ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.54.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 54/2012-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. února 2012 o dovolání obviněného A. P. , a obviněného A. P. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 8. 2010, č. j. 3 To 100/2010-338, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 T 120/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného A. P. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 9. 2009, č. j. 5 T 120/2008-297, byli obvinění A. P. , a A. P. , uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250, odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Obviněnému A. P. byl podle §250 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 tr. zák. a podle §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dva roky, obviněnému A. P. byl uložen podle §250 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 tr. zák. a podle §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 8. 2010, č. j. 3 To 100/2010-338, byl k odvolání obou obviněných napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o náhradě škody. Ve výroku o vině a ve výroku o uložených trestech zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Je třeba podotknout, že obvinění podali dovolání prostřednictvím téhož obhájce s tím, že dovolání opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Namítají, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, zavinění bylo toliko presumováno a nemá oporu v provedeném dokazování. Dále nesouhlasí s tím, jak je skutkový děj popsán ve výrokové části napadeného rozhodnutí. Obvinění poukazují na to, že trestný čin podvodu lze po subjektivní stránce spáchat pouze úmyslně. V posuzované věci však žádná škoda poškozené společnosti Gastro – Tobiáš & Hanzlík spol. s r. o. nevznikla. Tato společnost byla povinna plnit společnosti Švarc a P. Praha spol. s . r. o., a vyláká-li věřitel na dlužníku nebo osobě za dlužníka jednající to, čím je dlužník povinen, o trestný čin nejde. Obvinění jsou přesvědčeni, že i s ohledem na další okolnosti jako je například uzavření dohody o narovnání mezi obviněným A. P. a společností Švarc, byla porušena zásada ultima ratio ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. V závěru dovolání oba obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého, příp. prvního stupně, event. aby sám ve věci rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř. tak, že se „dovolatel zprošťuje obžaloby z důvodu uvedeného v §226 lit. b/ tr. ř.“.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněných se vyjádřil. Shledal, že většina námitek obviněných byla předmětem jejich dřívější obhajoby a soud druhého stupně se vznesenými výhradami zabýval i v otázce subjektivní stránky trestného činu. Nemůže obstát ani námitka, že vylákáním platby částky 355.691,- Kč od společnosti Gastro – Tobiáš & Hanzlík spol. s r. o. nevznikla na majetku této firmy škoda. Obvinění nebyli oprávněni jednat za společnost Švarc a P. Praha spol. s r. o., zejména ne přebírat od dlužníků společnosti jakékoli platby. Pokud tak učinili, převzaté peněžní prostředky užili pro svou potřebu a později se pokusili fingováním účetních dokladů nabytí této částky legalizovat, nemůže jít o nic jiného než o podvodné vylákání předmětné platby od dlužníka, který jednal ve zřejmém omylu. Pozdější akce obviněných (např. dohoda o narovnání) na tomto konstatování nemohou ničeho změnit a mají význam toliko z hlediska náhrady škody, jak správně konstatoval soud druhého stupně. Za zcela nepatřičnou označil státní zástupce námitku dovolatelů týkající se údajného porušení zásady ultima ratio ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku, zejména pokud bylo trestní řízení vedeno v rámci trestního zákona , tedy odlišné právní normy. Zmíněnou zásadu je třeba podle státního zástupce vykládat jako právní překážku kriminalizace ryze občanskoprávních (obchodněprávních) dějů, v nichž jednání žádné ze stran nevykazuje znaky konkrétního trestného činu. Pro takové případy pak jsou k řešení povolány orgány jiné než činné v trestním řízení (slovy trestního zákoníku se uplatní odpovědnost podle jiného právního předpisu). Jestliže ovšem účastník obchodněprávního či občanskoprávního vztahu svým jednáním naplnil znaky konkrétního trestného činu (přečinu, zločinu), byť z hlediska jiného právního odvětví jeho úkony byly v souladu s právem, je trestný podle norem trestního práva hmotného. V takové situaci se zásada ultima ratio neuplatní. Námitku dovolatelů, že existuje extrémní rozpor (nesoulad) mezi provedenými důkazy a závěry soudu v podobě definice skutkového stavu považuje státní zástupce za zcela nekonkrétní. S ohledem na tyto skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím téhož obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.]. Nicméně v zákonné lhůtě podal dovolání pouze obviněný A. P. U obviněného A. P. nebyla lhůta k podání dovolání dodržena a Nejvyšší soud zjistil, že tento obviněný podal dovolání opožděně.
Podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle §265e odst. 3 tr. ř. lhůta k podání dovolání je zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout. Platí též, že jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§265e odst. 2 tr. ř.).
Podle §60 odst. 2 tr. ř. lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Chybí-li tento den v posledním měsíci lhůty, končí lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce. Ze spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 5 T 120/2008, se podává, že obviněnému A. P. bylo usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 8. 2010, č. j. 3 To 100/2010-338, doručeno dne 21. 10. 2010 (č. l. 348), jeho obhájci Mgr. Lukáši Zscherpovi dne 12. 10. 2010 (č. l. 344). Posledním dnem lhůty k podání dovolání tedy bylo úterý 21. 12. 2010. Podal-li obviněný dovolání prostřednictvím obhájce až dne 5. 5. 2011, je zjevné, že dovolání obviněného bylo podáno po uplynutí zákonem stanovené lhůty k podání dovolání. Vzhledem k této skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného A. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. jako opožděně podané. Podle ustanovení §265e odst. 4 tr. ř. navrácení lhůty k podání dovolání není přípustné. Zákon tedy žádné výjimky v případech, kdy lhůta k podání dovolání oprávněným osobám marně uplynula, nepřipouští.
Pokud jde o dovolání obviněného A. P. , uplatnil v něm dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. se obvinění dopustili tím, že „ po společné předchozí domluvě obou obviněných se záměrem získat pro sebe finanční prospěch ve formě vylákání finanční hotovosti dostavil se dne 19. 4. 2007 obviněný A. P. , vystupujíce nepravdivě jako zástupce společnosti Švarc a P. Praha spol. s r.o. se sídlem Pod Hájem 18/2899, Praha 5, Smíchov, za současného předložení plné moci ze dne 8. 2. 2006, vystavené obviněným A. P. , jako jednatelem společnosti Švarc a P. Praha spol. s r.o. se sídlem Pod Hájem 18/2899, Praha 5-Smíchov, ve prospěch obviněného A. P. , ke všem právním úkonům, k nimž dochází při provozu podniku společnosti“ opatřené ověřovací doložkou a razítkem notářské kanceláře JUDr. Jiřího Kotrlíka se sídlem Moldavská 1361/9, Praha, ze dne 13. 2. 2007 o uznání podpisu obviněného P. , na této plné moci za vlastní, ačkoli funkce jednatele obviněného A. P. , zanikla v uváděné společnosti ke dni 20. 9. 2006, k vyvolání dojmu o pravdivosti jím uváděných nepravdivých tvrzení o zastupování společnosti Švarc a P. Praha spol. s r.o., Praha 5, do sídla společnosti Gastro – Tobiáš & Hanzlík spol. s r.o. se sídlem Zemědělská 500, Kamenný Újezd, okr. České Budějovice, kde po nepravdivě sdělených skutečnostech o svém pověření převzít od společnosti GASTRO – Tobiáš & Hanzlík spol. s r.o. se sídlem Zemědělská 500, Kamenný Újezd, okr. České Budějovice, jako odběrateli za dodávku výrobků na finanční částku ve výši 355.691,- Kč, vylákal od zástupce společnosti GASTRO – Tobiáš & Hanzlík spol. s r.o. se sídlem Zemědělská 500, Kamenný Újezd, okr. České Budějovice, škodu ve výši 355.691,- Kč“.
Podstatu dovolání obviněného tvoří námitka, že se soudy dostatečně nezabývaly otázkou subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., neboť nevzaly v úvahu, že rovněž i společnost Gastro – Tobiáš & Hanzlík spol. s r.o. byla povinna plnit společnosti Švarc a P. Praha spol. s r. o. Na základě provedeného dokazování lze však dospět k závěru, že společnost Gastro – Tobiáš & Hanzlík spol. s r. o. ve skutečnosti plnila nikoliv společnosti Švarc a P. Praha spol. s r.o., nýbrž obviněným jako fyzickým osobám vystupujícím bez oprávnění zastupovat tuto společnost vůči třetím osobám. V tomto směru je pro závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podstatné, že podle učiněného skutkového zjištění „obviněný A. P. vystupoval nepravdivě jako zástupce společnosti Švarc a P. Praha spol. s r.o.“ , a dále nelze přehlédnout další aspekt jednání obviněných, a to že u obviněného A. P. funkce jednatele společnosti zanikla již ke dni 20. 9. 2006, přesto k jednání obviněných (konkrétně specifikovanému ve výroku o vině) za tuto společnost došlo dne 19. 4. 2007. Není tedy pochyb, že u obviněných bylo jejich jednání motivováno podvodným úmyslem a v žádném případě nelze souhlasit s tím, že by šlo o plnění ve prospěch společnosti Švarc a P. Praha spol. s r.o. Tolik ve stručnosti považoval Nejvyšší soud dodat k námitkám obviněného, neboť již v předchozím řízení se touto otázkou zabývaly soudy nižších stupňů, odvolací soud zejména na str. 4 – 6 usnesení. Na tomto místě je třeba konstatovat, že námitky, které obviněný uplatnil v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
S ohledem na skutečnosti shora uvedené proto nezbývá Nejvyššímu soudu nic jiného, než konstatovat, že jestliže má obviněný pochybnosti o tom, zda skutečně byla skutková podstata trestného činu podle §250 tr. zák. naplněna, a že se nejedná o trestný čin, nýbrž o běžnou obchodní transakci, jak už bylo uvedeno, ve světle provedeného dokazování tato námitka obviněných neobstojí, protože není z hlediska právní kvalifikace důvodná. Nejvyšší soud zastává názor, že pro posouzení, zda došlo ke spáchání trestného činu či nikoli, není rozhodné, jestli posuzované jednání bylo uskutečněno v rámci určité transakce, ať již běžné, obchodní či jakékoliv jiné. Trestného činu se může totiž pachatel dopustit i v rámci jinak obvyklé obchodní transakce, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní právní předpis, jestliže na něj trestní zákon přímo neodkazuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek č. 24, ročník 2003, pod T 575). Jde o projev zásady trestního práva, podle níž trestněprávní ochranu lze použít k ochraně zájmů společnosti, práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob právě tam, kde nástroje ostatních právních odvětví selhávají. Často se hovoří o zásadě pomocné úlohy trestní represe. Namítá-li obviněný A. P. v úvodu svého dovolání extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, Nejvyšší soud neshledal v této námitce žádné opodstatnění. Nicméně podstatu této námitky obviněný blíže nijak nekonkretizoval, tudíž se Nejvyšší soud touto otázkou ani nezabýval (nekonkrétní námitka – viz blíže sp. zn. I. ÚS 452/07).
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl o odmítnutí dovolání rozhodnout v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann