ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.516.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 516/2012-13
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. května 2012 o dovolání obviněného O. F. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2011, č. j. 9 To 531/2011-143, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 119/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2011, č. j. 9 To 531/2011-143, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2011, č. j. 2 T 119/2011-116. Tímto rozsudkem byl obviněný O. F. uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny mu byl podle §178 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, přičemž podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Dále byl obviněnému podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to věcí konkrétně specifikovaných ve výroku rozsudku.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve vztahu k přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku obviněný namítá, že nedošlo k neoprávněnému a násilnému vniknutí do objektu poškozeného. V tomto směru dodal, že obydlím byla chata v chatové oblasti, jejíž stavební otvory (okna a dveře) byly uzavřeny a obviněný jimi dovnitř nevstoupil, ani se „nevlámal“ jiným způsobem. Je přesvědčen, že pokud přistoupil na terase ke dveřím chaty, aniž by mu v tom bránila nějaká překážka, kterou by musel cestou překonat, nelze toto jednání považovat za vniknutí do obydlí jiného nebo setrvání v něm, neboť se nacházel vně tohoto obydlí. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že pobyt obviněného na vstupní terase chaty je pobytem uvnitř „intimního prostoru“ obydlí jiného. Jde-li o znak neoprávněnosti, poukazuje obviněný na skutečnost, že obviněný často poškozeného v předmětném obydlí navštěvoval za účelem výpomocí a přátelských návštěv a že tedy měl „konkludentní generální souhlas poškozeného ke vstupu“. Dále má obviněný za to, že dva varovné výstřely do vzduchu před jeho vlastní chatou nelze hodnotit jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 tr. zákoníku a současně jako přečin výtržnictví podle §358 tr. zákoníku. Podle obviněného důkazy posuzované ve své jednotlivosti a ve vzájemném kontextu hovoří spíše o pochybnostech, zda střelba do vzduchu byla čistou agresí obviněného či zda byla jeho obranou proti výhrůžkám agresivního poškozeného s cílem jej pacifikovat a od agrese odradit. Domnívá se, že tyto pochybnosti měly být hodnoceny v souladu se zásadou in dubio pro reo. Dále soudům vytýká, že v rovině trestu nepřihlédly k polehčujícím okolnostem (usmíření s poškozeným, oprava dveří, náhrada škody) a že se nezabývaly otázkou podmíněného zastavení trestního stíhání. Vzhledem k uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2011, č. j. 9 To 531/2011-143, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 2 T 119/2011, zrušil a rozhodl o zproštění obžaloby, event. o zastavení jeho trestního stíhání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podle učiněného skutkového zjištění se obviněný přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku měl dopustit tím, že
„dne 11. 03. 2011 v době od 17:00 hod. do 18:00 hod. v rekreační chatě č. ... ležící v katastrálním území Ž., v chatové oblasti zvané K. v B. – Ž., kterou O. F. dlouhodobě obývá, během návštěvy svého známého-poškozeného A. N., se kterým v uvedené chatě od dopoledních hodin požíval alkoholické nápoje, si začali vzájemně vulgárně nadávat a urážet se, kdy F. N. na závěr řekl, že mu ustřelí hlavu, na což vyběhl do prvního patra chaty a vzhledem k tomu, že N. věděl, že zde má uloženou legálně drženou střelnou zbraň, vstal rychle ze židle a vyběhl z chaty ven, kde dále běžel směrem ke své chatě, mezitím F. vyšel před chatu, čehož si N., který se při běhu neustále za sebe otáčel, všiml, a když viděl jak má F. směrem k němu nataženou ruku, nabyl přesvědčení, že v ní má pistoli, proto vzal ze země kámen a hodil jej směrem k F., přičemž upadl na zem a ležel, uslyšel ránu z pistole, následně rychle ze země vstal, dále utíkal ke své chatě a než k ní doběhl, uslyšel ještě další ránu z pistole, proto zaběhl za svou rekreační chatu č.... k. ú. Ž., kde z mobilního telefonu zavolal na tísňovou linku 158 a věc oznámil Policii ČR; mezitím O. F. vstoupil železnou brankou na pozemek rekreační chaty A. N., kterou celou obešel a zezadu chaty vešel na její verandu a mířil svou legálně drženou krátkou samonabíjecí pistoli zn. Browning, model BDM, ráže 9 mm Luger, výrobní číslo ..., na dveře místnosti, které se nacházejí na levé straně pokoje a vystřelil do dveří tak, že střela prošla vstupními dveřmi z verandy směrem vpravo dolů, do místa, kde se pod oknem nachází postel a prostřelila pánské rifle, DVD přehrávač, sportovní tašku a pružinovou matraci postele, kde střela skončila“.
Ve vztahu k přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku obviněný zpochybnil zákonné znaky objektivní stránky tohoto přečinu, tedy znak „neoprávněnosti“ a znak „užití násilí“. Jde o námitky právně relevantní povahy.
Za neoprávněné vniknutí do obydlí jiného se považuje nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití do domu, bytu nebo do jiných prostor sloužících k bydlení, jakož i do příslušenství k nim náležející, jímž se zasahuje do domovní svobody jiného. Podle ustálené soudní judikatury se „domem“ rozumí i ohrazená přilehlá zahrada a ohrazený dvůr včetně objektů, které se zde nacházejí, např. dřevník, jakož i ohrazené přilehlé hospodářské prostory a budovy, např. humno. Domem se rozumí i rekreační chata (srov. §133 tr. zákoníku) - srov. č. 1/1980 Sb. rozh. tr. a také č. 36/1988.
Z tzv. skutkové věty výroku o vině vyplývá, že obviněný poškozeného pronásledoval se zbraní v ruce, vstoupil železnou brankou na pozemek rekreační chaty poškozeného a dostal se až k verandě přilehlé k domu. Z uvedeného je tedy zjevné, že v konkrétním případě vstup obviněného na pozemek poškozeného nelze považovat za oprávněný, tento byl nežádoucí a nebyl v souladu s vůlí poškozeného. Je-li někdo pronásledován nebo utíká-li před útočníkem, je logické, že se snaží před útočníkem ve svém obydlí skrýt a nalézt zde potřebnou ochranu. V těchto případech nelze hovořit o oprávněnosti vniknutí do obydlí nebo setrvání v něm, a to ani tehdy, byla-li mezi účastníky konfliktu – v dané věci mezi poškozeným a obviněným – uzavřena dohoda o vstupu za účelem výpomocí a přátelských návštěv. Jak je i z této dohody patrno, vztahuje se pouze na přátelské návštěvy nebo výpomoc, za což nelze rozhodně považovat vstup do objektu obydlí se zbraní v ruce a pod pohrůžkou jejího použití. Nejvyšší soud má tedy za to, že zákonný znak „neoprávněnosti“ objektivní stránky přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku byl naplněn. Zbývá poznamenat, že ochrany podle §178 tr. zákoníku požívají také příslušenství k domu náležející, to znamená i pozemek přilehlý k domu. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že překážka nemusí být součástí samotného domu, ale může bránit volnému přístupu na pozemek, na němž se dům nachází, např. drátěný plot (srov. č. 38/1993-I. Sb. rozh. tr.). Jak vyplývá ze skutkové věty, obviněný se ocitl na pozemku rekreační chaty poškozeného poté, co na něj vstoupil železnou brankou. Rovněž ze spisové fotodokumentace je patrné, že pozemek poškozeného byl oplocen a nacházel se za vstupní železnou brankou. Protože ochrana domovní svobody se nevztahuje jen na rekreační chatu nebo verandu, ale i na příslušný pozemek k rekreační chatě náležející, není pochyb, že obviněný zasáhl do objektu tohoto trestného činu.
Pokud jde o zákonný znak „užití násilí“, Nejvyšší soud má za to, že i tento znak byl jednáním obviněného bezezbytku naplněn. Užití násilí může směřovat jak proti osobě, např. proti oprávněnému uživateli domu, kdy bude zpravidla směřovat k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu proti vniknutí do obydlí, tak i proti věci, např. vypáčení dveří, rozbití okna, usmrcení hlídacího psa. Ze skutkové věty výroku o vině se podává, že obviněný prostřelil vstupní dveře verandy tak, že střela skončila v pružinové matraci postele. V uvedeném kontextu není pochyb, že obviněnému sloužila zbraň jako prostředek k užití násilí k vniknutí do obydlí jiného, ať už si v tomto prostoru hodlal zajistit možnost nadále setrvat či k pouhému rušení práva na soukromí oprávněné osoby (srov. č. 14/2002-I. Sb. rozh. tr.).
Ve světle shora uvedené argumentace Nejvyšší soud shledal obě uplatněné právně relevantní námitky obviněného k přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku jako zjevně neopodstatněné.
Další námitky obviněný uplatnil k přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku. Obviněný se jimi snaží zpochybnit zjištěný skutkový stav a soudu nabízí jinou – vlastní verzi skutkového děje. Uvádí například, že není zřejmé, zda jeho jednání bylo čistě jeho agresivním chováním nebo zda hodlal od agrese odradit poškozeného. Je zřejmé, že takové námitky jsou ryze skutkové povahy. Skutková věta v tomto směru vypovídá o tom, že to byl obviněný, kdo poškozenému během hádky začal vyhrožovat ustřelením hlavy a že vyběhl do prvního patra své chaty, kde měl uloženou zbraň. Je zjevné, že vůči nadávkám nebo urážkám, ke kterým mělo mezi poškozeným a obviněným dojít, byla tato reakce zcela neadekvátní a nepochybně slovní útoky poškozeného nevykazují takový stupeň agresivity, aby bylo třeba použít zbraň – s cílem poškozeného pacifikovat, jak uvádí obviněný v dovolání. V tomto směru je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání vychází z ustáleného skutkového děje, který je popsán v tzv. skutkové větě. Námitky obviněného výlučně směřují do oblasti skutkového zjištění a mají ryze skutkový charakter. Je tedy zřejmé, že na argumentaci obviněného dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, protože nijak s právním posouzením skutku nebo s jiným nesprávným hmotně právním posouzením nesouvisejí. Zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění obou rozhodnutí. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru. Protože námitky uplatněné obviněným v dovolání nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného v této části bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Rovněž další námitka obviněného týkající se polehčujících okolností je nejen z pohledu uplatněného dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i z pohledu zbývajících dovolacích důvodů právně irelevantní. Pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a 41 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). S ohledem na uvedené skutečnosti jsou i v této části námitky uplatněné obviněným v dovolání důvodem pro odmítnutí jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Námitka uplatněná k podmíněnému zastavení trestního stíhání má procesní charakter, a proto ji nelze úspěšně uplatnit pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem k tomu, že pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil mj. také právně relevantní námitky, Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann