ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.142.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 142/2012-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 15. února 2012 dovolání obviněného J. E. F. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 44 To 447/2011, který rozhodl jako soud stížnostní v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 43 Nt 6001/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. E. F. odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 43 Nt 6001/2009, bylo obviněnému J. E. F. podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení psychiatrické ve formě ambulantní, neboť pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 44 To 447/2011, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou stížnost obviněného J. E. F., kterou podal proti tomuto usnesení.
Proti usnesení stížnostního soudu podal obviněný J. E. F. (dále jen obviněný) prostřednictvím svého obhájce včas odvolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), j) a l ) tr. ř. V dovolání namítl, že při novém projednání věci po zrušení předcházejícího rozhodnutí usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1294/2010, se soud prvního stupně zabýval pouze jednou ze zákonných podmínek pro uložení ochranného léčení, a to tím, zda pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný. Poukázal na to, že tato podmínka musí být splněna v době rozhodování soudu, a že u obviněného nebyly zjištěny žádné projevy recidivy jeho jednání. Jestliže proto soudy dovodily, že pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný, je právní posouzení nesprávné. Obviněný namítl, že soud nesprávně interpretoval zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení podle §99 odst. 1 tr. zákoníku, resp. §72 odst. 1 tr. zák., a je přesvědčen, že podmínky pro jeho uložení nebyly splněny. Dále namítl, že opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebyl projednán, že v řízení bylo porušeno právo na spravedlivý proces, nebyly provedeny navržené důkazy a pokud byly důkazy prováděny, jednalo se pouze o důkazy, které svědčily v neprospěch obviněného. Konečně namítl, že přibraná znalkyně působila jako znalkyně a současně jako konzultantka policejního orgánu, který doporučil obviněného k přijetí do VFN v Praze.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 44 To 447/2011, zrušil i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 43 Nt 6001/2009 a věc podle §265 l tr. ř. vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky nařídil podle §265 l odst. 3 tr. ř. nové projednání věci v jiném složení senátu.
Nejvyšší státní zástupce v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že odůvodnění dovolání není koncipováno s respektem k dosaženým výsledkům předcházejícího přezkumu na základě usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1294/2010, a tím i k důvodům, pro které došlo ke zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázání věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dovolateli nelze přisvědčit, pokud má za to, že nové řízení neprobíhá „v jakémsi omezeném rámci“, a že v řízení před soudem prvního stupně lze uvádět jakékoliv skutečnosti, navrhovat a provádět jakékoli důkazy. Soudům obou stupňů nelze vytýkat, jestliže se v rámci svého procesního postupu orientovaly výlučně na otázku, zda pobyt dovolatele, jakožto pachatele činu jinak trestného, na svobodě je nebezpečný. Za tím účelem si soud prvního stupně vyžádal doplnění znaleckého posudku z oboru zdravotnictví – odvětví psychiatrie, z něhož vyplynulo, stejně tak jako z výslechu znalkyně, že obviněný trpí duševní poruchou s bludy s tím, že tato porucha byla v době vyšetření v remisi, a to jen s ohledem na stále probíhající léčbu. Obviněný nemá, ani neměl náhled na svůj zdravotní stav, a proto dlouhodobější způsob léčby je plně namístě. Při výpadku užívání injekční medikace je dána vysoká míra pravděpodobnosti, která hraničí téměř s jistotou, že u něj dojde k obnovení psychotické symptomatiky v podobě paranoidních bludů a halucinací s následnou pravděpodobností dalšího jednání z chorobné motivace. Nejvyšší státní zástupce uzavřel, že s ohledem na zjištění soudů o nebezpečnosti pobytu obviněného na svobodě bez zajištění odpovídající medikamentózní léčby a tím i v zájmu prevence před velmi reálnou perspektivou recidivy jeho protispolečenského jednání nalézací soud správně dovodil, že jsou u obviněného splněny podmínky pro nařízení ochranného léčení psychiatrického v ambulantní formě ve smyslu §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. E. F. tak, že se dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností. Ve svém usnesení ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1294/2010, poukázal na to, že při rozhodování o uložení ochranného léčení podle §99 odst. 1 tr. zákoníku je soud povinen dokazovat splnění všech zákonných podmínek. Pouhé spáchání činu jinak trestného osobou ve stavu nepříčetnosti nestačí k uložení ochranného léčení podle §99 odst. 1 tr. zákoníku. Nebezpečnost pobytu pachatele činu jinak trestného na svobodě není možno vyvozovat pouze z jednání, které vykazuje v daném případě jinak znaky trestného činu. Pro závěr o pravděpodobnosti možného opakování jednání jinak trestného musí být zjišťován též stupeň duševní poruchy pachatele, popřípadě jeho dosavadní recidivní projevy, které mohou vytvářet stav nebezpečí pro společnost při ponechání takového pachatele na svobodě (např. verbálních útoků, ojedinělé jednání nepříčetného pachatele nelze zpravidla považovat za postačující podklad pro závěr o nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě – srov. rozh. č. 58/1968 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud zjistil, že soudy obou stupňů postupovaly v souladu s právním názorem učiněným ve zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž zjistily, že pobyt obviněného na svobodě je společensky nebezpečný a byla tak splněna zákonná podmínka pro uložení ochranného léčení podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Dovolací soud pro stručnost odkazuje na správné odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud shledal, že nebyl naplněn důvod dovolání podle §265b odst. l písm. j) tr. ř. spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce obviněného podřazené svým obsahem pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., že řízení před soudem druhého stupně proběhlo v rozporu ze zákonem, protože opravný prostředek nebyl projednán. Ze spisu vyplývá, že Městský soud v Praze projednal stížnost obviněného proti rozhodnutí soudu prvního stupně v neveřejném zasedání dne 11. 8. 2011.
Nejvyšší soud České republiky proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, které konal za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2012
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek