ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.148.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 148/2012-70
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 2. 2012 o dovoláních obviněných P. D ., a J. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 14 To 218/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 1 T 84/2008 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. D. a J. V. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 1 T 84/2008, byli obvinění P. D. a J. V. uznáni vinnými trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. l tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. a odsouzeni podle §235 odst. 2 tr. zák., §35 odst. l tr. zák. každý k úhrnnému trestu odnětí svobody na 30 měsíců s tím, že pro výkon trestu byl každý z obviněných zařazen podle §39a odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. l tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Kromě toho bylo rozhodnuto také ohledně obviněného A. K..
O odvoláních, která podali všichni obvinění, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 14 To 218/2011. Podle §258 odst. l písm. b), d), e), f) tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu v Táboře v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo ve věci všech obviněných nově rozhodnuto, a to v případě obviněných P. D. a J. V. tak, že byli uznáni vinnými trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a odsouzeni podle §235 odst. 2 tr. zák. každý k trestu odnětí svobody na 24 měsíců s tím, že pro výkon trestu byl každý z nich zařazen podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Nově bylo rozhodnuto také o náhradě škody výrokem podle §228 odst. l tr. ř., podle §229 odst. 2 a podle §229 odst. 1 tr. ř.
Jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. posoudil Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře skutek, který podle jeho zjištění a předtím až na drobnější odchylky i podle zjištění Okresního soudu v Táboře spočíval v podstatě v tom, že obvinění A. K., P. D. a J. V. dne 26 .4. 2008 kolem 05,00 hodin před kulturním domem v D., okr. T., se dohodli, že někam odvezou a vystraší A. C., aby jim sdělil informace o prodeji zbraní a drog, následně obvinění P. D. a J. V. chytili poškozeného za ruce, odtáhli ho na parkoviště, kde ho obviněný A. K. donutil vlézt do zavazadlového prostoru svého osobního automobilu, odvezli ho do lesa u obce Z., okr. P., postavili ho ke stromu, bili ho pěstmi převážně do obličeje a břicha a obviněný A. K. ho i kopal, po celou dobu ho nutili, aby se přiznal, že prodává zbraně a drogy a uvedl k tomu podrobnosti, což poškozený ze strachu učinil, a nakonec ho kolem 08,00 hodin předali hlídce Městské policie M. a jejím prostřednictvím Obvodnímu oddělení Policie České republiky v M..
Obvinění P. D. a J. V. podali prostřednictvím společného obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře. Tento rozsudek napadli v celém rozsahu, který se jich týkal. Odkázali na důvody dovolání uvedené v §265b odst. l písm. b), g), 1) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. l písm. b) tr. ř. obvinění spojili s námitkami proti tomu, že u Okresního soudu v Táboře byla věc rozhodnuta senátem, jehož předsedu označili za vyloučeného vzhledem k jeho dřívějšímu působení ve funkci soudce vojenského soudu před rokem 1989. Pod dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. obvinění zahrnuli námitky směřující především proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy. Další námitky zahrnuté pod tento dovolací důvod opřeli o názor, že zákonným znakům trestného činu vydírání neodpovídají ani ta skutková zjištění, která učinily soudy. Dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l) tr. ř. obvinění uplatnili ve spojení s předcházejícími dovolacími důvody. Obvinění P. D. a J. V. se dovoláními domáhali toho, aby Nejvyšší soud ohledně nich zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání byla podána zčásti z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírají o námitky, které lze považovat za dovolací důvody, jsou zjevně neopodstatněná.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů stanovených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí pouze formálně deklarovat zákonný dovolací důvod. Uplatněné námitky mu musí odpovídat také svým obsahem.
Žádný z dovolacích důvodů není podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud plnil roli běžné třetí instance, která přezkoumává skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k přezkumu skutkových zjištění. V rozporu s tím je ta část podaných dovolání, v níž obvinění uplatnili námitky proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině. Tyto námitky svým obsahem neodpovídají žádnému z deklarovaných dovolacích důvodů, stojí mimo rámec dovolacích důvodů a Nejvyšší soud k nim proto nijak nepřihlížel. V této části byla dovolání podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami, které bylo možno podřadit pod některý z uplatněných dovolacích důvodů.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle §265b odst. l písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, avšak tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Námitky obviněných, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, směřovaly proti osobě předsedy senátu Okresního soudu v Táboře a byly bezvýsledně uplatněny již v původním řízení před tím, než Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozhodl napadeným rozsudkem.
Obsahem těchto námitek bylo tvrzení, že předseda senátu Okresního soudu v Táboře, který studoval na právnické fakultě od roku 1978 a jako voják z povolání byl důstojníkem tehdejší Československé lidové armády ve funkci vojenského soudce a navíc i členem tehdejší Komunistické strany Československa, nemohl změnit „dřívější náhled ... na to, jak se mají chovat vojáci a jaké mají mít morální kvality, popřípadě jakých činů se mohou či nemohou dopustit“. Uvedené námitky obvinění spojovali s okolností, že sami jsou profesionálními vojáky Armády České republiky a působí ve speciálních jednotkách. Podle zmíněných námitek obvinění „páchali svou trestnou činnost s přesvědčením, že tak dělají službu společnosti, a očekávali za to spíše pochvalu než trest“. Podle obviněných byl předseda senátu Okresního soudu v Táboře vyloučen právě proto, že vzhledem k své minulosti nebyl schopen takového náhledu na posuzovanou věc, jaký odpovídal motivům, z nichž vycházelo jejich jednání. Tyto námitky však rozhodně nemohou obstát.
Podle §30 odst. l tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Takto vymezené podmínky vyloučení soudce jsou splněny za situace, že tu je nějaký bližší osobní vztah soudce k projednávané věci nebo k osobám vystupujícím v řízení. Vztah soudce k věci je důvodem jeho vyloučení zejména tehdy, jestliže soudce byl např. svědkem či účastníkem událostí, které jsou předmětem řízení, jestliže je na určitém výsledku řízení sám zainteresován, jestliže věc ze své osobní pozice již nějak ovlivňoval apod. Vztah soudce k osobám vystupujícím v řízení je důvodem jeho vyloučení zejména tehdy, jestliže vztah soudce k některé z těchto osob má těsnější základ např. v tom smyslu, že se jedná o příbuzného, o blízkého přítele, o někoho, s kým udržuje důvěrné styky, nebo naopak o někoho, s kým má nepřátelské vztahy, s kým má osobní spory apod. Z naznačeného vztahu soudce k věci nebo k osobám vystupujícím v řízení musí objektivně, tj. bez ohledu na to, jak je tento vztah pojímán samotným soudcem, vyplývat pochybnost o nestrannosti soudce. Od toho je třeba odlišovat otázku předpokladů pro funkci soudce podle §60 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Zákon o soudech a soudcích zde vymezuje předpoklady, které musí splňovat ten, kdo má být ustanoven do funkce soudce. Tyto předpoklady se týkají mimo jiné i jeho kvalifikace, bezúhonnosti, zkušeností, morálních vlastností atd. Obvinění svými námitkami směřujícími proti osobě předsedy senátu Okresního soudu v Táboře fakticky zpochybňovali to, zda splňuje předpoklady pro funkci soudce, byť to takto výslovně neformulovali. Takové námitky ovšem nejsou způsobilé být podkladem závěru o vyloučení soudce podle §30 odst. l tr. ř., neboť toto ustanovení váže vyloučení soudce na jeho osobní vztah k věci nebo k osobám vystupujícím v řízení, a nikoli na to, do jaké míry soudce splňuje či případně nesplňuje předpoklady pro funkci.
Z žádných konkrétně zjištěných skutečností nevyplývá, že by předseda senátu Okresního soudu v Táboře měl nějaký osobní vztah k věci nebo k obviněným či jiným osobám vystupujícím v řízení. Obvinění ostatně žádné takové skutečnosti ani netvrdili. Ze samotné okolnosti, že obvinění jsou vojáky Armády České republiky a že předseda senátu Okresního soudu v Táboře byl v minulosti jako voják býv. Československé lidové armády vojenským soudcem, nevyplývá nic, co by zakládalo objektivně důvodnou pochybnost o tom, že v dané věci nemůže nestranně rozhodovat. Pokud předseda senátu Okresního soudu v Táboře svůj vztah k věci a k obviněným vyjádřil v rozsudku, lze konstatovat, že jeho zdůvodnění je věcné, není nijak odtrženo od obsahu provedených důkazů a je založeno na přiměřených hodnotících úvahách. Určité pochybnosti lze mít jen o vhodnosti formulace, kterou v odůvodnění rozsudku zvolil na adresu obviněných, pokud je v souvislosti s tím, že se nedoznali, označil za „zatvrzelé pachatele“, ačkoli jinak zároveň konstatoval, že dosud nebyli soudně trestáni ani postiženi pro přestupek. Z kontextu odůvodnění rozsudku však je patrno, že dikcí „zatvrzelí pachatelé“ nebyla míněna např. recidiva jako projev zatvrzelého sklonu k páchání trestné činnosti, nýbrž nedostatek sebekritického přístupu obviněných, kteří v rámci trestního řízení nadále prezentovali svůj čin spíše jako zásluhu. Ze zmíněné formulace nelze vyvozovat žádnou důvodnou pochybnost o nestrannosti předsedy senátu Okresního soudu v Táboře. Námitky obviněných směřující k jeho vyloučení jsou zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Citované ustanovení má ten smysl, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nikoli jak ho prezentují či jak se jeho zjištění dožadují dovolatelé. S dovolacím důvodem korespondují podaná dovolání potud, pokud v nich obvinění uvedli, že „ta část skutkového jednání uvedeného ve výroku napadeného rozhodnutí, .... která se týká jednání dovolatelů, nenaplňuje .... skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.“.
Obvinění založili své námitky na tom, že rozčlenili celý skutek na pět dílčích částí a o každé z nich tvrdili, že nevykazuje znaky trestného činu vydírání.
S výhradou, že skutek vždy představuje určitý komplex širšího okruhu dílčích okolností, které je třeba posoudit jako celek, lze připustit, že znaky dokonaného trestného činu vydírání obvinění nenaplnili, pokud pouze
- napadli poškozeného slovně a vyhrožovali mu zabitím kvůli prodeji drog a zbraní,
- dohodli se, že poškozeného někam odvezou a tam ho vystraší, aby jim sdělil bližší informace o prodeji zbraní a drog,
- chytili poškozeného za ruce a odtáhli na parkoviště,
- odvezli poškozeného do M. a předali ho hlídce Městské policie M..
Součástí skutku ovšem bylo také jednání, jímž obvinění (tj. nejen oba dovolatelé, ale všichni tři obvinění) odvedli poškozeného do lesa ke stromu, načež ho bili pěstmi převážně do obličeje a břicha a po celou dobu ho nutili, aby se přiznal, že prodává zbraně a drogy a uvedl k tomu podrobnosti, což poškozený ze strachu učinil. V této části jednání obviněných šlo o evidentní naplnění znaků trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jehož se dopustil mimo jiné ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal, a spáchal takový čin nejméně se dvěma osobami.
Námitku, že ani posléze uvedená část jejich jednání nenaplňovala znaky trestného činu vydírání, obvinění zakládali na tom, že doznání poškozeného v otázce, zda je či není prodejcem zbraní a drog, nemá za okolností, za nichž bylo učiněno, žádné právní následky. Z toho obvinění vyvozovali, že „nucení nějaké osoby k přiznání se k čemukoli, co nemá a nemůže mít právní následky, ...nelze ... podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu vydírání, neboť chybí onen znak nucení ke konání“. S tím se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Objektem trestného činu vydírání je svobodné rozhodování člověka v nejširším slova smyslu. Z hlediska otázky, k čemu je poškozený nucen, je pod pojem „konání" nutno zahrnout jakékoli aktivní projevy, které by poškozený jinak ze své svobodné vůle neučinil. Tyto projevy mohou mít velmi různorodou podobu. Může jít např. o vykonání nějaké činnosti v úzce materiálním smyslu, vydání nějaké věci, zaplacení peněžní částky, vyklizení či opuštění nějakého prostoru, sepsání či podepsání nějaké listiny a také nějaké slovní prohlášení. Přitom není rozhodné, co je obsahem takového prohlášení, zda je pravdivé, zda má právní účinky apod. To znamená, že i pouhý slovní projev, který byl na poškozeném vynucen násilím nebo pohrůžkou násilí, případně pohrůžkou jiné těžké újmy, je „konáním“ ve smyslu §235 odst. l tr. zák.
Obvinění tedy naplnili znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. l tr. zák., a protože čin spáchali společným jednáním tří spolupachatelů, je namístě posouzení skutku i podle §235 odst. 2 písm. b) tr. zák., neboť spácháním činu nejméně se dvěma osobami byla jeho nebezpečnost pro společnost podstatně zvyšována (§88 odst. l tr. zák.). Námitky obviněných proti právnímu posouzení skutku jsou zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces tak může učinit jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Táboře, z nichž v napadeném rozsudku až na drobnější odchylky vycházel také Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Zjištění soudů, pokud jde o jednání obviněných P. D. a J. V. jako spolupachatelů, mají jasné obsahové zakotvení v důkazech, jimiž bylo především svědectví poškozeného, výpověď obviněného A. K. a další byť nepřímé důkazy, jimiž byla ověřena pravdivost tvrzení poškozeného a tvrzení obviněného A. K.. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jako dovolací soud důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Z hlediska rozhodnutí o podaných dovoláních je podstatné to, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, v tomto rámci zaznamenaly také odlišnosti mezi některými důkazy vztahujícími se k týmž skutkovým okolnostem a překlenuly tyto rozpory přijatelným vysvětlením, proč považují ten či onen důkaz za věrohodný. Oba soudy jasně, srozumitelně, přehledně, ověřitelně a zejména logicky vyložily své hodnotící úvahy, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). To, že obvinění, kteří podali dovolání, nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
K důvodu dovolání podle §265b odst. l písm. l) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l) tr. ř. nebyl v posuzované věci vůbec uplatnitelný. Tento dovolací důvod může být použit jen proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek. V dané věci nebyla odvolání obviněných zamítnuta ani odmítnuta a žádná část rozsudku Okresního soudu v Táboře nezůstala rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soudu odvolacího nedotčena. Rozsudek Okresního soudu v Táboře byl naopak v celém rozsahu zrušen s tím, že Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře svým rozsudkem rozhodl v celém rozsahu znovu. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. l) tr. ř. nejsou podaná dovolání nijak relevantní.
Závěrem k podaným dovoláním
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněná dovolání obviněných P. D. a J. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec