ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1445.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1445/2012-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. listopadu 2012 o dovolání obviněného L. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 7 To 5/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 11/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 7 To 5/2012, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 2011, č. j. 7 T 11/2011-329, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 4 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §146 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, o povinnosti obviněného k náhradě škody poškozeným bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 7 To 5/2012, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle mínění obviněného je uplatněný dovolací důvod dán tím, že „odvolací soud nesprávně posoudil subjektivní stránku zločinu, kterým byl uznán vinným“. V návaznosti na tuto argumentaci uvádí, že „nebylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, které jsou při posuzování zavinění významné, a tomuto nesprávnému právnímu posouzení předcházelo také nesprávné skutkové zjištění“. V další části svého dovolání poukazuje obviněný na to, že sám soud druhého stupně poukázal na to, že se soud prvního stupně dostatečně s otázkou zavinění nevypořádal, a proto sám přistoupil k doplnění dokazování. Sám obviněný však obratem soudu druhého stupně tento postup – doplnění dokazování vytýká s argumentací, že ani současné pojetí odvolacího procesu tento postup neumožňuje. Podle obviněného otázka zavinění byla sice vyřešena soudem druhého stupně, ale nedostatečně, kdy shora uváděný postup – doplnění dokazování před odvolacím soudem, byl porušením zásady dvouinstančnosti soudního řízení. Za nesprávný považuje postup soudu druhého stupně, který jeho výhrady k tomu, kdo mohl poškozené zranění způsobit, považoval za spekulativní, kdy vina podle jeho přesvědčení mu nebyla bez pochybností prokázána. Dále argumentuje tím, že ani podle znalce ke zranění poškozené nemuselo dojít způsobem, který jako jediný dovodily soudy, tj. ranou pěstí obviněným do břicha poškozené. Obviněný rovněž zpochybňuje závěry soudů o tom, že se muselo jednat o značně razantní úder, který podle obviněného nebyl prokázán a nevyplývá ani jednoznačně ze znaleckého posudku ani vyjádření znalců. Nesouhlasí s úvahami soudu druhého stupně, pokud tento dospěl k závěru, že zavinění obviněného bylo dáno ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a opětovně zpochybňuje závěr soudu ohledně intenzity úderu, který nebyl prokázán a který je soudem nedůvodně v závislosti na použitou kvalifikaci srovnáván s kopem. Další část výhrad obviněného spočívá v tom, že není z rozhodnutí zřejmé, na základě čeho si měl uvědomit a posoudit všechny okolnosti, které byly následně soudy hodnoceny jako okolnosti svědčící pro použití právní kvalifikace podle §146 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Podle obviněného se na smrti poškozené značnou až rozhodující měrou podílela ta skutečnost, že samotná poškozená své potíže, které subjektivně pociťovala, považovala za projev srdečního onemocnění a jako vyučený zámečník nemá obviněný žádné vědomosti v oblasti medicíny a s obdobným případem se nikdy nesetkal. Ze shora uvedených důvodů proto považuje závěry soudů za nesprávné a navrhl, aby dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek jemu předcházející byly zrušeny a věc přikázána soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného poukázal na to, že jednání popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně odpovídá právní kvalifikaci, kterou byl obviněný uznán vinným. Poukazuje na to, že to byl obviněný, kdo poškozenou napadl, přičemž úder byl značné intenzity a vzhledem k fyzickým disproporcím poškozené byl srovnatelný s kopem. Pokud pak jde o námitky ohledně porušení principu dvouinstančního řízení, tyto nenaplňují dovolací důvod. Státní zástupce navrhl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s podaným dovoláním je vhodné také uvést, že soudy dospěly ke skutkovému zjištění, že obviněný „v P., okres R. n. K., v bytě domu čp. .... v přesněji nezjištěné době dne 13. 7. 2011 okolo 24.00 hod. na chodbě bytu, po předchozí rozepři v úmyslu způsobit újmu na zdraví, rukou sevřenou v pěst, udeřil nejméně jedenkrát větší intenzitou do břišní krajiny poškozenou M. D., roz. P., kdy tímto jednáním jí způsobil rozsáhlou trhlinu přední hrany jater se zakrvácením dutiny břišní, kdy poškozená i přes poskytnutí lékařské péče dne 14. 7. 2011 v Oblastní nemocnici, a.s., Rychnov nad Kněžnou, zemřela“.
Trestný čin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zák. spočívá v tom , že pachatel jinému úmyslně ublíží na zdraví , přičemž kvalifikovaná skutková podstata tohoto trestného činu podle odstavce 4, je dána v případě, že takovým činem pachatel způsobí smrt.
Ze skutkového zjištění je nepochybné, že to byl obviněný, kdo poškozenou udeřil do oblasti břicha. Sám obviněný tuto alternativu připouští. S ohledem na dobu trvání trestního řízení je také třeba brát v úvahu posun v obhajobě obviněného. Soud druhého stupně ve svém rozhodnutí správně a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. rozvádí, na základě jakých skutečností dospívá k závěru, že to byl obviněný, kdo poškozenou udeřil do břicha a zasáhl ji někam na solar (č. l. 90 spisu – výpověď obviněného). Právě i na tuto okolnost bylo zaměřeno doplněné dokazování před soudem druhého stupně (námitky obviněného k otázce doplněného dokazování a nerespektování zásad dvouinstančního řízení nelze v tomto směru akceptovat jako námitky odpovídající dovolacímu důvodu, který obviněný uplatnil). Z výsledků dokazování rovněž vyplynulo, že „obdobná zranění“ (tj. zranění, které utrpěla poškozená) jsou spíše důsledkem kopů či úderů kolenem, loktem. Úder pěstí však vznik takového zranění nevylučuje, navíc za situace fyzické disproporce mezi obviněným a poškozenou. Za správnou a logickou je nutno označit úvahu soudu, že úder vedený poškozeným při váze kolem 85 kg a výšce přes 180 cm vůči poškozené o výšce 157 cm a váze 64 kg, musel mít devastující účinek za shora popsané situace a místa, kam byl úder veden, přičemž obviněný věděl, kam poškozenou udeřil a s ohledem na shora uvedené disproporce mohl vědět o účincích takového úderu, aniž by k tomu potřeboval medicínské vědomosti. V souvislosti s jednáním obviněného nelze přehlédnout ani tu skutečnost, že poškozenou udeřil do břicha, kde jsou obecně známo každému uloženy orgány důležité pro život, navíc v případě obviněného tento udeřil poškozenou pěstí do břicha v době, kdy věděl, že tato je, jak uváděl, těhotná (podle názoru Nejvyššího soudu správně také Vrchní soud v Praze na str. 6 svého usnesení poukázal na nemožnost porušení zákazu reformatio in peius vzhledem k tomu, že opravný prostředek nepodal státní zástupce).
V samém úvodu svého dovolání obviněný mj. zpochybňuje, že by to měl být on, kdo poškozené způsobil zranění, které vedlo k její smrti. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že ke smrti poškozené došlo v souvislosti s rozsáhlou trhlinou přední hrany jater se zakrvácením do břišní dutiny. Nemohla být akceptována výhrada obviněného, že znalci nevyloučili jinou možnost vzniku zranění, jako výhradu, která by mohla odůvodnit uplatněný dovolací důvod. Obhajoba v tomto směru přehlédla ta skutková zjištění, ze kterých vyplývalo jednak zjištění, že obviněný sám uváděl, že poškozenou do břicha (viz blíže shora) udeřil pěstí pravé ruky (mj. str. 4 rozsudku) a nepopisuje žádný jiný mechanismus vzniku zranění poškozené v době, kdy se u této nacházel. O tom, že by se poškozená udeřila a mohla tak sobě způsobit zranění, které by vedlo k její smrti v důsledku trhliny jater se zakrvácením do břišní dutiny, nehovořily ani osoby, které se v kritické době v blízkosti poškozené pohybovaly (viz str. 3 usnesení). Pro pád na vystupující předmět nebyly zjištěny změny na kůži, a proto dospěly soudy k jedinému závěru, že ke smrti poškozené došlo v důsledku jednání obviněného. Odvolací soud své dokazování v této části zaměřil k problematice intenzity vedeného úderu obviněným vůči poškozené.
Za situace, kdy obviněný poškozenou udeřil pěstí do břicha (jednalo se o značně razantní úder – viz str. 6 usnesení), věděl o svých fyzických schopnostech, své fyzické převaze a disproporcích mezi ním a poškozenou, o tom, kam poškozenou udeřil (viz shora), za situace, kdy takto jednal v době, kdy věděl od poškozené, že tato je těhotná, lze sice připustit, že nevěděl, že takovým jednáním může poškozené způsobit smrt, ale vzhledem k výše uvedeným okolnostem a svým osobním poměrům toto vědět měl a mohl [§16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Z jednání obviněného, které je popsáno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a s jehož závěry se ztotožnil soud druhého stupně, vyplývá, že obviněný se dopustil úmyslného útoku vůči poškozené, tuto napadl úderem pěstí do břicha a při tomto útoku jí způsobil zranění, na jehož následky poškozená zemřela. Obhajoba obviněného, že by nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem, když nebylo dostatečně zjištěno, zda k poškození u poškozené nemohlo dojít jiným způsobem, ev. jím vedený útok nebyl takové intenzity, je potřebné uvést, že takové námitky spadají do oblasti skutkových zjištění a hodnocení důkazů. V souvislosti s výše uvedeným skutkovým zjištěním je potřebné uvést, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Jednání obviněného vykazuje znaky úmyslného trestného činu ublížení na zdraví ve smyslu §146 odst. 1 tr. zákoníku, avšak vzhledem k tomu, že v příčinné souvislosti s jednáním obviněného došlo ke smrti poškozené, ke které došlo z nedbalosti (viz shora) pak bylo správně jeho jednání kvalifikováno podle §146 odst. 1, 4 tr. zákoníku, když §17 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uvádí, že „k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby se přihlédne, jde-li o těžší následek i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné (ustanovení §146 odst. 4 tr. zákoníku úmyslné zavinění nevyžaduje).
V souvislosti s vlastní verzí skutkového děje předloženou obviněným v rámci námitek, kterými zpochybňuje hodnotící úvahy soudů a předkládá vlastní verzi skutkového děje, považuje Nejvyšší soud za nezbytné odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ve kterém tento mj. uvedl, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann