ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.596.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 596/2012-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2012 o dovolání obviněného Mgr. M. M. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 9. 2. 2012, č. j. 14 To 10/2012-338, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 2 T 19/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 9. 2. 2012, č. j. 14 To 10/2012-338, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 15. 11. 2011, č. j. 2 T 19/2011-317. Tímto rozsudkem byl obviněný Mgr. M. M. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009. Za tento trestný čin mu byl podle §250 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Současně bylo podle §59 odst. 2 tr. zák. obviněnému uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozené obce Vystrkov na náhradu škody.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení. Má za to, že soudy nesprávně posoudily otázku jeho úmyslu dopustit se podvodného jednání v době, kdy dne 11. 9. 2009 uzavíral kupní smlouvu s obcí Vystrkov. Namítá, že soudy se nedostatečně zabývaly platností předmětné kupní smlouvy. Dále se domnívá, že použití finančních prostředků jiným způsobem než na uhrazení kupní ceny za předmět koupě není možno kvalifikovat jako trestný čin podvodu a soudy nesprávně takto jeho jednání vyhodnotily. Hmotně právní pochybení krajského soudu spatřuje také v tom, že při svém rozhodování přihlédl k návrhu na potrestání, který byl podán ze strany Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře. V závěru dovolání napadá výrok o náhradě škody s tím, že pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody nebyly předloženy relevantní důkazy, které by mohly nárok obce Vystrkov na úhradu částky ve výši 168.104,20 Kč prokazovat. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 9. 2. 2012, č. j. 14 To 10/2012-338, a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 15. 11. 2011, č. j. 2 T 19/2011-317, zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Pelhřimově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Konstatoval, že námitkám vysloveným v dovolání nelze přisvědčit. Uvedl, že důkazní řízení v této věci bylo velmi podrobné a důkladné, přičemž sám krajský soud věnoval rozboru skutkového i právního stavu náležitou pozornost a na jeho úvahy lze bez dalšího odkázat. Je zjevné, že při absenci doznání obviněného se soudy soustředily na otázku zjištění subjektivní stránky a v tomto ohledu jejich postupu a závěrům nelze ničeho vytýkat. Podotkl, že z trestní minulosti obviněného je zřetelně patrno, že podvodné, resp. defraudační jednání je pro něho běžným způsobem, jímž provozuje svou samostatnou výdělečnou činnost, a z takovéhoto „podnikání“ mu pochopitelně vzniká narůstající množina finančních závazků. Jestliže krajský soud v této souvislosti zmínil návrh na potrestání, podaný proti obviněnému Okresním státním zastupitelstvím v Kutné Hoře, nejedná se o porušení presumpce neviny, protože krajský soud nepředjímal výsledek trestního řízení vedeného v Kutné Hoře, ale pouze dokumentoval povědomost orgánů činných v trestním řízení o dlouhodobě neuspokojivé finanční situaci obviněného. Námitku neplatnosti kupní smlouvy považuje státní zástupce za irelevantní, neboť v daném případě byla tato smlouva sjednána v každém případě ústně. Obviněný předmět této smlouvy převzal, ale sjednané plnění druhému účastníkovi neposkytl, přičemž již v době uzavírání této smlouvy musel být srozuměn s tím, že vzhledem k naléhavým potřebám hradit jiné závazky, nebude tento svůj závazek vůči obci Vystrkov řádně plnit. Pokud obviněný namítá vadnou aplikaci v rozhodnutí o náhradě škody, jedná se o pouhou proklamaci bez reálné a konkrétní hmotně právní argumentace – z hlediska adhezního řízení však ani v tomto případě nevyvstávají pochyby o správnosti napadeného soudního rozhodnutí. Vzhledem k uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obsahem námitek obviněného nebyl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn. I když obviněný zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu (pojmu hmotného práva), je zjevné, že jeho námitky nekorespondují s tím, co bylo předmětem skutkového zjištění soudů nižších stupňů. Subjektivní stránka trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. nespočívá - a v dané věci ani nebyla spatřována - v tom, že by se obviněný podvodného jednání dopustil tím, že použil finanční prostředky za prodej dřevní hmoty jiným způsobem než na úhradu kupní ceny, nýbrž v tom, že již v době, kdy uzavřel kupní smlouvu na nákup dřevní hmoty s obcí Vystrkov „ si byl vědom své tíživé finanční situace, v níž nebude schopen dostát svým závazkům ze smlouvy plynoucí“ a tato skutečnost je takto vyjádřena i ve skutkové větě výroku o vině. Není pochyb, že získané finanční prostředky za prodej dřevní hmoty obviněný použil k vlastnímu obohacení. K prokázání subjektivní stránky trestného činu bylo provedeno podrobné dokazování. Především bylo zjištěno, že obviněný se nachází v tíživé finanční situaci dlouhodobě, neboť již v roce 2007 nebyl schopen dostát dalším závazkům a množství exekučních řízení vedených proti němu od roku 2004. Nikoliv v rozporu s presumpcí neviny, ale k dokreslení okolností doprovázejících finanční situaci obviněného byl konstatován návrh na potrestání Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře pro trestnou činnost obviněného naprosto stejného charakteru. Na promyšlenost jednání lze usuzovat rovněž ze skutečnosti, na kterou správně poukázal i odvolací soud, neboť obviněný ještě dne 11. 3. 2010 zástupcům obce předstíral částečné uhrazení faktur, přičemž za tím účelem předložil příkazy k úhradě, které měly být údajně podány v České spořitelně a. s., a uvedl na nich neexistující čísla účtu. Bylo prokázáno, že není osobou, která by disponovala jakýmkoliv účtem u tohoto peněžního ústavu. Je zřejmé, že obviněný argumentaci odvolacího soudu vytrhl z kontextu všech skutečností, které z odůvodnění odvolacího soudu vyplývají, neboť podvodný úmysl z odůvodnění odvolacího soudu nelze interpretovat tak, jak jej dovozuje v dovolání obviněný. Z jakého důvodu obviněný zpochybňuje neplatnost kupní smlouvy, není z dovolání zřejmé. Tuto námitku obviněný nepodložil žádnou právní argumentací, pouze uvádí, že se soudy otázkou platnosti kupní smlouvy nezabývaly. Vzhledem k tomu, že neurčitost námitky vyvolává její nepřezkoumatelnost, nemohl se jí Nejvyšší soud blíže zabývat a Nejvyššímu soudu nepřísluší v tomto směru jakkoli dovolací námitky dovozovat a nahrazovat svými úvahami (srov. sp. zn. I. ÚS 452/07). Pokud jde o náležitosti kupní smlouvy, nutno poznamenat, že bylo objasněno, jaké množství dřevní hmoty z majetku obce Vystrkov obviněný prodal, jakož i to, že za prodej dřevní hmoty peníze obdržel a také to, že na základě faktur požadovanou částku neuhradil. Brojí-li obviněný proti výroku o náhradě škody s odkazem na to, že nebyly předloženy relevantní důkazy, které by mohly nárok obce Vystrkov prokázat, je nutno uvést, že výše způsobené škody byla vyčíslena a stanovena na základě listinných důkazů a tvrzení starosty obce Vystrkov J. P., přičemž v podrobnostech lze odkázat na str. 3-4 rozsudku soudu prvního stupně. Jinými slovy řečeno, důkazy provedené v dané věci byly postačující k přiznání nároku na náhradu škody v trestním řízení podle §228 odst. 1 tr. ř. Podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o částce škody, pro jejíž přiznání neměl soud dostatečné doklady, proto soud prvního stupně odkázal poškozenou obec se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Protože námitky uplatněné obviněným v dovolání nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud považuje rovněž za nezbytné uvést, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného řádně vypořádaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann