ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.537.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 537/2012-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. 5. 2012 o dovolání obviněného J. L. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2011, č. j. 7 To 99/2011-342, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 56 T 7/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. 9. 2011, č. j. 56 T 7/2011-320, byl obviněný J. L. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2 tr. zákoníku. Za tento trestný čin mu byl podle §140 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti roků, když pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené VZP ČR, krajské pobočky pro Liberecký kraj, územní pracoviště Česká Lípa, na náhradu škody.
Z podnětu odvolání krajského státního zástupce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 11. 2011, č. j. 7 To 99/2011-342, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, 3 písm. j) tr. zákoníku. Za tento trestný čin mu podle §140 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání patnácti let, přičemž pro výkon tohoto trestu obviněného zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozené VZP ČR, krajské pobočce pro Liberecký kraj, územní pracoviště Česká Lípa.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že rozhodnutí vrchního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nesouhlasí s tím, že se měl pokusit poškozeného usmrtit z jiné zavrženíhodné pohnutky, kterou odvolací soud spatřuje v tom, že tímto způsobem chtěl vyřešit dluh u poškozeného a považuje právní kvalifikaci skutku podle §140 odst. 2, 3 písm. j) tr. zákoníku za nesprávnou. Svou obhajobu zakládá na tom, že poškozenému nic nedlužil, nepodstatné finanční dluhy vůči poškozenému splatil a jediným důvodem jeho jednání byly konflikty v rámci jejich rodin a jeho naprosto mimořádný psychický stav, který byl vyvolán tíživými okolnostmi v rodině. Domnívá se, že za této situace nelze hovořit o naplnění skutkové podstaty zvlášť závažné kvalifikované skutkové podstaty podle §140 tr. zákoníku, tedy spáchání trestného činu z jiné zavrženíhodné pohnutky. V tomto směru poukázal na závěry psychiatricko-psychologického posudku, podle něhož důvodem jeho chování byl tlak ze strany manželky a tchýně a motivačním faktorem jeho chování byla afektní tíseň, úzkost, strach a zloba. Agrese měla afektivní charakter. Je přesvědčen, že v těchto případech nejde o zavrženíhodnou pohnutku ve smyslu §140 odst. 3 tr. zákoníku. Podle jeho názoru odvolací soud nesprávně jeho chování posoudil a za plně dostačující považuje výrok o vině soudu prvního stupně. Domáhá se, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek přezkoumal a dospěje-li k závěru, že je dovolání důvodné, aby tento rozsudek zrušil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze, kde v rámci popisu skutkového děje, uvedeného ve výroku o vině dovoláním napadeného rozsudku, zmínil, že obviněný svým jednáním chtěl vyřešit dluh u poškozeného (ve výši 12.500,- Kč) a zároveň tím zajistit klid v rodině. K průběhu skutkového děje se blíže vyjádřil, zejména stran motivace obviněného, že jednání obviněného bylo cílené, vědomé, typu chladné agrese, sloužící k dosažení cíle, a to k likvidaci existujícího dluhu za každou cenu, při absenci finančních prostředků, tedy situaci pro něho a jeho rodinu zcela nepřijatelnou, jejímž původcem byl podle mínění obviněného poškozený, kterého bylo třeba odstranit. Jak vrchní soud uvedl, takové jednání vykazuje naprostou neúctu k lidskému životu a morální bezcitnost, pokud byl obviněný schopen obětovat život za klid v rodině za relativně nízkou finanční částku, kterou by nemusel poškozenému vracet (srov. str. 7 rozsudku Vrchního soudu v Praze). Podle názoru státního zástupce, je-li při posuzování správnosti hmotně právní kvalifikace vycházeno z popsaných skutkových zjištění a nikoli z tvrzení obviněného (že mezi ním a poškozeným žádné finanční dluhy nebyly a jediným důvodem pro útok byla údajná problematická situace v rodině a z toho vyplývající špatný psychický stav obviněného), je namístě závěry Vrchního soudu v Praze akceptovat. Dodal, že není pochyb, že obviněný vnímal napětí v rodinných vztazích, byly však důsledkem špatné finanční situace, jíž se rozhodl, alespoň v určitém rozsahu, vyřešit likvidací poškozeného. Takové jednání mohlo mít pro obviněného majetkový prospěch, neboť skýtalo možnost dluhu vůči poškozenému se zbavit. Státní zástupce má za to, že pokud Vrchní soud v Praze posoudil předmětný skutek vedený úmyslem získat majetkový prospěch podle §140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, nelze této právní kvalifikaci nic vytknout. V závěru svého vyjádření státní zástupce dodal, že obviněný realizoval svůj útok v úmyslu získat majetkový prospěch
a nikoli z jiné zavrženíhodné pohnutky, jak uvádí (a zpochybňuje) obviněný v dovolání. V návaznosti na uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání, které obviněný podal prostřednictvím obhájce dne 6. 3. 2012, posléze sám doplnil svým podáním ze dne 7. 3. 2012 (soudu prvního stupně bylo doručeno dne 14. 3. 2012) a stejný obsah podání byl zaslán soudu prvního stupně také prostřednictvím obhájce (soudu prvního stupně byl doručen dne 16. 3. 2012). Vedle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v něm uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který zjevně nesprávně označil jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2011, č. j. 7 To 99/2011-342, byl obviněnému doručen dne 9. 1. 2012 a téhož dne i jeho obhájci JUDr. Vladimíru Škrétovi. Podle §265f odst. 2 tr. ř. rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podle učiněného skutkového zjištění se obviněný měl pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, 3 písm. j) tr. zákoníku dopustit tak, že „ve S. u Č. L. dne 4.2.2011 kolem 20.00 hodin vylákal poškozeného J. Č., pod záminkou, že mu dnes vrátí dluh ve výši nejméně 12.500 Kč, ke svému vozidlu odstavenému cca 500 m od jejich bydliště údajně pro nepojízdnost, poté ozbrojen kuchyňským nožem o délce čepele 14 cm přisedl jako spolujezdec k poškozenému do jeho vozidla zn. Daewoo Matiz, r.z. …, a navigoval jej na místa, kde měl čekat údajný kamarád s penězi, včetně odlehlé pískovny u obce D., kde poškozený odmítl vystoupit, a neosvětleného prostoru pod mostem v blízkosti S., kam poškozený odmítl zajet, proto obžalovaný nakonec souhlasil, že jím vymyšlenou schůzku domluví v prostoru BČS PAP OIL v L. ulici v N. B., kde zastavili, chvíli zde čekali a krátce před 22.00 hod. obžalovaný, který seděl ve vozidle stále na místě spolujezdce, v úmyslu usmrtit v nestřeženém okamžiku vytáhl přinesený nůž a se slovy „já tě musím zabít“, ve snaze bodnout poškozeného J. Č. sedícího na místě řidiče do oblasti krku, mu způsobil bodnořeznou ránu délky 7 cm šikmo uloženou vpravo nad kývačem hlavy zasahující do podkoží s porušením kožní žíly se žilním zevním krvácením a krevní koagul v podkoží, poškozenému se však podařilo obžalovaného odzbrojit, vystoupit z auta a nůž odhodit, avšak obžalovaný, který také vystoupil, mu opětovně se slovy, že jej musí zbít, zasadil uvedeným nožem ránu do oblasti levé části zad tak, až se čepel nože zlomila a poškozený utrpěl bodnou ránu zad nad lopatkou vlevo s přítomností zlomené čepele nože o délce 11 cm a šířce 1,8 cm pevně ukotvené mezi žebry s bodným kanálem zasahujícím do mezižeberní svaloviny, když jen náhodou u něho nedošlo k zranění neslučitelnému se životem, neboť si stačil ještě přivolat záchrannou službu, kterou byl převezen do nemocnice v Č. L., kde se neprodleně podrobil operaci a kde mu byla ze zad vyjmuta popsaná část čepele nože bez rukojeti, která byla nalezena se zlomením ostřím v délce 2,7 cm při ohledání místa, zatímco obžalovaný, který tímto jednáním chtěl vyřešit dluh u poškozeného a zároveň tím zajistit klid ve své rodině, která byla vůči poškozenému v nepřátelském vztahu, z místa utekl“.
Nejvyšší soud má za to, že pro posouzení otázky spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. j) tr. zákoníku obviněný uvádí jiné skutkové okolnosti, než které byly rozhodné pro posouzení jeho úmyslu spáchat uvedený trestný čin v úmyslu získat majetkový prospěch. Zejména je třeba podtrhnout, že pro právní kvalifikaci skutku podle §140 odst. 2, 3 písm. j) tr. zákoníku odvolací soud nevycházel ze zavrženíhodné pohnutky na straně obviněného, nýbrž z toho, že motivem jeho jednání bylo zprostit se dluhu, který měl u poškozeného. V tomto směru není pochyb, že jednání obviněného bylo cílené, vedené zcela zjevně ve snaze usmrtit poškozeného právě z důvodu existence dluhu. Je zjevné, že obviněný neunesl tlak v rodině a hodlal řešit svou neutěšenou rodinnou situaci krajním způsobem. Agrese, s jakou útok vedl (silná razance útoku – zvláště u druhého útoku, použití bodněřezného nástroje – nože, zásah do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány), čas, místo, způsob, jakož i naplánování trestného činu, svědčí o tom, že obviněný smrtelný následek způsobit chtěl a věděl, že ho může způsobit. V tomto kontextu vyznívá i popis skutku, v němž je motiv jednání pachatele zcela jednoznačně specifikován, a proto lze právní kvalifikaci skutku podle §140 odst. 2, 3 písm. j) tr. zákoníku považovat za správnou. Toliko nad rámec lze uvést, že ani ustálená judikatura charakter zavrženíhodných pohnutek nepřičítá pohnutkám, které mají podklad v přirozených citech člověk (např. žárlivost) nebo ve stavu okamžitého afektu, v dlouhodobé stresové situaci, v napětí v meziosobních vztazích apod. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421, Komentář. I. vydání, Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1316). Odkazuje-li obviněný na tyto okolnosti, je zřejmé, že nebyly pro posuzování právní kvalifikace skutku rozhodné. Odvolací soud se o zavrženíhodné pohnutce v odůvodnění svého rozsudku sice zmínil, a to v souvislosti s poukazem na naprostou neúctu k lidskému životu a morální bezcitnosti obviněného, neboť v porovnání s relativně nízkou finanční částkou, kterou by nemusel poškozenému vracet, byl schopen obětovat život jiného, nicméně k této právní kvalifikaci nepřistoupil. Za dané situace proto Nejvyšší soud neshledal pro vyhovění námitkám obviněného žádné opodstatnění. Je zřejmé, že na argumentaci obviněného dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, protože nijak s právním posouzením skutku nebo s jiným nesprávným hmotně právním posouzením nesouvisí. Zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění obou rozhodnutí. Nejvyšší soud je toho názoru, že soudy ve věci učinily správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru. Protože námitky uplatněné obviněným v dovolání nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann