ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1537.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1537/2012-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2012 o dovolání, které podal obviněný K. K. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 55 To 225/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 2 T 91/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 2 T 91/2011, byl obviněný K. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokusem přečinu znásilnění podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §185 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §185 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. 3. 2011, sp. zn. 3 T 40/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit poškozené Š. U. na náhradě škody částku ve výši 2.272,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 55 To 225/2012, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (a proti citovanému rozsudku Okresního soudu v České Lípě) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že nebyl řádně vyrozuměn o konání veřejného zasedání odvolacího soudu, v důsledku čehož byl podaný řádný opravný prostředek projednán v jeho nepřítomnosti. Dále uvedl, že v přípravném řízení byla postupem policie zmařena možnost dokazování rekognicí a konfrontací. Nezákonný postup policie na místě činu při zajištění prvotních a neodkladných úkonů, kdy před zahájením trestního řízení byla jeho osoba představena poškozené, totiž ovlivnil protokol o ohledání místa činu a svědecké výpovědi. Prohlásil, že trvá na tom, že předmětný skutek nespáchal a že jeho osobní přítomnost na místě činu v době, kdy bylo ohledáváno, vyvolala domněnku, že je pachatelem. Odsouzení k nepodmíněnému souhrnnému trestu odnětí svobody shledal nepřiměřeným s tím, že mu byl dříve uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem a všechna předchozí odsouzení jsou zahlazena, resp. že byl vzat do vazby a lze dovodit, že vazba byla tímto trestem částečně kompenzována. Uzavřel, že rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně jsou nesprávná.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadená rozhodnutí podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, že v dané věci nemohly být pořízeny hodnověrné a přesvědčivé důkazy, s ohledem na to, že byly porušeny základní zásady trestního řízení, a rozpory z jeho výpovědi a z výpovědí svědků tak nemohly být řádně odstraněny. V neposlední řadě požádal, aby nalézací soud podle §265h odst. 3 tr. ř. předložil věc Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o odložení výkonu trestu.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyššího státního zástupce k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 55 To 225/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř.
Dále bylo třeba posoudit, zda obviněný podal předmětné dovolání včas. V souvislosti s posuzováním této otázky je na místě připomenout, že podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje.
Podle §265e odst. 2 tr. ř., jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. V této souvislosti však nutno konstatovat, že ustanovení §265e odst. 2 tr. ř. se neuplatní, pokud v době, kdy řízení pravomocně skončilo rozhodnutím soudu druhého stupně, obviněný neměl obhájce, neboť si jej sám nezvolil a přitom nebyl dán žádný důvod nutné obhajoby. V takovém případě se opis rozhodnutí soudu druhého stupně doručuje toliko obviněnému, a to i tehdy, jestliže v průběhu dovolací lhůty soud obviněnému ustanovil obhájce. Proto je z hlediska běhu lhůty k podání dovolání bez významu, zda a kdy byl doručen opis rozhodnutí napadeného dovoláním takto ustanovenému obhájci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 8 Tdo 583/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 38/2007, pod č. 1015).
V souladu s ustanovením §265e odst. 3 tr. ř. je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.
K běhu dovolací lhůty je třeba ještě připomenout, že podle ustanovení §60 odst. 2 tr. ř. lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Přitom podle odst. 3 citovaného zákonného ustanovení platí, že připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den.
Nejvyšším soudem bylo z předloženého trestního spisu zjištěno, že v předmětné věci v době, kdy trestní řízení pravomocně skončilo rozhodnutím soudu druhého stupně, obviněný obhájce neměl, neboť si jej sám nezvolil a přitom nebyl dán žádný z důvodů nutné obhajoby. Z uvedeného plyne, že z pohledu úvah o počátku běhu lhůty pro podání dovolání obviněného v dané trestní věci je relevantní toliko okamžik doručení rozhodnutí soudu druhého stupně obviněnému.
Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za potřebné poznamenat, že usnesení odvolacího soudu je zásilkou, kterou je obviněnému nezbytné doručit do vlastních rukou [§64 odst. 1 písm. b) tr. ř.], přitom náhradní doručení podle §64 odst. 2, 4 tr. ř. vyloučeno není. V takovém případě nastanou právní účinky doručení již vznikem tzv. fikce doručení vyplývající z ustanovení §64 odst. 4 tr. ř. Z hlediska běhu lhůt k podání dovolání tedy nemá význam pozdější faktické převzetí této zásilky (viz rozhodnutí č. 54/2005 Sb. rozh. tr.).
Podle §64 odst. 2 tr. ř. platí, že nebyl-li adresát písemnosti, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. V odst. 4 téhož zákonného ustanovení je potom stanoveno, že nevyzvedne-li si adresát písemnost do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování.
Z obsahu trestního spisu se podává, že obviněný u hlavního líčení konaného soudem prvního stupně dne 6. 3. 2012 k dotazu samosoudce udal jako svou adresu pro účely doručování adresu A. d., D., Č. L. (viz protokol o hlavním líčení na č. l . 195 až 197 spisu). Na tuto adresu mu posléze nalézací soud zasílal opis meritorního usnesení odvolacího soudu. Jelikož obviněný nebyl doručujícím orgánem na shora uvedené adrese zastižen, byla předmětná zásilka dne 18. 7. 2012 uložena a připravena k vyzvednutí u pošty, přičemž obviněnému byla zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedl. Jelikož zásilka obsahující opis napadeného usnesení nebyla obviněným vyzvednuta do deseti dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, byla dne 31. 7. 2012 vrácena Okresnímu soudu v České Lípě (viz doručenka na č. l . 224 spisu).
Popsaná zjištění Nejvyššího soudu odůvodňují závěr, že v posuzované trestní věci bylo usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 55 To 225/2012, obviněnému doručeno podle §64 odst. 2, 4 tr. ř. fikcí, a to konkrétně dne 30. 7. 2012 (pondělí). Obviněnému tak dvouměsíční lhůta pro podání dovolání proti tomuto usnesení uplynula dne 1. 10. 2012 (pondělí). Na tomto závěru nemůže nic změnit ani fakt, že dne 24. 9. 2012 byl opis napadeného rozhodnutí odvolacího soudu obviněnému doručen také fakticky (viz doručenka na č. l . 227 spisu).
V návaznosti na skutečnosti stručně rozvedené shora Nejvyšší soud konstatuje, že bylo-li dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 55 To 225/2012, podáno dne 14. 11. 2012 osobně u Okresního soudu v České Lípě (viz č. l . 250 spisu), bylo podáno až po uplynutí lhůty pro podání dovolání stanovené v §265e odst. 1 tr. ř., resp. že tato lhůta nebyla zachována ani podle ustanovení §265e odst. 3 tr. ř.
K tomu nutno ještě dodat, že na otázku běhu dovolací lhůty nemělo v posuzovaném případě z hlediska obviněného žádný vliv ustanovení obhájkyně JUDr. Danuše Koldovské, k němuž došlo opatřením Okresního soudu v České Lípě ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 2 T 91/2011 (založeno na č. l . 246 spisu).
Je přitom nutno zdůraznit, že zákon (§265e odst. 4 tr. ř.) bez výjimky, tj. bez ohledu na okolnosti, za nichž k marnému uplynutí lhůty k podání dovolání došlo, vylučuje její navrácení, a to vzhledem k tomu, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, který se podává proti pravomocnému rozhodnutí, a období, v němž by mohlo být pravomocné rozhodnutí ještě tímto způsobem zpochybněno, nelze dále prodlužovat.
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která ho znovu podala, když ho předtím výslovně vzala zpět. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného jako opožděné odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud obviněný dal v dovolání podnět, aby Okresní soud v České Lípě podle §265h odst. 3 tr. ř. předložil věc Nejvyššímu soudu k odložení výkonu trestu, pak je třeba uvést, že samosoudce soudu prvního stupně takový návrh nepodal. Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. prosince 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý