ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.492.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 492/2012-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. dubna 2012 o dovolání obviněného J. N. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 16. 11. 2011, č. j. 14 To 318/2011-207, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 61/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 16. 11. 2011, č. j. 14 To 318/2011-207, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 T 61/2011-180, kterým byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžké újmy na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku a dále přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, když podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků a dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 16. 11. 2011, č. j. 14 To 318/2011-207, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem odkazuje obviněný na to, že se „žalovaného jednání nedopustil“. V další části dovolání poukazuje na znění §122 tr. zákoníku a zdůrazňuje, že z „úvah soudu prvního stupně nelze dovodit závěr, že zranění poškozeného mělo charakter těžkého ublížení na zdraví podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku“, když soud prvního stupně posoudil jednání obviněného jako těžké ublížení jen proto, že se jedná o důležitý orgán, aniž by zohlednil další skutečnosti vyplývající z ustanovení §122 odst. 1 tr. zákoníku. Dále poukazuje na to, že ani s ohledem na dobu léčení se nejednalo o dobu ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, kdy i znalec v posudku uvedl, že „poškozený byl nepodstatně omezen na obvyklém způsobu života lokální bolestivosti“. Podle názoru obviněného zjištěná zranění odpovídají pouze prostému ublížení na zdraví, a proto jeho jednání mělo být kvalifikováno pouze podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Dále vyjádřil pochybnosti, zda jeho jednání bylo možno kvalifikovat „jako pokus trestného činu, když jeho úmysl nesměřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví, když následek tomu neodpovídá a žádné jiné důkazy to nepotvrzují“. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí i rozhodnutí tomuto předcházející a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání nelze přisvědčit. Státní zástupce poukazuje na to, že reálná újma na zdraví poškozeného sice nepřesáhla meze prostého ublížení na zdraví, avšak tento stav byl dílem náhody, nikoli projevem vůle obviněného a s ohledem na intenzitu násilí musel být obviněný srozuměn s tím, že poškozenému může svým útokem přivodit těžkou újmu na zdraví. S ohledem na shora uvedené skutečnosti státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby dovolání obviněného bylo jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s podaným dovoláním je potřebné nejprve uvést, že obviněný v jeho úvodu uvádí, že „setrvává na tom, že se žalovaného jednání nedopustil“. Pokud by měl Nejvyšší soud v rámci dovolání vycházet z této základní premise, tedy, že obviněný popírá trestnou činnost, pro kterou byl uznán vinným a odsouzen, pak by přicházelo v úvahu, aniž by bylo potřebné se zabývat dalšími v dovolání uvedenými skutečnostmi, takové dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť obviněný neuplatnil v dovolání právně relevantní námitku a sám konstruuje jinak skutkový děj, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně a potvrzen jako správný soudem druhého stupně. V této souvislosti lze poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
S ohledem na další části dovolání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že s jistou mírou tolerance vzhledem k jeho obsahu, lze na námitky uplatněné v dovolání nahlížet jako na námitky právně relevantní, a to v souvislosti s problematikou těžkého ublížení na zdraví a pokusu trestného činu.
Ve vztahu ke způsobenému zranění je potřebné uvést, že obviněný poškozeného napadl po předchozí slovní rozepři a opakovaně poškozeného udeřil pěstí do hlavy až do ztráty vědomí poškozeného, přičemž mu způsobil zranění spočívající např. v tom, že „mu způsobil výrazný otok měkkých tkání a krevní výron v podkoží pravostranných partií obličeje včetně pravé očnice.., krevní výron ve spojivce pravého oka..“, za nejpodstatnější je však třeba považovat „drobnou štěrbinovitou zlomeninu klenby v pravé spánkové krajině v blízkosti koronárního švu s vylomením úlomku rozměrů 7x2mm z vnitřní kostní desky a jeho vpáčením o 2 – 3 mm do dutiny lební a krvácení do vedlejší nosní dutiny čelní kosti a horní čelisti vpravo, když v důsledku jednání obžalovaného mohlo dojít u poškozeného ke vzniku zlomenin kostí mozkové části lebky…, které by poškozeného ohrožovalo na životě“. Jak již bylo shora uvedeno, obviněný za rozhodující pro právní kvalifikaci považuje tu skutečnost, že u poškozeného doba léčení trvala od 6. 3. do 29. 3. 2010, přičemž ani omezení v obvyklém způsobu života u poškozeného neodůvodňovala soudy zvolenou právní kvalifikaci, stejně jako pouze formalistický závěr soudu, že útok byl veden mj. na hlavu poškozeného, aniž by bylo bráno v úvahu, že i v rámci tohoto útoku utrpěl poškozený zranění, která svojí povahou odpovídají pouze prostému ublížení na zdraví. Vzhledem k tomu, že poškozený v důsledku jednání neutrpěl zranění závažnější, nelze vycházet z hypotetických závěrů znalců, pokud taková poranění poškozený neutrpěl.
Soud prvního stupně na str. 3 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „vzhledem k použitému násilí mohlo dojít ke vzniku života ohrožujícího zranění…“. Také soud druhého stupně se námitkám obviněného věnoval např. na str. 4 odůvodnění svého usnesení, kdy mj. uvedl, že „ze závěrů znaleckého posudku je zřejmé, že v podstatě všechny útoky byly vedeny proti hlavě, a to do pravé obličejové části“. Jestliže obviněný zpochybňuje kvalifikaci jeho jednání jako pokusu, pak je nezbytné uvést, že za pokus je považováno jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. V souvislosti s otázkou pokusu lze tak uvést, že „vykonává-li pachatel jednání, které je popsáno ve zvláštní části trestního zákona, v úmyslu trestný čin spáchat, jde o jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jde proto o pokus trestného činu, jestliže k jeho dokonání nedošlo (srov. rozh. č. 33/65 – I. Sb. rozh. tr.). U trestných činů ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku odst. 1 a podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje z hlediska zavinění úmysl. To znamená, že pachatel buď přímo chtěl svým jednáním způsobit jinému ublížení na zdraví nebo těžkou újmu na zdraví (§4 písm. a) tr. zák.), nebo věděl, že takový následek způsobí, a byl s tím také srozuměn (§4 písm. b) tr. zák.) – (srov. rozh. II/65 Sb. rozh. tr.). Soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že na základě provedených důkazů (shodně jako soud prvního stupně), zejména znaleckého posudku je vyloučeno, aby si poškozený zranění způsobil sám např. pádem. Okresní soud v rámci hodnocení důkazů a následné právní kvalifikace uzavřel hodnocení důkazů tak, že to byl obviněný, kdo napadl poškozeného a tohoto opakovaně udeřil pěstmi do hlavy až do ztráty vědomí a takto jednal minimálně v úmyslu eventuálním podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když vzhledem k místu na těle poškozeného, kam opakovaně útočil, si musel být vědom, že svým jednáním může způsobit těžkou újmu na zdraví, a pro případ, že ji způsobí, byl s tím srozuměn, tj. jeho jednání směřovalo ke způsobení těžké újmy na zdraví (zůstalo však pouze ve stadiu pokusu), když útočil opakovaně proti hlavě poškozeného až do jeho ztráty vědomí, přičemž podle závěru znalce mohlo dojít ke zranění důležitého orgánu, které by poškozeného ohrožovalo na životě – poškození důležitého orgánu (hlavy poškozeného).
Závěrem lze uvést, že lze akceptovat námitku obviněného, že na každé prosté ublížení na zdraví nelze nahlížet jako na pokus trestného činu ublížení na zdraví a že nelze každému pachateli takového jednání a priori přičítat subjektivní stránku v podobě úmyslu (eventuálního) přivodit poškozenému těžkou újmu na zdraví. V předmětné trestní věci je však na úmysl obviněného třeba usuzovat z hlediska objektivní stránky v kontextu se způsobenými následky. Obviněný vedl údery vůči hlavě poškozeného opakovaně, znal věk poškozeného, věděl, kam opakovaně útočí, a to až do ztráty vědomí poškozeného, kdy došlo k poškození – zlomenině lební klenby. Lze uzavřít, že musel být nutně srozuměn s tím, že poškozenému může takovým útokem způsobit těžkou újmu na zdraví. S ohledem na shora uvedené skutečnosti bylo dovolání obviněného shledáno zjevně neopodstatněným.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 26. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann