ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1103.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 1103/2012-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 28. listopadu 2012 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného P. J. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 10 To 34/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 37/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 4 T 37/2011, byli obvinění P. J. a V. Ch. uznáni vinnými trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 3 tr. zákona, spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona. Oběma obviněným byl podle §250a odst. 3 tr. zákona uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zákona jim byl výkon trestu odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků a 6 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody.
Obvinění spáchali trestný čin tím, že dne 18. 4. 2006 na křižovatce silnice a místní komunikace, v katastru obce O. , okres P. , společným jednáním po předchozí vzájemné dohodě úmyslně zinscenovali střet vozidel AUDI A6 a VW Passat, za účelem vyvolání pojistné události a získání pojistného plnění, který následně v rámci šetření před policejním orgánem deklarovali jako dopravní nehodu, ke které mělo dojít téhož dne v 11:30 hod. na křižovatce silnice a místní komunikace, v katastru obce O. , okres P. , tak, že řidič osobního motorového vozidla tovární značky VW Passat V. Ch. , který jel po silnici ve směru od obce O. na obec D. , nedodržel bezpečnou vzdálenost za vozidlem, vozidlo nestihl zabrzdit a přední částí vozidla narazil do zadní části před ním jedoucího osobního motorového vozidla tovární značky AUDI, řidiče P. J. , který snížil rychlost z důvodu před ním vzniklé dopravní situace, přičemž dne 19. 4. 2006 V. V. , v řízení před Českou pojišťovnou a.s., se sídlem Spálená 75/16 Praha 1, jako pojištěný a majitel vozidla VW Passat při uplatnění nároku na pojistné plnění z pojistné smlouvy o havarijním pojištění vozidla VW Passat na základě nepravdivých informací mu sdělených V. Ch. o průběhu a následcích události, oznámil uvedenou škodní událost, která byla zaevidována pod č. pojistné události, kdy při této události mělo dojít u vozidla tovární značky VW Passat k poškození kapoty motoru, LP blatníku, PP blatníku, předního nárazníku, masky chladiče, krytky pravého odstřikovače světlometu, levé a pravé lišty předního nárazníku, mřížky předního nárazníku, držáků PP světlometu, držáků LP světlometu, čelního skla, chladičové stěny, PP dveří, PP sloupku, zámku kapoty, chladiče klimatizace, vodního chladiče, horního krytu motoru, držáků znaku krytu motoru, plastové sahary, krytu okolo zámku kapoty, levého a pravého pantu kapoty, airbagů řidiče a spolujezdce, řídící jednotky, trubky sání filtru, palubní desky, servo pumpy, řemenice, PP nosníku, ventilátoru, napínací kladky, napínací kladky řemenice, řemenu, rozvodového řemenu, levého a pravého odstřikovače světlometu, obalu vzduchového filtru, PP podběhu, držáku LP blatníku na LP podběhu, LP plastového podběhu, levého silenbloku převodovky, 2 kusů držáků chladiče serva, 6 kusů výfukových ventilů, 4 kusů ventilů motoru, kdy Česká pojišťovna a.s. na základě provedeného šetření škodní události vyplatila V. V. jako pojištěnému na pojistném plnění za poškození vozidla VW Passat ve prospěch jeho bankovního účtu částku ve výši 201.720,-Kč s datem poukázání dne 31. 5. 2006 a částku ve výši 63.650,-Kč s datem poukázání dne 18. 5. 2007, a též částku ve výši 10.175,-Kč s datem poukázání dne 31. 5. 2006 za účelem úhrady dlužného pojistného na pojistnou smlouvu o havarijním pojištění vozidla VW Passat, a dále dne 19. 4. 2006 P. J. v řízení před Českou pojišťovnou a.s., jako poškozený majitel vozidla AUDI A6 při uplatnění nároku na pojistné plnění ze smlouvy o pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem vozidla tovární značky VW Passat, v úmyslu sebe obohatit, oznámil uvedenou škodní událost, která byla zaevidována pod č. pojistné události ......, kdy při této události mělo dojít u vozidla tovární značky AUDI A6 k poškození víka motoru, LZ blatníku, LZ dveří, LP dveří, zadního nárazníku, výztuhy zadního nárazníku, LZ svítilny, světelné rampy okolo zadní SPZ, chromové lišty víka kufru, zadního čela, podlahy kufru, PZ blatníku, PZ dveří, koncovky tlumiče výfuku, držáku středního tlumiče výfuku, LZ podběhu, levého držáku zevního nárazníku, držáku na textilním krytu kufru podlahy, LZ nosníku, podlahy pod zadními sedačkami, kdy Česká pojišťovna, a.s., vyplatila P. J. jako poškozenému na pojistném plnění za poškození vozidla AUDI A6 ve prospěch jeho bankovního účtu částku ve výši 152.431,-Kč s datem poukázání dne 23. 5. 2006, částku ve výši 33.449,-Kč jako poškozenému na náhradě škody za zapůjčení náhradního vozidla po dobu opravy poškození vozidla AUDI A6 s datem poukázání dne 11. 7. 2006 a částku ve výši 3.231,-Kč za odtah vozidla AUDI A6 z místa dopravní nehody ve prospěch bankovního účtu, jehož majitelem je B. L. , který zajistil odtah vozidla z místa dopravní nehody, s datem poukázání dne 23. 5. 2006, přičemž k dopravní nehodě způsobené jimi popisovanými skutečnostmi a ke vzniku uvedených poškození při této nehodě nedošlo, čehož si byli jmenovaní V. Ch. a P. J. vědomi, stejně tak jako skutečností, že ve shora uvedeném čase a na shora uvedeném místě došlo z jejich vůle k jiné události, jíž v úmyslu vydávat za shora popsanou nehodu s uvedenými vozidly vyvolali, v důsledku čehož vznikla České pojišťovně a.s., se sídlem Spálená 75/16 Praha 1, celková škoda ve výši celkem 464.638,-Kč .
Proti tomuto rozhodnutí podali obvinění odvolání, která Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 10 To 34/2012, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný P. J. dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g), l) tr. ř. Obviněný má především za to, že soud I. stupně projednal věc v jeho nepřítomnosti, ačkoliv k tomu nebyly splněny zákonné podmínky. Uvedl, že se z hlavního líčení vždy řádně omluvil a neměl tak možnost se k věci blíže vyjádřit během hlavního líčení. Znalecké posudky, o něž soud opřel svá skutková zjištění, vycházely z protokolu o jeho vysvětlení podaném při prověřování možného pojistného podvodu, ale pokud by v hlavním líčení vypovídal, mohly by znalecké posudky vycházet z procesně nepoužitelných skutečností. Soud nemohl mít tedy za to, že věc lze spolehlivě rozhodnout i bez jeho přítomnosti. Obviněný zdůraznil, že chtěl vypovídat i u jednání odvolacího soudu, ale krajský soud tento důkaz nepřipustil. Dále má obviněný za to, že skutek popsaný v rozsudku neměl být posouzen jako trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 3 tr. zákona, nýbrž spíše podle ustanovení §250 tr. zákona. Obviněný brojil proti odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně, podle něhož není údajně zřejmé, co vzal soud za prokázané, a co nikoliv. Podle obviněného nebylo žádným důkazem prokázáno, že by dopravní nehodu fingoval. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud se nevypořádal s námitkami uvedenými v odvolání, zejména těmi, které jsou uvedeny v dovolání, a jeho řádný opravný prostředek zamítl, ač byl podán důvodně.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a přikázal mu věc znovu projednat a rozhodnout. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud odložil výkon rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že výhradám obviněného lze přisvědčit pouze zčásti, a to ve vztahu k pochybnostem o správnosti právního posouzení skutku [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Z okolností popsaných ve skutkové větě výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně se skutečně nabízí spíše znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona. Jedná se však podle něj o vadu víceméně formální povahy, která na faktické postavení obviněného či jiných osob nemá prakticky žádný vliv. Z hlediska procesní ekonomie se proto věcné projednávání dovolání pouze z tohoto důvodu jeví jako nadbytečné. Státní zástupce nesouhlasí s výhradami k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Obviněný měl plnou možnost nejen se účastnit hlavního líčení, ale kdykoli v průběhu trestního řízení jakoukoli vhodnou formou vyjádřit své stanovisko k věci. On však naopak odmítl vypovídat k předmětu obvinění, soud prvního stupně jednal v jeho nepřítomnosti v souladu se zákonnými podmínkami §202 odst. 2 písm. a), b) tr. ř., a když byl dotázán v odvolacím řízení, prohlásil, že již v březnu roku 2011 si na věc moc nevzpomínal. Proto nebyl jeho výslech proveden a v tomto ohledu argumentace obviněného odporuje realitě. Podle státního zástupce by soud druhého stupně nepochybně výslech obviněného provedl, pokud by nabídl relevantní vyjádření k věci, což se očividně nestalo. Jestliže obviněný zaujal takto negativní stanovisko, pokud jde o vlastní vyjádření k předmětu obvinění, jsou zcela irelevantní spekulace o tom, zda se znalecké posudky zakládají na procesně validních podkladech. Především proto, že znalci hodnotili průběh nehodového děje tak, jak byl popsán účastníky nehody, neboť jejich další vyjádření nebylo k dispozici. Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., námitky, jak je obviněný uplatnil, neodpovídají ani jedné ze dvou alternativ citovaného dovolacího důvodu. Námitky obviněného tedy podle státního zástupce mohou vést ke konstatování, že sice soud prvního stupně ve svém rozhodnutí posoudil skutek z hlediska hmotného práva nepřesně, nejedná se však o právní otázku zásadního významu a zjištěná nepřesnost nemá jakýkoli dopad na situaci obviněného, takže ani projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení. Vzhledem k tomu navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.).
Z obsahu spisu je zřejmé, že Okresní soud v Příbrami v trestní věci obviněného nařídil hlavní líčení na den 25. 5. 2012, které však bylo odročeno, neboť obviněnému P. J. nebylo řádně doručeno předvolání k hlavnímu líčení. K hlavnímu líčení nařízenému na 28. 6. 2012, ve kterém byl vyhlášen odsuzující rozsudek, se obviněný nedostavil, ačkoli k němu byl řádně a včas předvolán (předvolání mu bylo doručeno dne 20. 6. 2012, viz č. l. 537 tr. spisu), a v den jeho konání doručil Okresnímu soudu v Příbrami prostřednictvím svého obhájce podání, jehož obsahem byla omluva a žádost o odročení s tím, že se nemůže zúčastnit hlavního líčení, neboť bude na dlouhodobě plánované dovolené (č. l. 549 tr. spisu). Soud I. stupně toto hlavní líčení konal v nepřítomnosti obviněného P. J. za splnění podmínek podle §202 odst. 1, 2 tr. ř.
Podle §202 odst. 2 tr. ř. v nepřítomnosti obviněného může se hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a přitom a) obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obviněný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut, bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.). V ustanovení §202 odst. 4 tr. ř. pak je stanoveno, v kterých případech hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného nelze konat, a to i kdyby podmínky uvedené v §202 odst. 2 tr. ř. jinak byly splněny, což ale nedopadá na tuto věc.
Podle názoru obviněného nebyla splněna podmínka pro konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, neboť soud I. stupně nemohl vědět, zda bude možno věc spolehlivě rozhodnout, a účelu trestního řízení dosáhnout i bez jeho přítomnosti. Nejvyšší soud na tomto místě považuje za nutné podotknout, že rozhodnutí o této otázce je ale zcela v pravomoci soudu I. stupně, a pokud v této věci dospěl k tomuto závěru, nelze mu nic vytknout. Obviněnému bylo předvolání k hlavnímu líčení na den 28. 6. 2012 doručeno na vzoru Tr. ř. č. 5a, v němž byl upozorněn na možnost konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Pokud by navíc soud I. stupně během uvedeného hlavního líčení shledal přítomnost obviněného P. J. jako nezbytnou, odročil by hlavní líčení a ve věci by nařídil další hlavní líčení, ke kterému by obviněného předvolal. To se však nestalo a v případě obviněného bylo možno věc spolehlivě rozhodnout, a účelu trestního řízení dosáhnout i bez jeho přítomnosti v hlavním líčení. Namítá-li přitom obviněný, že se z hlavního líčení řádně omluvil, nemá tato skutečnost vliv na správnost postupu soudu, když k provedení hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného stačí splnění podmínek podle §202 odst. 2 tr. ř., bez ohledu na to, zda se obviněný omluvil. Řádná omluva brání pouze postupu podle §211 tr. ř., jak vyplývá z ustanovení §202 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že byly splněny také ostatní zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. Jejich nesplnění ostatně ani obviněný nenamítal. Tuto námitku tedy shledal Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněnou.
Pouze nad rámec dovolání Nejvyšší soud uvádí v souvislosti s poznámkou obviněného, že chtěl ve věci vypovídat, že obviněný měl během trestního řízení plnou možnost se k jeho trestní věci vyjádřit. V přípravném řízení u výslechu ze dne 25. 1. 2011 (č. l. 487 tr. spisu) využil svého práva a odmítl vypovídat, k hlavnímu líčení se nedostavil a soud I. stupně jednal v souladu s §202 odst. 2 tr. ř. v jeho nepřítomnosti. Obviněný se dostavil k veřejnému zasedání konanému dne 13. 3. 2012 (č. l. 599 tr. spisu). Prostřednictvím svého obhájce sdělil, že by se chtěl k věci vyjádřit, avšak dnešního dne toho není vzhledem ke svému zdravotnímu stavu schopen. V závěru tohoto veřejného zasedání pak sám vypověděl, že již při podání vysvětlení v březnu 2010 upozorňoval, že uběhla dlouhá doba od nehody a fakta nebudou podložena „čerstvostí mysli“. Soud II. stupně tedy návrh na doplnění dokazování výslechem obviněného P. J. odmítl. Namítá-li obviněný, že neměl možnost se k věci vyjádřit během hlavního líčení, nekoresponduje tato jeho deklarovaná snaha ani s jeho celkovým přístupem k trestnímu stíhání. Práva obviněného uvedená zejména v ustanovení §33 odst. 1 tr. ř. jsou skutečně práva a k jejich využití nelze obviněného nutit. Je také na něm, aby svá práva střežil a činil vše k jejich plnému uplatnění. Soud je pak povinen učinit vše, aby v souladu s trestním řádem umožnil obviněnému plné uplatnění jeho práv, což se v této věci stalo. Na straně obviněného ale nelze přehlédnout, že v průběhu řízení před soudem, jehož si byl plně vědom, jeho postup nesvědčí o snaze a skutečném zájmu svá práva plně uplatnit. V podrobnostech lze uvést, že zásilka s předvoláním k prvnímu hlavnímu líčení dne 25. 5. 2011 byla vzhledem k nezastižení obviněného na adrese, kterou sám určil pro účely doručování, již dne 16. 5. 2011 uložena a obviněnému byla zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedl. Učinil tak až po 10 dnech 26. 5. 2011 a hlavní líčení dne 25. 5. 2011 muselo být odročeno, když se k němu nedostavil a nebyl řádně a včas předvolán právě z důvodu pozdního vyzvednutí uložené zásilky. Přestože po vyzvednutí této zásilky obviněný věděl, že soud činí kroky k provedení hlavního líčení, za tři dny si objednává a zaplatí výlet v termínu od 28. 6 do 1. 7. 2011, přičemž tuto skutečnost soudu nesdělí, neučiní tak ani po 20. 6. 2011, kdy si vyzvedl již 12 dní uloženou zásilku s předvoláním k novému termínu hlavního líčení na den 28. 6. 2011, ani k tomuto hlavnímu líčení se nedostaví, přičemž v den jeho konání pouze prostřednictvím obhájce písemně požádá o odročení hlavního líčení z důvodu výše uvedeného zaplaceného výletu, ale soud I. stupně této žádosti nevyhověl a rozhodl ve věci rozsudkem. Ač si obviněný podal odvolání a musel očekávat zásilku s vyrozuměním o termínu konání veřejného zasedání odvolacího soudu, opět zásilku s tímto vyrozuměním, která byla z důvodu jeho nezastižení doručujícím orgánem na adrese označené pro doručování uložena dne 13. 2. 2012, vyzvedl na poště až po 10 dnech dne 23. 2. 2012. Protože ve včas doručované zásilce byl obviněný vyrozumíván o konání veřejného zasedání dne 21. 2. 2012, došlo opět k situaci jako předtím v řízení před soudem I. stupně, že se obviněný k veřejnému zasedání odvolacího soudu dne 21. 2. 2012 nedostavil, přičemž jeho obhájce soudu uvedl, že se mu nepodařilo s ním navázat kontakt a nic o něm neví. Proto odvolací soud odročil veřejné zasedání na nový termín 13. 3. 2012. Poštou doručovanou zásilku s vyrozuměním o tomto druhém termínu veřejného zasedání si obviněný ani v úložné době od 27. 2. 2012 vůbec nevyzvedl a proto mu byla dne 9. 3. 2012 vložena pouze do domovní schránky. Protože odvolací soud z opatrnosti již doručoval tuto zásilku s vyrozuměním také prostřednictvím policie, tato mu zásilku do vlastních rukou na stejné adrese doručila dne 29. 2. 2012. Nejvyšší soud poznamenává, že v této době, kdy byl na dané adrese obviněný zastižen orgány policie, již věděl o uložení jiné zásilky na poště od 27. 2. 2012, protože mu o tom byla zanechána výzva k jejímu vyzvednutí. Přesto tak obviněný neučinil a zásilka mu následně byla vhozena do schránky, jak již bylo výše uvedeno.
Nejvyšší soud v této souvislosti pouze nad rámec dovolání, protože se jedná o námitku skutkovou, a tedy v řízení o dovolání zásadně nepřípustnou, uvádí, že nesouhlasí ani s námitkou obviněného, kterou se již podrobně zabýval soud II. stupně v rámci shodných námitek obviněného v odvolání, že znalecké posudky vycházely z procesně nepoužitelných důkazů. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že byly ve věci vypracovány dva znalecké posudky, Ing. Ladislava Hrabala, CSc., ze dne 6. 12. 2009 (č. l. 52 a násl. tr. spisu) a Stanislava Bartoně ze dne 7. 7. 2010 (č. l. 304 a násl. tr. spisu), znalců z oboru ekonomiky, strojírenství a dopravy, specializované na dopravní nehody, kteří oba při vypracovávání svých posudků vycházeli z nehodového děje popsaného účastníky nehody policistům na místě nehody. Pouze druhý ze znalců měl možnost seznámit se s výpověďmi řidičů uvedenými v úředním záznamu o podání vysvětlení před zahájením trestního stíhání. Je nepochybné, že v této věci úřední záznam o podaném vysvětlení slouží v řízení před soudem toliko k úvahám o provedení určitého důkazu, jde tedy o zdroj (pramen) důkazu, podnět k tomu, aby byl určitý důkaz proveden, nikoli o důkaz samotný. Z obsahu znaleckých posudků je však zřejmé, že oba znalci hodnotili průběh nehodového děje tak, jak byl popsán účastníky nehody, a to ještě pouze ve vztahu k reálnosti poškození vozidel při uváděném střetu automobilů. Je nutné podotknout, že závěry obou znalců se v zásadních bodech shodují. Z obou znaleckých posudků pak plyne závěr, že charakter a rozsah poškození vozidel neodpovídá vzájemnému střetu. Znalecký posudek druhého ze jmenovaných znalců, proti kterému obviněný brojí, tak nemůže být jako celek odmítnut jako neprocesní.
Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Uvedený dovolací důvod obviněný právně relevantně uplatnil námitkou, že skutek tak, jak je popsán, neměl být hodnocen jako trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 3 tr. zákona, ale jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zákona. Tuto námitku zakládá na odůvodnění napadeného usnesení, kde odvolací soud uvedl, že se spíš jedná o obecný podvod, protože obvinění nebyli účastníky pojistné smlouvy.
Z rozhodnutí soudu I. stupně vyplývá, že obvinění P. J. a V. Ch. svým jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině, naplnili znaky skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 3 tr. zák., a to tak, že svým společným jednáním úmyslně vyvolali pojistnou událost a způsobili tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Za tento skutek jim hrozil trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitý trest.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí činem škodu nikoli malou. Za tento trestný čin může být uložen trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitý trest.
Nejvyšší soud je toho názoru, že nalézací soud správně právně kvalifikoval jednání obviněného jako trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 3 tr. zákona, a nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že skutek tak, jak byl soudem I. stupně správně zjištěn na základě provedeného dokazování, a popsán ve skutkové větě výroku o vině rozhodnutí tohoto soudu, vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona. Jak uvedl soud II. stupně, obvinění nebyli účastníky pojistné smlouvy, na jejímž podkladě byla hrazena škoda na obou vozidlech. Tato smlouva byla uzavřena mezi V. V. jako pojištěným a majitelem uvedeného vozidla VW Passat a Českou pojišťovnou, a. s., V. V. také pojistiteli nahlásil škodní událost na základě nepravdivých informací mu sdělených obviněným V. Ch. Je tedy zřejmé, že obvinění svým společným jednáním úmyslně zinscenovali střet uvedených vozidel, který v rámci šetření před policejním orgánem deklarovali jako dopravní nehodu, ke které mělo dojít na výše uvedeném místě, přičemž k dopravní nehodě způsobené jimi popisovanými skutečnostmi a ke vzniku uvedených poškození při této nehodě nedošlo, čehož si byli obvinění vědomi, v důsledku čehož vznikla České pojišťovně, a. s., celková škoda ve výši 464.638,- Kč.
Nejvyšší soud ale např. v usnesení ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1150/2009, v obdobné věci uvedl, a to i s odkazem na ještě dřívější jeho rozhodnutí, že „pachatelem trestného činu pojistného podvodu může být nejen kterýkoli z účastníků pojistné smlouvy (tj. pojistitel, pojistník či pojištěný), ale též osoba, jež smluvní stranou pojistné smlouvy není (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 299/2007). V této souvislosti je na místě přičinit poznámku, že z dikce skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. [ „kdo ... při uplatnění nároku na plnění (z pojistné smlouvy) ... uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje...“ ] je zřejmé, že pachatelem tohoto trestného činu není výlučně subjekt pojistného vztahu, tedy ani ten, jenž přímo uplatňuje nárok na pojistné plnění (poškozený) [předmětná skutková podstata totiž není formulována tak, že „kdo ... uplatňuje nárok na plnění (z pojistné smlouvy) ... a uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje...“ ], ale že jím může být i jiná osoba, za podmínky, že se dostatečně významným způsobem účastní procesu uplatnění nároku z pojistné smlouvy a při tom sdělí nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí“.
O obdobnou situaci jde i v případě obviněného P. J. , který sice nebyl účastníkem pojistné smlouvy, kterou bylo sjednáno také tzv. zákonné pojištění vozidla VW Passat majitele a pojištěného V. V. , ale jako jiná osoba se významným způsobem účastnil procesu uplatnění nároku z uvedené pojistné smlouvy, když sám se nejen podílel na úmyslném vyvolání pojistné události, ale na jejím základě také pak sám jako poškozený majitel vozidla AUDI u téže pojišťovny uplatnil nárok z pojistné smlouvy č. ......, jejímž účastníkem nebyl. Názor odvolacího soudu že právní posouzení je sporné, a spíše by mělo jít o obecný podvod, je tak v této konkrétní věci nesprávný a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud uvádí, že ani kdyby existovala vada spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, nemohla by zásadně ovlivnit postavení obviněného, a s ohledem na uvedenou judikaturu řešená právní otázka nemá ani po právní stránce zásadní význam. Pro trestný čin pojistného podvodu i trestný čin podvodu zákon stanoví v §250a odst. 3 tr. zákona a §250 odst. 2 tr. zákona zcela shodný trest, a to odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitý trest. Proto by nebylo nezbytně nutné napadená rozhodnutí zrušit a nově rozhodnout o vině, trestu a povinnosti k náhradě škody. Je totiž zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení a otázka, která by měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Toto tvrzení je namístě, neboť i při odchylném právním posouzení by nebyl žádný důvod ukládat jiný trest, než byl uložen, a ani učinit jiné rozhodnutí o náhradě škody. Je tedy zjevné, že uvedená vada pouze formálního charakteru by ani v případě její existence postavení obviněného nemohla ovlivnit, natož pak zásadně.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud dále uvádí, že z popsaného skutku zjištěného soudem také vyplývá zavinění obviněného ve formě úmyslu. Pokud obviněný v tomto směru namítá, že žádným provedeným důkazem nebylo prokázáno, že by měl dopravní nehodu fingovat, Nejvyšší soud konstatuje, že tato námitka nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř., neboť je zaměřena proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, jakož i proti obsahu odůvodnění rozhodnutí soudů.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný se domnívá, že tento dovolací důvod je naplněn námitkou, že se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkami v odvolání a jeho řádný opravný prostředek zamítl, ač byl podán důvodně. Tato námitka neodpovídá ani jedné ze dvou alternativ citovaného dovolacího důvodu, ale lze z ní dovodit, že obviněný existenci tohoto důvodu dovolání zakládá na existenci předchozích dovolacích důvodů. Uplatňuje tak druhou variantu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
První varianta dovolacího důvodu se týká případů, kdy odvolání bylo zamítnuto podle §253 odst. 1 tr. ř., tj. proto, že bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět. Spadají sem i případy, kdy odvolání bylo odmítnuto podle §253 odst. 3 tr. ř. pro nedostatek náležitostí obsahu odvolání.
Druhá varianta dovolacího důvodu se vztahuje na případy, kdy odvolání bylo po meritorním přezkoumání rozsudku (§254 odst. 1 tr. ř.) zamítnuto jako nedůvodné podle §256 tr. ř. V takových případech se soud druhého stupně odvoláním věcně zabýval a nezamítl či neodmítl ho z procesních důvodů. Posuzovaný případ spadá do tohoto okruhu, neboť se jednalo o zamítnutí odvolání podle §256 tr. ř. poté, co Krajský soud v Praze přezkoumal podle §254 odst. 1 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Příbrami. Uvažovaná varianta dovolacího důvodu je uplatnitelná nikoli sama o sobě, nýbrž jen ve spojení s některým jiným dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Nejvyšší soud však uvádí, že ani tato druhá alternativa nemohla být námitkami obviněného naplněna, neboť v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí nebyl dán uplatněný důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1, písm. d) a g) tr. ř.
Nejvyšší soud tedy shledal, že námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nebyl proto rovněž naplněn. Dovolání obviněného tak bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš