ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.561.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 561/2012-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. května 2012 o dovolání obviněného J. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2011, č. j. 8 To 446/2011-115, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 126/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2011, č. j. 8 To 446/2011-115, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2011, č. j. 12 T 126/2011-95. Tímto rozsudkem byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák., účinného do 31. 12. 2009. Za tento trestný čin mu byl podle §213 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a taktéž na nesprávném hmotně právním posouzení. Domnívá se, že tak, jak je skutek popsán ve skutkové větě výroku o vině, nenaplňuje všechny znaky trestného činu podle §213 odst. 1, 3 tr. zák. Zejména má za to, že v rozhodnutí soudů obou stupňů chybí konkrétní skutkové zjištění ohledně subjektivní stránky trestného činu. Jak uvedl, není v nich uvedeno, k jakým skutkovým závěrům soudy dospěly ohledně příjmu obviněného za období od dubna 2004 do 12. 8. 2005. Protože se soudy podle názoru obviněného nezabývaly otázkou výdělkových možností a majetkových poměrů, absentují ve skutkové větě a v odůvodnění rozhodnutí soudů skutková zjištění ohledně subjektivní stránky, a proto ve vztahu k tomuto období nelze podle zásady „in dubio pro reo“ konstatovat, že bylo jednání obviněného zaviněné a že naplnil subjektivní stránku trestného činu. Je rovněž přesvědčen, že nemohl subjektivní stránku trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák. naplnit ani v době, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody. Vycházel z přesvědčení, že věznice mohla provádět srážky z jeho mzdy, neboť měla k dispozici jeho odsuzující rozsudek, z něhož bylo zřejmé, k jakému trestu byl odsouzen, pro jaký trestný čin, jaké pohledávky a nároky je povinen platit, proto nemohl jednat zaviněně. Dále uvádí, že v období měsíce srpna 2005 nemohl výživné na nezl. I. S. hradit, protože nedosahoval ve výkonu trestu odnětí svobody žádného příjmu. Má za to, že k uvedenému období není naplněn znak protiprávnosti, jelikož je zřejmé, že objektivně v tomto období nemohl výživné na nezletilého hradit. V závěru dovolání dospívá k závěru, že trestného činu podle §213 odst. 1, 3 tr. zák. se nedopustil ani poté, co byl z výkonu trestu odnětí svobody propuštěn. V té době byla v rámci exekuce prodána jeho garsonka, neměl stálé bydlení ani příjem, neměl tudíž dostatek finančních prostředků ani na uspokojování svých základních životních potřeb. Navrhl, aby byl proveden důkaz exekučním spisem Městského soudu v Brně, týkající se exekučního prodeje jeho garsonky. Jedná se podle jeho názoru o tzv. opomenutý důkaz, jehož neprovedením došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 8 To 446/2011, zrušil a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky, týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud má za to, že obsah námitek obviněného k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenasvědčuje tomu, že tento dovolací důvod byl naplněn právně relevantními námitkami. Byť obviněný zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu, je zjevné, že jeho námitky jsou skutkového charakteru, neboť zjištěný skutkový stav, který je podle jeho názoru neúplný (výdělkové poměry obviněného považuje za nedostatečně zjištěné), nebo tvrdí, že se trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák. nedopustil (buď s ohledem na zaviněné jednání věznice, chybějící znak protiprávnosti nebo opět s odkazem na nedostatečné výdělkové poměry). Nejvyšší soud v tomto směru považuje za nezbytné zdůraznit, že skutkovým zjištěním učiněným v předcházejícím řízení soudy nižších stupňů je vázán. Pokud jde o naplnění subjektivní stránky trestného činu za období od dubna 2004 do 12. 8. 2005, nelze konstatovat, že pro absenci tohoto skutkového zjištění ve skutkové větě výroku o vině nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, z jakých listinných důkazů vycházel – viz str. 3 rozsudku. Na jejich základě dospěl k závěru, že obviněný dosahoval příjmu ve výši 7.000,- Kč – 8.000,- Kč. Vzhledem k velmi nízké výši stanoveného výživného ve výši 500,- Kč rozhodně nelze říci, že by šlo o výši výživného, které by obviněný vzhledem ke svým výdělkovým možnostem a majetkovým poměrům nebyl schopen hradit. V tomto směru je třeba zdůraznit, že obviněnému byla tato vyživovací povinnost stanovena rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 4. 1994, sp. zn. 22 P 295/93. K povinnosti plnit výživné v této výši byl tedy obviněný zavázán dlouhodobě a dobře o její výši věděl. Lze rovněž poukázat i na to, že v plnění vyživovací povinnosti po celou dlouhou dobu od jejího stanovení civilním soudem nedošlo ke změně její výše, což v současné době je téměř výjimkou. Nicméně trestní soud shledal, že tato výše výživného je nadále rozhodná pro určení trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák. K námitce obviněného stran jeho nezaviněného jednání v období, kdy se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, musí Nejvyšší důrazně obviněnému oponovat. Jak sám obviněný tvrdí, vycházel z toho, že věznice měla k dispozici jeho odsuzující rozsudek. Není pochyb, že v odsuzujícím rozsudku je obsažen výrok, jímž byl obviněný uznán vinným, je v něm přesně označen trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků, které odůvodňují trestní sazbu (srov. §120 odst. 3 tr. ř.). Dále součástí rozsudku, jímž se rozhoduje otázka viny, je výrok o náhradě škody a o ochranném opatření (srov. §121 tr. ř.) a obsahuje též výrok o trestu s uvedením zákonných ustanovení, podle nichž byl trest vyměřen (§122 odst. 1 tr. ř.). Objektem trestného činu zanedbání povinné výživy je nárok na výživu, který je založen na ustanoveních zákona o rodině. V tomto směru je nutno dodat, že vyživovací povinnost byla obviněnému stanovena rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 4. 1994, sp. zn. 22 P 295/93, a tento rozsudek obviněný věznici nepředložil. Jinak řečeno, na základě odsuzujícího rozsudku obviněný vykonává trest odnětí svobody, samotná vyživovací povinnost mu však tímto rozsudkem stanovena není. Ostatně obviněný nevykonával trest odnětí svobody za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák. poprvé. O povinnosti uvést všechny vyživovací povinnosti byl poučen a zcela nepochybně mu bylo známo, že je musí nahlásit. I Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů, považuje tuto námitku obviněného za účelovou, vznesenou ve snaze zbavit se trestní odpovědnosti. Je-li obviněným v dovolání nyní vznesena námitka, která se týká období měsíce srpna 2005, tuto konkrétní skutkovou námitku obviněný vznáší poprvé. Těžiště dokazování je ale v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.), přičemž v řádném opravném prostředku tuto námitku obviněný neuplatnil. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Nicméně soud prvního stupně ohledně období od srpna 2005 do května 2006 učinil skutkové zjištění (které zahrnul i do skutkové věty výroku o vině), podle něhož obviněný v tomto období získal celkový příjem ve výši 3.483,-- Kč. Je zjevné, že za toto celkové období je tato částka natolik nízká, že stanovené výživné nemohl v plné výši plnit, avšak do této situace se obviněný dostal vinou, tudíž jej nelze ani za toto období trestní odpovědnosti zprostit, a proto soud prvního stupně správně postupoval, pokud mu za uvedené období vyměřil částku dlužného výživného. Nejvyšší soud má za to, že soudy ve věci učinily správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., na jejich základě bylo možno spolehlivě dospět k závěru o vině obviněného. V tomto směru Nejvyšší soud považuje provedení dalšího důkazu – exekučním spisem Městského soudu v Brně za zcela nadbytečný. K námitkám obviněného ohledně jeho schopnosti plnit vyživovací povinnost se zabýval i odvolací soud, a to jak ve vztahu k období, kdy obviněný vykonával trest odnětí svobody, tak po jeho propuštění. V podrobnostech lze na tyto pasáže odůvodnění usnesení odvolacího soudu plně odkázat (viz str. 2 usnesení). V dané věci tedy všechny zjištěné skutkové okolnosti vedly soudy k závěru, že obviněný naplnil subjektivní stránku trestného činu zanedbání povinné výživy v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. a Nejvyšší soud se s tímto názorem soudů nižších stupňů plně ztotožňuje.
Protože námitky uplatněné obviněným v dovolání nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann