ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1470.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1470/2012 - 15
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. prosince 2012 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného M. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 9 To 11/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 2 T 82/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 2 T 82/2011, byl obviněný M. P. (dále též „obviněný“) uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále zpravidla jen „tr. zákoník“), neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „v období od 1. 6. 2005 do 21. 2. 2011 ve V., ani jinde, jako otec nezletilého syna K. P., svěřeného soudem do výchovy matky G. P., ač byl povinen podle zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů a na základě rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 21. 6. 2002, č.j. 5 Nc 514/2000-77(78), který nabyl právní moci dne 21. 8. 2002, přispívat měsíčně na jeho výživu částkou 1.000,- Kč, výživné vůbec nehradil a za uvedenou dobu tak na výživném k rukám matky nezletilého dítěte dluží částku 69.000,- Kč, přičemž uvedeného jednání se dopustil, ač byl trestním příkazem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. 1 T 47/2002, který nabyl právní moci dne 30. 10. 2002, potrestán pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 trestního zákona, ve znění platném do 31. 12. 2009, trestem obecně prospěšných prací ve výměře 400 (čtyři sta) hodin, který byl následně usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 1 T 47/2002, které nabylo právní moci dne 31. 7. 2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2007, č.j. 8 To 270/2002, přeměněn na trest odnětí svobody ve výměře 164 dní se zařazením do věznice s dozorem, kdy tento trest vykonal dnem 10. 6. 2008“ . Za tento přečin byl obviněný podle §196 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně. Rozsudkem ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 9 To 11/2012, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, neboť „v období od 1. 6. 2005 do 21. 2. 2011 ve V., ani jinde, jako otec nezletilého syna K. P., svěřeného soudem do výchovy matky G. P., ač byl povinen podle zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů a na základě rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 21. 6. 2002, č.j. 5 Nc 514/2000-77(78), který nabyl právní moci dne 21. 8. 2002, přispívat měsíčně na jeho výživu částkou 1.000,- Kč, výživné vůbec nehradil a za uvedenou dobu tak na výživném k rukám matky nezletilého dítěte dluží částku 69.000,- Kč“ . Za to jej podle §196 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody ve výměře jednoho roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že v posuzované trestní věci došlo k nesprávné interpretaci podmínek, které umožňují přísněji potrestat pachatele, který se přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 tr. zákoníku dopouští opakovaně, ač za to již byl odsouzen nebo potrestán. Upozornil, že pojmem „byl za takový čin odsouzen“ ve smyslu §196 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se rozumí speciální recidiva pachatele, tj. odsouzení za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku, pokud rozsudek nabyl právní moci. Není třeba, aby došlo k výkonu trestu, byť i jen zčásti. Ohledně odsouzení, které zakládá zpětnost, se nesmí v době rozhodování (ex nunc), a to i případně před odvolacím soudem, na pachatele hledět jako by odsouzen nebyl. „Potrestáním“ ve smyslu §196 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se pak chápe předchozí trestní postih, kdy pachatel byl nejenom odsouzen, ale i vykonal alespoň zčásti uložený trest, pokud výkon trestu nebo samotná právní moc rozsudku, kterým byl trest uložen, nemá za následek to, že se na něho hledí jako by odsouzen nebyl. K odsouzení nebo potrestání podle §196 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku musí dojít v posledních 3 letech s tím, že u odsouzení je rozhodující právní moc rozsudku, kdežto u potrestání okamžik výkonu trestu, upuštění od výkonu trestu, okamžik podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu, zákazu činnosti nebo zákazu pobytu, prominutí trestu nebo jeho zbytku na základě milosti, amnestie apod.
Nejvyšší státní zástupce uvedl, že odvolací soud dospěl k právnímu názoru, že jednání obviněného je třeba právně kvalifikovat pouze jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebyly splněny okolnosti pro použití vyšší trestní sazby spočívající v tom, že obviněný byl za takový čin v posledních třech letech potrestán. Odvolací soud argumentoval, že okolnosti, které zakládají zpětnost, musí existovat v době rozhodování soudu, nikoli pouze v době páchání trestné činnosti, jak dovodil soud nalézací. Podmínky zpětnosti platily v případě obviněného pouze do 10. 6. 2011, neboť trest za obdobnou trestnou činnost vykonal dne 10. 6. 2008. Jestliže tedy Okresní soud ve Vyškově rozhodoval teprve dne 27. 9. 2011, v tu dobu již podle názoru odvolacího soudu podmínky zpětnosti neexistovaly. Nejvyšší státní zástupce prohlásil, že takový názor odvolacího soudu je však třeba odmítnout, neboť zpětnost ve smyslu předchozího odsouzení nebo potrestání je v případě této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby hmotně právní podmínkou trestnosti, a proto musí existovat v době páchání trestné činnosti. Jedinou podmínkou je, že v době rozhodování soudu musí existovat okolnosti zakládající zpětnost. Uvedeným způsobem jsou zohledňovány situace, kdy se na obviněného v době rozhodování soudu hledí, jako by nebyl odsouzen, neboť právě uvedenou skutečnost je třeba hodnotit ex nunc, tedy podle stavu existujícího v době rozhodování. Nelze proto přihlížet k dřívějšímu odsouzení nebo potrestání obviněného jako zákonnému znaku ve smyslu §196 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, pokud se na něj v době rozhodování vztahuje tato fikce. Nevyplývá z toho však, že by k recidivě nebylo ze zákonem stanovených důvodů možné přihlížet, pokud by v době rozhodování soudu uplynula doba 3 let od předchozího odsouzení nebo potrestání pro obdobnou trestnou činnost.
Následně nejvyšší státní zástupce poznamenal, že v posuzované trestní věci je zřejmé, že obviněný se dopouštěl trvajícího přečinu zanedbání povinné výživy v době od 1. 6. 2005 až do 21. 2. 2011, kdy byl tento přečin dokonán, čímž je ve smyslu §2 odst. 2 tr. zákoníku dáno i posouzení ve smyslu zákona č. 40/2009 Sb. Obviněný byl trestním příkazem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. 1 T 47/2002, který nabyl právní moci dne 30. 10. 2002, uznán vinným pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) a odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin. V době páchání nyní posuzovaného přečinu došlo pro tento trestný čin také k výkonu trestu odnětí svobody v délce 164 dní, který obviněný vykonal dne 10. 6. 2008 v souladu s rozhodnutím o přeměně uloženého trestu obecně prospěšných prací, a to usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 1 T 47/2002, které nabylo právní moci dne 31. 7. 2007.
Nejvyšší státní zástupce akcentoval, že rozhodnou skutečností pro zjištění běhu tříleté lhůty, ve které platí zákonná podmínka pravomocného odsouzení nebo výkonu trestu pro použití přísnější právní kvalifikace přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, nemůže být den vyhlášení rozsudku soudu pro tento přečin, pokud rozhodnutí, k němuž se zpětnost vztahuje, v době rozhodování soudu právně existuje. Pro takové hmotně právní posouzení je rozhodná především doba páchání daného skutku. Ze shora naznačených souvislostí je zřejmé, že obviněný se dopustil posuzovaného skutku v době, kdy došlo k výkonu trestu odnětí svobody pro tento trestný čin. Předchozí potrestání je přitom závažnější než předchozí odsouzení. Trestné jednání obviněného je proto třeba právně kvalifikovat jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, a to i s přihlédnutím k té okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, která zohledňuje recidivu. Pokud jde o možnost aplikace této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, je třeba dospět k závěru, že podle ní lze právně kvalifikovat takové jednání obviněného, pokud ve lhůtě 3 let od předchozího odsouzení nebo potrestání začal páchat nový trestný čin zanedbání povinné výživy. Stačí proto, aby v této tříleté lhůtě byl pachatelem navozen protiprávní stav - neplnění vyživovací povinnosti, přičemž není třeba trvat na dokonání trestného činu zanedbání povinné výživy v uvedené lhůtě. Pokud Krajský soud v Brně trestné jednání obviněného právně kvalifikoval pouze jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, pak takové rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení skutku.
Vzhledem k výše uvedenému nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 9 To 11/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil obviněný. Stručně uvedl, že celé věci upřímně lituje a dluh způsobený na výživném splácí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné. Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V návaznosti na shora rozvedené skutečnosti lze konstatovat, že námitky obsažené v dovolání nejvyššího státního zástupce byly z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněny formálně právně relevantně.
Přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném v době rozhodování soudu prvního a druhého stupně (tj. ve znění účinném do 7. 12. 2012), se dopustil ten, kdo neplnil, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce a za takový čin byl v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.
Pojmem „byl za takový čin odsouzen“ ve smyslu §196 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném v době rozhodování soudu prvního a druhého stupně, se rozumí speciální recidiva pachatele, tj. odsouzení za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku, pokud rozsudek nabyl právní moci. Není třeba, aby došlo k výkonu trestu, byť i jen zčásti. Ohledně odsouzení, které zakládá zpětnost, se nesmí v době rozhodování (ex nunc), a to i případně před odvolacím soudem, na pachatele hledět jako by odsouzen nebyl (např. §69 odst. 2, §83 odst. 4; srov. i §105 odst. 1 tr. zákoníku). „Potrestáním“ ve smyslu §196 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se pak chápe předchozí trestní postih, kdy pachatel byl nejenom odsouzen, ale i vykonal alespoň zčásti uložený trest, pokud výkon trestu nebo samotná právní moc rozsudku, kterým byl trest uložen, nemá za následek to, že se na něho hledí jako by odsouzen nebyl (srov. např. §74 odst. 2, §86 odst. 3 tr. zákoníku; u mladistvého i podle §35 odst. 1, 3 až 7 ZSM; viz i zahlazení odsouzení podle §105 a §106 tr. zákoníku).
K odsouzení nebo potrestání podle §196 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném v době rozhodování soudu prvního a druhého stupně, musí dojít v posledních třech letech s tím, že u odsouzení je rozhodující právní moc rozsudku, kdežto u potrestání okamžik výkonu trestu, upuštění od výkonu trestu, okamžik podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, zákazu pobytu nebo zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, prominutí trestu nebo jeho zbytku na základě milosti, amnestie apod.
Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že odvolací soud jednání obviněného právně kvalifikoval pouze jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, neboť shledal, že v dané trestní věci nebyla naplněna okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající v tom, že obviněný byl za takový čin v posledních třech letech potrestán. Podle názoru odvolacího soudu totiž okolnosti, které ve smyslu výše citovaného ustanovení trestního zákoníku zakládají zpětnost, musí existovat v době rozhodování soudu, nikoli jen v době páchání trestné činnosti, jak dovodil soud nalézací. V návaznosti na takovou argumentaci odvolací soud zdůraznil, že v případě obviněného platily podmínky zpětnosti pouze do 10. 6. 2011 (neboť obviněný nepodmíněný trest odnětí svobody za obdobnou trestnou činnost vykonal dne 10. 6. 2008), resp. že dne 27. 9. 2011, kdy bylo vyhlášeno meritorní rozhodnutí nalézacího soudu, již podmínky zpětnosti neexistovaly.
Takový názor odvolacího soudu nelze akceptovat, neboť zpětnost ve smyslu §196 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném v době rozhodování soudu prvního a druhého stupně, je hmotně právní podmínkou trestnosti, a proto musí existovat v době páchání trestné činnosti. Právní posouzení podle §196 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném v době rozhodování soudu prvního a druhého stupně, ovšem předpokládá, že v době rozhodování soudu právně existuje okolnost zakládající zpětnost. Jak přiléhavě poznamenal nejvyšší státní zástupce, uvedeným způsobem jsou zohledňovány situace, kdy se na obviněného v době rozhodování soudu hledí, jako by nebyl odsouzen, neboť právě uvedenou skutečnost je třeba hodnotit podle stavu existujícího v době rozhodování. Nelze proto přihlížet k dřívějšímu odsouzení nebo potrestání obviněného jako zákonnému znaku ve smyslu §196 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném v době rozhodování soudu prvního a druhého stupně, pokud se na něj v době rozhodování vztahuje tato fikce. Nevyplývá z toho však, že by k recidivě nebylo ze zákonem stanovených důvodů možné přihlížet, pokud by v době rozhodování soudu uplynula doba tří let od předchozího odsouzení nebo potrestání pro obdobnou trestnou činnost.
V posuzované trestní věci bylo soudy nižších stupňů zjištěno, že obviněný úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat nezletilého syna K. P. v době od 1. 6. 2005 až do 21. 2. 2011. V důsledku toho je třeba na tento skutek ve smyslu §2 odst. 2 tr. zákoníku aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku ve znění pozdějších předpisů.
Obviněný byl trestním příkazem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. 1 T 47/2002, který nabyl právní moci dne 30. 10. 2002, uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin. Usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 1 T 47/2002, které nabylo právní moci dne 31. 7. 2007, byl uložený trest obecně prospěšných prací přeměněn na trest odnětí svobody v délce 164 dní, který obviněný vykonal dne 10. 6. 2008, tj. tedy v době páchání nyní posuzovaného přečinu.
Jak již uvedeno shora, rozhodnou skutečností pro zjištění běhu tříleté lhůty, v níž platí zákonná podmínka pravomocného odsouzení nebo potrestání pro použití přísnější právní kvalifikace přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst.1, 3 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném v době rozhodování soudu prvního a druhého stupně, nemůže být den vyhlášení rozsudku soudu pro tento přečin, pokud rozhodnutí, k němuž se zpětnost vztahuje, v době rozhodování soudu právně existuje. Pro takové hmotně právní posouzení je relevantní především doba páchání daného skutku. Ze shora naznačených souvislostí je zřejmé, že obviněný se posuzovaného skutku z (významné) části dopustil v době bezprostředně navazující na výkon trestu odnětí svobody pro trestný čin zanedbání povinné výživy. Nutno podotknout, že z pohledu ustanovení §196 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném v době rozhodování soudu první a druhé instance, je podstatné, že obviněný ve lhůtě tří let od předchozího odsouzení nebo potrestání začal páchat nový trestný čin zanedbání povinné výživy.
Pokud tedy odvolací soud protiprávní jednání obviněného kvalifikoval „toliko“ jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, pak je nesprávně právně posoudil.
Navzdory takovému resultátu však nelze dospět k závěru, že by napadeným rozhodnutím odvolacího soudu došlo k naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud upozorňuje, že dne 8. 12. 2012 nabyl účinnosti zákon č. 390/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, jenž mj. v rámci skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 tr. zákoníku odstranil okolnost zvlášť přitěžující v podobě speciální recidivy. Trestní zákoník v aktuálním znění tak již u přečinu zanedbání povinné výživy nepostihuje přísněji zpětnost.
V dané souvislosti je nezbytné připomenout, že podle §2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. V odstavci 2 téhož zákonného ustanovení je uvedeno, že jestliže se zákon změní během páchání činu, užije se zákona, který je účinný při dokončení jednání, kterým je čin spáchán. Ve smyslu §2 odst. 3 tr. zákoníku potom platí, že při pozdějších změnách zákona, který je účinný při dokončení jednání, jímž je čin spáchán, se užije zákona nejmírnějšího.
V návaznosti na citaci ustanovení upravujících otázku časové působnosti trestního zákona nutno uzavřít, že předmětný skutek obviněného je (s ohledem na skutečnost, že současná právní úprava je pro obviněného příznivější) toho času namístě kvalifikovat jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku.
Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat námitkám nejvyššího státního zástupce opodstatněnost.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. prosince 2012
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý