ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1421.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 1421/2012-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. 11. 2012 o dovolání obviněného A. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 9 To 283/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 147/2011 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 38 T 147/2011, byl obviněný A. K. jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1 rozsudku), dále zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku (bod 2 rozsudku) a konečně přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 3 rozsudku). Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Kromě toho bylo výrokem o vině a trestu rozhodnuto také ohledně obviněné Z. K. H. a výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. o uplatněném nároku na náhradu škody.
O odvoláních, která podali obviněný A. K. proti výroku o vině uvedenému v bodech 1, 2 a proti výroku o trestu a státní zástupkyně ohledně obviněné Z. K. H. v její neprospěch proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 9 To 283/2012. Ve věci obviněného A. K. bylo rozhodnuto tak, že jeho odvolání bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl proto, že jím zůstala nedotčena ta část rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, v níž byl uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku. Obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále obviněný uvedl, že „bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání ... proti rozsudku ..., přestože v řízení, které předcházelo ..., byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.“. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný podal dovolání také z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V rámci dovolacích důvodů obviněný namítl, že skutkem uvedeným v bodě 2 výroku o vině se nemohl dopustit trestného činu týrání svěřené osoby podle §198 tr. zákoníku, neboť nevedl s dětmi ani s jejich matkou společnou domácnost, nevykonával ve vztahu k dětem žádnou péči ani výchovu, měl sice s matkou dětí vztah intimního charakteru, avšak nebyl jí pověřen k tomu, aby pomáhal při výchově jejích dětí. Obviněný poukázal na to, že děti měly své otce, kteří neplatili výživné, a že tudíž sám neodpovídal za špatnou sociální situaci, v níž se děti ocitly. Vytkl vágní vymezení doby spáchání skutku, které je podle něho tak neurčité, že neumožňuje učinit závěr o dlouhodobosti posuzovaného jednání. Mimo rámec dovolacích důvodů obviněný uplatnil také námitky směřující proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek i další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že pokud se dovolání opírá o námitky, které jsou dovolacími důvody, je zjevně neopodstatněné.
Zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, spáchá-li takový čin nejméně na dvou osobách a páchá-li takový čin po delší dobu.
Takto byl posouzen skutek, který podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 5, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Městský soud v Praze, spočíval v podstatě v tom, že obviněný A. K. společně s obviněnou Z. K. H. v průběhu roku 2010 a počátkem roku 2011 v P., A. nám., v bytě, který obývali společně s dětmi obviněné J. H., D. H., a N. K., neposkytovali těmto dětem pravidelně, řádně a v dostatečném množství stravu, nezajistili jejich řádné ošacení a hygienu, nezajistili nezl. D. pravidelné užívání léků, použili k hazardním hrám sociální dávky a výživné určené na zajištění potřeb dětí, týrali v přítomnosti dětí jejich babičku J. Š. (jednáním uvedeným v bodě 1 výroku o vině) a nejméně jednou nutili nezl. D., aby ji tahal za vlasy, a užívali vůči dětem nepřiměřené fyzické a psychické tresty, např. bití, kopání, nadávky, vyhrožování, ponižující stání s rukama nahoře po nepřiměřeně dlouhou dobu, přičemž toto hrubé, bezcitné a trvající jednání mělo negativní vliv na mravní, rozumový a citový vývoj dětí a vedlo k narušení osobnostního vývoje dětí.
Takto zjištěný skutek evidentně znamenal naplnění znaků zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku.
Bez jakéhokoli opodstatnění jsou námitky obviněného A. K., jimiž popíral, že by děti obviněné Z. K. H. byly osobami v jeho péči nebo výchově ve smyslu §198 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný bydlel v jednom bytě společně s dětmi a jejich matkou. Soužití obviněného s matkou dětí mělo povahu společné domácnosti a v tomto rámci i povahu péče obviněného o děti a součinnosti obviněného při výchově dětí. O tom ostatně jasně svědčí okolnosti zdůrazňované samotným obviněným v dovolání, totiž že se po příchodu do bytu obviněné Z. K. H. snažil zkultivovat byt nejen pro své potřeby, ale hlavně pro potřeby dětí a obviněné, kterou označil za svou družku. Významná je také výpověď obviněného, zejména na č. l. 216-217 spisu, v níž popsal svůj podíl na výchově a trestání dětí („jen se svolením matky, zákaz televize, jít ven, půl hodinku, hodinku stát v koutě“) a svoji účast na úhradě potřeb domácnosti („na nájem, na poplatky, na elektřinu, na jídlo, na ošacení dětí, oděvy a boty“). Podstatou vztahu obviněného k dětem tudíž byly péče a výchova. Tento vztah nemusí vyplývat ze zákona, z úředního rozhodnutí, ze smlouvy, z pověření nebo z jiného aktu, jímž by byl vztah péče a výchovy formálně založen. Uvedený vztah může vyplývat i z pouhého faktického stavu založeného na tom, že pachatel se péče o jinou osobu nebo výchovy jiné osoby prostě ujme. V posuzovaném případě se obviněný po příchodu do bytu, ve kterém začal bydlet společně s obviněnou Z. K. H. a jejími dětmi, fakticky ujal péče o děti a jejich výchovy, takže tím mezi ním a dětmi vznikl vztah uvedený v §198 odst. 1 tr. zákoníku.
Namítaná okolnost, že děti měly své otce, kteří řádně neplnili své vyživovací povinnosti, nemá na správnost výroku o vině obviněného žádný vliv. Obviněný nebyl uznán vinným tím, že by neplnil vyživovací povinnost vůči dětem, ale v uvažovaném ohledu tím, že ač je měl ve společné péči s obviněnou Z. K. H., jednal společně s ní jako s matkou dětí tak, že dětem neposkytoval pravidelnou, řádnou a dostatečnou stravu a nezajišťoval jejich řádné ošacení a hygienu, a to z prostředků jejich společné domácnosti, tj. i z prostředků, které do společné domácnosti vnášela matka dětí a které byly určeny pro potřeby dětí, a naopak se podílel na marnivé konzumaci těchto prostředků jejich vkládáním do hazardních her.
Vymezení doby páchání činu ve výroku o vině dikcí „v přesně nezjištěné době nejméně v průběhu roku 2010 a počátkem roku 2011“ je poněkud neurčité. Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 vyplývají bližší zjištění, podle nichž od jara 2010 obviněný začal v bytě společně s obviněnou Z. K. H. a jejími dětmi bydlet, počátkem srpna 2010 se obviněná dostavila na sociální odbor úřadu městské části i s dětmi a s tím, že se přítele (tj. obviněného) bojí, dne 21. 1. 2011 bylo sociální pracovnicí v bytě za přítomnosti obou obviněných mimo jiné zaznamenáno, že chybí základní potraviny, a ve dnech 9. 3. - 10. 3. 2011 byly děti pro svůj akutní špatný stav umístěny do zařízení okamžité pomoci. Z posloupnosti těchto konkrétních časových údajů je zřejmé, že posuzované jednání obviněného bylo dlouhodobé, zahrnovalo úsek v řádu více měsíců a blížilo se době jednoho roku. Nemůže být tedy žádných pochyb o tom, že obviněný páchal čin po delší dobu, jak to předpokládá ustanovení §198 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
Pokud byl obviněný A. K. rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku, není tento rozsudek rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného, není rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Pro úplnost pokládá Nejvyšší soud za nutné připomenout, že v souladu s tím, jak je v zákoně konstruován dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se otázkou správnosti právního posouzení skutku zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily Obvodní soud pro Prahu 5 a Městský soud v Praze, a že nepřihlížel k námitkám, které obviněný zaměřil proti skutkovým zjištěním soudů. Skutkové námitky nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tím pádem ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. V posuzované věci se o naznačený případ rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají odpovídající podklad v širším okruhu důkazů, které soudy hodnotily v souladu s jejich obsahem, aniž se při tom dopustily nějaké deformace důkazů či jinak vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec