ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.38.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 38/2012-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. února 2012 o dovolání obviněného Ing. V. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2011, č. j. 13 To 313/2008-298, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 3 T 106/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 5. 11. 2010, č. j. 3 T 106/2008-273, byl obviněný Ing. V. P. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a za tento trestný čin mu byl podle §248 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost uhradit podle svých sil ve zkušební době způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené společnosti na náhradu škody.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2011, č. j. 13 To 313/2008-298, napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody rozhodl tak, že obviněnému podle §248 odst. 3 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž podle §58 odst. 1 tr. zák. a podle §59 odst. 1 tr. zák. mu výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále mu byla podle §59 odst. 2 tr. zák. uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení odůvodnil tím, že na základě provedeného dokazování je vyloučeno, aby spáchal trestný čin zpronevěry úmyslně. Je přesvědčen, že subjektivní stránka trestného činu v jeho jednání zcela absentuje. Odmítá, že by jednal v úmyslu poškodit komanditisty VIB – IFB v úmyslu si peněžní prostředky přisvojit a cítí se být nevinen. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního stupně hodnotil důkazy v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 6 tr. ř. a že přihlédl k okolnostem svědčícím ve prospěch, tak v neprospěch obviněného. Brojí proti závěrům soudů, jež opřely závěr o jeho vině o znění zakládající smlouvy komanditní společnosti a smlouvu o kontrole použití prostředků mezi Českou státní spořitelnou a VIB I. F. B ze dne 9. 4. 1991 a dalších listinných důkazů. Uvedené dokumenty nezpochybňuje, nicméně neprokazují jeho úmysl přisvojit si svěřené prostředky a způsobit tím komanditistům společnosti VIB I. F. B. škodu. Má za to, že soudy jeho vinu neprokázaly a ze správně zjištěného skutkového stavu učinily nesprávný závěr o spáchání trestného činu zpronevěry. Podle jejich názoru s naspořeným jměním uvedené společnosti naložil nikoliv jako správce, ale jako vlastník, čímž měl jednat v rozporu se zájmy komanditistů a způsobit jim škodu v celkové výši 2.440.025,- Kč. Dále obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., tedy že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod obviněný opřel o tvrzení, že ve výroku rozsudku odvolacího soudu chybí výrok o vině. Je podle obviněného zjevné, že odvolací soud rozhodl o odvolání obviněného pouze částečně, a to pouze o výroku o trestu. Tvrdí, že odvolací soud o vině nijak nerozhodl, přestože výrok o trestu má mít ve výroku o vině svůj podklad. Na základě těchto skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2011, č. j. 13 To 313/2008-298, jakož i rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 5. 11. 2010, č. j. 3 T 106/2008-273, a aby sám ve věci rozhodl a obviněného obžaloby zprostil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Jestliže se obviněný cítí být nevinen nebo napadá hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., nelze takovéto námitky shledat způsobilými naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takovéto námitky jsou ryze skutkové povahy. Jen ve stručnosti lze uvést, že soudy závěr o vině učinily nejen na základě listinných důkazů, které obviněný zmiňuje, ale také v kontextu se svědeckými výpověďmi svědků JUDr. J. F. , CSc., Ing. E. Š. a J. Š. a s veškerými těmito důkazy vzaly v úvahu i výpověď obviněného. Na základě těchto důkazů byl skutkový děj ustálen do skutkové věty výroku o vině. Nejvyšší soud podotýká, že i v dovolání obviněného zjistil, že jeho námitky si vzájemně odporují. Na jedné straně tvrdí, že soudy jeho vinu neprokázaly, na straně druhé uvádí, že ze správně učiněného skutkového stavu učinily nesprávný závěr o spáchání trestného činu zpronevěry. I když obviněný namítá, že v jeho jednání absentuje subjektivní stránka trestného činu, Nejvyšší soud o tomto svém názoru nepřesvědčil. Ve výroku o vině je subjektivní stránka trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. náležitě vystižena, a to tak, že jako generální ředitel společnosti V. I. A., a. s., odčerpal z účtů této společnosti vedených u České spořitelny částku ve výši 2.440.025,- Kč, použil ji blíže nezjištěným způsobem (zřejmě k úhradě faktur společnosti V. I. A., a. s. Praha a na provozní náklady společnosti JIA k. s. Praha), tedy v rozporu s deklarovanou investiční činností a v rozporu se zakládací smlouvou komanditní společnosti VIB Fond pro rozvoj Benešovska. Proto lze konstatovat, že skutek je ve výroku o vině popsán tak, že naplňuje všechny znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a že po subjektivní stránce spáchal trestný čin zpronevěry úmyslně, když s finančními prostředky komanditistů naložil v rozporu s účelem, za jakým byly tyto prostředky komanditní společnosti VIB Fond pro rozvoj Benešovska svěřeny. Jako generální ředitel společnosti V. I. A., a. s., věděl o druhotné platební neschopnosti této společnosti, stejně tak věděl o špatné finanční situaci společnosti JIA, k. s. Praha. Vložil-li tedy finanční prostředky komanditistů do těchto společností, nemohl očekávat jejich návratnost nebo zhodnocení. Přitom VIB – Investiční fond pro rozvoj Benešovska byl založen právě za účelem zhodnocení investic komanditistů. Nelze v tomto kontextu rovněž přehlédnout, že většina komanditistů k písemnému dotazníku obviněného se vyjádřila tak, že žádají vložené peníze zpět. Obviněný tedy ještě mohl - aniž by zhodnotil vklady komanditistů - tyto jim vrátit, učinil však rozhodnutí jiné a naložil s nimi podle své vlastní vůle, nepochybně si tak již počínal v rozporu se zájmy komanditistů. Za daných okolností Nejvyšší soud nemá pochyb o subjektivní stránce a úmyslné formě zavinění. Nicméně vzhledem k tomu, že obviněný ve skutečnosti nebrojí proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, nezbylo Nejvyššímu soudu nic jiného, než postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítnout, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Námitky obviněného k tomuto dovolacímu důvodu však Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné. K tomu je třeba uvést, že odvolací soud po zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně rozhodl znovu o výroku o trestu podle §259 odst. 3 tr. ř., a to při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody. Je tedy zjevné, že tak výrok o trestu učinil v návaznosti na výrok o vině a že výrok o trestu vychází z výroku o vině. Nelze tedy přisvědčit obviněnému, že by v rozsudku odvolacího soudu výrok o vině chyběl nebo že by výrok odvolacího soudu nebyl úplný. Rozhodnutí odvolacího soudu podle §259 odst. 3 tr. ř. je jedním ze zákonem stanovených způsobů, jak může odvolací soud v odvolacím řízení znovu rozhodnout. Pro svou neopodstatněnost proto Nejvyšší soud v této části dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., bylo dovolání obviněného jako celek odmítnuto podle tohoto ustanovení. Pokud by obviněný uplatnil pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud by dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann