ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1459.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 1459/2011-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 15. února 2012 v neveřejném zasedání o dovolání obviněných F. B., a Z. L., která podali proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 8 To 5/2011, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 72/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání F. B. a Z. L. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 3 T 72/2004, byli obvinění uznáni vinnými pokusem trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 k §247 odst. 1 písm. b) odst. 3 písm. b) tr. zákona a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona, kterých se dopustili ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona. Za použití §35 odst. 1 a podle §247 odst. 3 tr. zákona, byli odsouzeni oba k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, přičemž podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona jim byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podali oba obvinění odvolání, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 8 To 5/2011, zamítnuta podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
Usnesení odvolacího soudu napadli oba obvinění řádně a včas podaným dovoláním. Dovolání obviněných byla učiněna společným podáním, a byla také společně odůvodněna jejich obhájcem s tím, že jsou podána z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítají, že svědci M. P. a K. H., kteří je podle soudů usvědčují z trestné činnosti, byli nejprve soudem I. stupně vyslechnuti jako utajení svědci podle §209 odst. 1 tr. ř., aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky. Z tohoto důvodu, a pro nejasnosti ohledně pachové identifikace, odvolací soud původní rozsudek soudu I. stupně zrušil usnesením ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 8 To 109/2006 a věc vrátil tomuto soudu k novému rozhodnutí. Tito svědci tak v souladu s trestním řádem poprvé vypovídali až v novém hlavním líčení s odstupem téměř sedmi let a s ohledem na tento časový odstup nebyli schopni souvisle vypovídat víc než jednu až dvě věty. K odstranění neúplností, nejasností a rozporů jim proto byly soudem kladeny otázky, mnohdy však v rozporu s ustanovením §101 odst. 3 tr. ř., což je patrné ze zvukového záznamu hlavního líčení. Výpovědi těchto svědků nelze ale vykládat jen k tíži obviněných, když podle jejich názoru byly jejich obsahem i skutečnosti, které svědčí jednoznačně o jejich nevině. Hodnocením těchto důkazů, že tak nelze dospět jednoznačně k závěru o jejich vině, když jediným momentem svědčícím o jejich vině je prohlášení svědka K. H. „...policie se mě ptala, zda jsou to oni a já jsem je označil“. Tento postup identifikace pachatele trestného činu ale nebyl proveden v souladu s danými ustanoveními trestního řádu a tento důkaz proto neměl být vůbec hodnocen. Pokud se pak tento svědek vyjádřil k přítomnosti auta (Felicie) na místě, pak jde nepochybně o jiný automobil, než kterým je na místo, poblíž místa činu, přivezla svědkyně A. P. Osoby v tomto automobilu pak mohly být potenciálními pachateli daného trestného činu. Že policie tento automobil nezastavila, ač měla tu možnost, nemůže být k jejich tíži. Za významnou obvinění také považují výpověď svědka K. H. o tom, že jim takto vykradli auto asi čtyřikrát v průběhu dvou let, s čímž oni neměli nic společného, ale svědek mohl být těmito událostmi ovlivněn co do přesnosti jeho výpovědi.
K nesrovnalostem ohledně vyhodnocení pachových stop obvinění namítají, že vyslechnutý svědek J. B. je sice odborník z oboru pachové identifikace, ale tento konkrétní případ nezpracovával, a spíš jednoznačně potvrdil, že došlo k selhání lidského faktoru při zpracovávání věci. Celé řízení podle obviněných trpělo podstatnými vadami, v přípravném řízení nebyla dodržena zásada včasnosti a důvodnosti trestního stíhání ve smyslu ustanovení §157 odst. 1 tr. ř., když mohlo být na základě důkazů zahájeno trestní stíhání již druhý den a další úkony tak mohly být činěny za účasti a pod kontrolou obhájce. Tedy i sejmutí pachových stop obviněným, a jejich porovnání s pachovými konzervami, kde je spousta nesrovnalostí.
Obvinění namítají také nesprávnost způsobu, jakým soud I. stupně prováděl výslech utajených svědků, a soudu také vytýkají, že písemný přepis zvukového záznamu hlavního líčení ze dne 29. 9. 2004, přes opakované žádosti, nebyl k dispozici ani 9. 2. 2005, kdy byl vyhlášen rozsudek. Přitom obhájce namítal, že postup při výslechu svědků a protokolace zřejmě neodpovídá skutečnosti.
Obvinění nesouhlasí se zjištěným skutkovým stavem, který je postaven především na tom, že byli zadrženi v blízkosti místa činu, ač k tomuto místu v podstatě v poklidu přicházeli z místa, kde je na ul. P. vysadila z auta svědkyně A. P.. Kdyby se činu dopustili, a nacházeli by se za kotelnou, tak se k místu nemuseli vracet a mohli v poklidu pokračovat k místu dočasného bydliště obviněného Z. L. na ul. M.. Výpovědi svědků K. H. a M. P. přitom soud I. stupně interpretuje v jejich neprospěch a nezabývá se jinými alternativami, když například uvedená svědkyně vypověděla, že „než to policisté prohledali, auto se vrátilo zase zpět. Koukala jsem z okna a asi do 10 minut šli po přechodu nějací dva kluci...“. To podle obviněných koresponduje s jejich výpověďmi, že se na místě objevili až po policistech. Nesouhlasí ani s hodnocením pozorovacích podmínek svědků soudem, který je považoval za dobré, přičemž nebylo vyhověno návrhu obhájce na provedení ohledání podle §113 tr. ř. Oba uvedení svědci přitom ve svém pozorování měli přetržky a mezi jejich výpověďmi je mnoho rozporů, např. co se týče oblečení osoby, která měla přecházet za kotelnou od předmětného automobilu, ale automobil, který viděli odjíždět ze stejné vzdálenosti, nedokázali identifikovat.
Obvinění také namítají, že nebyly zajištěny daktyloskopické stopy, ani provedena mechanoskopická expertíza k zjištění, zda přestavitelné kleště byly vůbec použity k vloupání. Přitom pachová stopa i podle judikatury Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu ČR (sp. zn. IV. 10/02, 394/97, 8 Tz 44/1999) může být pouze podpůrným důkazem, a v tomto případě k ní ani nelze přihlížet, protože při zpracování odborného vyjádření došlo k lidskému pochybení a důkaz pachovou expertízou tak nebyl řádným způsobem proveden. Soudu I. stupně také vytýkají, že M. P. uvádí jako vlastníka vozidla, ač o tom nebyl proveden důkaz, a také se nezabýval důkladně otázkou právní kvalifikace a nepřipustil možnost posouzení jednání podle §249 tr. zákona.
V závěru dovolání obvinění navrhli, aby vzhledem k nesprávnému právnímu posouzení skutku z výše uvedených důvodů, Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu I. stupně.
Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že se po seznámení s obsahem dovolání a rozhodnutí soudů, nebude k dovoláním obviněných věcně vyjadřovat.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z výše uvedeného obsahu dovolání obviněných je zřejmé, že z podstatné části jejich obsáhlé námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení, ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je tak pod tento důvod dovolání podřadit. Obvinění shodně zpochybňují způsob provádění výslechu a hodnocení výpovědi svědků M. H. (roz. P.) a K. H. soudem I. stupně, na kterých tento soud zejména založil své rozhodnutí o jejich vině, poukazují na téměř 7-letý časový odstup jejich výslechu soudem od celé události a na rozpory mezi jejich výpověďmi. Následně pak vzhledem k pochybení při zpracování odborného vyjádření zpochybňují také závěry pachové identifikace, kdy byly ztotožněny pachové stopy zajištěné na místě činu, se srovnávací pachovou konzervou odebranou dne 31. 7. 2002 obviněnému Z. L.. Tyto důkazy považují za nedostatečné, resp. nepoužitelné pro rozhodnutí o jejich vině, přičemž poukazují na to, že další důkazy zajištěním daktyloskopických stop nebo mechanoskopickou expertizou, nebyly vůbec zajištěny.
Obvinění tak zaměňují dovolání jako mimořádný opravný prostředek, za další odvolání, a Nejvyšší soud tak staví do pozice dalšího odvolacího soudu, když se domáhají opětovného přezkumu procesních postupů soudu I. stupně, nebo dokonce orgánů činných v přípravném řízení, když namítají opožděné zahájení trestního stíhání. Nejvyšší soud ale v řízení o dovolání může přezkoumávat napadené rozhodnutí jen z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §265b tr. ř., mezi kterými způsob provádění důkazů, a jejich hodnocení soudy nižších stupňů, uvedeno není.
Jediným důvodem mimořádného zásahu Nejvyššího soudu v řízení o dovolání do skutkových zjištění, je pouze existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, který by ve svém důsledku znamenal i nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takový rozpor ale Nejvyšší soud ve věci neshledal.
Předně je nutno uvést, že pokud obvinění poukazují na nesprávné provádění výslechu svědků M. H. a K. H. jako utajených svědků prostřednictvím telefonu, jsou tyto námitky zcela bezpředmětné. Tento nesprávný postup soudu I. stupně byl mj. důvodem zrušení prvního odsuzujícího rozsudku odvolacím soudem a z těchto důkazů nebylo v dalším řízení vůbec vycházeno. Totéž pak platí i o námitce, že obhajoba neměla před vyhlášením rozsudku soudu I. stupně dne 9. 2. 2005 k dispozici přepis zvukového záznamu výpovědí těchto svědků, když následně bylo hlavní líčení provedeno znovu a oba svědci byli osobně vyslechnuti za přítomnosti obviněných i jejich obhájce. Ač obvinění napadají nesprávnost výslechu uvedených svědků podle §209 odst. 1 tr. ř. prostřednictvím telefonu s ozvučením do jednací síně, sami vypovídací hodnotu těchto výpovědí považují za „téměř nulovou“, a odvolací soud k jejich námitce konstatoval ve zrušujícím usnesení, že výslechy těchto svědků byly provedeny v rozporu s trestním řádem, takže je třeba je vyslechnout znovu, přesto obvinění právě na obsah této neprocesní, a tedy nepoužitelné výpovědi svědkyně M. H. (roz. P.), poukazují v dovolání s tím, že jednoznačně svědčí v jejich prospěch.
Obdobně obvinění poukazují na rozpory ve výpovědích obou uvedených svědků ohledně oblečení pachatelů a zpochybňují jejich pozorovací podmínky, přičemž oproti těmto výpovědím považují za nejpodstatnější soulad svých výpovědí (v hlavním líčení) s jejich „spontánními výpověďmi v přípravném řízení“. Skutečností ale je, že žádná spontánní výpověď obviněných v přípravném řízení neexistuje, když před zahájením trestního stíhání se jednalo pouze o vysvětlení, které je vzhledem k ustanovení §158 odst. 5 tr. ř. jako důkaz v řízení před soudem nepoužitelné, a po zahájení trestního stíhání oba dovolatelé, již v postavení obviněných a za přítomnosti obhájce, odmítli k věci vypovídat. Soud I. stupně tak vycházel správně pouze z jejich výpovědí v hlavním líčení a rovněž pouze z výpovědí svědků M. H. a K. H. po zrušení prvního odsuzujícího rozsudku. Pokud soud I. stupně dospěl k závěru, že oba obvinění jsou z trestného jednání jednoznačně usvědčováni výpověďmi těchto svědků, kteří jejich jednání přímo sledovali, nelze vzhledem k obsahu těchto výpovědí, které jsou také v souladu s výsledkem pachové identifikace obviněného Z. L., dospět k závěru o existenci extrémního rozporu mezi těmito důkazy a skutkovými zjištěními uvedenými ve výroku o vině.
Zejména je třeba poukázat na výpověď obviněného Z. L., podle které kolem kotelny neprocházely, ale šli pouze poblíž, přičemž svědek K. H. tvrdil, že oni jsou ty osoby co chtěly odcizit vozidlo. Svědkyně M. H. v hlavním líčení (dne 18. 2. 2009 – č. l. 207 tr. spisu) uvedla, že se na signál z pageru podívali ven a viděli dvě osoby. Viděli je u auta, které stálo poblíž kotelny. Pohyb dalších osob tam nezaregistrovala. Svědek M. H. vypověděl v podstatě shodně, že z okna viděli pány, kteří se tam vloupali, zavolali policii a pánové zmizeli za kotelnou. Pak policejní auto sjelo na parkoviště a ty osoby mezitím vyšly do 10 sekund zpoza kotelny, policie se jej ptala, zda jsou to oni a on je označil podle oblečení. Rovněž vypověděl, že jedna z těch osob řekla, že když se přiznají, jestli je nechají jít, nebo řekla něco v tom smyslu. Protože se jedná o významný důkaz, a obvinění v dovolání zpochybňují také obsah písemného protokolu o hlavním líčení, Nejvyšší soud posuzoval výpověď tohoto svědka podle písemného protokolu o hlavním líčení, a také přímo podle zvukového záznamu a zjistil, že tyto jsou ve shodě ohledně uvedených skutečností. Lze jen doplnit, že podle zvukového záznamu svědek na dotaz předsedkyně senátu, zda označil ty osoby, které viděl, uvedl, že „jo, to jsem je označil“. K postavení osob u auta pak uvedl, že „podle něj byl jeden vevnitř a druhý venku“ (čas 27.30 záznamu), když policejní hlídka přijížděla, tak „těsně předtím z auta někdo vylezl a schoval se za tu kotelnu“ (čas 27.42 záznamu), a následně uvedl, že „z toho zákoutí vyšli pánové, které podle oblečení tý hlídce řekl, že to jsou oni“ (čas 28.29 záznamu). Bezprostředně na to svědek K. H. nakreslil soudu plán místa, směr příjezdu a postavení vozidla Policie ČR, jakož i místo, kde se u kotelny pohybovaly obě osoby. Vzhledem k tomu, že po příchodu na místo tento svědek viděl oba obviněné, nepřicházelo již v úvahu provedení rekognice.
Je tak zřejmé, že ač podle výpovědi obviněného Z. L. kolem kotelny se spoluobviněným neprocházeli, ale šli pouze poblíž, tak podle výpovědí svědků M. H. i K. H., se obě osoby pohybující se u auta, při příjezdu policie schovávali v bezprostřední blízkosti kotelny, nedaleko od auta. To místo svědek K. H. také při své výpovědi označil na nakresleném plánku zelenou barvou. Obvinění tak v podstatě za dobu několika desítek vteřin, po přejezdu vozidla policie kolem kotelny, vyšli přesně z místa, kde se podle výpovědi svědků před přijíždějící hlídkou policie oba pachatelé ukryli a kudy podle obviněného Z. L. se spoluobviněným vůbec neprocházeli. Svědek K. H. je přitom až do příjezdu policie neustále sledoval, a až po příjezdu policie na místo, kam se následně také dostavil, je bezprostředně označil příslušníkům policie jako ty osoby, co se pohybovaly předtím u vozidla. Tato výpověď svědka K. H. je v souladu s úředním záznamem Policie ČR ze dne 31. 7. 2002 (č. l. 113 tr. spisu), podle kterého se svědek dostavil na místo, hlídce upřesnil pohyb pachatele, který byl ve vozidle, a hlídka na trase pohybu nalezla vedle kotelny u zábradlí kleště a klíč na kola. Výpovědi těchto svědků, zejména pak K. H., jakož i místní a časová návaznost pohybu osob mezi automobilem a kotelnou, potvrzuje závěr, že právě oba obvinění jsou pachateli daného činu. Tento závěr je přitom podpořen i tím, že na místě, kde se oba pachatelé bezprostředně ukryli před přijíždějící hlídkou policie, a z kterého pak v řádu desítek vteřin vyšli právě oba obvinění, byly nalezeny mj. kleště, na kterých byla zjištěna pachová stopa obviněného Z. L.. Další jeho pachová stopa byla pak zjištěna i na poškozené spínací skříňce v předmětném vozidle. Namítají-li přitom obvinění, že pokud by byli pachateli vloupání, nemuseli by se k místu činu vracet, ale mohli v poklidu pokračovat k místu dočasného bydliště Z. L., nelze přehlédnout, že v dané době vůbec nevěděli o důvodu příjezdu policie a o tom, že byli předtím po celou dobu sledování uvedenými svědky. Ohledně pachové identifikace jsou pak ze srovnávacích diagramů zjevné jednoznačné výsledky srovnání pachových stop a konzerv, přičemž k omylu došlo pouze při zpracování výsledků tohoto zkoumání, aniž by se diagramy měnily. Jednoznačně tak byla zjištěna pachová stopa obviněného Z. L. na přestavitelných kleštích, a také na spínací skříňce ve vozidle, přičemž omyl při zpracování výsledku srovnání pachových stop a konzerv tento výsledek nemůže zpochybnit. Z fotodokumentace k protokolu o ohledání místa činu je pak zřejmé, že pachová stopa byla sejmuta z přestavitelných kleští (foto č. 11, 12). Přitom se jedná pouze o podpůrný důkaz, když již soud I. stupně výslovně uvedl, že obvinění jsou z trestného jednání zcela jednoznačně usvědčováni výpověďmi svědků M. H. a K. H., kteří je přímo sledovali, a odborné vyjádření jen potvrzuje pravdivost výpovědi svědka K. H..
Jedinou námitkou odpovídající uplatněnému důvodu dovolání je obecná námitka obviněných, že soud nepřipustil právní kvalifikaci podle ustanovení §249 tr. zákona. Obvinění se tak bez jakékoliv bližší argumentace domáhají právního posouzení jejich jednání jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci, kterého se mj. dopustí ten, kdo se zmocní motorového vozidla v úmyslu přechodně jej užívat. Pro takový závěr ale nesvědčí jediný důkaz. Soud I. stupně k tomu na str. 8 rozsudku uvedl, že obvinění se v 03.08 hod. nezamýšleli s vozidlem pouze projet, protože se nacházeli nedaleko místa, kde bydleli a kam se měli nechat i zavést. Proto také ve výroku o vině uvedl, že jednali v úmyslu vozidlo odcizit, což se jim nepodařilo, neboť byli vyrušeni příjezdem hlídky Policie ČR. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožnil, když také vzhledem k poškození spínací skříňky vozidla, a z toho vyplývajícího úmyslu uvést motor do chodu a s vozidlem odjet, a vzhledem na montážní nářadí zajištěné na místě, je vyloučen závěr, že by obvinění měli v úmyslu vozidlo pouze přechodně užívat, aniž by tím vyčerpali jeho podstatu, a poté obnovit oprávněné osobě její dispoziční právo s vozidlem. Tuto jedinou hmotně právní námitku obviněných proto shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou. Z hlediska právního posouzení jednání obviněných, a v situaci kdy nebylo rozhodnuto o náhradě způsobené škody, je pak nerozhodné, zda M. H. byla vlastníkem daného vozidla.
Na základě uvedených důvodů, když ve věci nebyl shledán ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, rozhodl Nejvyšší soud tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení. Rozhodl tak poté, co podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, a to pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš