ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1431.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 1431/2012-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. 11. 2012 o dovolání obviněného J. M. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2012, sp.zn. 7 To 206/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 278/2011 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 8 T 278/2011, byl obviněný J. M. uznán vinným v bodě I zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákoníku a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. l písm. a) tr. zákoníku a v bodě II přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. l písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §331 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. l tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, a podle §73 odst. l tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce spojené s rozhodovací činností ve veřejné správě na pět roků.
Jako zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákoníku a přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. l písm. a) tr. zákoníku byl v bodě I rozsudku posouzen skutek, který podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 2 spočíval v podstatě v tom, že obviněný nejméně od 26. 3. 2009 do 11. 8. 2010 jako strážník Městské policie hl. m. Prahy při projednávání přestupků v dopravě žádal o úplatek s tím, že ovlivní projednávání přestupků tak, že přestupci nebudou označeni za pachatele, a projednávání přestupku uzavřel s tím, že osoba podezřelá z přestupku odpírá podat vysvětlení nebo že přestupek spáchala neidentifikovaná osoba blízká, a takto v případech specifikovaných v bodech I/1-27 přijal úplatky v celkové částce 141 500 Kč a v případech specifikovaných v bodech I/28-29 mu požadované úplatky nebyly poskytnuty.
Jako další přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. l písm. a) tr. zákoníku byl v bodě II rozsudku posouzen skutek, který podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 2 spočíval v podstatě v tom, že obviněný nejméně od 23. 4. 2009 do 15. 7. 2010 jako strážník Městské policie hl. m. Prahy v případech specifikovaných v bodech II/1-6 z titulu své funkce ovlivnil projednávání přestupků v dopravě úmyslným postupem tak, aby nebyl zjištěn stav věci a aby pachatel nebyl postižen, čímž porušil ustanovení §2 odst. 2, 4, §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Odvolání obviněného, podané proti celému výroku o vině a trestu, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 7 To 206/2012, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. Výrok o vině oběma přečiny zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. l písm. a) tr. zákoníku označil za nesprávný vzhledem k tomu, že jeho možnosti zjistit při projednávání přestupků skutečný stav věci byly omezeny technickým vybavením, které měl k dispozici. V návaznosti na to namítl, že pokud v souvislosti s projednáváním přestupků přijal úplatky, nelze to považovat za spáchání činu úřední osobou, a vyjádřil názor, že skutek měl být posouzen jen jako přečin přijetí úplatku podle §331 odst. l tr. zákoníku. Mimo rámec dovolacího důvodu uplatnil námitky směřující proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a proti výroku o trestu z hlediska jeho přiměřenosti. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že pokud se dovolání opírá o námitky, které lze pokládat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. l písm. a) tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která mimo jiné v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.
Zločinu přijetí úplatku podle §331odst. 2, 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu úplatek žádá, spáchá-li takový čin jako úřední osoba.
Zákonné znaky obou trestných činů evidentně byly naplněny skutkem uvedeným v bodě I rozsudku a zákonné znaky dalšího přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. l písm. a) tr. zákoníku evidentně byly naplněny skutkem uvedeným v bodě II rozsudku.
Správnost výroku o vině oběma přečiny zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. l písm. a) tr. zákoníku není nijak dotčena namítanými okolnostmi týkajícími se technického vybavení, které měl obviněný k dispozici při projednávání přestupků. Obviněný v tomto ohledu namítal, že agendu dopravních přestupků vyřizoval na přepážce, kde neměl k dispozici evidenci řidičských průkazů ani jinou srovnatelnou databázi, a odkazoval na výpověď svědkyně Bc. E. B., která byla bezprostřední nadřízenou obviněného a potvrdila zmíněné údaje obviněného.
Z bližších zjištění soudů vyplývá, že obviněný vyřizoval agendu přestupků na přepážce, ke které se dostavily předvolané osoby podezřelé ze spáchání přestupku. Vesměs se jednalo o přestupky proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích (§22 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů). Podkladem podezření ze spáchání přestupku byly kamerový záznam nebo fotografie. Významné je, že v případech uvedených v bodě I rozsudku předvolané osoby, kterým obviněný ukázal kamerový záznam nebo fotografii, nijak nezpochybňovaly to, že jsou pachateli přestupku. Obviněný jim však dal najevo, že přestupek bude mít v systému bodového hodnocení za následek ztrátu řidičského oprávnění, a zároveň u nich vyvolal zájem vyřídit věc způsobem, při němž nedojde ke ztrátě řidičského oprávnění, konkrétně tím způsobem, že poskytnou obviněnému úplatek a obviněný zařídí výsledek řízení v jejich prospěch. Na tomto podkladě obviněný v příslušných písemnostech v rozporu se skutečností uvedl, že ten, kdo byl podezřelý ze spáchání přestupku, odepřel podat vysvětlení nebo namítl, že vozidlo řídila osoba blízká, která nebyla identifikována. Popsaný způsob jednání obviněného nijak nesouvisel s přístupem k evidenci řidičských průkazů nebo k jiné databázi. Za situace, kdy předvolané osoby nezpochybňovaly to, že jsou zachyceny na kamerovém záznamu nebo fotografii a že tedy jsou pachateli přestupku, nebyl další postup obviněného, pokud měl být v souladu se správním řádem, podmíněn přístupem do evidence řidičských průkazů nebo do jiné databáze okamžitě při jednání na přepážce.
V případech uvedených v bodě II rozsudku obviněný dokonce ani nevedl žádné úřední jednání přímo s osobami podezřelými ze spáchání přestupku, tj. majiteli, provozovateli či řidiči motorových vozidel zachycených kamerovým systémem nebo fotografií, a bez dalšího vyřídil věc v jejich prospěch tím, že v příslušných písemnostech v rozporu se skutečností místo podezřelého uvedl někoho zcela jiného se smyšleným vyjádřením, podle kterého vozidlo řídila osoba blízká bez bližší identifikace, a přitom nejednal ani s těmito jinými osobami, které ostatně neměly žádný vztah k vozidlům zachyceným na kamerovém záznamu nebo fotografii. Pouze v případě uvedeném v bodě II/2 obviněný takto vyznačil osobu skutečně podezřelou, avšak se smyšleným vyjádřením, že odepřela podat vysvětlení. Ani tento způsob jednání obviněného neměl žádnou spojitost s přístupem do evidence řidičských průkazů nebo do jiné databáze.
Postup obviněného spočívající v tom, že nečinil žádná další opatření ve vztahu k podezřelým, kteří po předložení kamerového záznamu nebo fotografie odepřeli vysvětlení nebo namítli, že vozidlo řídila osoba blízká bez její bližší identifikace, by byl akceptovatelný za předpokladu, že by podezřelí sami spontánně učinili toto vyjádření. Obviněný nebyl odsouzen pro tento postup. Jednání, pro které byl obviněný odsouzen, mělo jinou povahu. Výrok o vině v bodě I rozsudku zahrnuje případy, v nichž obviněný u podezřelých, kteří nezpochybňovali to, že jsou zachyceni na kamerovém záznamu či fotografii, vyvolal obavu ze ztráty řidičského oprávnění a zájem vyřídit věc tak, aby se tomu vyhnuli, tj. úplatkem, a z vlastní iniciativy uvedl v příslušných písemnostech jejich vyjádření o osobě blízké, resp. vyjádření, že odepřeli podat vysvětlení. Výrok o vině v bodě II rozsudku zahrnuje případy, v nichž obviněný přímo sám z vlastní iniciativy a bez jakéhokoli úředního jednání s podezřelými vyznačil v příslušných písemnostech smyšlené vyjádření o osobě blízké, resp. v jednom případě smyšlené odepření podat vysvětlení. Obviněný tedy byl odsouzen pro jednání, které nebylo přijatelné z hlediska požadavků na řádné vyřízení věcí, v nichž šlo o podezření z přestupku, a které bylo v jasném rozporu s těmito požadavky (§2 odst. 2, 4, §3 spr. ř.).
Námitky obviněného uplatněné v tom smyslu, že jeho úplatkářské jednání mělo být posouzeno jako přečin přijetí úplatku podle §331 odst. l tr. zákoníku, nemohou obstát. Především je tu zjištění soudů, podle kterého obviněný při jednání s osobami podezřelými ze spáchání přestupku vyvolal u těchto osob obavu ze ztráty řidičského oprávnění a zároveň jejich zájem vyřídit věc tak, aby o řidičské oprávnění nepřišly. Za této situace obviněný převedl jednání s těmito osobami na úroveň soukromých vztahů s tím, že jim poskytl své osobní telefonní číslo a dal najevo, že za svůj zásah ve prospěch těchto osob očekává peněžní protiplnění, tj. úplatek. Jednání obviněného tedy spočívalo v tom, že úplatek žádal, jak to má na mysli ustanovení §331 odst. 2 tr. zákoníku. K tomu přistupuje okolnost, že obviněný takto jednal v postavení strážníka městské policie a v souvislosti s pravomocí a odpovědností, kterou měl v uvedeném postavení při vyřizování agendy přestupků, tedy jako úřední osoba podle §127 odst. l písm. e), odst. 2 tr. zákoníku, což je důvodem pro kvalifikaci skutku i podle §331 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.
Napadené usnesení Městského soudu v Praze není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Námitky, které obviněný zaměřil proti skutkovým zjištěním Obvodního soudu pro Prahu 2 a proti tomu, že z těchto zjištění vycházel v napadeném usnesení také Městský soud v Praze, jsou mimo dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Pokud je tímto dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení skutku, rozumí se tím skutek, tak jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním nutný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. V posuzované věci se o naznačený případ nejedná. Skutková zjištění soudů rozhodně nejsou v žádném extrémním rozporu s provedenými důkazy, naopak mají v důkazech odpovídající podklad, obsahově na ně navazují a evidentně z nich také vyplývají. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně dospěly ke svým skutkovým zjištěním postupem, při kterém hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. ž tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Dovolacím důvodem nejsou námitky týkající se přiměřenosti uloženého trestu. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku toho, že je vadný výrok o vině, lze výrok o uložení trestu napadat z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a očividně to nepřicházelo v úvahu, neboť obviněnému byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, což se týká jak trestu odnětí svobody, tak trestu zákazu činnosti. Za tohoto stavu nejsou námitky ohledně přiměřenosti trestu dovolacím důvodem ani podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. ve variantě vymezené jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, míněno jiné, než je právní posouzení skutku (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Lze jen dodat, že výklad, podle kterého by nepřiměřenost trestu byla dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., by byl nelogický a znamenal by popření významu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. Uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by totiž vždy nutně bylo „jiným nesprávným hmotně právním posouzením“ podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., takže ustanovení §265b odst. l písm. h) tr. ř. by bylo bezpředmětné, nefunkční a nedávalo by žádný smysl. Je třeba připomenout povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí. Pokud jde o výrok o uložení trestu, jsou takovými vadami právě jen uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, a nikoli pouhá nepřiměřenost trestu, který byl uložen jako přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec