ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.447.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 447/2012-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2012 o dovolání obviněného J. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2011, sp. zn. 11 To 26/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí na d Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 52 T 9/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí na d Labem – pobočka v Liberci ze dne 28. 2. 2011, č. j. 52 T 9/2010-338, byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil jednáním popsaným pod body 1) až 15) výroku o vině. Za uvedený zločin byl podle §283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soudu v Praze. Rozsudkem ze dne 3. 6. 2011, sp. zn. 11 To 26/2011, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při toliko dílčím způsobem modifikovaných skutkových zjištěních obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za to obviněného podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Michala Vogela dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že soudy nepostupovaly správně, použily důkazy, které nebyly přípustné, a neprovedly důkazy, které požadoval.
Namítá (část A-C), že ačkoli povolení k odposlechu jeho telefonu se týkalo období od 9. 3. do 8. 7. 2010, na CD je uloženo pouze 40 hovorů, u některých z nich není patrno, zda došlo k nějakému objednání a tyto hovory neprokazují množství uváděné poškozenými. Odposlechy jsou jako důkazy procesně nepoužitelné, neboť v trestním spise se nenachází protokol podle §88 odst. 6 tr. ř. Pokud by jím měly být textové soubory založené na CD, pak tyto neobsahují všechny požadované náležitosti. Bez těchto odposlechů (část D) existuje důkazní stav, který uváděl ve svých výpovědích on, a stav uváděný svědky. V dané souvislosti se zaobírá otázkou věrohodnosti svědků. Soudu vytýká, že svědku V. , podle obviněného a jím uváděných údajů „vařiči“ pervitinu, uvěřil, že mu obviněný pro jeho potřebu drogy prodával, ač takové jednání je velmi nepravděpodobné, stejně jako v případě dalších osob, které umí vyrábět pervitin. Odvolací soud pochybil pokud zamítl jeho návrh na vyžádání rejstříku trestů takových svědků za účelem posouzení jejich věrohodnosti. Výhrady vznáší vůči rozsahu dokazování (část E, F), a to vůči nevyžádání statistických soupisů o počtu telefonních hovorů, z nichž by šlo - když objednávky drog byly až na výjimky činěny prostřednictvím telefonů – rovněž usuzovat na věrohodnost svědků, zejména pokud by se podle zjištěných kontaktů a z nich provedených propočtů získané údaje výrazně lišily od údajů uváděných svědky. V této souvislosti obviněný zmiňuje osoby J. M. , J. N. , J. M. , L. Š. a svědka L. Otázku věrohodnosti svědků, uživatelů drog, formou zpochybňování jejich schopnosti správně reprodukovat skutečné údaje o množství drogy, vznáší obviněný opětovně u svědků K. a M. v části G, otázku rozsahu důkazního řízení ohledně uskutečněného telefonního provozu v části H. V části I. namítá, že skutečné množství návykové látky bylo jiné, než je mu kladeno za vinu a poukazuje v té souvislosti na „řezání“ prodávané látky glykopurem a údaje svědků, podle nichž pervitin v některých případech neměl ani žádné účinky. Neprovedením jím navržených důkazů (tj. též nevyslechnutím svědků V. a Š. ) byl podstatným způsobem zkrácen na svých právech na obhajobu (část J.).
Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že o skutkovém stavu, jak ho zjistil soud prvního i druhého stupně, jsou vážné pochybnosti, neboť nebyl zjištěn podle §2 odst. 5 tr. ř., soudy se nevypořádaly se všemi jeho námitkami a všemi provedenými důkazy, použily důkazy, které byly nepřípustné, a vyhotovily rozhodnutí, jejichž odůvodnění jsou neúplná a neumožňují řádné přezkoumání.
Vzhledem k tvrzenému porušení svých práv na obhajobu navrhl obviněný závěrem svého dovolání, aby dovolací soud rozsudek Krajského soudu v Ústní nad Labem – pobočka v Liberci, č. j. 52 T 9/2010-338, a rozsudek Vrchního soudu v Praze, č. j. 11 To 26/2011-390, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného zmínila skutečnosti, které ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný uplatil, a vyjádřila názor, že tak uplatňuje především námitky odvolací. Poukázala na zákonnou úpravu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a z ní vyplývající nemožnost dovolatele namítat nesprávnost skutkových zjištění. Na podkladě uplatněného dovolacího důvodu nelze přezkoumávat správnost skutkových zjištění, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování či správnost hodnocení důkazů. Zásah do skutkových zjištění lze připustit jen výjimečně, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání.
Podle státní zástupkyně do rámce uplatněného dovolacího důvodu zapadá pouze námitka, že látka prodávaná obviněným obsahovala jiné množství návykové látky, než je mu kladeno za vinu. S touto námitkou uplatněnou v řízení odvolacím se vypořádal již odvolací soud, který na ni reagoval změnou právní kvalifikace skutku. Všichni svědci byli na kvalitu pervitinu dotazováni, shodli se, že byla dobrá či průměrná, nebo v několika málo případech horší kvality se slabšími účinky, byť ke konci se kvalita zhoršovala. Pouze svědci K. a R. uvedli, že ve třech až čtyřech případech neměl pervitin žádné účinky. Odvolací soud proto považoval obhajobu obviněného za vyvrácenou.
Stran kvalifikace činu poukázala státní zástupkyně na zákonné znaky vymezující rozsah spáchání činu, právní úpravu obsaženou v nařízení vlády č. 467/2009 Sb. a rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž pro naplnění znaku „značného rozsahu“ postačuje orientačně asi 200 g pervitinu s přítomností nejmenšího množství účinné látky ve výši asi 60 g. O naplnění určitého typu „rozsahu“ však není možno usuzovat toliko z konkrétního množství a kvality omamné a psychotropní látky, ale i z dalších okolností případu, např. z výše získané peněžité částky, délky doby, po kterou obviněné drogu vyráběl a prodával či směňoval za jiné protislužby, počtu osob, které drogu odebíraly. V daném případě obviněný nedovoleným způsobem nakládal nejméně s 268 g pervitinu průměrné, ale i nižší kvality zejména v závěru sledovaného období, získaný finanční prospěch byl minimální a sloužil především k pokrytí základních potřeb obviněného, nikdo z odběratelů obviněného nebyl v ohrožení života, obviněný vykonával tuto činnost poměrně dlouhou dobu, vůči patnácti osobám, jimž drogu poskytl v 372 případech. Odvolací soud z toho správně dovodil, že se obviněný trestné činnosti dopustil ve „značném rozsahu“, ale již ne ve „velkém rozsahu“, jak dovodil soud nalézací. Skutková zjištění soudu nejsou v extrémním rozporu s právním jednáním dovolatele.
Státní zástupkyně závěrem svého vyjádření navrhla, by dovolání jako neopodstatněné bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Současně udělila souhlas k tomu, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž udělila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas k tomu, aby v neveřejném zasedání bylo rozhodnuto i v případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Prakticky veškeré námitky, které obviněný ve svém dovolání uplatnil, se podle zjištění Nevyššího soudu s deklarovaným dovolacím důvodem, jehož naplněnost musí být zjištěna, míjejí. Podstatou mimořádného opravného prostředku obviněného je totiž polemika s hodnotícími úvahami soudu a jeho nesouhlas s rozsahem provedeného dokazování. Tyto výhrady procesního, případně skutkového charakteru, které (s výjimkou části I.) prakticky vyčerpávají veškerou argumentaci uplatněnou obviněným v jeho dovolání, však nelze z důvodů výše vyložených podřadit pod dovolací důvod upravený zněním §265i odst. 1 písm. g) tr. ř. Vyjádřením nesouhlasného postoje k hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně a obdobného postoje k rozsahu dokazování, které tyto soudy provedly, nenaplňuje obviněný zákonný předpoklad aplikace jím deklarovaného dovolacího důvodu, který předpokládá zjištění, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Je nutno zdůraznit, že věcný přezkum dovoláním napadeného rozhodnutí nemůže založit pouhý formální odkaz na uplatněný dovolací důvod. V dané souvislosti, tj. v případě formálního odkazu na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., je totiž nutno odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, z něhož plyne, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda odvolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jim vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonné dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámce, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnut dovolacím soudem.
Odvolací soud ohledně jednání obviněného popsaného ve výrokové části rozsudku učinil právní závěr, že (tzv. právní věta) obviněný neoprávněně nabídl, prodal a jinému jinak opatřil psychotropní látku a takový čin spáchal ve značném rozsahu. Obviněný svým mimořádným opravným prostředkem brojí proti právnímu závěru soudu o spáchání činu ve značeném rozsahu , avšak nenaplnění tohoto zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty jeho jednáním má podle tvrzení obviněného svůj základ ve zpochybnění skutkových zjištění, a to jednak ve směru tvrzeného menšího množství psychotropní látky, které měl svým odběratelům dodat (k tomu části A-H, J), jednak ve zpochybnění kvality dodaného pervitinu (část I). I v daném ohledu je však námitka obviněného zpochybňující závěr soudu, že čin spáchal ve značném rozsahu, svou povahou námitkou skutkovou. Nelze přitom pomíjet, že právě odvolací soud v reakci na obsahově shodnou odvolací námitku obviněného tuto ve svém rozhodnutí při nezměněných skutkových zjištěních (skutková věta rozsudku odvolacího soudu doplněna jen o období, kdy se obviněný v důsledku výkonu trestu odnětí svobody a hospitalizace ve zdravotnickém zařízení nemohl trestnou činnost páchat) prakticky zohlednil, neboť na rozdíl od soudu nalézacího jednání obviněného kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropnímu látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tedy jako trestný čin mírněji trestný, byť z důvodů vyložených na str. 11-12 svého rozsudku skutkovým námitkám obviněného nepřiznal takový význam, jaký se snaží prosadit jejich opakovaným uplatněním v řízení dovolacím.
Ve světle uznávané judikatury a jí prováděného výkladu okolností, které umožňují (vyjma hodnocení toliko otázky množství a kvality drogy) učinění závěru, že zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropnímu látkami a s jedy podle §283 tr. zákoníku byl spáchán ve značném rozsahu (srov. zejm. č. 12/2011 Sb. rozh. tr.), je nutno učinit poznatek, že skutečnosti, které jsou vyjádřeny v popise skutku dovoláním napadeného rozsudku, jsou dostačující pro závěr, že označený zločin byl obviněným spáchán v jeho kvalifikované skutkové podstatě dané naplněností uvedeného kvalifikačního znaku vyjádřeného pod písm. c) odst. 2 cit. ustanovení tr. zákoníku. Mimo závěru, že obviněný nedovoleným způsobem nakládal nejméně s 268 g pervitinu (u něhož pouze část byla kvality nižší), z něj totiž lze zjistit, jak odvolací soud rekapituluje v odůvodnění rozsudku na str. 14, že činnost vykonával po poměrně dlouhou dobu (s vymezenými přetržkami od letních měsíců roku 2007 do 17. 6. 2010), vykonával ji vůči patnácti osobám, jimž pervitin poskytoval opakovaně v cca 372 případech, přičemž jejím pácháním dosáhl i jistého finančního profitu, který není zanedbatelný. S přihlédnutím k tomu, že již z hlediska množství omamné látky, se kterým obviněný nakládal, se posouzení věci obviněného odvolacím soudem nevymyká z případů, kdy naplněnost kvalifikačního znaku spáchání činu ve značném rozsahu je shledávána (v případě pervitinu uvažováno o množství 240 g této látky – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1103/2011) a vzhledem k tomu, že ani ostatní skutečnosti, které jsou v daném směru relevantní (délka doby páchání trestné činnosti atd.) nesvědčí závěru, že by škodlivost činu nedosáhla úrovně vymezeného uvedeným znakem kvalifikované skutkové podstaty, dospěl dovolací soud k závěru, že právní posouzení skutku popsaného ve výroku rozsudku odvolacího soudu není vadné a že tak dovoláním napadené rozhodnutí nevykazuje vadu, kterou mu obviněný vytýká.
Jestliže v postupu soudů, které neprovedly veškeré obviněným navržené důkazy, spatřuje obviněný porušení svých obhajovacích práv, pak ani tato námitka neodůvodňuje zrušení napadeného rozhodnutí dovolacím soudem, neboť z ní nelze dovodit, že by namítanými skutečnostmi došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. O důkazních návrzích, které obviněný uplatnil, bylo (viz č. l. 383) odvolacím soudem procesně rozhodnuto, v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 7-8) tento soud vyložil, proč důkazním návrhům nevyhověl. Splnil tak požadavky, které na něj zákon v ustanovení §125 odst. 1 věta druhá tr. ř. klade. Tyto poznatky vedou Nejvyšší soud k závěru, že stran obviněným označených důkazů se ze strany odvolacího soudu nejedná o důkazy opomenuté.
Právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení. Proto ani obviněným tvrzené porušení jeho obhajovacích práv nemohlo odůvodnit zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann
Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil