ECLI:CZ:NS:2012:6.TZ.70.2012.1
sp. zn. 6 Tz 70/2012-41
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 12. prosince 2012 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Veselého a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Roberta Fremra stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného L. M., proti usnesení Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 3 Rtv 272/90, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 3 Rtv 272/90, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a §2 odst. 5, 6 tr. ř., v tehdy účinném znění, ve vztahu k §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, v neprospěch obviněného L. M..
Usnesení Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 3 Rtv 272/90, se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 23. 6. 1952, sp. zn. Vt 14/52, byl obviněný L. M. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že „dne 5. dubna 1952 u svého útvaru v R. u B. odmítl vykonávat vojenskou službu odvolávaje se na to, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení“. Za to byl podle §270 odst. 1 trestního zákona č. 86/1950 Sb. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný L. M., rozhodl Vyšší vojenský soud v Trenčíně usnesením ze dne 24. 7. 1952, sp. zn. Vto 130/52, jímž toto odvolání jako nedůvodné zamítl. Obviněný se zápočtem vazby vykonával trest odnětí svobody od 23. 6. 1952 do 4. 5. 1953, kdy byl z výkonu trestu propuštěn v důsledku udělené amnestie presidenta republiky.
Podáním ze dne 5. 12. 1990 požádal obviněný L. M. ve smyslu §4 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále též „zákon o soudní rehabilitaci“) Vojenský obvodový soud v Brně o rehabilitaci své osoby. Vojenský obvodový soud v Brně k této žádosti rozhodl usnesením ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 3 Rtv 272/90, tak, že rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 23. 6. 1952, sp. zn. Vt 14/52, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 24. 7. 1952, sp. zn. Vto 130/52, podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zrušil ve výroku o trestu a podle §14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zrušil všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Usnesení nabylo právní moci dne 5. 11. 1991.
V odůvodnění citovaného usnesení Vojenský obvodový soud v Brně konstatoval, že výrok o vině rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 23. 6. 1952, sp. zn. Vt 14/52, byl učiněn v souladu s tehdy platným trestním zákonem a rovněž v souladu s ustanoveními trestního řádu. Vojenský obvodový soud v Brně posoudil jako nezákonný pouze výrok o trestu odsuzujícího rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 23. 6. 1952, sp. zn. Vt 14/52, když shledal, že uložený trest byl nepřiměřeně přísný, neboť uložený nepodmíněný trest odnětí v trvání dvou let je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost.
Následně Vojenský obvodový soud v Brně usnesením ze dne 12. 12. 1991, sp. zn. 3 Rtv 272/90, v neveřejném zasedání trestní stíhání L. M. pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. podle §223 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastavil na základě čl. V, z důvodu části čl. II, čl. III odst. 5 rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1960.
V návaznosti na prohlášení obviněného L. M. ze dne 19. 12. 1991, že trvá na projednání věci, Vojenský obvodový soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 30. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 272/90, tak, že se při nezměněném výroku o vině z rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 23. 6. 1952, sp. zn. Vt 14/52, kterým byl obviněný L. M. ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 24. 7. 1952, sp. zn. Vto 130/52, uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb., obviněnému L. M. z důvodu §227 tr. ř. trest neukládá. Citovaný rozsudek nabyl právní moci dne 15. 2. 1992.
Proti usnesení Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 3 Rtv 272/90, podal ministr spravedlnosti České republiky podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného L. M..
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona namítl, že napadeným usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně byla v neprospěch obviněného L. M. porušena ustanovení §1 zákona o soudní rehabilitaci a §2 odst. 5, 6 tr. ř., v tehdy účinném znění, ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb. Konstatoval, že v návaznosti na toto usnesení je vadné i další usnesení vydané Vojenským obvodovým soudem v Brně dne 12. 12. 1991, sp. zn. 3 Rtv 272/90, jakož i rozsudek Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 12. 12. 1991, sp. zn. 3 Rtv 272/90. Připomněl, že citovaný rozsudek Vojenského obvodového soudu v Brně byl stručně odůvodněn stanoviskem, že Vojenský obvodový soud v Brně musel z procesních důvodů vycházet z ustanovení §227 tr. ř., aniž by bylo objasněno, proč byl ponechán beze změny výrok o vině obviněného L. M. trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1990 Sb. z rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 23. 6. 1952, sp. zn. Vt 14/52. Poté, co odcitoval dikci §1 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., §2 odst. 5, 6 a §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., v tehdy účinném znění, §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb., §2 odst. 3 trestního řádu č. 87/1950 Sb. a čl. 40 odst. 5 Listiny základních lidských práv a svobod, dovodil, že Vojenský obvodový soud v Brně se v rámci rehabilitačního řízení těmito ustanoveními důsledně neřídil. Podle názoru ministra spravedlnosti byla rehabilitace zúžena pouze na výrok o trestu a výrok o vině byl ponechán bez náležité pozornosti, ačkoliv smyslem zákona o soudní rehabilitaci je rehabilitovat, a to právně i morálně, co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.
Ministr spravedlnosti vyjádřil přesvědčení, že soudem nebylo náležitě zváženo, že obviněný L. M. uplatnil právo na svobodu svědomí, zaručené tehdejší Ústavou 9. května 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) a právo na svobodu svědomí zakotvené v čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Dospěl přitom k závěru, že s poukazem na svobodu svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného L. M., spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v měsíci dubnu roku 1952 z náboženského důvodu, za trestný čin.
Ministr spravedlnosti dále uvedl, že rehabilitační řízení bylo zatíženo rovněž vadou spočívající v tom, že Vojenský obvodový soud v Brně nedostatečně vyhodnotil skutečnost, že odsouzení, které bylo předmětem řízení, předchází jiné dřívější odsouzení obviněného za shodný trestný čin, kdy rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 1950, sp. zn. Vt 276/50-II, byl obviněný L. M. odsouzen pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/50 Sb. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, který vykonal. Zdůraznil, že odmítnutí výkonu vojenské služby po návratu z výkonu trestu odnětí svobody z předchozího odsouzení za shodný trestný čin nelze považovat za nový trestný čin, neboť obviněný pouze setrval na své již projevené vůli vojenskou službu nevykonávat. Za této situace a s ohledem na opakovaně vyslovený názor Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) na otázku totožnosti skutku v případě obdobných jednání, je třeba pohlížet na jednání obviněného ze dne 5. 4. 1952, ve vztahu k výkonu vojenské služby jako na jeden skutek, pro který byl již odsouzen citovaným rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 1950, sp. zn. Vt 276/50-II. Další odsouzení je proto nutno považovat za porušení zásady ne bis in idem.
Z těchto důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“)
- podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 3 Rtv 272/90, a v řízení předcházejícím byl v neprospěch obviněného L. M. porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., v tehdy platném znění, ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb.,
- podle §269 odst. 2 tr. ř. usnesení Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 3 Rtv 272/90, zrušil a dále zrušil i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 30. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 272/90,
- a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř. a Městskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle §1 odst. 2 téhož právního předpisu činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
V souvislosti s předmětnou problematikou Nejvyšší soud poukazuje na právní názor a závěry pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. P l . ÚS 42/02, a rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné věci v tom smyslu, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v čl. 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše (v rozhodnutí Ústavního soudu) citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby za trestný čin“ .
Tyto závěry bylo třeba plně aplikovat i v projednávaném případě obviněného L. M.. Vojenský obvodový soud v Brně měl náležitě uvážit, co je účelem zákona o rehabilitaci.
Z tzv. skutkové věty výroku o vině z rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 23. 6. 1952, sp. zn. Vt 14/52, se podává, že obviněný L. M.: „dne 5. dubna 1952 u svého útvaru v R. u B. odmítl vykonávat vojenskou službu odvolávaje se na to, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení“ . V odůvodnění tohoto rozsudku je stran postoje obviněného k popsanému činu konstatováno, že: „Obviněný se ke svému jednání v plném rozsahu doznal a na svoji obhajobu uvedl, že mu jeho vyznání /svědek Jehovův/ nedovoluje, aby vykonával službu v jakékoliv armádě a že se to příčí - Božským zákonům -, které obviněný jedině uznává.“
Vojenský obvodový soud v Brně ve svém usnesení ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 3 Rtv 272/90, sice v úvodu odůvodnění svého rozhodnutí citoval obhajobu obviněného L. M., avšak ze skutečnosti, že jmenovaný obviněný odmítl vykonávat vojenskou základní službu, což bylo v souladu s jeho náboženským přesvědčením, nevyvodil odpovídající závěry ve vztahu k zaručenému právu na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení (viz shora). Ve svém usnesení, které je napadeno stížností pro porušení zákona, Vojenský obvodový soud v Brně shledal pochybení Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, výhradně v tom směru, že (s ohledem na okolnosti případu) tento při ukládání trestu postupoval nepřiměřeně přísně, když obviněnému L. M. uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků.
Ze skutečností shora uvedených je tedy zřejmé, že Vojenský obvodový soud v Brně ve svém usnesení ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 3 Rtv 272/90, nepostupoval důsledně podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., v tehdy účinném znění a zejména zmíněnými závěry týkajícími se naplňování svobody svědomí jednotlivce, takže nemohl rozhodnout ani v souladu se zněním §1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. Již z těchto důvodů byla shledána stížnost pro porušení zákona důvodnou.
Ministru spravedlnosti je nutno přisvědčit také v závěru, že předmětné rehabilitační řízení v trestní věci obviněného L. M. bylo zatíženo rovněž vadou spočívající v porušení zásady ne bis in idem.
Vojenský obvodový soud v Brně totiž nevzal v potaz skutečnost, že odsouzení, jehož se týkalo rehabilitační řízení, předcházelo jiné dřívější odsouzení jmenovaného obviněného za tentýž skutek, neboť rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 1950, sp. zn. Vt 276/50-II, byl obviněný L. M. pravomocně uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb., neboť „odo dňa voj. služby u voj. útvaru 9129 odmieta vykonávať svoje služobné povinnosti odvolávajúc sa na svoje náboženské presvedčenie, ktoré mu vraj zakazuje vojenskú službu vykonávať“ , přičemž za tento trestný čin byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že odmítnutí výkonu vojenské služby po návratu z výkonu trestu odnětí svobody z předchozího odsouzení za shodný delikt nelze považovat za nový trestný čin, neboť obviněný pouze setrval na své již projevené vůli vojenskou službu nevykonávat (náboženské přesvědčení obviněného bylo reálným důvodem jeho trvalého a neměnného odmítavého postoje k výkonu vojenské služby). K otázce totožnosti skutku v případě obdobných jednání viz přiměř. nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. IV. ÚS 81/95, nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 184/96, nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. IV. ÚS 82/97, nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. I. ÚS 400/97, či nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 1999, sp. zn. P l . ÚS 19/98. Za této situace je třeba pohlížet na jednání obviněného ze dne 5. 4. 1952 ve vztahu k výkonu vojenské služby jako na jeden skutek, pro který byl již odsouzen rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 1950, sp. zn. Vt 276/50-II. Opakované odsouzení obviněného, ke kterému došlo rozsudkem bývalého Nižšího Vojenského soudu v Brně, tedy bylo v rozporu se zásadou ne bis in idem , která je všeobecně uznávána v právních řádech všech demokratických právních států. I když tato zásada nebyla explicitně vyjádřena v textu v té době existujících právních předpisů, jedná se podle názoru Nejvyššího soudu o natolik stěžejní zásadu vyplývající z respektování elementární spravedlnosti, že nebylo možné ji ignorovat. Nižší vojenský soud v Brně měl proto trestní stíhání obviněného zastavit podle §166 odst. l písm. c) zákona č. 87/1950 Sb. ve znění zákona č. 67/1952 Sb., tj. z důvodu, že dřívější trestní stíhání obviněného pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem. I z tohoto důvodu měl Vojenský obvodový soud v Brně zrušit napadený rozsudek v celém rozsahu.
Je tedy zřejmé, že Vojenský obvodový soud v Brně v napadeném usnesení nesprávně vymezil rozsah rehabilitace obviněného L. M., pokud ji vztáhl jen na výrok o trestu a nezahrnul do ní výrok o vině.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 3 Rtv 272/90, byl v neprospěch obviněného L. M. porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., v tehdy účinném znění, ve vztahu k §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona.
Nejvyšší soud nevyslovil ve výroku porušení zákona v ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Respektoval tak zásadu vyplývající z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, podle níž se ve výroku uvádějí jen ta ustanovení, jejichž aplikací došlo k porušení zákona, nikoli ta, která aplikována být měla, avšak v důsledku nezákonného postupu se tak nestalo.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud usnesení Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 3 Rtv 272/90, zrušil a současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §270 odst. 1 tr. ř. pak Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Na městském soudu bude, aby znovu projednal návrh obviněného L. M. na jeho soudní rehabilitaci ve vztahu ke shora uvedenému odsouzení podle zákona č. 119/1990 Sb. Při novém rozhodnutí bude tento soud v souladu s ustanovením §270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý