ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1194.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 1194/2012-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. 10. 2012 o dovolání obviněného T. M., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 3 To 654/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 68/2010 takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 5. 2011, sp. zn. 2 T 68/2010, byl obviněný T. M. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. l tr. zák., §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků s tím, že nad obviněným byl vysloven dohled a obviněnému bylo podle §60a odst. 3 tr. zák. uloženo ve zkušební době podle svých sil poškozeným hradit škodu. V adhezním řízení pak bylo o náhradě škody rozhodnuto výrokem podle §228 odst. l tr. ř., jímž byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody ve výši 34 000 Kč poškozenému Ing. J. V.
Jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. posoudil Okresní soud v Českých Budějovicích skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný nejméně od 28. 4. 2005 do 26. 5. 2007 v Č. B. a na jiných místech jako osoba vystupující na základě plné moci k zastupování obchodní společnosti M. K.- servis, společnost s ručením omezeným, prostřednictvím internetu nabízel zajištění dovozu osobních automobilů ze zahraničí, uzavíral zprostředkovatelské smlouvy týkající se zprostředkování koupě automobilů v zahraničí, jejich dovozu a následného předání, požadoval od žadatelů zaslání finanční jistiny určené procentuální výší z dohodnuté ceny vozidla s tím, že nezajistí-li zprostředkovatel automobil za dohodnutých podmínek, bude jistina vrácena, nechal si finanční prostředky představující jistinu poukazovat na osobní účet své manželky, v pěti případech specifikovaných v bodech 1-5 výroku o vině, kdy nedodržel dohodnuté podmínky zprostředkovatelské smlouvy, přes opakované výzvy k vrácení si jistinu ponechal a tím způsobil pěti poškozeným škodu v celkové výši 188 000 Kč.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a dalším výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 3 To 654/2011, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. Namítl, že popis skutkových okolností, tak jak jsou uvedeny ve výroku o vině, nevyjadřuje spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Vyjádřil názor, že ve výroku o vině není popsán účel jistiny ani to, že by mu jistina byla svěřena a přitom zůstala ve vlastnictví poškozených a že by ji úmyslně použil k jinému účelu. Za chybné označil také rozhodnutí o náhradě škody a v této souvislosti poukázal na to, že podle §420 odst. 2 obč. zák. byla škoda způsobena právnickou osobou, takže za ní sám neodpovídá. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustil ten, kdo si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Podle §89 odst. l1 tr. zák. se takovou škodou rozuměla škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč.
Zákonné znaky uvedeného trestného činu evidentně byly skutkovými okolnostmi popsanými ve výroku o vině naplněny.
I když smlouvy, které obviněný uzavíral s poškozenými, byly označeny jako zprostředkovatelské smlouvy, Okresní soud v Českých Budějovicích výstižně poukázal na to, že z hlediska obsahu těchto smluv, navíc modifikovaného plnými mocemi, které si obviněný nechával udělit od zákazníků, se ve skutečnosti nejednalo o smlouvy zprostředkovatelské (§774 obč. zák.), nýbrž o jeden z typů příkazních smluv (§724 obč. zák.), konkrétně o smlouvy o obstarání věci (§733 obč. zák.). Těmito smlouvami obviněný zavazoval obchodní společnost, za kterou vystupoval, jednak k obstarání, dovozu a předání osobních automobilů, jejichž značka, stáří, míra opotřebení, vybavení, barva apod. byly specifikovány v jednotlivých smlouvách, přičemž lhůta ke splnění tohoto závazku (30 dnů) se odvíjela od složení jistiny zákazníkem, a jednak k vrácení jistiny v případě, že vozidlo těchto parametrů nebude zákazníku dodáno. Za „jistinu“ byla ve smlouvách označena peněžní částka, kterou byl zákazník povinen zaplatit předem převodem na účet určený ve smlouvě a jejíž výše představovala 20% dohodnuté ceny označené za cenu konečnou.
K namítanému nedostatku v popisu účelu jistiny je třeba uvést, že účel jistiny bez jakýchkoli pochybností vyplýval z její povahy. Peněžní částky, které byly ve smlouvách označeny jako „jistina“, měly povahu „přiměřených prostředků nezbytných ke splnění příkazu“ ve smyslu §728 obč. zák. Podle citovaného ustanovení příkazce, jímž je i objednatel podle §733 obč. zák., je mimo jiné povinen poskytnout příkazníkovi, jímž je i obstaratel podle §733 obč. zák., předem na jeho žádost přiměřené prostředky nezbytné ke splnění příkazu. Obviněný si vyžádal poskytnutí těchto prostředků právě tím, že do smluv pojal povinnost objednatelů (zákazníků) zaplatit jistinu, od jejíhož složení se teprve odvíjela lhůta k plnění obstaratele (obchodní společnosti, za kterou obviněný vystupoval). Nejvyšší soud se ztotožnil s tím, že se jedná o prostředky, které před splněním příkazu (obstaráním věci) byly z hlediska obviněného cizí věcí, protože teprve splněním příkazu (obstaráním věci) mu vzniklo oprávnění si je ponechat, jinak byl podle smluv povinen je vrátit.
Svěření peněžních prostředků, představujících jistinu, obviněnému je okolností, která je zřejmá ze zjištění, že podle uzavřených smluv obviněný nechal zákazníky poukázat tyto prostředky nikoli na bankovní účet obchodní společnosti, za kterou vystupoval a kterou smluvně zavazoval, nýbrž na osobní účet své manželky, k němuž měl dispoziční oprávnění. Nic na tom nemění skutečnost, že manželka obviněného byla jednatelkou uvedené obchodní společnosti a že sama vybavila obviněného plnou mocí k zastupování této obchodní společnosti. Obviněný si tak nechal svěřit cizí peněžní prostředky, s jejichž použitím měl jako zástupce obchodní společnosti buď splnit závazek týkající se obstarání automobilů zákazníkům (objednatelům), anebo jim vrátit jimi svěřené prostředky.
Jestliže obviněný neobstaral automobily podle uzavřených smluv a nevrátil svěřené prostředky zákazníkům (objednatelům), je namístě závěr, že si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena. Závěru, že šlo o přisvojení ve smyslu znaků trestného činu zpronevěry, není na překážku to, že nebylo konkrétně zjištěno, k jakému účelu obviněný tyto prostředky použil. Za přisvojení je nutno pokládat i stav, kdy tyto prostředky nebyly vráceny oprávněným osobám a zůstaly v dispoziční sféře obviněného, neboť se nacházely na osobním účtu jeho manželky. Okolnost, zda a jak byly tyto prostředky dále fakticky použity, je z uvažovaného hlediska nerozhodná. O tom, že ze strany obviněného šlo o úmyslné nevrácení, není pochyb vzhledem k tomu, že svěřené prostředky odmítl vrátit i přes opakované výzvy zákazníků (objednatelů).
Posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. tedy je v jasném souladu se zákonem.
Zákonu odpovídá také výrok, jímž byla obviněnému podle §228 odst. l tr. ř. uložena povinnost k náhradě škody ve výši 34 000 Kč poškozenému Ing. J. V. Tento výrok má podklad v bodě 4 výroku o vině. Nejvyšší soud rozhodně nemohl akceptovat námitky obviněného založené na tom, že za škodu odpovídá obchodní společnost, kterou zastupoval. Nejvyšší soud si je vědom toho, že podle §420 odst. 2 obč. zák. škoda je způsobena právnickou osobou, když byla způsobena při její činnosti těmi, které k této činnosti použila, přičemž tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají, ale jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena. Posuzovaný případ však byl očividným excesem, jímž obviněný překročil meze činnosti zastupované obchodní společnosti, proto se neuplatní ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. a obviněný za škodu způsobenou trestným činem odpovídá podle §420 odst. l obč. zák.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec