ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1439.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 1439/2011-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 22. února 2012 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. H. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 8 To 67/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 4/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 5. 2011, sp. zn. 7 T 4/2011, byl obviněný P. H. uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §58 odst. 1, 5 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl k výkonu tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo také ochranné protialkoholní léčení v ústavní formě. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody poškozenému V. P. a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený V. P. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Z podnětu odvolání podaných státním zástupcem v neprospěch obviněného, a sestrou obviněného S. R., Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 8 To 67/2011, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku a pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §140 odst. 1 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody poškozeného V. P. a Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako pokus zločinu vraždy, když svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku daného zločinu. V průběhu celého trestního řízení mu nebyl prokázán úmysl usmrtit poškozeného. K tomu uvádí, že nikdy neměl v úmyslu poškozeného usmrtit, pouze si s ním chtěl „chlapsky“ vyřídit to, že začal intimně žít s jeho manželkou a kvůli němu ho opustila. Na jeho jednání mělo vliv předchozí požití alkoholu a také oznámení těhotenství jeho manželky s poškozeným. Následně obviněný v dovolání přejímá závěry znaleckého posudku Mgr. L. Čermákové, které podle něj potvrdily, že použití nože k útoku nebylo plánované a mělo podobu impulzivního agresivního jednání na podkladě hněvivých emocí. Uvádí, že nůž použil pouze na základě toho, že cítil silné ohrožení ze strany poškozeného, který útočil na jeho hlavu pěstmi a lopatou. Místo, kde nůž pronikl do těla poškozeného, bylo čistě náhodné a v žádném případě nebylo cíleně zaměřeno. V další části dovolání uvádí výhrady k právní kvalifikaci jeho jednání také jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví. Namítá, že oproti nalézacímu soudu odvolací soud vůbec nevzal v potaz závěry znalce MUDr. P. Baláže, že u poškozené nebyla zjištěna žádná poranění, která by měla povahu celkové poruchy zdraví, a vedla by k omezení v běžném způsobu života, přičemž sám se jenom bránil jejím útokům, když ho poškozená opakovaně uhodila lopatou. Pouze jí odstrčil, v žádném případě ji však neměl v úmyslu jakkoliv ublížit. Samotný útok poškozené je podle jeho názoru prokázán její svědeckou výpovědí. Obviněný se proto domnívá, že nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka tohoto zločinu. Nakonec zpochybňuje provedené dokazování, a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, když současně namítá extremní nesoulad mezi „zjištěními soudu a jeho závěry“. Nebyly podle něj zohledněny znalecké posudky a výpovědi soudních znalců. MUDr. J. Kolomazník v závěrech svého posudku uvedl, že obviněný by ve střízlivém stavu mohl rozpoznat protiprávnost svého jednání, avšak v době jednání byl pod vlivem alkoholu. Jeho hladina mu ale byla měřena teprve několik hodin po posuzovaném jednání. Z tohoto důvodu se pak znalec nemohl vyjádřit k ovlivnění alkoholem v době činu a o schopnosti obviněného rozpoznat protiprávnost svého jednání. Následně obviněný hodnotí výpovědi svědků a uvádí, že vzhledem k ostatním výpovědím se jeví výpověď poškozeného jako účelová, zkreslená a je z ní patrná jeho snaha o osobní mstu vůči němu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a věc přikázal prvoinstančnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že z podstatné části směřuje do oblasti skutkových zjištění, obviněný navozuje vlastní verzi skutkového děje, která nemá oporu v provedených důkazech a na tomto podkladě se domáhá změny právní kvalifikace skutku. Tyto námitky však nejsou způsobilé naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný z jiných důvodů dovolání vymezených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Určitou relevanci z pohledu obviněným uplatněného dovolacího důvodu lze přiznat námitce, že v případech fyzického útoku na oba poškozené mu nebyla prokázána úmyslná forma zavinění. Tato argumentace však ve světle provedeného dokazování neobstojí, neboť podle stabilizovaného skutkového stavu byl poškozený V. P. obviněným napaden, přičemž právě ze způsobu útoku - užití nože, jakož i s přihlédnutím k tělesným partiím kam útok směřoval, lze bezpečně dovodit, že obviněný byl minimálně srozuměn s tím, že může poškozeného usmrtit. Tento úmysl dal obviněný najevo i verbálně, když usmrcením přímo vyhrožoval, což plyne i z vyjádření svědka T. O., který se jej snažil zklidnit a jemuž řekl, že za toto jednání dostane doživotí. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, se podává, že bez včasného odborného lékařského zákroku byl poškozený ohrožen na životě, a to zejména rozvojem infekčního zánětu pobřišnice. Pokud se týká jednání ve vztahu k poškozené J. H., zde státní zástupce poukázal na výše citovaný znalecký posudek, podle kterého poškozené v šestém měsíci těhotenství hrozila po intenzivním kopu kanadou do břicha, po němž „odletěla na trávník“, závažná újma na zdraví jak jejím, tak plodu v pokročilé vývojové fázi. Obviněný tudíž musel být srozuměn s možností poškození důležitého orgánu ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, resp. s možností vyvolání potratu nebo usmrcení plodu ve smyslu §122 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky, kterými obviněný brojí proti rozsahu dokazování a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, když se jedná výhradně o námitky proti skutkovým zjištěním, nikoliv proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Rovněž další výhrady, kterými provádí vlastní hodnocení důkazů a svědeckých výpovědí, nemohly založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, když se opět jednalo o námitky, kterými obviněný pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů nalézacím soudem, jakož i se skutkovými zjištěními tohoto soudu. Tímto pouze nabízí vlastní verzi skutkového děje, snaží se dosáhnout změny skutkových zjištění na základě vlastního hodnocení důkazů, přičemž teprve sekundárně, až na takto dosažené změně skutkových zjištění, by pak mělo dojít i k jiné právní kvalifikaci. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoliv z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Tohoto si je obviněný vědom, když v dovolání namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
V řízení o dovolání lze do skutkových zjištění zasahovat jen ve výjimečných případech, kdy je zjevná existence extrémního rozporu (nesouladu) mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, jehož důsledkem je nesprávné právní posouzení. V daném případě Nejvyšší soud neshledal namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku. Soudy nižších stupňů, ve vztahu k útoku na V. P., založily svá skutková zjištění na pečlivě provedeném dokazování, vědomy si obhajoby obviněného, který již od počátku trestního stíhání uváděl, že neměl v úmyslu poškozeného usmrtit, chtěl ho pouze zbít a také určitě neměl v úmyslu nějak ublížit poškozené. Soudy náležitě objasnily všechny rozhodné okolnosti a pečlivě zhodnotily důkazy, které vyvracely tuto obhajobu. Vinu obviněného bezpochyby prokazují svědecké výpovědi obou poškozených, a také svědka T. O., který incident pozoroval. Rovněž ze znaleckých posudků vyplynulo, že i když bylo jeho jednání částečně ovlivněno předchozím požitím alkoholu a marihuany, tak jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti byly jen nepodstatně sníženy, a proto požití návykových látek nemělo zásadní vliv na jeho jednání a reakce v době činu. Nelze také přisvědčit tvrzení obviněného, že nůž vytáhl pouze na svojí obranu. Ve znaleckém posudku z odvětví psychiatrie znalkyně MUDr. L. Čermáková uvedla, že použití nože mělo podobu impulzivního agresivního jednání, které nebylo předtím naplánováno, nelze však opomenout skutečnost, že obviněný si byl plně vědom svého jednání, když poškozeného opakovaně bodl do různých míst na těle, což svědčí o tom, že se nejednalo o náhlé použití nože v daném momentě, nýbrž o přímý úmyslný útok na poškozeného. Toto také potvrzuje výpověď svědka T. O., který volal na obviněného, aby svého jednání zanechal, na což obviněný reagoval slovně tak, že stejně dostane doživotí. Z toho zjevně plyne jeho vědomí o dané situaci a možných následcích jeho jednání. Jak také správně uvedl Vrchní soud v Praze, od počátku byl iniciátorem útoku obviněný, a byl to právě on, kdo mohl kdykoliv přerušit nebo ukončit předmětný útok. Proto jeho tvrzení, že se cítil být ohrožen ze strany poškozeného, a kvůli tomu vytáhl nůž, je ve světle uvedených okolností zcela vyvráceno. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s jejich závěry, a proto odkazuje zejména na str. 4 a 5 odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně, který podrobně rozvedl skutečnosti na základě kterých pak dospěl k závěru o vině obviněného. Soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Extremní rozpor nezakládá pouhá nespokojenost obviněného s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů. Totéž pak obecně platí i o závěrech odvolacího soudu ohledně jednání obviněného vůči poškozené J. H., kde správně zdůraznil intenzitu kopnutí a těžkou obuv obviněného (viz str. 4 rozsudku).
Odpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu byla námitka, kterou obviněný zpochybňoval naplnění subjektivní stránky pokusu zločinu vraždy, když neměl v úmyslu usmrtit poškozeného, a podle jeho názoru to v průběhu celého řízení nebylo ani prokázáno. Nejvyšší soud se s touto námitkou neztotožnil a považuje ji za zjevně neopodstatněnou. Z provedeného dokazování soudy učinily skutková zjištění, že obviněný fyzicky napadl poškozeného V. P. opakovanými údery pěstí do hlavy, a poté jej vystřelovacím nožem o délce čepele 9,5 cm opakovaně bodl do břicha a do zad, čímž mu způsobil bodné rány. Tato zranění bezprostředně ohrožovala poškozeného na životě a bez operačního zákroku by vedla k smrti poškozeného. Obviněný při svém útoku použil zbraň, která byla plně způsobilá při svém užití způsobit smrt poškozeného, zvláště v situaci, kdy obviněný poškozeného zasáhl do místa, kde leží životně důležité orgány. Nelze se ztotožnit s jeho tvrzením, že místo zásahu bylo náhodné. K bodnutím došlo ihned po vytažení nože, kdy měl nůž plně pod kontrolou, a vědomě tak zasáhl obviněného do místa, kde je vysoce pravděpodobný smrtelný následek. Poté se poškozený dalšímu bodnutí bránil, a proto už došlo k bodnutím, které byly tlumeny a vychylovány silou poškozeného, kdy obviněný již neměl nůž plně ve své moci, a tedy ani možnost výběru místa zásahu. Po prvém bodnutí do životu nebezpečného místa neupustil od svého jednání, což by mohlo svědčit o určitém excesu a zkratovém jednání, nýbrž nadále se snažil poškozeného nožem zasáhnout a způsobit mu tak další závažná bodná zranění, ke kterým nedošlo jen z důvodu obrany poškozeného. O úmyslu usmrtit poškozeného svědčí i výpověď svědka T. O., který uvedl, že obviněný na jeho volání, aby předmětného jednání zanechal, reagoval slovně tak, že stejně za to dostane doživotí. Jak již bylo výše uvedeno, Nejvyšší soud považuje za vyvrácenou také obhajobu obviněného, že nůž použil pouze na obranu před útokem poškozeného. Je evidentní, že obviněný ohrozil poškozeného na životě bodnutím do levého podžebří, pronikajícím do dutiny břišní, kdy bez operačního zákroku by toto zranění vedlo ke smrti poškozeného. K dokonání trestného činu přitom nedošlo pouze z důvodu nezávislého na vůli obviněného. Jak bylo rovněž již výše uvedeno, útok byl veden pouze obviněným, a záleželo pouze na něm kdy útok přeruší nebo ukončí, přičemž poškozený se pouze bránil jeho útoku. Předmětnou námitkou se zabýval jak Krajský soud v Hradci Králové, tak Vrchní soud v Praze, s jejich závěry se lze ztotožnit, a proto dovolací soud odkazuje v podrobnostech na odůvodnění jejich rozhodnutí.
V dovolání obviněný uplatnil výhrady také k právní kvalifikaci jeho jednání jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví. K tomu uvádí, že odvolací soud nevzal v úvahu závěry znalce MUDr. P. Baláže, že u poškozené nebyla zjištěna žádná poranění. Chtěl jí pouze odstrčit, v žádném případě neměl v úmyslu jí jakkoliv ublížit, pouze se reflexivně bránil jejím útokům, a proto podle jeho názoru nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka předmětného zločinu. Nejvyšší soud shledal i tuto námitku obviněného jako zjevně neopodstatněnou. Odvolací soud právně kvalifikoval jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví jednání obviněného, kdy v průběhu napadení poškozeného V. P. kopl poškozenou J. H., která byla v šestém měsíci těhotenství, nohou obutou do pevné zimní obuvi (tzv. kanady) do oblasti břicha, čímž mohlo dojít ke vzniku závažných poranění nitrobřišních orgánů a ohrožení plodu, přičemž ani poškozená ani plod žádnou újmu na zdraví neutrpěli. Znalec z odvětví soudního lékařství MUDr. P. Baláž sice ve svém znaleckém posudku uvedl, že vzhledem k absenci poúrazových změn lze usuzovat, že vůči poškozené bylo použito nejvýše násilí malé intenzity. Z toho je ale zřejmé, že toto vyjádření znalce vycházelo pouze z absence poúrazových změn na těle poškozené. V souvislosti s tím ale znalec také připustil, že na absenci poúrazových změn mohlo mít vliv zimní oblečení poškozené. Následně pak také k dotazu uvedl, že pokud by byl kop veden bodem (tzv. kopnutí do bodu, spíše plochou podrážky boty – čl. 417 tr. spisu), jak to popsali svědci u hlavního líčení, tak by při působení násilí velké intenzity na břišní stěnu mohla být způsobena zranění vnitřních orgánů, a mohlo dojít k vzniku závažnějších poranění. Jak již uvedl odvolací soud, poškozená ve své výpovědi z přípravného řízení (čl. 205 tr. spisu) uvedla, že jí obviněný kopl nohou, následkem čehož odletěla asi dva metry. Když se z toho vzpamatovala, šla do bytu a vzala si lopatu na uhlí... To potvrzuje také svědek T. O. (čl. 242 p. v. tr. spisu), který uvedl, že obviněný se otočil bokem k poškozené, a nohou jí kopl do břicha tak, že v důsledku tohoto kopnutí poškozená odlítla asi 2 metry a spadla na zem. Tuto skutečnost odvolací soud správně nenechal bez povšimnutí. Pokud totiž obviněný kopl poškozenou pevnou zimní obuví takovou intenzitou, že to vyvolalo její pád na zem, je zřejmé, že kopnutí bylo velké intenzity, způsobilé ke vzniku závažného poranění. Poškozená byla přitom v době činu v šestém měsíci těhotenství, a tedy v období kdy je nutná zvýšená opatrnost, aby nedošlo k pádu nebo úderu do břicha, což by mohlo vyvolat potrat nebo usmrcení plodu. Obviněný si toho byl vědom, a pokud jí kopl pevnou zimní obuví „kanadou“ do oblasti břicha takovou intenzitou, jak byla popsána ve svědeckých výpovědích, musel vědět, že takovým jednáním může způsobit těžké ublížení na zdraví, a to poškození důležitého orgánu ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, resp. může vyvolat potrat nebo usmrcení plodu ve smyslu §122 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku a byl s tím srozuměn. Nelze přisvědčit námitce obviněného, že chtěl pouze odstrčit poškozenou. Právě naopak ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že obviněný poškozenou kopl do břicha, nikoliv ji pouze odstrčil. Ohrozil tak nejen zdraví samotné poškozené, ale také život nenarozeného dítěte. Tímto jednáním pak zjevně naplnil objektivní i subjektivní stránku pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud se proto ztotožňuje se závěry odvolacího soudu k předmětné námitce a s právní kvalifikací jednání obviněného také podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku.
Protože námitky obviněného zčásti neodpovídaly uplatněným důvodům dovolání, přičemž Nejvyšší soud ve věci neshledal namítaný extrémní rozpor, a další námitky jsou zjevně neopodstatněnými, bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš