ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.578.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 578/2012-13
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. května 2012 o dovolání obviněného M. L. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 3 To 407/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 30 T 31/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 3 To 407/2011, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 18. 7. 2011, sp. zn. 30 T 31/2011, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen za výše uvedenou trestnou činnost a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 30 T 95/2010, který nabyl právní moci dne 28. 9. 2009, podle §198 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, když podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř a půl roku (podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Brno-venkov ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 30 T 95/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu).
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 3 To 407/2011, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V souvislosti s uplatněnými dovolacími důvody poukazuje na to, že z pohledu nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 55/04, trpí dovoláním napadené rozhodnutí nesprávným právním posouzením skutku. V návaznosti na tuto skutečnost argumentuje tím, že již odvolacímu soudu navrhoval výslech svědkyně R. N. , která měla sdělit, že „tulipán“*) vypovídal v řízení před orgány činnými v trestním řízení nepravdu, vypovídal pouze to, co si přála jeho matka. Vzhledem k tomu, že soud odmítl předvolat a vyslechnout zmíněnou svědkyni, postupoval v rozporu s nálezy Ústavního soudu, které se zabývaly problematikou opomenutého důkazu. Shora popsaným jednáním odvolacího soudu došlo podle mínění obviněného k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Závěrem podaného dovolání poukazuje na nezbytnost zjištění skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. a otázku hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., přičemž nesmí ze strany orgánů činných v trestním řízení dojít v rámci jejich použití k libovůli a transparentnost rozhodnutí musí odpovídat hlediskům, která vyjádřil Ústavní soud např. v nálezu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05. Z důvodů shora uvedených obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a soudu druhého stupně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s námitkami, které obviněný v podaném dovolání uplatnil a které uplatnil v souvislosti s nálezy Ústavního soudu, musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou mu známé, stejně jako řada dalších rozhodnutí Ústavního soudu, kde se tento obdobnou problematikou zabýval. V souvislosti s problematikou extrémního nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními či otázkou neopomenutelných důkazů je vhodné zmínit, že žádné ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. „extrémní nesoulad“, a to ani jako obsahovou součást zmíněného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nutno dodat, že problematiku tzv. „extrémního nesouladu“ nelze aplikovat na trestní věc obviněného, kdy veškerá jeho argumentace spočívá v tom, že obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů, které vyústilo v předmětný zjištěný skutkový stav a následné právní posouzení zjištěného skutkového stavu, kdy nebyl akceptován jeho návrh na doplnění dokazování. Tak, jak je skutek popsán, vykazuje znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně §125 tr. ř., ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně, stejně jako odpovídají ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. ve vztahu k usnesení soudu druhého stupně.
Pokud obviněný cituje ve svém dovolání celou řadu ustanovení Listiny a Úmluvy, ve vztahu k rozhodnutím Ústavního soudu, měl patrně na mysli taková rozhodnutí Ústavního soudu, kde tento cituje nutnost svého zásahu, pokud tak neučinil již Nejvyšší soud, existuje-li extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury, či svévole na straně obecných soudů. Za této situace, tedy existence extrémního rozporu připouští Ústavní soud možnost zásahu za striktně vymezených důvodů. Nejvyšší soud však v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, přičemž stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V návaznosti na výše uvedené je potřebné konstatovat, že soud prvního stupně si byl plně vědom důkazní situace a k hodnocení jednotlivých důkazů přistupoval ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z jeho rozsudku vyplývá, že se věnoval hodnocení výpovědí jak obviněného, tak i svědků v návaznosti na jimi činěné výpovědi v průběhu trestního řízení. Z odůvodnění usnesení soudu druhého stupně je patrno, jak se soud vypořádal např. s námitkou – návrhem obhajoby na provedení výslechu svědkyně obhajobou navržené (viz str. 3 usnesení). Je zřejmé, že soudy postupovaly v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 tr. ř., (resp. §134 odst. 2 tr. ř.), tudíž jim nelze vytknout svévoli, přičemž odůvodnění je jasné, logické a přesvědčivé. Činí-li i přes shora uvedené skutečnosti obviněný kroky ke zpochybnění těchto skutkových závěrů s tím, že nebyly provedeny jím navržené důkazy a až následně od svých závěrů dovozuje jiné závěry právní, pak nelze než opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení. Z podaného dovolání je evidentní, že rozhodnutí soudu představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení a hovoří o nedostatcích procesního charakteru a v rozsahu dokazování. Všechny tyto námitky jsou však námitkami z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantními.
S ohledem na obviněným tvrzenou nezbytnost výslechu svědkyně, která by měla zpochybnit výpověď svědka „tulipána“, považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat jednak na argumentaci soudu druhého stupně k nutnosti výslechu této svědkyně, kdy uzavřel (po vlastním doplnění dokazování), že „z pohledu zprávy není třeba dokazování doplnit o výslech svědkyně R. N. , když z této zprávy je zřejmé, že mezi poškozenou a navrhovanou svědkyní je negativní vztah, kdy ovšem šetření na základě podnětu navrhované svědkyně neprokázalo, že docházelo nyní k týrání poškozených. Závěrem je třeba zdůraznit, že pokud se týká skutečnosti, že by snad v současné době mělo docházet k napadání poškozené další osobou, toto není předmětem současného řízení“, ale také na závěry znaleckého posudku k osobě svědka „tulipána“, kdy znalec mj. uvedl, že svědek se „vcelku lhostejně vyjadřuje k možnostem potrestání obviněného, nepřeje mu nic zlého, jen za to, jak se choval k matce, by měl nést nějakou odpovědnost. Vyšetřením nebyla zjištěna zášť či nenávist vůči obviněnému v takové míře, aby jej motivovala k úmyslnému a cílenému snažení obviněného poškodit, očernit křivou výpovědí a způsobit mu nespravedlivé potrestání“. Ve světle této skutečnosti, kterou blíže soudy nezmínily (resp. soud prvního stupně krátce na str. 7 rozsudku), a z provedených důkazů je pak patrno, že závěr soudu o tom, že nebude proveden výslech svědkyně R. N. , byl správný, a to i v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy, které zmiňuje soud prvního stupně na str. 7 – 10, kdy mj. zmiňuje také dopis obviněného, kde tento popisuje své jednání ve vztahu k poškozené (str. 6 rozsudku).
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann
* ) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.