ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1218.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 1218/2012-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 7. listopadu 2012 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného M. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2012, sp. zn. 3 To 331/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 T 204/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 7 T 204/2011, byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a byl podle tohoto ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 6. 2012, sp. zn. 3 To 331/2012, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celé rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl po doplnění skutku v podstatě stejně jako soud I. stupně tak, že obviněného uznal vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil ho podle tohoto ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o náhradě škody.
Obviněný se přečinu dopustil tím, že dne 28. 3. 2011 kolem 09.40 hodin v O. – Z., na ul. P. v 1. patře na chodbě Společenství vlastníků uchopil zezadu jednou rukou za bundu J. R. a se slovy „já si to s tebou vyřídím“ jmenovanou strčil ze schodů dolů do mezipatra, kde v důsledku tohoto strčení poškozená upadla na zem, čímž tímto svým jednáním způsobil J. R. podvrtnutí levého kolene a zhmoždění hlavy se zhmožděním krční páteře s dobou léčení v délce dvou týdnů a dvou dnů, přičemž v běžném způsobu života byla bolestivostí a menší pohyblivostí kolene podstatně omezena po dobu nejméně osmi dnů při výkonu svých základních životních potřeb .
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že rozhodujícími důkazy pro posouzení otázky jeho viny byly výlučně svědecké výpovědi poškozené J. R., svědků J. P., J. P., A. P. a znalecký posudek MUDr. Kameníčka. Pokud jde o následky vycházel odvolací soud pouze z doplňující výpovědi poškozené a výslechu znalce. Obviněný zdůraznil, že se zásadně nemůže ztotožnit se skutkovými závěry odvolacího soudu a s učiněným právním hodnocením. Především poukázal na údajné rozpory ve výpovědích v úředních záznamech o podaném vysvětlení u poškozené J. R. a jejího přítele svědka J. P., které jsou však pro řízení před soudem procesně nepoužitelné a nelze k nim přihlížet. Obviněný je tedy přesvědčen, že nemožností poukázat na rozpory v takto provedených výpovědích učiněných svědky v přípravném řízení, byl poškozen ve své obhajobě, neboť jde o rozpory rozhodné pro posouzení jeho viny, když je na těchto rozporech založeno posouzení hodnověrnosti poškozené a jejího přítele. Především důvod odchodu poškozené z jejího bytu dne 28. 3. 2011 byl podle obviněného nepravdivý. Poškozená v přípravném řízení uvedla, že se toho dne měla dostavit na plánovanou schůzku na úřadu práce, v řízení před soudem pak již uváděla, že šla na úřad práce, aniž byla objednána. Podle obviněného je výpověď poškozené vyvrácena listinou založenou ve spise – sdělením úřadu práce – že poškozená byla vedena jako uchazečka o zaměstnání od 7. 3. 2011 a dne 28. 3. 2011 neměla domluvenou žádnou schůzku. Poškozená tedy v rozhodné době dne 28. 3. 2011 nemohla podle obviněného odcházet z bytu z důvodů, které uváděla ve svých výpovědích a tento důvod je tedy zjevně vymyšlený. Rovněž výpověď svědka J. P. je v této části nevěrohodná. Další rozpor spatřuje obviněný v momentě odchodu poškozené z bytu. Těsně po napadení měla poškozená policejnímu orgánu uvést, že obviněný stál ve dveřích svého bytu a říkal „já si to s tebou vyřídím“. V přípravném řízení a v řízení před soudem však již uvedla, že obviněný stál na chodbě za ní a v okamžiku, kdy jí strčil ze schodů říkal „já si to s tebou vyřídím“. Ani tímto nesouladem se soudy podle obviněného nezabývaly. V přípravném řízení poškozená dále uvedla, že poté, co upadla na zem, křičela na obviněného. V pozměněné výpovědi poškozené před soudem se však již uvádí, že poškozená křičela o pomoc. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí popisuje, že poškozená po pádu ze schodů měla volat o pomoc, když ovšem svědek J. P. také v řízení před soudem uvádí, že poškozená volala přímo na obviněného, že na něj zavolá policii. Výpověď svědka J. P. podle obviněného nekoresponduje s výpovědí poškozené. Navíc je podle obviněného zřejmé, že svědek J. P. nemohl po incidentu v telefonu nic slyšet, když poškozené po pádu telefon upadl, podat jí ho musela jedna ze sousedek a ona poté volala svého přítele. Obviněný se dále zaměřil na výpovědi svědkyně A. P., která slyšela volání o pomoc poškozené a nikoliv to, že by na obviněného křičela, že zavolá policii, jak uvedl svědek J. P. Pokud jde o výpovědi svědkyně J. P., tato nic nevypověděla o tom, že by slyšela obviněného pronášet nějaká slova, i když stála ve dveřích svého bytu, téměř na chodbě domu. Výpovědi svědka J. P. jsou podle obviněného také rozporné ohledně telefonátu poškozené. Na policii uvedl, že okolo 09.40 hod. si telefonoval se svou přítelkyní, najednou uslyšel křik své přítelkyně, potom ránu a mužský hlas, který něco říká. Až v přípravném řízení a v řízení před soudem si tento svědek vybavil obsah sdělení a současně totožnost osoby obviněného. Obviněný je přesvědčen, že orgány činné v trestním řízení měly opatřit objektivní důkazy o tom, zda vůbec poškozená se svým přítelem v předmětnou dobu hovořila např. dotazem na provozovatele telekomunikačních služeb. Za podstatnou vadu obviněný považuje také nevyslechnutí dalšího svědka, konkrétně poštovní doručovatelky. Obviněný dále v dovolání uvedl, že je potřeba opětovně objektivizovat zranění poškozené. Nelze podle něj souhlasit se závěry soudů, že svým jednáním způsobil poškozené podvrtnutí levého kolene, zhmoždění hlavy se zhmožděním krční páteře s dobou léčení v délce dvou týdnů a dvou dnů. Poškozená ihned po incidentu uvedla, že ji bolí levé koleno. Při vyšetření dne 28. 3. 2011 uváděla pouze bolesti levého kolene a teprve následující den začala uvádět současně i bolest páteře i hlavy. Znaleckým posudkem bylo jednoznačně diagnostikováno zranění levého kolene, avšak pokud jde o zranění hlavy a páteře, pak toto zranění ve zdravotnické dokumentaci jednoznačně diagnostikováno nebylo. Toto zranění bylo znalcem posouzeno pouze jako možné. Skutečnost, že poškozená sama uváděla zranění hlavy a páteře není podle obviněného spolehlivě lékařsky prokázána. Soud tak v této souvislosti vycházel pouze z výpovědi poškozené a zcela pominul konstatování znalce, že zranění hlavy a páteře nebylo objektivně zjištěno. Obviněný je přesvědčen, že k odstranění rozporů měl být vypracován revizní znalecký posudek. Ohledně možných následků je podle obviněného potřeba vycházet z toho, že spolehlivě prokázáno bylo pouze zranění levého kolene, které mohlo být podle znalce vyvoláno způsobem popsaným poškozenou. Obviněný je také přesvědčen, že rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vystavené lékařem poškozené, je neplatné, přesto je součástí listinných důkazů a soud I. stupně z něj při hodnocení skutkového děje vycházel. Pokud jde o dobu léčby poškozené, obviněný poukazuje na znalecký posudek, podle kterého si zranění poškozené nevyžadují významná omezení v běžném způsobu života v průběhu léčby, poškozená nebyla odkázána na pomoc druhých, zranění bylo pouze s mírnými bolestmi a mírným omezením. V případě zranění v oblasti krční páteře bývá podle znalce obvyklá doba léčení 10 – 14 dnů. U podvrtnutého kolene, pak jako odpovídající určil dobu léčení 10 – 14 dnů. Obviněný namítá, že z rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, z jakého důkazu měla být prokázána délka léčby. Z vyjádření ošetřujícího lékaře podle obviněného vyplývá, že s ním poškozená přestala dne 5. 4. 2011 spolupracovat a při lékařském ošetření dne 4. 4. 2011 bylo zapsáno, že poškozená ortézu odložila, což bylo 6 dní od incidentu, přičemž zbývající doba léčení byla řešena obinadlem. Obviněný uvedl, že znalec před odvolacím soudem konstatoval, že omezení v běžném způsobu života může odpovídat době maximálně 7 dnů. Obviněný se v dovolání také zabýval otázkou místa dopadu poškozené do mezipatra, kdy z výpovědí svědkyň vyplývá, že poškozenou našli v levé části mezipatra, což by však podle obviněného vyžadovalo přesun obviněné z pravé části mezipatra do levé, když poškozená před odvolacím soudem uvedla, že se po pádu nijak nepřesunovala. Obviněný dále vyjadřuje podiv nad tím, že poškozená neutrpěla ještě další zranění po pádu z betonového schodiště s ostrými hranami, navíc nikoli po pádu samovolném, ale po strčení. Tuto skutečnost potvrdil podle obviněného i znalec při svém výslechu. Rozsah způsobených zranění podle obviněného spíše nasvědčuje samovolnému uklouznutí na schodech. Obviněný tedy shrnul, že sporné jsou okolnosti samotného pádu, neodpovídá ani konečná poloha poškozené a současně ani rozsah utrpěných poranění. Obviněný je přesvědčen, že měla být provedena rekonstrukce na místě činu. Uzavírá, že nebyl prokázán skutkový stav ve kvalitě požadované trestními předpisy, nebyly odstraněny pochybnosti o jeho vině, nebyly provedeny veškeré možné důkazy. Žádný ze soudů se podle obviněného nezabýval subjektivní stránkou uvedeného trestného činu, neuvedl z čeho byl úmysl dovozován. Obviněný se domnívá, že naopak poškozená měla motiv jej křivě obvinit. V závěru dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že se k obsahu dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval soud II. stupně a obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu jako odvolání (č. l. 130 – 138 tr. spisu). S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že obviněný svými námitkami nenaplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný v dovolání především namítá, že nebyl dostatečně prokázán skutkový stav, nebyly odstraněny pochybnosti o jeho nevině. Brojí proti věrohodnosti poškozené J. R. a svědka J. P. Poukazuje na údajné rozpory v jednotlivých výpovědích poškozené a svědků, tyto výpovědi podrobně rozebírá a hodnotí je. Sporný je podle něj důvod odchodu poškozené z bytu, jakož i moment odchodu – tzn. okamžik před incidentem, rozpory shledává rovněž v poloze poškozené po pádu ze schodů do mezipatra a také v rozsahu zranění, která poškozená utrpěla. Má za to, že soudy měly ze znaleckého posudku vyvodit jiné závěry. Domnívá se tak, že soudy založily svá rozhodnutí na nepřesvědčivých důkazech, ze kterých nelze dospět k závěru o jeho vině. Rovněž namítá, že nebyly provedeny veškeré dostupné důkazy, nebyla vyslechnuta poštovní doručovatelka, nebylo umožněno provedení revizního znaleckého posudku na zranění poškozené, nebyla provedena rekonstrukce na místě činu. Obviněný má tak za to, že dokazování je zjevně neúplné, svými námitkami nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy, jakož i s jejich hodnocením soudy obou stupňů. Tím obviněný zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaných činů tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutkových závěrů, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 písm.g) tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za další odvolání, protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možno podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ostravě, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil Krajský soud v Ostravě (soud II. stupně doplnil skutkovou větu toliko o upřesnění doby a způsobu omezení v běžném způsobu života poškozené), na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi poškozené J. R. ohledně průběhu skutkového děje relevantního pro určení viny obviněného, podpořenou výpovědí svědka J. P., se kterým byla poškozená daného dne v době incidentu v telefonickém spojení. Závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie (č. l. 72 – 92 tr. spisu) rovněž potvrzují skutečnosti uvedené poškozenou v její výpovědi, tedy že utrpěná zranění odpovídají popsanému pádu ze schodů. Skutečnost, že poškozenou strčil ze schodů obviněný je prokázána nejen výpověďmi poškozené a svědka J. P., ale nepřímo také výpověďmi svědkyň J. P. a A. P., které slyšely hluk na chodbě, volání a pláč poškozené, a kterým se bezprostředně po pádu poškozená svěřila, že ji napadl obviněný. Namítá-li přitom obviněný, že poškozená měla motiv jej křivě obvinit, tak provedené důkazy pro tuto situaci nesvědčí. Naopak výpověď poškozené, jakož i písemná výzva obviněného „k plnění povinností plynoucích z vlastnictví jednotky“, potvrzují jeho zaujatý a negativní vztah k poškozené, ač ostatní obyvatelé domu nepotvrdili, že by z její strany docházelo k narušování soužití v domě. Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat správnost postupu soudů, neboť s ohledem na ustanovení §158 odst. 5 tr. ř. není možné přihlížet k obsahu výpovědí svědků do protokolu o podání vysvětlení, neboť svědci byli u hlavního líčení ze dne 28. 3. 2012 řádně poučeni a vyslechnuti. Také při posuzování zranění poškozené soudy nepochybily, když jako podstatné pro určení doby a způsobu omezení v obvyklém způsobu života poškozené (znesnadnění obvyklého způsobu života poškozené) vzaly zranění kolene (objektivně diagnostikováno znaleckým posudkem), od kterého se odvíjí i doba omezení poškozené v obvyklém způsobu života určená 8 dny, kdy poškozená měla od 28. 3. 2011 do 4. 4. 2011 dlouhou ortézu a od 4. 4. 2011 po dobu dvou dnů bandáž. Odvolací soud se rovněž zabýval námitkami obviněného na doplnění dokazování, přičemž řádně odůvodnil, proč považuje doplnění dokazování za nadbytečné.
Z postupu soudů obou stupňů je zřejmé, že provedly všechny důkazy potřebné k prokázání viny obviněného, hodnotily je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky, přičemž i právní posouzení plně odpovídá skutkovému zjištění, tak jak je popsáno v tzv. skutkové větě rozsudku soudu II. stupně. Jednáním obviněného byly znaky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku naplněny zcela evidentně i po subjektivní stránce, když obviněný se slovy „já si to s tebou vyřídím“ poškozenou strčil ze schodů do mezipatra, přičemž si musel být vědom, že u poškozené může dojít k újmě na zdraví. Tuto skutečnost ale obviněný v dovolání nenamítá, tj. nenamítá, že ze skutku zjištěného soudem nevyplývá jeho zavinění ve formě úmyslu, což by byla námitka hmotně právní a odpovídající uplatněnému důvodu dovolání. Naopak obviněný oběma soudům pouze vytýká, že se nezabývaly subjektivní stránkou, že se o tomto prvku vůbec nezmiňují a vůbec neuvádí, z čeho by měl být jeho úmysl dovozován. Takovéto námitky tak směřují pouze proti obsahu odůvodnění rozhodnutí soudů a navíc jsou v rozporu se skutečností, když soud I. stupně na str. 7 rozsudku výslovně uvedl, že u obviněného bylo dáno zavinění ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Odvolací soud pak rovněž na str. 7 rozsudku tento závěr o zavinění korigoval tak, že obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že u poškozené může dojít k újmě na zdraví, tj. shledal u něj zavinění ve formě úmyslu nepřímého.
Nejvyšší soud v projednávané věci tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem a neshledal existenci namítaného extrémního nesouladu. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný M. K. nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Ze shora citovaného je zřejmé, že námitky obviněného uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnily. Proto bylo dovolání obviněného M. K. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš