ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.406.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 406/2012-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. května 2012 o dovolání obviněné L. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 4 To 280/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 20/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 4 To 280/2011, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněné proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2011, č. j. 11 T 20/2011-536. Tímto rozsudkem byla obviněná L. K. uznána vinnou přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny jí byl uložen podle §205 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla zavázána zaplatit na náhradě škody poškozeným Z. E. částku 766,- Kč, PaeDr. M. K. částku 14.116,- Kč, SPŠ a VOŠT Sokolská Brno částku 2.336,- Kč a D. Š. částku 2.236,- Kč.
Dovolání obviněná podala s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a taktéž na nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle obviněné, která setrvává na stanovisku, že se trestné činnosti nedopustila, nejsou u tří skutků, jimiž byla uznána vinnou a které jsou popsány ve skutkové větě, naplněny všechny znaky trestných činů.
Skutku pod bodem 6) vytýká, že jím nebyla způsobena škoda nikoliv nepatrná a ze skutkové věty nevyplývá, že by skutek měla spáchat se záměrem v obdobné trestné činnosti pokračovat, takže nelze dovodit, že by se jednalo o dílčí útok pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku. Rovněž je vyloučeno, že by na straně obviněné byl záměr opakovat v budoucnu „stejný trestný čin“, neboť s ohledem na výši škody se žádného trestného činu nedopustila, a proto nemohla mít záměr stejný trestný čin v budoucnu opakovat. Navíc časové prodlevy mezi skutky popsanými v bodech 6), 9) a 11) svědčí o tom, že tyto skutky nemohly být spojeny blízkou časovou souvislostí, a proto se nemůže jednat o pokračování v trestném činu.
Nesprávná je i právní kvalifikace jednání popsaného v bodě 11, kde jsou popsány dva či dokonce více samostatných skutků, nejprve skutek spočívající v odcizení peněženky, který byl dokonán přisvojením si peněženky včetně jejího obsahu, a dále samostatný skutek (či skutky), kterými byly pokusy o výběr peněz z odcizených platebních karet. Ani u jednoho ze skutků nebyla způsobena škoda nikoli nepatrná, resp. žádný z pokusů k výběru z bankomatu ke způsobení škody nikoliv nepatrné nesměřoval.
Protože v označených případech se nemohlo jednat o přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, má obviněná za to, že právní posouzení skutků popsaných v odsuzující části skutkové věty soudy obou stupňů je nesprávné, a proto je v tomto případě dán dovolací důvod uvedený v ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V další části svého dovolání vytýká obviněná soudům obou stupňů v souvislosti s vyslovením odsuzujícího rozsudku porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, namítá existenci extrémního rozporu mezi jejich skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů a rovněž i porušení Ústavního pořádku tím, že vyhotovená rozhodnutí jsou v rozporu s §125 al. 2 tr. ř. (patrně §125 odst. 1 tr. ř.) a §134 odst. 2 tr. ř. V dané souvislosti požaduje, aby se Nejvyšší soud zaobíral námitkami, které vůči jednotlivým částem odsuzujícího rozhodnutí vznesla.
Ve vztahu k výroku o trestu namítá, že soudy porušily ustanovení §60 odst. 3 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, neboť soud prvního stupně uložení nepodmíněného trestu opřel o přitěžující okolnost, že obviněná byla v minulosti 3x soudně trestaná. Zejména odkazem na dřívější odsouzení byla soudem prvního stupně zdůvodněna potřeba působit na obviněnou nepodmíněným trestem, s čímž se ztotožnil i soud druhého stupně. Ohledně všech tří dřívějších odsouzení se na obviněnou hledí, jako by odsouzena nebyla. Jestliže zejména soud prvního stupně v rozporu se stávající judikaturou (obviněnou zmíněno rozhodnutí č. 25/1999 Sb. rozh. tr.) uložil obviněné nepodmíněný trest s odkazem na výraznou přitěžující okolnost, kterou jsou její dřívější odsouzení, a odvolací soud toto pochybení nenapravil, je v rozporu se zákonem i dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 4 To 280/2011.
Nepodmíněný trest je navíc zcela zjevně nepřiměřený, neboť se na obviněnou – s ohledem na fikci neodsouzení – hledí jako na osobu dosud bezúhonnou, která se měla dopustit pouze méně závažného trestného činu s minimální trestní sazbou i nízkou výší způsobené škody.
Pochybením, které nenapravil soud odvolací, je výrok rozsudku soudu prvního stupně zatížen i ohledně způsobu výkonu uloženého trestu. Pokud soud zařazení obviněné do věznice s ostrahou odůvodnil ustanovením §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kdy se podle soudu prvního stupně dopustila „úmyslných trestných činů a pro úmyslný trestný čin již byla odsouzena“, pak i tento postup uvedeného soudu - neboť se na obviněnou hledí, jako by odsouzena nebyla - je v rozporu se stávající judikaturou (obviněná odkázala na rozhodnutí č. 53/1968 Sb. soud. rozh. a stanovisek NS). Postup soudu je tak dle obviněné rozporný s ustanovením §56 odst. 2 tr. zákoníku a ust. §60 odst. 3 tr. zákona.
Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy týkající se toho, zda se obviněná vůbec nacházela na místech, kde ke krádežím došlo, spočívá dle obviněné v tom, že odsouzena byla jen na základě fotografií přiřazených policejním orgánem k těmto skutkům, z nichž ani jedna nezachycuje místo činu, tedy místo krádeže. V bodě 6) jde o fotografie pořízené při vstupu do plaveckého areálu a u bankomatu, u skutků pod body 9) a 11) o fotografie pořízené u bankomatů. Protože nebyl proveden jediný důkaz, že se obviněná poblíž místa činu vůbec nacházela, je přesvědčena o existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, což způsobuje protiústavnost napadených rozhodnutí.
V souvislosti s poukazem na princip spravedlivého procesu vylučujícího libovůli v rozhodování a s tím spojenou povinností soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí namítá obviněná, že jí napadená rozhodnutí vykazují rozpor s ustanovením §125 al. 2 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř., který spočívá v tom, že se soudy s důvodnou obhajobou obviněné a jí přednesenými námitkami dostatečně nezabývaly a s těmito se nevypořádaly. V otázce identifikace osoby zachycené na fotografiích vytýká soudům, že se nezabývaly otázkou případného pachatelství L. M., rovněž namítá, že v dané otázce byl soud ovlivněn již tím, že za pravděpodobnou pachatelku byla označena v obžalobě. I pokud by soud prvního stupně obviněnou na fotografiích poznal, neprokazovala by tato skutečnost, že se dopustila v označených třech případech samotných krádeží. Namítáno bylo, že obviněná mohla teoreticky předmětné platební karty někde najít.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněná uplatnila požadavek na projednání věci ve veřejném zasedání a učinila návrh, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2011, č. j. 4 To 280/2011, zrušil a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Poukázal na to, že ač obviněná ve svém dovolání formálně odkazuje na dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky její výhrady směřují především do oblasti skutkové, když zpochybňuje správnost a úplnost skutkových zjištění soudu, jakož i způsob hodnocení důkazů. Skutkový stav byl řádně zjištěn z pohledu §2 odst. 5 tr. ř., skutková zjištění mající oporu v dokazování provedeném v dostatečném rozsahu jsou jasná a úplná. Hodnocení důkazů v duchu zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) je doménou nalézacího soudu, právo korigovat skutkový stav náleží v zákonem předvídaných situacích pouze soudu odvolacímu. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu, vykazujících náležitosti vyžadované ustanovením §125 odst. 2 tr. ř., příp. §134 odst. 2 tr. ř., lze vypozorovat, které skutečnosti byly vzaty za prokázané, o které důkazy soudy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporovaly.
Trestná činnost obviněné byla spolehlivě prokázána důkazy, na které soudy odkázaly (jsou i jimi výpovědi poškozených Z. E., PaeDr. M. K. a D. Š., fotografie pořízené kamerami bankomatů, fotografie z bezpečnostní kamery pokladny plaveckého stadionu, protokoly o ohledání místa činu, shodný modus operandi), závěr obviněné, že v daném případě existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, resp. mezi skutkovými zjištěními a následnými právními závěry, nelze akceptovat.
Pokračováním v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Obviněná se v kritické době nacházela v obtížné finanční situaci, čímž byla osvětlena motivace jejího jednání spočívajícího v tom, že v denních hodinách vnikala do veřejných budov, kde z odložených osobních věcí zcizovala různé věci. Posuzovaná trestná činnost sestává ze tří útoků, u nichž je patrná úzká časová a místní souvislost (trestná činnost spáchána ve dnech 26. 3. 2010, 4. 6. 2010 a 28. 7. 2010 v Brně). Jedná se o skutek jediný, přehlédnout nelze, že krátce po vlastní krádeži osobních věcí, včetně platebních karet, následovaly pokusy obviněné o výběr finanční hotovosti v bankomatech. Protože obviněná odcizila či se pokusila odcizit osobní věci a peníze v celkové hodnotě 53.454 Kč, kdy se z pohledu §138 odst. 1 tr. zákoníku jedná o větší škodu, měl být skutek právně kvalifikován jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
Námitky obviněné vůči nepřiměřenosti uloženého trestu, jakož i vůči způsobu jeho výkonu nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný dovolací důvod specifikovaný v §265b odst. 1 tr. ř. Uvedené argumentaci nelze přiznat větší relevanci, neboť pomíjí odsouzení obviněné pro trestný čin podle §249b tr. zákona rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2005, sp. zn. 89 T 27/2005 (uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 170 hodin, tento vykonán jen zčásti, proto zbytek přeměněn v trest odnětí svobody, z jehož výkonu byla obviněná propuštěna dne 28. 4. 2007).
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s tím, aby toto rozhodnutí, příp. i jiné rozhodnutí učinil Nejvyšší soud za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný dovolací důvod. Shledal přitom, že v části IV. jejího dovolání uplatila obviněná námitky, které vedou Nejvyšší soud k závěru, že jí označený dovolací důvod byl formálně uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Obviněná uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.
Za právně relevantní z pohledu vymezeného dovolacího důvodu je třeba vnímat ty námitky obviněné, které zpochybňují správnost právního posouzení skutků popsaných ve výrokové části napadeného rozsudku, jimiž jsou tvrzení, že výše škody, kterou měla v označených bodech (6, 11) způsobit, nedosáhla hranice škody nikoliv nepatrné, a že uvedené tři skutky, jimiž byla uznána vinnou, nelze kvalifikovat jako jeden pokračující trestný čin v důsledku nenaplnění zákonných znaků pokračování v trestném činu, jak jsou vymezeny zněním §116 tr. zákoníku.
Pokud obviněná uplatnila námitku spočívající v tom, že právní posouzení skutku je nesprávné proto, že se žádného trestného jednání nedopustila, pak je opětovně třeba zdůraznit, že dovoláním opřeným o dovolací důvod upravený ust. §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat jen to, že skutkový stav, který zjistily soudy nižších instancí, nenaplňuje znaky trestného činu, jimiž byla obviněná uznána vinnou (v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů lze tedy vytýkat jen právní vady) . Naopak mimo rámec tohoto dovolacího důvodu jsou jak námitky na porušení procesních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. září 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), tak námitky skutkové povahy (tvrzení obviněné, že se činů nedopustila), tj. námitky, jimiž se dovolatelé domáhají jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sami prosazují.
Při vědomí této skutečnosti uplatňuje obviněná své skutkové výhrady poukazem na extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů v rozsahu námitek vyjádřených v části V./2 svého dovolání.
V dané souvislosti je však nezbytné zmínit, že ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. neuvádí tzv. „extrémní nesoulad“ jako samostatný dovolací důvod, a to ani jako obsahovou součást obviněnou uplatňovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud obviněná namítá, že podle judikatury Ústavního soudu nemůže žádný soud omezovat svůj přezkum tak, že se odmítne zabývat námitkou porušení esenciálních zásad spravedlivého procesu, resp. poukazuje na judikaturu Ústavního soudu a z ní vyplývající nutnost zásahu Nejvyššího soudu v případech existence extrémního rozporu ve smyslu ustálené judikatury (např. v případech zjištěné zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinálních logických rozporů ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrů, opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů atp). či svévole na straně obecných soudů, pak je nutno dodat, že takový zásah je možný za striktně vymezených důvodů. Nejvyšší soud v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují zmíněnou vadu, přičemž stejné závěry vyplývají u z rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).
O extrémní nesoulad ve výše uvedeném vnímání se v posuzované věci nejedná. Je tomu tak proto, že již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku mimo poukazu na fyzický vzhled obviněné dokladovaný na fotografiích na č. l. 50 - 52 spisu a ověřený in natura v kontaktu s obviněnou při hlavním líčení a záběry kamerového systému zmiňovanými dovoláním obviněné, vychází z dalších skutečností, které jsou pro posuzování věci rozhodné, ať již je jimi poukaz na shodný modus operandi (str. 8 a zde citované odsouzení obviněné Městským soudem v Brně pod sp. zn. 89 T 27/2005), či odkaz na blízkou časovou návaznost mezi dobou vlastního odcizení věcí poškozeným (skutky 6, 9, 11) a realizovanými pokusy o výběr finanční hotovosti odcizenými platebními kartami (str. 9 - 10 rozsudku), či odkaz na spáchání trestné činnosti obviněnou v minulosti ve stejném objektu (skutek 9). Vůči způsobu hodnocení důkazů nalézacím soudem neměl žádných výhrad soud odvolací, který v odůvodnění svého usnesení, jímž zamítl odvolání obviněné obsahově namítající stejné skutkové výhrady, jaké jsou uplatněny v podaném dovolání, poukázal na to, že z větší části byla obviněná obžaloby soudem prvního stupně zproštěna podle §226 písm. c) tr. ř. a byla shledána vinnou – dle odvolacího soudu zcela důvodně na podkladě jím citovaných důkazů – jen částí vytýkaného jednání, které nalézací soud vyjádřil v odsuzující části rozsudku (body 6, 9, 11). S přihlédnutím k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud uzavírá, že obviněnou tvrzený extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v dovoláním napadených rozhodnutích neshledává.
Stejně tak Nejvyšší soud nepřiznává právní relevanci námitkám obviněné, že jí napadená rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně nevyhovují požadavkům kladeným na obsah odůvodnění ustanoveními §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. Svými námitkami totiž namítá nedodržení procesních ustanovení soudy prvního a druhého stupně, což v rámci uplatněného dovolacího důvodu možné není, a současně tak brojí proti odůvodnění rozhodnutí, což je rovněž nepřípustné (§265b odst. 4 tr. ř.). Mimoto tvrzenou vadou ani napadená rozhodnutí zatížena nejsou.
Náležitosti odůvodnění rozsudku upravuje ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., které ve vztahu k odůvodnění výroku o vině stanoví následující požadavky:
„Pokud rozsudek obsahuje odůvodnění, soud v něm stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.“
Ve své další části pak citované ustanovení stanoví, jaké skutečnosti mají v odůvodnění rozsudku uvedeny při zdůvodnění výroku o trestu, případně výroků dalších.
Náležitosti odůvodnění usnesení upravuje ustanovení §134 odst. 2 tr. ř., dle něhož: „V odůvodnění je třeba, jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu, zejména uvést skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona“.
Jak vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 536-547), tak vyhotovení usnesení odvolacího soudu (č. l. 564-568) po obsahové stránce vyhovuje výše citovaným ustanovením trestného řádu, neboť součástí jejich odůvodnění jsou zákonem vyžadované skutečnosti.
V návaznosti na dosud uvedené se Nejvyšší soud zabýval důvodností námitek obviněné, které spadají pod jí uplatněný dovolací důvod upravený ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná namítla, že skutek popsaný v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně nevykazuje zákonné znaky přečinu, jímž byla uznána vinnou. Nejvyšší soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2011, č. j. 11 T 20/2011-536, byla obviněná uznána vinnou tím, že
6/ dne 26. 3. 2010 v době od 12:00 do 13:44 v B. na ulici K. H. odcizila v šatně plaveckého stadionu z volně odložené kabelky finanční hotovost ve výši 180,- Kč, občanský průkaz, řidičský průkaz, platební kartu MAXkarta – vydavatel Poštovní spořitelna, a. s., a platební kartu Maestro – vydavatel Cetelem ČR, a. s., vše na jméno Z. E.,
následně s odcizenou platební kartou dne 26. 3. 2010 v 13:46 hod. v bankomatu České spořitelny, a. s., č. 6239 na adrese Brno, Minská 22 se snažila o výběr částky 4.000,- Kč, kdy pro chybně zadaný PIN kód nebyla částka vyplacena, čímž způsobila Z. E. škodu odcizením ve výši 766,- Kč;
9/ dne 4. 6. 2010 v době od 10:30 do 11:30 hod. v B. na ulici K. na chodbě budovy sportovní haly S. B. vypáčila přesně nezjištěným předmětem šatní skříňku, ze které odcizila černou dámskou kabelku značky Puma, ve které byly dvě černé dámské peněženky, finanční hotovost 3.000,- Kč, občanský průkaz, řidičský průkaz, MAXkarta ČSOB, a. s., vše na jméno PaedDr. M. K., mobilní telefon značky Nokia E 51, černé barvy, dámské sluneční brýle značky Dior, pánské modrostříbrné sportovní hodinky nezjištěné značky a mobilní telefon Nokia 6303 stříbrné barvy,
následně odcizenou platební kartou se snažila
dne 4. 6. 2010 v době od 11:17 do 11:22 hod. v bankomatu České spořitelny, a. s., č. 6230 na adrese Brno, ulice Kounicova 4 o výběr částek 2 x 4.000,- Kč, kdy pro chybně zadaný PIN kód nebyly částky vyplaceny a dále
dne 4. 6. 2010 v době od 11:34 do 11:35 hod. se na odcizenou platební kartu č. .... snažila v Brně v bankomatu ČSOB, a. s., č. ... o výběr částek 2 x 5.000,- Kč,
kdy pro chybně zadaný PIN kód nebyly částky vyplaceny, čímž způsobila PaedDr. M. K. škodu odcizením ve výši 14.116,- Kč a SPŠ a VOŠT Sokolská, IČ: 00559415, se sídlem Sokolská 1, 602 00 Brno, škodu odcizením mobilního telefonu Nokia 6303 ve výši 2.336,- Kč;
11) dne 28. 7. 2010 v době od 08:30 do 12:00 hod. v B. na Ž. K. v M. o. ú. v B. z neuzamčeného pokoje č. ... v ORO II odcizila černou dámskou koženkovou rozkládací peněženku obsahující občanský průkaz, řidičský průkaz, průkaz pojištěnce ZP 207, očkovací průkaz, 2 ks platebních karet Citibank, a. s., výrobní číslo ... a ..., 1 ks platební karty Poštovní spořitelny, a. s., č. ..., 2 ks platebních karet GE Money Multiservis, a. s., č. ... a ..., vše na jméno D. Š. a dále finanční hotovost 1.300,- Kč,
následně s odcizenou platební kartou č. ... se snažila
dne 28. 7. 2010 v době od 09:50 do 09:51 hod. v bankomatu České spořitelny, a. s., č. 6208 na adrese Brno, Údolní 51 o výběr částky 4.000,- Kč, kdy pro chybně zadaný PIN kód nebyla částka vyplacena a dále
dne 28. 7. 2010 v 09:54 hod. se s odcizenou platební kartou č. ... snažila v Brně v bankomatu České spořitelny, a. s., č. 6208 na adrese Brno, Údolní 51 o výběr částky 4.000,- Kč, kdy pro chybně zadaný PIN kód nebyla částka vyplacena a
dne 28. 7. 2010 v 09:55 hod. se s odcizenou platební kartou č. ... snažila v Brně v bankomatu České spořitelny, a. s., č. 6208 na adrese Brno, Údolní 51 o výběr částky 4.000,- Kč, kdy pro chybně zadaný PIN kód nebyla částka vyplacena,
čímž způsobila D. Š. škodu odcizením ve výši 2.236,- Kč.
Při tomto skutkovém zjištění byla obviněná uznána vinnou (pokračujícími) přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Při posuzování správnosti právní kvalifikace činu obviněné přihlédl Nejvyšší soud k tomu, že:
Podle §205 odst. 1 tr. zákoníku se přečinu krádeže dopustí ten, „Kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a
a) způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou,
b) čin spáchá vloupáním,
c) bezprostředně po činu se pokusí uchovat si věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí,
d) čin spáchá na věci, kterou má jiná na sobě nebo při sobě, nebo
e) či spáchá na území, na němž je prováděna nebo byla provedena evakuace osob.“
Podle §234 odst. 1 tr. zákoníku se přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dopustí ten, „ Kdo sobě nebo jinému bez souhlasu oprávněného držitele opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává platební prostředek jiného, zejména nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle jména nebo čísla, elektronické peníze, příkaz k zúčtování, cestovní šek nebo záruční šekovou kartu“.
Podle §116 tr. zákoníku se „ Pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.“
Z výše uvedené citace tzv. skutkové věty odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že tato obsahuje veškeré právně relevantní skutečnosti, které jsou nezbytné pro dovození právního závěru, že obviněná (tzv. právní věta)
jednak si přisvojila cizí věc tím, že se jí zmocnila, jednak se tohoto jednání dopustila v úmyslu jej spáchat, avšak k dokonání nedošlo, čin spáchala vloupáním (ad 9) a způsobila tak škodu nikoliv nepatrnou,
jednak sobě bez souhlasu oprávněného držitele opatřila nepřenosnou platební kartu identifikovanou podle jména a čísla.
Při posuzování důvodnosti dovolacích námitek vychází Nejvyšší soud prvotně z popisu skutků, jak jsou vyjádřeny ve výrokové části napadeného rozhodnutí, avšak v úvahu bere i ta zjištění, která zjištění ve výrokové části dále rozvíjejí a která jsou obsahem odůvodnění příslušného rozhodnutí. Tvoří-li obě části logickou jednotu, pak nelze pomíjet i ta skutková zjištění, která jsou obsažena v odůvodnění rozsudku a která jsou tak součástí jednoho soudního rozhodnutí. V daném směru proto nemůže dovolací soud přisvědčit námitce obviněné, že jí napadená rozhodnutí (resp. skutková věta rozsudku soudu prvního stupně) nevyjadřují soudem užitou právní kvalifikaci.
Námitky obviněné zpochybňující naplněnost znaků pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku jsou zcela nedůvodné.
Předně je třeba poukázat na to, že ze zákonné dikce „jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu“, nelze vyvozovat obviněnou tvrzené právní závěry, že by veškeré dílčí útoky zvažovaného pokračování musely (samostatně a samy o sobě) naplňovat znaky příslušného trestného činu (námitka, že nemohla mít záměr opakovat v budoucnu „stejný trestný čin“, neboť s ohledem na výši škody se žádného trestného činu nedopustila). Je tomu právě naopak. Citovaná dikce umožňuje zahrnout pod pokračování i dílčí útoky, které jsou samy o sobě jen přestupky a teprve až ve svém souhrnu (a součtu dílčích škod) umožňují učinit závěr o pokračování (srov. např. Vladimír Kratochvíl a kolektiv, Kurs trestního práva, Trestní právo hmotné, Obecná část, 1. vydání, C. H. BECK 2009, str. 161). Naplněnost zákonného znaku způsobení škody nikoliv nepatrné je proto třeba hodnotit ve vztahu k škodám, které obviněná způsobila, resp. též hodlala způsobit veškerými jednáními (která tvoří jedno pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku), jimiž byla uznána vinnou, tj. s přihlédnutím ke škodám způsobeným a hrozícím z jejího jednání popsaného v bodech 6, 9 a 11 rozsudku. V daném směru škoda ve výši nikoliv nepatrné ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku a tudíž ve smyslu kvalifikačního znaku §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byla jednáním obviněné způsobena. Obviněnou uplatněná námitka je proto nedůvodná.
Naplněnost dalších znaků pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku je rovněž odůvodněna skutkovými zjištěními obsaženými v napadených rozhodnutích, neboť ta vycházejí z poznatků, že se obviněná nacházela dlouhodobě v nepříznivé finanční situaci (str. 8 rozsudku), že se dopustila jednání vykazujících stejný nebo podobný způsob provedení (čin spáchala návštěvou veřejných prostor – str. 11 rozsudku, kde odcizovala uložené věci), že se snažila dalších prostředků k tíži poškozených zmocnit formou pokusů o výběr vkladů (str. 10) a že tak realizovala předem pojatý záměr (str. 11), takto se zmocnit cizích věcí i platebních karet. Spáchání činů ve dnech 26. 3., 4. 6. a 28. 7. 2010 umožňuje učinit závěr, že mimo souvislosti v předmětu útoku jsou jednotlivé dílčí útok pojeny i blízkou souvislostí časovou. Na subjektivní souvislost a tím i obviněnou namítanou neexistenci jednotného záměru je nezbytné usuzovat z již výše uvedených skutkových zjištění o finančně nepříznivé situaci obviněné a z poznatků o vlastním spáchání činů, jimiž byla uznána vinnou. Obviněná se neomezila na odcizení věcí na místě činu, nýbrž se snažila o další obohacení ke škodě poškozených formou pokusů o výběr hotovosti prostřednictvím odcizených platebních karet. Tato skutečnost svědčí o jí pociťované potřebě získání většího majetkového profitu z trestné činnosti. Následná neúspěšnost těchto aktivit vede u obviněné k rozhodnutí o spáchání dalšího dílčího útoku za podmínek a souvislostí výše popsaných. Lze tedy uzavřít, že i tento zákonný znak pokračování v trestném činu, je v posuzované věci v jednání obviněné naplněn.
Byť rozsudek soudu prvního stupně takto koncentrovaně naplněnost znaků upravených ustanovením §116 tr. zákoníku nevyložil, při uvážení skutečností, které uvedený soud hodnotil, je nezbytné dojít k závěru, že ji implicitně (a nutno dodat, že důvodně) dovodil.
Ve vztahu k výroku o trestu lze za právně relevantní považovat jen tu námitku obviněné, že byla v rozporu se zněním §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou, neboť tak v rámci jí uplatněného dovolacího důvodu namítá jiné nesprávné hmotně právní posouzení (s vazbou na ustanovení §60 odst. 3 tr. zákona). Ostatní její námitky vůči uloženému trestu se s uplatněným dovolacím důvodem míjejí, neboť vytýkaná nepřiměřenost uloženého trestu není podřaditelná pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný zákonem [např. v ustanovení §265 odst. 1 písm. h) tr. ř.] upravený dovolací důvod (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr).
Obviněnou uplatněná námitka o nesprávnosti jejího zařazení do věznice s ostrahou však je rovněž nedůvodná, neboť k pochybení při aplikaci příslušných hmotně právních ustanovení, která otázku výkonu trestu odnětí svobody upravují, ze strany soudů nedošlo.
Podle §56 tr. zákoníku „ Nepodmíněný trest odnětí svobody se vykonává diferencovaně ve věznici a) s dohledem, b) s dozorem, c) s ostrahou, nebo d) se zvýšenou ostrahou.
Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku „Soud zpravidla zařadí do věznice s ostrahou pachatele, kterému byl trest uložen za úmyslný trestný čin a nejsou zároveň splněny podmínky pro umístění do věznice s dozorem nebo se zvýšenou ostrahou, a pachatele, který byl odsouzen pro přečin spáchaný z nedbalosti a nebyl zařazen do výkonu trestu odnětí svobody do věznice s dohledem nebo s dozorem,“
Obviněná byla uznána vinnou jednáním, které je nezbytné podřadit pod pojem úmyslný trestný čin ve smyslu §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a pokud jí byl za takový trestný čin ukládán trest a nenastaly podmínky pro její umístění do věznice s dozorem (podmínkou takového zařazení je, že pachatel „...dosud nebyl ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin“ ), pak je rozhodnutí o způsobu jejího zařazení do věznice s ostrahou zákonu odpovídající. Nelze totiž pominout, že – jak zdůraznil soud odvolací na str. 4 svého usnesení – obviněná byla odsouzena v minulosti pro trestný čin podle §249b tr. zákona (tj. úmyslný trestný čin) a trest za něj uložený, a to i v podobě trestu odnětí svobody, na nějž byl přeměněn zbytek nevykonaného, původně uloženého trestu obecně prospěšných prací ve výměře 170 hodin, vykonala (z výkonu tohoto trestu byla obviněná propuštěna dne 28. 4. 2007). Výkon trestu odnětí svobody za zmíněný úmyslný trestný čin obviněnou, odůvodňuje v posuzovaném případě aplikaci §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku při rozhodování o způsobu výkonu trestu, který jí byl dovoláním napadenými rozhodnutími ukládán. Ohledně odsouzení rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2005, sp. zn. 89 T 27/2005 totiž, nenastala fikce neodsouzení, jak nesprávně tvrdí ve svém dovolání obviněná.
Z uvedených důvodů nebyly shledány oprávněnými ani námitky, které obviněná uplatnila vůči výroku o trestu.
Protože obviněná ve svém dovolání poukázala i na potřebu dodržení zásad spravedlivého procesu, pokládá Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann
Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil