazu pobytu na území hl. města Prahy rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 2 T 10/2010, kterým byli obvinění uznáni vinnými pokusem zvlášť závažného zločinu vydírání podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §175 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a byli odsouzeni: obviněná PhDr. T. Ž. podle §175 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, když pro výkon trestu odnětí svobody byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem a podle §75 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na pět let, obviněný R. S. byl odsouzen podle §175 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest roků, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a dále mu byl podle §75 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu pěti let a k odvolání obviněného M. T. byl týmž rozsudkem Vrchního soudu v Praze podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. pouze ve výroku o trestu zákazu pobytu na území hl. m. Prahy zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 2 T 11/2011, kterým byl obviněný M. T. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vydírání podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §175 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (s obviněnými PhDr. T. Ž. a R. S.) a byl odsouzen podle §175 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a podle §75 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu pěti let [oběma rozsudky soudu prvního stupně byl podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to mobilního telefonu a SIM karty].
Obviněná PhDr. T. Ž. (dále jen obviněná) podala dovolání prostřednictví obhájkyně, a to s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném dovolání obviněná poukazuje na to, že soudy obou stupňů nesprávně důkazy vyhodnotily jak jednotlivě, tak především v jejich vzájemné souvislosti. Dále trvá na tom, že neměla v úmyslu spáchat jakýkoli trestný čin a ani nepředpokládala, že by jejím jednáním ke spáchání trestného činu mohlo dojít. Poukazuje na závěry znaleckého posudku z oboru lékařství, odvětví psychiatrie a psychologie, podle kterého je osobou akcentovanou s výraznými hystiónskými rysy, emocionálně nevyrovnanou apod., což vedlo k tomu, že si neuvědomovala, že její výmysly a zvýraznění její důležitosti neodpovídají situaci a byly v podstatném rozporu s informacemi a pokyny, které dostala od spoluobviněných. Dále poukazuje na to, že žádné písemnosti poškozenému nepředávala, tento si je sám přečetl a prolistoval, když ležely v autě. Podle mínění obviněné rovněž soudy nekriticky vyhodnotily výpověď poškozeného L. P. Stejně tak nebylo prováděno dostatečné dokazování k písemným materiálům, které měly být účelově vytvořeny pro páchání trestné činnosti obžalovaných (nebylo prokázáno, kdo tyto listiny vypracoval a zda a kdy se staly součástí materiálu, nebylo ani prokázáno, zda obviněná o existenci těchto listin věděla). V další části dovolání poukazuje na tu skutečnost, že s ohledem na její duševní stav – onemocnění alzheimerovou chorobou, mělo být vyhověno jejímu návrhu na doplnění znaleckého posudku k jejímu duševnímu stavu. Soudům vytýká, že se nezabývaly její námitkou, zda její jednání s ohledem na nízkou míru intenzity přesáhlo míru vyjádřenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku, kdy sama po poškozeném konkrétní částku nevymáhala a sám poškozený navrhl 55 mil. Kč. S ohledem na tyto skutečnosti měly soudy podle jejího mínění její jednání kvalifikovat podle §177 odst. 1, resp. 3 tr. zákoníku. Závěrem podaného dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a věc vrátil se závazným právním názorem, který by akceptoval její námitky soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný R. S. a obviněný M. T. podali dovolání prostřednictvím svého obhájce, když v dovolání uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu je u obou obviněných spatřováno v tom, že oni sami nikoho násilím ani jinak nenutili k vydání peněz, ani se s ostatními obviněnými nedomlouvali na tom, že by měl být poškozený k takovému jednání nucen. Jednání obviněného S. mělo spočívat pouze v tom, že odsouzeného T. seznámil s odsouzenou Ž., kdy bylo dohodnuto, že nabídnou poškozenému ke koupi materiály, o kterých T. věděl, že o ně má poškozený zájem. Podle obviněných nebyla naplněna materiální stránka zločinu vydírání, když nebylo prokázáno, že by měly být naplněny formální znaky tohoto trestného činu – pohrůžka jinou těžkou újmou. Obvinění jsou toho názoru, že jejich jednání mohlo být maximálně kvalifikováno jako poškození cizích práv, příp. přečin útisku. Dále poukazují na to, že pokud existovala mezi obviněnými nějaká domluva, tak ta se týkala pouze toho, že se pokusí poškozenému odprodat materiály, o které měl zájem. Žádná dohoda ohledně vydírání poškozeného neexistovala, a proto ani jednání obviněného S., které spočívalo v pouhém seznámení spoluobviněných, nemohlo být kvalifikováno jako spolupachatelství, ale z jeho strany se jednalo pouze o pomoc ke zprostředkování prodeje, což nelze považovat za trestný čin. Obvinění vyjádřili přesvědčení, že s ohledem k okolnostem případu jim byl uložen nepřiměřeně přísný trest, kdy nebylo vzato v úvahu, že jejich jednání bylo ukončeno 16. 4. a dále již nevyvíjeli jakoukoli činnost směřující k dokonání předmětného zločinu. Při ukládání trestu mělo být podle obviněných také zohledněno, že faktická škoda poškozenému nevznikla, když poškozený ani neměl v úmyslu požadované peníze ve výši 70 mil. odsouzeným vydat. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obvinění navrhli, aby rozhodnutí napadené dovoláním bylo zrušeno a věc přikázána soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ev. aby rozhodl sám Nejvyšší soud a uložil jim spravedlivý trest.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněných uvedl, že převážná část námitek všech obviněných zpochybňuje soudy učiněná skutková zjištění. Podle státního zástupce byl na základě shromážděných a provedených důkazů skutkový stav zjištěn v souladu se zákonem. Z provedených důkazů podle něj vyplývá, že všichni obvinění jednali po vzájemné dohodě, věděli také, co tyto dokumenty obsahují a s těmito doklady nakládali způsobem, v jehož důsledku bylo autorství nerozhodné. Za právně relevantní námitku lze považovat argumentaci obviněné, která spočívá v tom, že „nebyla vedena úmyslem spáchat trestný čin“. Podle státního zástupce nelze přisvědčit její další argumentaci, která spočívá v tom, že by její jednání mohlo být kvalifikováno podle §177 tr. zákoníku, neboť podle státního zástupce nebylo prokázáno, že by se poškozený nacházel ve stavu tísně či závislosti. Rovněž odkaz obviněné na to, že by mělo být vzato v úvahu znění §12 odst. 2 tr. zákoníku, považuje státní zástupce za nesprávný. V souvislosti s výhradami obviněných ke spolupachatelství poukazuje státní zástupce na celkovou integraci obviněných [kdo celý plán vymyslel, jak byla zajištěna technická realizace, provedení různých činností – doprava obviněné, zajištění mobilních telefonů apod.], a proto nelze jejich námitkám přisvědčit. V souvislosti s doklady, které měli obvinění k dispozici, státní zástupce konstatoval, že plán obviněných nesměřoval ani tak k získání zcela přesných a úplných informací o poškozeném, jako spíše k důvěryhodnému navození situace, že obviněná pracuje u BIS, která má potřebné informace. Vzhledem k tomu, že jednání obviněných směřovalo k vymožení finanční částky od poškozeného pod pohrůžkou zásadních negativních dopadů, není možno ani námitce, že by jednání obviněných mělo být posouzeno podle §181 tr. zákoníku, ev. §177 tr. zákoníku, přisvědčit. Za důvodnou nelze považovat ani námitku obviněného (S.), že došlo k upouštění od spáchání činu před jeho dokonáním, neboť poškozený se rozhodl neakceptovat výzvu obviněných a věc oznámil policii. K námitkám obviněných, které směřují proti uloženému trestu, který považují za nepřiměřeně přísný, státní zástupce ve svém vyjádření uvedl, že námitku vůči trestu lze uplatnit z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Poukázal na to, že námitky mají svoji podstatu v nesprávném vyhodnocení kritérií §39 až 42 tr. zákoníku. Závěrem podaného dovolání pak navrhl, aby dovolání všech obviněných byla jako nedůvodná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám, kterými obvinění zpochybňují skutková zjištění, je nezbytné uvést, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu, jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Ze skutkového zjištění přitom mj. vyplývá, že „obvinění po předchozí vzájemné dohodě o způsobu provedení a v přesně nezjištěné době začátkem měsíce dubna 2010 kontaktoval M. T. obviněného R. S. dohodli se, že budou před poškozeným L. P. předstírat, že je poškozený prověřován BIS a mají důkazy o jeho údajné trestné činnosti, k čemuž využili informace, které měl obviněný T. o poškozeném a jeho rodině a rovněž i dokumenty týkající se synů poškozeného, jež měl obviněný T. v držení, následně na doporučení obviněného S. za účelem jednání s poškozeným kontaktovali obviněnou Ž., kterou poškozený neznal, poskytli jí všechny potřebné informace, vypracovali „Zprávu o průběhu šetření rodiny P. a jejich známých“ a dohodli se, že obviněná Ž. bude před ním vystupovat jako pracovnice BIS a bude předstírat, že vede prověřování údajné trestné činnosti poškozeného a za to, že opatřené důkazy nebudou proti němu použity, bude požadovat částku 70 mil. Kč, následně 12. 4. 2010 kontaktovala obviněná z mobilního telefonu, který jí za tím účelem dal obviněný S. a M. T. poškozeného, se kterým jednala pod smyšleným jménem JUDr. Š. a dohodla si s ním schůzku, která proběhla dne 13. 4. 2010 v 8.00 hod. v P., kam přijeli všichni obvinění společně, obviněná se s poškozeným sama setkala a představila jménem pracovnice BIS JUDr. S., která vede prověřování údajné trestné činnosti poškozeného, svoji totožnost prokazovala blíže nezjištěným průkazem v kožených deskách s připevněným kovovým odznakem se lvem, poškozenému ukazovala předem připravenou „Zprávu o průběhu šetření rodiny P. a jejich známých a další listiny, vyhrožovala mu trestním stíháním a jeho zatčením a žádala po něm zaplacení částky celkem 70 mil. Kč za to, že poškozený bude v rámci tohoto prověřování označen jako nevinný a údajně opatřené důkazy nebudou použity a předány jejím nadřízeným, a současně mu předala mobilní telefon, který jí předtím dal obviněný S. a T., a který měl být používán výhradně ke komunikaci poškozeného s obviněnou, rovněž mu dala pokyny ohledně skryté terminologie, přičemž zálohu ve výši 55 mil. Kč měl poškozený uhradit na další schůzce dne 15. 4. 2010 a doplatek ve výši 15 mil. Kč po ukončení prověřování, k další schůzce došlo až dne 16. 4. 2010, na kterou obviněnou přivezl obviněný S. a T. a poté, vydávající se opět za pracovnici BIS, kdy se prokázala průkazkou Vojenské zdravotní pojišťovny na jména JUDr. S. se snažila v poškozeném vyvolat časovou tíseň a opakovaně požadovala po poškozeném zaplacení alespoň části peněz, jinak důkazy opatřené o jeho údajné trestné činnosti předá svým nadřízeným s možností jeho trestního stíhání a zatčení, poškozený však obviněné žádné peníze nezaplatil a celou věc oznámil na Policii ČR“.
Trestný čin vydírání podle §175 odst. 3 tr. zákoníku, kterým byli obvinění uznáni vinnými, spočívá v tom, že pachatel jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a takový čin spáchal nejméně se dvěma osobami a způsobil-li takovým činem škodu velkého rozsahu. V této souvislosti tedy nezbývá než uvést, že ze skutkového zjištění vyplývá, že „došlo ke vzájemné dohodě“, kdy předmětem dohody byla snaha získat od poškozeného Podlipného částku 70 mil. Kč s tvrzením, že mají důkazy vedoucí k jeho prověřování BIS z údajné trestné činnosti a tyto důkazy nebudou poskytnuty nadřízeným, pokud poškozený požadovanou částku zaplatí. Jednalo se o dohodu tří osob, kdy nemůže obstát argumentace obviněné uplatněná v dovolání, že nešlo o dohodu apod. Na tomto místě je nezbytné připomenout, že obsahově shodné námitky uplatnili všichni obvinění mj. také v řízení o odvolání, kterým se zabýval soud druhého stupně. Vrchní soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a na takový případ dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C.H.Beck).
Soud prvního stupně – Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 2T 10/2010, rozvádí nejen výpovědi obviněných z přípravného řízení a svědků, ale zmiňuje mj. také celou řadu důkazů, které byly ve věci provedeny. Následně pak na str. 29-39 svého rozsudku (ve vztahu k obviněné a obv. S.) rozvádí hodnotící úvahy k provedeným důkazům, aby v této pasáži odůvodnění svého rozsudku mj. také konstatoval, na základě kterých důkazů dospěl k závěru o vině obviněných, a proč jejich jednání kvalifikoval podle §175 odst. 1, 2 písm. b), 3 písm. c) tr. zákoníku, proč se jednalo o spolupachatelství a pokus tohoto trestného činu (str. 38). Obdobné hodnotící úvahy jsou patrny mj. také z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 2 T 11/2011, ve vztahu k obviněnému M. T. (str. 25-34).
Pokud obvinění namítali, že jejich jednání nemohlo být kvalifikováno jako spolupachatelství apod. (např. obv. S. uváděl, že pouze seznámil obv. T. s obviněnou Ž.), pak zcela přehlíží hodnotící úvahy soudů, které se právě otázkou vzájemných kontaktů obviněných velmi podrobně zabývaly a problematika dohody je také vyjádřena ve skutkovém zjištění. Z ustanovení §23 tr. zákoníku mj. vyplývá, že o spolupachatelství jde nejen tehdy, když každý ze spolupachatelů uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, ale o spolupachatelství jde také tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskuteční jen některý ze znaků skutkové podstaty, jež je pak naplněna souhrnem těchto znaků a rovněž i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). V souvislosti s problematikou spolupachatelství lze také nad rámec již výše zmíněných úvah soudů uvést, že „spolupachatelství vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž společné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně“ (viz rozh. č. 49/2009-I. Sb. rozh. tr.), případně, že „ke spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé podíleli na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, pokud je vedeno stejným úmyslem“ (viz rozh. 42/2010-II. Sb. rozh. tr.). Ze skutkového zjištění a odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů není o úmyslu obviněných pochyb. Pochybnosti také neexistují ohledně částky, kterou měl poškozený zaplatit. Škodou velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku je třeba rozumět škodu dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč. Ze skutkového zjištění je nepochybné, že se mělo jednat o částku několikanásobně překračující škodu velkého rozsahu. V souvislosti s požadovanou částkou 70 mil. Kč, jednáním obviněných – na kterém se domluvily celkem tři osoby, své role si rozdělily, disponovaly mobilními telefony, které měly zajistit technickou realizaci trestné činnosti apod., nelze rovněž akceptovat námitku obviněné, že s ohledem na velmi nízkou míru intenzity jejího jednání, bylo důvodné použití ustanovení §12 odst. 2 tr. ř. K závěru o možnosti konstatovat, že čin nelze považovat za společensky škodlivý, by bylo možno dospět pouze za situace, kdy by konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011), o takový případ se však s ohledem na shora uváděné skutečnosti jednat nemohlo. V souvislosti s doklady – materiály, kterými obvinění disponovali a jejichž prostřednictvím nutili poškozeného k vydání částky 70 mil. Kč, pak je nutno uvést, že podstatou jednání obviněných bylo navodit důvěryhodnou situaci, a to i vydáváním se za pracovníky(ci) BIS, mající potřebné informace o protispolečenském jednání poškozeného (aniž by se jednalo o zcela přesné a úplné informace), za tím účelem si mj. také vytvořili dokumenty, které měly představovat část spisu, odznak apod. a hrozbou – pohrůžkou jiné těžké újmy, tj. hrozbou trestního stíhání, vzetí do vazby, nutili poškozeného k předem domluvenému jednání – vydání peněz.
V neposlední řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné reagovat na další problematiku - otázku pokusu a upuštění od pokusu. Trestní odpovědnost za pokus trestného činu zaniká (§21 odst. 3 tr. zákoníku), jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu a pachatel – odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, nebo – učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu. V předmětné trestní věci se však v žádném případě o takovou situaci nejednalo, neboť jednání obviněných bezprostředně směřovalo k získání částky převyšující 5 mil. Kč (viz např. str. 25-26, 31 rozsudku sp. zn. 2 T 10/2010). Námitky obviněné k vypracování znaleckého posudku k jejímu zdravotnímu stavu jsou námitkami procesními, které uplatněný dovolací důvod nenaplňují.
Pokud jde o námitky, kterými obvinění zpochybňují uložený trest, který považují za nepřiměřeně přísný, kdy při rozhodování o druhu trestu a jeho výši nebyly brány v úvahu např. skutečnosti, že to byl poškozený, kdo určil údajnou škodu, obvinění nevěděli, jakou cenu nabízené dokumenty mají apod., pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že takto koncipované námitky nemohou naplnit nejen dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání napadat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V souvislosti s vlastní verzí skutkového děje předloženou obviněnými v rámci námitek, kterými zpochybňují hodnotící úvahy soudů a předkládají vlastní verze skutkového děje, otázku hodnocení důkazů apod., pak považuje Nejvyšší soud za nezbytné odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ve kterém tento mj. uvedl, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann