ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.628.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 628/2012-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. května 2012 o dovolání obviněného R. M. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 7 To 56/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 1 T 326/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 1. 2012, sp. zn. 1 T 326/2011, byl obviněný uznán vinným jednak přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, jednak přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a byl mu uložen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, když pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, dále byl obviněnému podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, blíže specifikovaných ve zmíněném rozsudku soudu prvního stupně.
O odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 1. 2012, sp. zn. 1 T 326/2011, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 7 To 56/2012, rozhodnuto tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen toliko ve výroku o propadnutí věci a podle §259 odst. 1 tr. ř. v rozsahu zrušení byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 7 To 56/2012, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, a to s odkazem na dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle dovolatele spočívá naplnění uplatněného dovolacího důvodu v tom, že „soud I. i II. stupně výlučně posuzoval naplnění znaků skutkových podstat přečinů, pro něž byl odvolatel uznán vinným, nikterak se však nezaobíral obecnými zásadami ukládání trestů, jak je stanoví ustanovení §36 tr. zákoníku a následující“. Obviněný poukazuje na to, že soud druhého stupně se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, který konstatoval, že „žádný z doposud obviněnému uložených trestů nesplnil svůj účel odradit obviněného od spáchání stejnorodé trestné činnosti“. Obviněný se s uvedeným závěrem neztotožňuje a poukazuje na to, že soud „neaplikoval zásadu přiměřenosti trestní sankce“, a v této souvislosti zejména soudu vytýká, že nedostatečně posoudil okolnosti konkrétního případu a nepřihlédl k osobním poměrům obviněného. Soudům rovněž vytýká, že zcela ignorovaly okolnosti, za nichž byl „trestný čin spáchán“, nízkou míru zavinění a pohnutky jeho jednání, kdy jedinou jeho snahou bylo podrobit se dříve uloženému trestu vyhoštění, jehož naplnění mu bylo zastupitelským úřadem Srbské republiky značně ztíženo. Dále mělo být podle jeho mínění vzato v úvahu také to, že se k jednání zcela doznal, svého jednání hluboce litoval. Trest odnětí svobody v trvání tří let považuje za nepřiměřeně přísný, který je v rozporu s ustanovením §37 odst. 2 tr. zákoníku a nesplňuje ani podmínku vyžadovanou ustanovením §38 odst. 2 tr. zákoníku (sankce nesmí být pro pachatele citelnější, jestliže postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující). Argumentuje také tím, že obdobně jako v případě předchozího propuštění z výkonu trestu odnětí svobody se i po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v této věci ocitne opět bez prostředků a nebude moci ve lhůtě 24 hodin vycestovat ze země, pokud bude disponovat hotovostí v řádech stokorun. Vzhledem k tomu, že trest odnětí svobody je také neekonomický pro stát, navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s podaným dovoláním je nezbytné uvést, že přestože byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podané dovolání v žádném případě nevytýká, že by rozhodnutí v otázce viny spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Veškeré výhrady obviněného jsou zaměřeny proti výroku o trestu, resp. druhu trestu, který byl obviněnému soudem prvního stupně uložen a soudem odvolacím shledán správným.
Obviněnému byl uložen úhrnný trest odnětí svobody za nejpřísněji trestný přečin, kterým byl uznán vinným, a to přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 tr. zákoníku (obviněnému bylo možno podle tohoto ustanovení uložit trest odnětí svobody v trvání až tří let). Za přečin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku by bylo možno obviněnému uložit trest odnětí svobody v trvání tří let nebo zákaz činnosti. Výše uvedené skutečnosti zmiňuje Nejvyšší soud vzhledem k charakteru námitek, které směřovaly k porušení obecných ustanovení, která se vztahují k trestním sankcím. Pouze okrajově je možno uvést, že soud prvního stupně velmi podrobně ve svém rozsudku popsal způsob chování obviněného po dobu jeho pobývání na území České republiky, včetně odsouzení a okamžiku, kdy byl z výkonu trestu propuštěn a následné jeho jednání do doby opětovného výkonu trestu obviněným. Na tomto místě je nutno uvést, že postupoval v souladu s ustanovením §39 tr. zákoníku. (Výše uvedené Nejvyšší soud uvádí pouze nad rámec, a to s ohledem na charakter dovolací argumentace obviněného k tomu, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest).
Ve vztahu k uplatněným námitkám obviněného je vhodné uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (§39 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz roz. č. 22/03 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann